60 A 8/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobce V.I., bytem XX, zastoupeného obecným zmocněncem Mgr. D. N., bytem V. 22/12, P. 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2016, č. j. OD 287/16-2/67.1/16079/Li, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 29. 3. 2016, č. j. OD 287/16-2/67.1/16079/Li, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou poslední den zákonné lhůty domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí Městského úřadu Tanvald, odboru dopravy (dále též „správní orgán I. stupně) ze dne 27. 1. 2016, č. j. OD/14183/Př-15/214-Bk, kterým byl žalobce shledán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v souvislosti s porušením § 3 odst. 3 písm. a) uvedeného zákona. Přestupku se žalobce měl dopustit tím, že dne 1. 8. 2015 v 16:30 hod. v obci XX na pozemní komunikaci v blízkosti XX řídil, ač nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, motorové vozidlo XX RZ XX, neboť řidičská oprávnění pozbyl dne 14. 4. 2015 na základě sankce zákazu řízení motorových vozidel a po vykonání sankce nepožádal příslušný obecní úřad o vrácení řidičských oprávnění, přičemž přestupku se dopustil z nedbalosti. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Změna prvostupňového rozhodnutí provedená napadeným rozhodnutím žalovaného spočívala ve změně výroku o vině tak, že přestupku se žalobce dopustil úmyslně; v ostatních částech žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí vychází z řízení, které trpí vadami skutkového zjištění a četnými porušeními procesních předpisů a práva žalobce na spravedlivé řízení. Správní orgán I. stupně rozhodoval v rozporu se zákonem, nekonal v souladu se zásadami správního řízení a věc od počátku projednával se zjevným úmyslem uznat žalobce vinným z přestupku za jakoukoliv cenu. Nejzávaznější vadou řízení bylo podle žalobce odmítání všech jeho důkazů v rámci řízení a falešný podpis, tedy nikoli podpis žalobce, pod protokolem z ústního jednání, který navíc obsahem neodpovídá průběhu tohoto jednání. O vině žalobce bylo rozhodnuto na základě tohoto nezákonného důkazu a také pouze na základě úředních záznamů Policie ČR v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný potom považoval protokol o ústním jednání za stěžejní důkaz, ačkoliv byl do spisu doplněn až spolu s postoupením věci správním orgánem I. stupně žalovanému. Žalobce současně upozornil na to, že podává podnět k přezkumnému řízení Ministerstvu dopravy. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí vydané v I. stupni řízení a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhoval, aby soud žalobu zamítnul. Plně se přitom odvolal na napadené rozhodnutí. K námitce kategorického odmítání všech důkazů žalovaný uvedl, že v rámci řízení před správním orgánem I. stupně žalobce dle obsahu protokolu o ústním jednání ze dne 17. 9. 2015 nenavrhl provedení dalšího dokazování. Přitom mu byla před vydáním rozhodnutí ve věci doručena výzva k možnosti vyjádřit se před rozhodnutím ve věci. Žalobce této možnosti nevyužil. Teprve zmocněnec žalobce v odvolání uváděl nové argumenty. K namítanému falešnému podpisu pod protokolem o ústním jednání žalovaný konstatoval, že podpis je shodný např. s podpisem na oznámení přestupku, které bylo sepsáno policisty na místě kontroly. V protokolu o ústním jednání je uveden doklad totožnosti, podle něhož byl žalobce správním orgánem I. stupně identifikován, včetně uvedení doručovací adresy a zaměstnání. Argument byl uplatněn až v žalobě. Ze správního spisu zjistil soud následující rozhodné skutečnosti: Správní orgán I. stupně řízení o přestupku žalobce zahájil poté, co mu bylo policií postoupeno oznámení o přestupku ze dne 1. 8. 2015, které žalobce vlastnoručně podepsal a uvedl do něj, že „na odvolání mu řidičský průkaz odebrán nebyl (Měst. úřad Turtnov)“; jako svědek byla v oznámení uvedena XX. Správní orgán I. stupně měl dále k dispozici úřední záznam policie o přestupku a evidenční kartu řidiče, ze které vyplývá, že žalobce měl blokaci řidičských oprávnění od 14. 4. 2015 do 7. 5. 2015 z důvodu zákazu řízení motorových vozidel. Správní orgán I. stupně si dále obstaral rozhodnutí Městského úřadu Trutnov ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 2014/7328/SPR/ChAB/ŘP-N, kterým bylo rozhodnuto o návrhu žalobce tak, že se upouští od dalšího výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel, jež byla žalobci uložena dne 25. 2. 2015 s účinností od 14. 4. 2015 do 14. 5. 2015, a které žalobce dle připojené doručenky obdržel dne 7. 5. 2015. Součástí označeného rozhodnutí bylo poučení o tom, že po oznámení rozhodnutí je žalobce povinen požádat o vrácení řidičského oprávnění podle § 102 zákona o silničním provozu, neboť rozhodnutí nenahrazuje řidičský průkaz a neopravňuje k řízení motorových vozidel. Oznámený přestupek byl správním orgánem I. stupně projednán při ústním jednání. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 17. 9. 2015 byl žalobce přítomen, správní orgán I. stupně provedl dokazování oznámením o přestupku, úředním záznamem o kontrole řidiče, výpisem z evidenční karty řidiče, rozhodnutím o upuštění zbytku trestu ze dne 7. 5. 2015. K provedeným listinným důkazům se žalobce nevyjádřil, pouze uvedl, že vydané rozhodnutí řádně nedočetl a nevěděl proto, že nemůže řídit. Provedení dalších úkonů v řízení nenavrhl. Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2015, č. j. OD/14183/Př-15/214-Bk, byl žalobce uvedeným přestupkem shledán vinným. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 12. 2015, OD 1277/15-3/67.1/15421/Rg, v němž žalovaný správnímu orgánu I. stupně uložil, aby do výroku rozhodnutí o přestupku doplnil formu zavinění. V dalším řízení správní orgán I. stupně žalobce výzvou ze dne 6. 1. 2016, doručenou dne 18. 1. 2016, vyzval, aby se případně dle § 36 odst. 3 správního řádu dne 27. 1. 2016 seznámil se s podklady k rozhodnutí a vyjádřil se ve věci před vydání rozhodnutí. Žalobce se k seznámení s podklady pro rozhodnutí nedostavil, nijak nereagoval. Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016 uznal správní orgán I. stupně žalobce vinným ze shora uvedeného přestupku, neboť dospěl k závěru, že na základě provedených důkazů bylo prokázáno, že žalobce naplnil zákonné znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce byl kontrolován hlídkou policie, která lustrací zjistila, že nebyl držitelem řidičského oprávnění. Oznámení o přestupku žalobce podepsal a připojil vyjádření, že k odvolání mu řidičský průkaz odebrán nebyl. Výpisem z karty řidiče bylo prokázáno, že žalobce v době řízení motorového vozidla držitelem řidičského oprávnění k řízení motorového vozidla nebyl, neboť dne 14. 4. 2015 pozbyl řidičská oprávnění na základě rozhodnutí, kterým mu byla uložena sankce zákazu řízení všech motorových vozidel, která skončila dne 7. 5. 2015. O vrácení řidičského oprávnění si žalobce požádal až dne 28. 8. 2015. Z rozhodnutí o upuštění zbytku trestu ze dne 7. 5. 2015 správní orgán I. stupně dovodil, že žalobce byl poučen o tom, že nesmí řídit motorová vozidla, dokud nepožádá obecní úřad o vrácení řidičských oprávněních, proto se přestupku dopustil ve formě nevědomé nedbalosti. Uvedené prvostupňové rozhodnutí bylo napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 3. 2016 změněno shora popsaným způsobem a ve zbytku bylo potvrzeno jako správné. Žalovaný konstatoval, že v daném případě nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které mohly vést k vymizení materiálního znaku daného přestupku, a dále odůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že uvedeného přestupku se žalobce dopustil, a to nikoli ve formě nedbalosti, ale úmyslně. Žalovaný uvedl, že žalobce prokazatelně na základě obsahu rozhodnutí ze dne 7. 5. 2015 věděl, že svým jednání může ohrozit zájem chráněný zákonem a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn. K námitce, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně vycházel mimo jiné i z oznámení přestupku, ze kterého vyplývá, že žalobce dne 1. 8. 2015 motorové vozidlo řídil a lustrací bylo zjištěno, že je evidovaný jako neřidič, tedy osoba bez řidičského oprávnění, přestože řidičský průkaz předložil. Do oznámení přestupku žalobce pouze uvedl, že řidičský průkaz mu odebrán nebyl a oznámení podepsal. Jednání na místě kontroly žalobce nerozporoval, neuváděl, že by vozidlo neřídil. Ani v průběhu správního řízení žalobce nezpochybňoval, že by motorové vozidlo v inkriminovanou dobu neřídil. Toto nerozporoval ani při ústním jednání dne 17. 9. 2015, při kterém uvedl, že předmětné rozhodnutí nedočetl, a proto nevěděl, že řídit nemůže, a tuto skutečnosti neuváděl v rámci prvního odvolání ze dne 18. 1. 2015. Protože v průběhu správního řízení žalobce důkazy nerozporoval, ani nenavrhoval provedení dalších důkazů, nejde o případ, kdyby správní orgán I. stupně odmítl provedení navrhovaných důkazů. Dále žalovaný uvedl, že výslech svědků by byl nadbytečný, když bylo zdokumentováno nezpochybnitelným způsobem, a to na základě oznámení přestupku, výpisu z evidenční karty řidiče, rozhodnutí o návrhu na upuštění od výkonu zbytku sankce, že uvedeného jednání se žalobce dopustil. Žalovaný se dále vyjadřoval k zákonnosti určení druhu sankce a její výměry. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. Po provedeném přezkumu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V úvodu soud zdůrazňuje, že správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, která znamená, že rámec soudního přezkumu je zásadně vymezen žalobními body. Tedy ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. skutkovými i právní důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo za nicotné. Tyto důvody lze v souladu se zásadou koncentrační uplatnit pouze ve stanovené lhůtě pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s., poté již nelze žalobní námitky platně rozšiřovat. V souzeném případu se tak soud mohl namítanými vadami skutkových zjištění a porušením procesních předpisů zabývat pouze z pohledu velmi stručně formulovaných konkrétních důvodů, které žalobce uvedl. V reakci na žalobcem předpokládanou výzvu soudu k doplnění důvodů žaloby, soud uvádí, že žaloba, podaná poslední den zákonné lhůty dle § 72 odst. 1 s. ř. s., obsahovala alespoň jeden řádný žalobní bod, nebylo tedy na místě, aby byl žalobce vyzýván k doplnění důvodů postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s. Namítal-li žalobce v obecné rovině, že správní orgán I. stupně nekonal v souladu se zásadami správního řízení a od počátku řízení celou věc projednával se zjevným úmyslem uznat žalobce z přestupku vinným, musí soud také pouze v obecné rovině konstatovat, že z předloženého spisového materiálu žádný takový tendenční postup správního orgánu I. stupně, vedený pouze úmyslem postupovat ve věci v neprospěch žalobce, nevyplývá. Svůj závěr soud opírá o zjištění, že přestupek byl se žalobcem projednán při ústním jednání v souladu s § 74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, žalobce měl možnost opakovaně se před vydáním rozhodnutí o přestupku seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a ve věci se vyjádřit v souladu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, nebyla mu upřena možnost přednést svou skutkovou verzi případu a podepřít ji důkazními návrhy, rozhodnutí mu byla řádně doručována. Rovněž námitku neúplných skutkových zjištění žalobce uplatnil jen v obecné rovině. Neuvedl, jaké konkrétní skutkové okolnosti nemají v provedeném dokazování oporu, či k jakým jím uváděným skutečnostem správní orgány v průběhu přestupkového řízení nepřihlédly. Soud z pohledu takto obecně uplatněného žalobního bodu nemůže skutková zjištění, o něž se napadená rozhodnutí opírají, soudnímu přezkumu podrobit. Konkrétně pak žalobce vznesl námitku kategorického odmítání všech jeho důkazů v rámci řízení o přestupku. K této námitce soud nejprve uvádí, že v řízení o přestupcích [svou povahou řízení o obvinění trestněprávní povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005-62, publ. ve sb. NSS č. 847/2006)], jsou správní orgány zásadně vázány zásadou materiální pravdy (§ 51 zákona o přestupcích ve spojení s § 3, § 50 odst. 3 věta druhá správního řádu) a je jejich povinností provést důkazy potřebné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 Af 126/2011-68), a provedené důkazy hodnotit v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 správního řádu), přičemž hodnocení důkazů musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). Tato povinnost však neznamená, že správní orgány jsou povinny veškerým důkazním návrhům účastníka řízení vyhovět, v tomto směru nejsou správní orgány návrhy účastníků řízení vázán. Je zásadně na odpovědnosti správních orgánů, jaké důkazy budou v řízení provedeny, ovšem zároveň platí, že dokazování musí správní orgány učinit v rozsahu, aby byl řádně zjištěn skutkový stav (§ 52 správního řádu). Nevyhoví-li správní orgán návrhu účastníka na provedení některého důkazu, je povinen své úvahy v tomto směru uvést do odůvodnění rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). V souzeném případu žalobce v průběhu celého přestupkového řízení žádné důkazy nepředložil. Ve fázi řízení před správním orgánem I. stupně žalobce ani žádné důkazní prostředky, které by měly prokázat jinou skutkovou verzi přestupkového jednání, neoznačil. V doplněném odvolání pak především na základě obecných citací z judikatury správních soudů, bez vztahu ke konkrétním okolnostem případu, namítal, že nebylo vyhověno jeho návrhům provést důkazy v jeho prospěch (aniž upřesnil, jaké, a především k jakým sporným skutečnostem). Z napadeného rozhodnutí žalovaného ovšem vyplývají důvody, dle názoru soudu logicky a přesvědčivě formulované, pro které nebyly v přestupkovém řízení prováděny svědecké výpovědi policistů, ani důkazy jiné, a správní orgán I. stupně, a shodně pak žalovaný, považovali skutková zjištění za dostatečně prokázaná listinami, jimiž bylo dokazování provedeno při ústním jednání dne 17. 9. 2015. Z uvedených důvodů nelze námitce kategorického odmítání důkazů žalobce přisvědčit. K námitce falešného podpisu žalobce pod protokolem z ústního jednání, který nadto neodpovídá průběhu tohoto úkonu, soud uvádí, že ji považuje za spekulativní, účelově uplatněnou. Ke svému tvrzení žalobce soudu nepředkládá, ani neoznačuje žádné důkazy. Neuvádí ani, že by ústnímu jednání dne 17. 9. 2015 nebyl přítomen, či že by mu byla při protokolaci upřena práva dle § 18 správního řádu. Ve shodě se žalovaným soud konstatuje, že podpis žalobce na protokolu o ústním jednání je shodný jako podpisy žalobce např. oznámení o přestupku ze dne 1. 8. 2015, na doručence k oznámení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání či k výzvě k doplnění odvolání. V protokolu o ústním jednání je uvedeno číslo občanského průkazu žalobce a označen jeho zaměstnavatel. Z těchto údajů je tedy zřejmé, že žalobce byl ústnímu jednání přítomen (ostatně v průběhu celého přestupkového řízení ani netvrdil, že by tomu bylo naopak, a výslovně toto netvrdí ani v žalobě), vůči obsahu protokolu neuplatnil žádné výhrady a protokol podepsal. Protokol o ústním jednání tak soud neshledal nezákonným. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by protokol o ústním jednání měl být do spisového materiálu doplněn zpětně. Žalobce opět svoje tvrzení o žádné konkrétní důvody ani důkazy neopírá. Rovněž není pravdou, že by správní orgány shledaly žalobce z přestupku vinným toliko na základě úředních záznamů policistů. Jediným úředním záznamem policie zařazeným ve spisovém materiálu byl úřední záznam policie o přestupku ze dne 1. 8. 2015. Tento úřední záznam byl sice při ústním jednání proveden jako důkaz a správní orgán I. stupně jej zařadil mezi podklady, na základě kterých rozhodnutí o vině žalobce vydal, a žalovaný se vůči tomuto postupu nijak nevymezil, rozhodující však v daném případu je, že naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku, včetně osoby pachatele a jeho zavinění, bylo bez důvodných pochybností prokázáno ostatními důkazními prostředky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013-24, publ. ve Sb. NSS 2938/2014). Ve stručnosti lze shrnout, že z oznámení přestupku sepsaného zakročujícími policisty dne 1. 8. 2015 přímo na místě silniční kontroly a podepsaného žalobcem vyplývá, že žalobce v inkriminovaný den na specifikovaném místě řídil uvedené vozidlo, žalobce toto nepopíral, pouze uváděl, že mu nebyl odebrán řidičský průkaz. Rovněž do protokolu o ústním jednání se žalobce vyjadřoval pouze k důvodům, pro které nevěděl, že řídit vozidla nemůže, nijak tedy nepopíral, že byl při silniční kontrole zastižen jako řidič předmětného vozidla. Porušení povinnosti dle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu pak bylo dostatečně prokázáno výpisem z evidenční karty řidiče a rozhodnutím o upuštění zbytku trestu ze dne 7. 5. 2015. Ani tuto námitkou neshledal soud opodstatněnou. Žalobu na základě shora přijatých závěrů soud jako nedůvodnou zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., za výslovného souhlasu žalobce i žalovaného. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Liberci dne 9. listopadu 2016. Mgr. Lucie Trejbalová, samosoudkyně