60 A 6/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Naďou Smetanovou sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2026, č. j. MV-6327-4/SO-2026 takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Včasně podanou žalobou žalobce napadá rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 2. 10. 2025, č. j. OAM-11258- 9/DP-2025, jímž bylo dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastaveno řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná.

2. Dne 7. 5. 2025 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ podle § 44a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Jelikož k žádosti nedoložil veškeré zákonem požadované náležitosti, byl vyzván k odstranění vad žádosti, konkrétně k doložení chybějících dokladů, a to dokladu prokazujícího úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob, dále potvrzení příslušné Finanční správy České republiky a Celní správy České republiky o tom, že nemá vymahatelné nedoplatky a potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že nemá nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále. K odstranění vad žádosti byla správním orgánem I. stupně stanovena lhůta 60 dnů od doručení dané výzvy. Současně byl žalobce poučen o negativních důsledcích v případě neodstranění vad žádosti. Výzvu převzal osobně na pracovišti správního orgánu I. stupně při podání žádosti dne 7. 5. 2025.

3. V reakci na výzvu správní orgán I. stupně dne 3. 7. 2025 obdržel žádost žalobce o prodloužení lhůty určené k odstranění vad žádosti, kterou odůvodnil tím, že požádal o potvrzení o bezdlužnosti, na jehož vydání má finanční úřad 30 dnů, a tudíž na odstranění vad žádosti potřebuje delší časový prostor. Této žádosti bylo vyhověno a žalobci byla poskytnuta lhůta do 4. 9. 2025. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 28. 7. 2025 fikcí.

4. Dne 12. 8. 2025 správní orgán I. stupně obdržel od žalobce potvrzení Finančního úřadu pro hlavní město Prahu o neexistenci daňových nedoplatků žalobce vůči orgánům Finanční správy České republiky ke dni 25. 7. 2025, dále potvrzení Celního úřadu v Praze, o tom, že žalobce nemá ke dni 21. 7. 2025 evidovány u orgánů Celní správy České republiky žádné nedoplatky a potvrzení Územní správy sociálního zabezpečení pro Ústecký kraj, Liberecký kraj, Královéhradecký kraj a Pardubický kraj o stavu nedoplatků na pojistném a penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ze kterého vyplývá, že žalobce nemá jako OSVČ ke dni 28. 7. 2025 nedoplatek na pojistném a penále.

5. Jelikož žalobce ani přes výzvu správního orgánu I. stupně nedoložil doklad prokazující úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob, zastavil správní orgán I. stupně řízení výše popsaným usnesením ze dne 2. 10. 2025.

6. Proti usnesení žalobce brojil odvoláním ze dne 9. 10. 2025, v němž uvedl, že rozhodnutí a související výzvy mu nebyly doručeny do jeho datové schránky, ale pouze poštou na adresu jeho hlášeného pobytu. Z důvodu pracovních povinností se v době doručení zásilky nenacházel na uvedené adrese a o existenci zásilky se dozvěděl až dne 6. 10. 2025. Žádal proto o navrácení lhůty k podání odvolání. Zároveň žádal, aby jeho žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byla znovu posouzena, jelikož měl vůli spolupracovat a k nesplnění lhůty došlo bez jeho úmyslu. Správnímu orgánu I. stupně dále doručil platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2024, elektronicky podepsaný 12. 5. 2025 s ověřovací doložkou Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 12. 5. 2025.

7. Dne 27. 10. 2025 žalobce odvolání doplnil. Uvedl, že byl v domnění a dobré víře, že platební výměr předložil. Platebním výměrem totiž disponoval od 13. 5. 2025. Tvrdil, že k „nenahrání“ souboru jako přílohy datové zprávy došlo z důvodu technické chyby, nebo v důsledku jeho vlastního administrativního nedopatření. Z jeho jednání tedy nelze seznat laxní přístup, nezájem nebo neochotu se správním orgánem I. stupně spolupracovat. Postup žalobce naopak svědčil o tom, že se aktivně snažil dostát všem svým povinnostem. Žalobce proto žádal, aby správní orgán I. stupně zohlednil tyto okolnosti, posoudil věc podle zásady proporcionality a dobré správy, a prominul mu zmeškání lhůty k odstranění vad žádosti. Dále uvedl, že předpokládal doručování všech písemností do jeho datové schránky, kterou také sám využíval ke komunikaci se správním orgánem I. stupně. Z tohoto důvodu se také neseznámil s vyrozuměním o prodloužení lhůty k odstranění vad žádosti. Závěrem žalobce konstatoval, že v České republice žije po dobu bezmála šesti let, jeho soukromý život je za tuto dobu zcela provázán s Českou republikou. Žalobce má v České republice obchodní závazky, smluvní partnery, provozuje prodejnu smíšeného zboží, zároveň podniká v oblasti silniční přepravy. Pokud by napadené usnesení nebylo zrušeno, mělo by to závažný a nepřiměřený, až likvidační dopad na celý další život žalobce. Žádal tedy, aby správní orgán I. stupně zohlednil zásadu proporcionality a respektu k soukromému a rodinnému životu žalobce ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Uvedl, že podstatnou vadou řízení je vada, která brání správnímu orgánu žádost projednat. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015-24, podle nějž je absence požadovaných dokladů podstatnou vadou žádosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38, je v řízení o žádosti shromáždění podkladů úkolem a odpovědností žadatele. Žalovaný podotkl, že pokud je naplněn důvod pro zastavení správního řízení podle § 66 odst. 1 správního řádu, správní orgán není nadán diskrecí a je povinen správní řízení zastavit. V posuzované věci se jedná o řízení o žádosti, které ze své podstaty předpokládá aktivní účast žalobce na obstarávání požadovaných dokladů. Žalobce byl náležitě, dne 7. 5. 2025, správním orgánem I. stupně vyzván k odstranění vad žádosti a poučen o charakteru vad žádosti, způsobu jejich odstranění a o následcích případného neodstranění těchto vad, k čemuž mu byla poskytnuta lhůta 60 dnů (tj. do 7. 7. 2025). Na žádost žalobce byla usnesením ze dne 15. 7. 2025 určena další lhůta k odstranění vad žádosti do 4. 9. 2025. Ani v nové lhůtě žalobce nedoložil doklad prokazující úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob. Uvedené žalobce doložil až v odvolacím řízení. Žalovaný však s ohledem na koncentraci řízení nemohl dokládané listiny přijmout. Žalobce ostatně neuvedl žádné důvody, které mu bránily ve včasném podání uvedených dokladů již v řízení před správním orgánem I. stupně. Žalobce si výzvu k odstranění vad žádosti přebral osobně. Dobře věděl, jaké náležitosti je povinen doložit. Jeho žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad žádosti, bylo vyhověno usnesením ze dne 15. 7. 2025. Pokud se žalobce nenacházel na adrese hlášeného pobytu v době doručování usnesení o určení další lhůty k odstranění vad žádosti ze dne 15. 7. 2025, měl správní orgán I. stupně uvědomit o své nepřítomnosti. Doručování nadto proběhlo řádně na adresu pobytu žalobce. Do datové schránky doručováno být nemohlo, neboť se jednalo o datovou schránku podnikající osoby. Případná administrativní chyba, či opomenutí připojení přílohy k datové zprávě nemůže být považováno za relevantní důvod, pro prominutí pozdního doložení podkladů, neboť bylo plně na žalobci, aby si zkontroloval, jaké doklady správnímu orgánu zasílá. Žalovaný doplnil, že nebyl dán důvod pro prolomení zásady koncentrace řízení, neboť nebyla shledána nepřiměřenost dopadů napadeného usnesení do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce je rozvedený a bezdětný. Na území České republiky se nenachází žádný rodinný příslušník. Ačkoliv žalobce již jistou dobu na území pobývá, délka pobytu na území sama o sobě nemůže být rozhodujícím faktorem pro konstatování nepřiměřenosti dopadů napadeného usnesení. Hrozba hmotné nouze, ohrožení zdraví a života žalobce nebo nemožnost zajistit si příjem na území domovského státu nebyla prokázána. Žalobce je v produktivním věku, jeho zdravotní stav je dobrý, v případě návratu do země původu není ani jeho věk omezujícím kritériem pro získání zaměstnání, či podnikání. Proto tvrzení žalobce, že by napadené usnesení mělo likvidační dopad na celý jeho další život nelze považovat za pravdivé. Žalobce nadto svá tvrzení ani příliš nekonkretizoval, natož aby je důkazně podložil. Konkrétně pak tvrzení stran jeho podnikání jsou značně obecná a neurčitá, neboť žalobce vůbec neprokázal, že mu jeho podnikání skutečně přináší příjmy, na kterých by byl existenčně závislý.

II. Žaloba

9. Žalobce namítal, že se žalovaný nezabýval důvodem, pro který v řízení před správním orgánem I. stupně nebyl předložen doklad o jeho příjmu. Tvrdil, že platební výměr považoval za odeslaný prostřednictvím datové schránky. Není si jistý, zda se příloha neodeslala v důsledku technické chyby, nebo ji opomenul přiložit. Současně zdůraznil, že tímto dokladem v rozhodné době disponoval, neměl žádný rozumný důvod jej zamlčet a jeho předchozí i následná procesní aktivita svědčila o snaze splnit uložené povinnosti. Podle žalobce tak správní orgány obou stupňů věc posoudily přepjatě formalisticky a důvody, jež uváděl v odvolání, nevzaly v potaz.

10. Žalobce dále poukazoval na mimořádnou tvrdost dopadů napadeného rozhodnutí. Uváděl, že na území České republiky pobývá déle než šest let, vybudoval zde vlastní podnikání, provozuje maloobchodní prodejnu, do níž investoval značné prostředky, a disponuje zásobami zboží obdobné hodnoty. Ukončení pobytového oprávnění by proto mělo likvidační dopad na jeho podnikatelskou činnost a představovalo by zásah do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti zdůraznil, že zastavení řízení pro něj fakticky znamená definitivní ukončení pobytu na území České republiky, neboť podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, je maximální počet žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání stanoven na 0.

11. Právě zjevná nepřiměřenost těchto důsledků měla podle žalobce odůvodňovat prolomení zásady koncentrace řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu. Namítal, že smyslem této zásady není mechanicky bránit zohlednění skutečností, které objektivně existovaly již v době rozhodování správního orgánu I. stupně, ale zamezit obstrukčnímu jednání účastníků. O takovou situaci se však v jeho případě nejednalo, neboť žalobce daný podklad, po zjištění, že se nestal součástí správního spisu, bezodkladně předložil.

12. Žalobce konečně namítal, že žalovaný § 82 odst. 4 správního řádu aplikoval mechanicky, aniž přezkoumatelným způsobem posoudil, zda mohl předmětné skutečnosti a důkazy uplatnit již v řízení před správním orgánem I. stupně a zda jeho pochybení nebylo důsledkem omluvitelného omylu. Současně vytýkal žalovanému, že neprovedl skutečný test proporcionality, neboť se nezabýval intenzitou zásahu do jeho soukromého a rodinného života, mírou jeho ekonomické a sociální integrace ani konkrétními poměry souvisejícími s jeho podnikáním, provozovnou a majetkem. ODSTAVEC Napadené rozhodnutí proto považoval též za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Navrhl tedy, aby soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se v napadeném rozhodnutí zabýval důvodem, pro který žalobce nepředložil platební výměr. Zdůraznil, že bylo na odpovědnosti žalobce zkontrolovat, jaké doklady správnímu orgánu I. stupně zasílá, a tvrzenou technickou chybu či administrativní nedopatření proto nebylo možno akceptovat. V této souvislosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

14. Dále žalovaný nesouhlasil s námitkou, že otázku proporcionality posoudil pouze formálně. Uvedl, že v napadeném rozhodnutí řádně hodnotil přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, včetně jeho integrace na území České republiky, a tyto dopady poměřil se závažností procesního pochybení.

15. K námitce žalobce na kvóty stanovené pro podávání žádostí na zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji žalovaný uvedl, že nastavení podmínek vstupu a pobytu cizinců je věcí státu. Tuto argumentaci navíc žalobce uplatnil až v žalobě. Přijetí jeho úvahy by podle žalovaného ve svém důsledku znamenalo, že by správní orgány musely bez dalšího považovat za nepřiměřené dopady všech rozhodnutí o neprodloužení pobytového oprávnění vietnamských státních příslušníků.

16. Ve vztahu k zásadě koncentrace řízení žalovaný setrval na stanovisku, že žalobce neuvedl relevantní omluvitelný důvod, pro který by bylo možno od její aplikace upustit.

17. Uzavřel proto, že napadené rozhodnutí není nezákonné ani nepřezkoumatelné, a navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Posouzení věci krajským soudem

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v řízení podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

19. Podle § 46 odst. 7 písm. c), d), e) a f) zákona o pobytu cizinců [k] žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je cizinec povinen předložit doklad o zápisu do příslušného rejstříku, seznamu nebo evidence […], doklad prokazující bezdlužnost cizince […], doklad prokazující bezdlužnost obchodní korporace, jde-li o cizince, který je členem statutárního orgánu obchodní korporace […], [a] na požádání platební výměr daně z příjmu.

20. Podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu [ř]ízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.

21. Podle § 82 odst. 4 správního řádu [k] novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.

22. V nyní řešeném případě je tedy zřejmé, že žalobce, ač řádně vyzván k doložení chybějících zákonem stanovených náležitostí jeho žádosti, zůstal nečinný, resp. správnímu orgánu I. stupně nepředložil požadované doklady. Konkrétně se jednalo o doklad prokazující úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob, tj. náležitost uvedenou v § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, kterou je cizinec k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání povinen předložit.

23. Nejvyšší správní soud již dříve judikoval v rozsudku ze dne 10. 3. 2010, č. j. 6 As 57/2009- 72, že „[s]právní řád obecně spojuje s žadatelovou nečinností zastavení řízení ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu“.

24. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015-24, je v této souvislosti třeba zdůraznit, že „řízení lze zastavit jedině tehdy, pokud jsou vady takové intenzity, že právě kvůli nim nelze v řízení pokračovat. Důvodem pro zastavení řízení tedy není jakákoliv vada formální, např. vada v označení správního orgánu, ale pouze taková vada, která svou povahou skutečně brání pokračování v řízení, resp. brání tomu, aby bylo možné žádost z obsahového hlediska projednávat. V posuzovaném případě se jednalo o doklady, které byl žalobce k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání povinen předložit ze zákona (§ 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Jejich nedoložení tak ve svém důsledku znamenalo nemožnost tyto podklady z formálního i obsahového hlediska posoudit, a proto lze konstatovat, že žalobce neodstranil podstatné vady žádosti.“ 25. S ohledem na výše uvedené není sporu o tom, že doklady požadované správním orgánem I. stupně měl žalobce skutečně doložit. Žalobce ani nesporuje skutečnost, že tak neučinil. Dovolává se prolomení koncentrace řízení z důvodu zásahu do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spočívajícího v ohrožení možnosti podnikat na území České republiky.

26. Předně je třeba uvést, že k odstranění vad žádosti byla žalobci správním orgánem I. stupně stanovena lhůta 60 dnů od doručení dané výzvy, dne 7. 5. 2025. Ta byla na žádost žalobce prodloužena do 4. 9. 2025. Správní orgán I. stupně tedy poskytl žalobci dostatek času, aby dokumenty dodal. Žalobci tak nic nebránilo v tom, aby ve stanovené, resp. prodloužené lhůtě předložil všechny požadované podklady. Tuto možnost však plně nevyužil, neboť doložil pouze část z nich. Že žalobce podle svých tvrzení opomenul do datové zprávy připojit jednu z příloh, je sice nešťastné, avšak samo o sobě nemůže představovat relevantní důvod pro prolomení koncentrace řízení ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu. Procesní riziko spojené s neúplně učiněným podáním totiž nese účastník řízení. O těchto skutečnostech byl žalobce v dané výzvě poučen.

27. Soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že by žalovaný neposoudil jeho důvody pro nedoložení požadovaných podkladů uvedené v odvolání. Na stranách 9–11 a 13–14 napadeného rozhodnutí žalovaný obsáhle a podrobně reagoval na tvrzené administrativní pochybení žalobce i problémové doručování usnesení, jímž mu byla prodloužena lhůta k doplnění žádosti. Mimo jiné uvedl, že správní orgán doručoval písemnosti na adresu bydliště žalobce, neboť datová schránka žalobce byla zřízena výhradně pro účely jeho podnikatelské činnosti. Za této situace doručování nehodnotil jako vadné. Soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedeným usnesením bylo žalobci vyhověno, neboť mu byla lhůta k doplnění podkladů prodloužena, a žalobce této prodloužené lhůty také fakticky využil, když požadované dokumenty (kromě dokladu prokazujícího úhrnný měsíční příjem cizince) doložil až v této nové, prodloužené lhůtě. Za tohoto skutkového stavu postrádá žalobcova argumentace smysl, neboť není zřejmé, jakým způsobem by případné pochybení v doručování usnesení, jímž mu byla prodloužena lhůta, mohlo mít vliv na skutečnost, že žalobce, dle vlastních tvrzení, požadované podklady opomenul předložit. Soud proto uzavírá, že žalovaný se s ohledem na výše popsaný skutkový stav s touto námitkou vypořádal dostatečně a nepochybil, pokud konstatoval, že žalobce neuvedl žádné relevantní důvody, které by mu bránily předložit požadované podklady včas již v řízení před správním orgánem I. stupně.

28. K námitce, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s tvrzeným nepřiměřeným zásahem do soukromého či rodinného života, uvádí soud následující. Správní orgán je podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65, č. 4717/2026 Sb. NSS, „povinen s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případě, jsou-li dány důvody pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 správního řádu. Přiměřenost posuzuje správní orgán vždy, je-li možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí.“ 29. Rozšířený senát připomněl, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) mají vnitrostátní orgány povinnost pečlivě zvážit různé dotčené zájmy, včetně nejlepšího zájmu dítěte, a provést důkladnou analýzu přiměřenosti a dopadu na soukromý a rodinný život i v případě rozhodnutí přijatého z formálních procesních důvodů. Neučiní-li tak, rozhodují v rozporu se standardy přezkumu vyžadovanými čl. 8 Úmluvy, což má za následek jeho porušení (viz rozsudek ESLP ze dne 22. 11. 2021, Khachatryan a Konovalova proti Rusku, č. stížnosti 28895/14, body 27, 29 a 30). ESLP v citovaném rozsudku zároveň žádným způsobem nerozlišuje případy, v nichž je ve hře nejlepší zájem dítěte, a případy, v nichž tomu tak není. Z jeho závěrů je zjevné, že povinnost zkoumat přiměřenost a dopady na soukromý a rodinný život v případě procesních rozhodnutí je obecným pravidlem a nikoliv výjimkou, jak ji až doposud chápala judikatura Nejvyššího správního soudu.

30. Žalovaný této povinnosti dostál. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se tvrzeným dopadem do soukromého života žalobce výslovně zabýval. Vzal v úvahu zejména délku jeho pobytu na území České republiky, tvrzené podnikatelské aktivity, existenci obchodních závazků a smluvních partnerů, ale i to, že žalobce je rozvedený, bezdětný, rodinné vazby má podle obsahu správního spisu v zemi původu, je v produktivním věku a netvrdil ani nedoložil žádné zdravotní či jiné objektivní překážky návratu. Žalovaný tedy nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobcova tvrzení zůstala převážně v obecné rovině. Žalobce sice tvrdil, že v České republice vybudoval vlastní podnikání a že zastavení řízení bude mít likvidační dopad, avšak tato tvrzení nijak konkrétně nerozvedl a v relevantním rozsahu ani nedoložil. Neuvedl například rozsah investovaných prostředků, konkrétní smluvní závazky, hodnotu majetku vázaného na podnikání, počet zaměstnanců, nemožnost převést či ukončit podnikatelskou činnost bez zásadních ztrát ani to, proč by návrat do země původu znamenal stav skutečné existenční nouze. Za této situace nebyl žalovaný povinen za žalobce tyto skutečnosti domýšlet.

31. Soud v této souvislosti připomíná, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 3 Azs 160/2015-40, může nutnost ukončit podnikání na území České republiky za určitých okolností představovat nepřiměřený zásah do soukromého života. Takový závěr však není automatický a vždy závisí na konkrétních okolnostech případu. Právě ty žalobce v projednávané věci nepředestřel v takové míře, aby bylo možno uzavřít, že zásah dosahuje mimořádné intenzity. Samotná délka pobytu žalobce na území České republiky přesahující šest let, stejně jako existence běžných pracovních a obchodních vazeb, ještě sama o sobě nepostačuje k závěru o nepřiměřenosti zásahu. Jak plyne i z judikatury, soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy musí být v konkrétní věci individualizovaně tvrzen a musí být zřejmé, v čem právě tento případ přesahuje běžné důsledky ukončení pobytového oprávnění. To se v dané věci nestalo.

32. Za tohoto stavu soud uzavírá, že žalovaný posouzení přiměřenosti nevynechal, provedl je v rozsahu odpovídajícím tvrzením žalobce a jeho závěr o tom, že dopad napadeného rozhodnutí do soukromého života žalobce není nepřiměřený, nepřekračuje meze zákona ani citované judikatury. Jestliže žalovaný neshledal zásah do rodinného a soukromého života žalobce, nepochybil ani, pokud neprolomil zásadu koncentrace řízení a nepřijal požadované podklady dokládané k odvolání.

33. Pokud žalobce k žalobě doložil fotografie prodejny, jimiž hodlal prokazovat rozsah své podnikatelské činnosti, pak soud konstatuje, že žalobce tyto důkazy nově navrhuje až v řízení před soudem, ač tak mohl učinit již před správními orgány. Tato okolnost sama o sobě nevylučuje, aby soud podle § 77 odst. 2 s. ř. s. dokazování doplnil. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu však plyne, že důkazní aktivita správního soudu je v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí činností doplňkovou, nikoli dominantní, a soud nemá nahrazovat činnost správního orgánu ani procesní aktivitu účastníka v řízení před správním soudem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 Ads 161/2007- 33, a ze dne 11. 4. 2007, č. j. 1 As 51/2006-147). To platí zvlášť v řízeních zahajovaných na žádost, mezi něž náleží i řízení o prodloužení pobytového oprávnění. V takových řízeních je především na žadateli, aby správnímu orgánu včas předložil podklady prokazující jeho tvrzení. Neunesení důkazního břemene ve správním řízení proto není možné dohánět před správními soudy (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38, nebo ze dne 13. 9. 2019, č. j. 1 Azs 278/2019-25). Soud proto k těmto fotografiím jako k novým důkazům uplatněným až v žalobě nepřihlédl.

V. Závěr a náklady řízení

34. Vzhledem k uvedenému dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná. Proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

35. Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., za výslovného souhlasu žalovaného a presumovaného souhlasu žalobce s takovým postupem soudu, neboť se ve lhůtě poskytnuté mu soudem nevyjádřil.

36. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, jemuž však náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Liberec 6. května 2026 Mgr. Lucie Trejbalová samosoudkyně