60 A 9/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobce M . P , bytem XX, zastoupeného obecným zmocněncem P. K., bytem Č. A. 601, P., proti žalovanému K r a j s k é m u ú ř a d u L i b e r e c k é h o k r a j e , se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2016, č. j. OD 258/16-2/67.1/16070/Rg, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 1. 4. 2016, č. j. OD 258/16-2/67.1/16070/Rg, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa, odboru dopravy a občanskosprávních agend (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 1. 2016, č. j. MUCL/7539/2016, jímž byl žalobce shledán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), pro porušení povinnosti dle § 18 odst. 4 uvedeného zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 30. 4. 2015 v XX hod. na silnici II/2782 v obci XX řídil osobní automobil XX registrační značky XX nedovolenou rychlostí 62 km/m, tedy po odečtení odchylky 59 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h, za což mu byla pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Změna prvostupňového rozhodnutí spočívala ve změně výroku o vině tak, že žalovaný upřesnil místo spáchání přestupku „na silnici II/2782, v obci XX, kde je obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích nejvyšší dovolená rychlost povolena na maximální přípustnou rychlost 50 km/h., ve směru od XX, cca XX m za dopravní značkou IS 12a označující počátek obce XX“. Žalobce namítal, že žalovaného ke změně výroku prvostupňového rozhodnutí vedla skutečnost, že přestupek byl spáchán dne 30. 4. 2015, správní orgán I. stupně by přestupek nestihl projednat v zákonem stanovené lhůtě a žalovaný by musel vydat usnesení o zastavení řízení. To žalovaného účelově vedlo k tomu, že do výroku prvostupňového rozhodnutí doplnil přesnou specifikaci místa spáchání přestupku namísto toho, aby v souladu se svým rozhodnutím ze dne 19. 11. 2015 prvostupňové rozhodnutí, jehož výrok byl shodný, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně. Svým postupem žalovaný odňal žalobci instanci řízení. K požadavku uvádět místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, a ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37. V řízení nebylo podle žalobce prokázáno, kde se měl skutek stát a kde bylo stanoviště hlídky policie. Situační plánek byl pořízen pprap. XX dne 11. 12. 2015, tedy po více než 9 měsících po spáchání přestupku na základě ohledání místa, proto nemuselo být ohledání vypovídající. Závěr správního orgánu o vzdálenosti radaru 332 m od dopravní značky označující počátek obce nebyl prokázán. Vzdálenost vozidla žalobce od dopravní značky nelze dovozovat, nebylo-li spolehlivě zjištěno umístění radaru ani dopravní značky. Žalobce setrval na tvrzení, že v době měření rychlosti se se svým vozidlem nenacházel na území obce XX, ale ještě před hranicí obce, proto rychlost snížil právě na 59 km/h. Jediným podkladem, ze kterého uvedená vzdálenost 213 m vyplývá, je úřední záznam ze dne 11. 12. 2015, podle kterého bylo uvedeného dne provedeno ohledání místa a pořízena fotodokumentace umístění radaru a byla změřena vzdálenost radaru od začátku obce. Žalobce namítal, že předmětný úřední záznam nemůže být důkazem, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008. Pokud bylo podle úředního záznamu prováděno ohledání, žalobce namítal, že jde o procesní úkon, který je součástí dokazování a žalobce má být o něm vyrozuměn a má právo mu být přítomen. Žalobce navrhoval, aby soud vyslechl pprap. XX, který úřední záznam o ohledání vyhotovil, aby objasnil, jakým způsobem změřil vzdálenost mezi značkou obce a radarem, který zde měl být umístěn dne 30. 4. 2015, a aby vysvětlil, na základě jakého podnětu uvedené ohledání místa provedl, když o tom absentuje oficiální žádost ve spise. Pokud byla uvedeného dne pořízena fotodokumentace radaru, pak je zřejmé, že nebyla zkoumána vzdálenost od radaru umístěného v době měření, ale vzdálenost od radaru umístěného dne 11. 12. 2015. Žalobce naopak vyznačil místo ustavení rychloměru včetně zaměření vzdálenosti k dopravní značky IS 12a, ze kterého vyplývá, že vzdálenost mezi rychloměrem a předmětnou dopravní značkou byla cca 80 m. Správní orgány tento listinný důkaz nákresem mapy nijak nezpochybnily, nevyvrátily obhajobu žalobce, podle které se vozidlo nacházelo v době měření mimo obec. Nezákonnost výroku je podle žalobce dále dána absencí uložené sankce v podobě záznamu stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55, podle něhož záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy. Protože je záznam bodů do registru řidiče trestní sankcí, musí být přestupce o jejím udělení informován, a to právě uvedením ve výroku rozhodnutí. O udělení sankce přitom správní orgán nerozhoduje, ale u vybraných přestupků je ukládána ex lege. Pokud by správní orgán tuto sankci neudělil, porušil by ustanovení zákona a rozhodnutí by muselo být pro nezákonnost zrušeno. Žalobce dále namítal, že z fotografie z rychloměru jednoznačně nevyplývá, že bylo měřeno právě vozidlo žalobce, neboť registrační značka není čitelná. Správní orgán sice přihlížel k důkazu svědeckou výpovědí, kdy svědci tvrdili, že k záměně nedošlo, ale svědci k této otázce vypovídali s časovým odstupem 9 měsíců a tvrzení, že vozidlo měli od okamžiku změření do okamžiku zastavení v dohledu, je běžnou obecnou floskulí, kterou policisté vždy formálně uvádějí. Dále žalobce namítal, že rozhodnutí je vadné, protože se z něj nepodává, o kolik km/h měl žalobce překročit nejvyšší povolenou rychlost. II. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Oprávnění změnit prvostupňový výrok vyplývá z § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, přičemž ke změně výroku rozhodnutí nebylo třeba provádět další dokazování, neboť místo spáchání přestupku bylo určeno dle svědeckých výpovědí policistů. K neuvedení sankce v podobě bodů ve výroku rozhodnutí žalovaný uvedl, že body podle § 123a zákona o silničním provozu nebyl oprávněn zapsat a stanovit ani správní orgán I. stupně ani žalovaný, ale podle § 123b zákona o silničním provozu Městský úřad Varnsdorf, proto ani nemohou být součástí výroku prvostupňového orgánu ani žalovaného. K námitce nečitelné registrační značky žalovaný podotkl, že na výstupu z radarového rychloměru jsou zřetelná prvá dvě čísla a písmeno, stejně tak i poslední dvě čísla. Číslice 98 není zcela čitelná, ovšem při znalosti této číslice vyobrazení na výstupu z radarového rychloměru číslici neodporuje. Že bylo měřeno právě vozidlo žalobce, bylo v průběhu řízení bezpochyby prokázáno. K námitkám týkajícím se měření rychlosti v obci žalovaný uvedl, že svědek Š. ve své svědecké výpovědi, která není v rozporu s výpovědí druhého svědka, dostatečně specifikoval místo, kde byla žalobci měřena rychlost jízdy, když uvedl, že radar byl 330 m od počátku obce. Z výstupu radarového rychloměru je zřejmé, že vozidlo žalobce v době měření rychlosti bylo od radaru vzdáleno 119 m, tedy místo, kde bylo vozidlo řízené žalobcem změřeno, bylo cca 213 m za dopravní značkou IS 12a označující počátek obce Hamr na Jezeře. Z uvedených důvodů žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Zjištění ze správního spisu Dne 7. 5. 2015 Policie ČR oznámila přestupek žalobce Městskému úřadu v České Lípě a postoupila mu oznámení o přestupku, kterého se měl žalobce s vozidlem XX, registrační XX dopustit dne 30. 4. 2015 v XX hod. na silnici II/278 v obci XX překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci. S přestupkem řidič nesouhlasil, odmítl oznámení podepsat. Součástí oznámení přestupku byl úřední záznam ze dne 30. 4. 2015 o přestupkovém jednání; výstup z rychloměru Microdigicam označený jako „Záznam o přestupku“ obsahující fotografii vozidla, uvedení místa měření XX na J. XX, registrační značku XX, naměřenou rychlost 62 km/hod, limit místa 50 km/h; dále osvědčení XX o proškolení k obsluze laserového měřiče rychlosti MicroDigiCam LTI; ověřovací list k uvedenému měřícímu zařízení; fotokopie řidičského průkazu žalobce a občanského průkazu, fotografie žalobce a předmětného vozidla XX registrační značky XX. Správní orgán I. stupně měl k dispozici rovněž výpis z registru vozidel a evidenční kartu žalobce. Na podkladě uvedeného spisového materiálu správní orgán I. stupně uznal příkazem ze dne 28. 5. 2015 žalobce vinným z uvedeného přestupku. Po podání odporu proti příkazu správní orgán I. stupně pokračoval v řízení o přestupku, v němž jednal se zmocněncem žalobce na základě plné moci přiložené k odporu. Přestupek byl projednán při ústním jednání dne 14. 9. 2015, k němuž se žalobce ani jeho zmocněnec nedostavili. Rozhodnutím ze dne 14. 9. 2015 byl žalobce z popsaného přestupkového jednání uznán vinným a byla mu uložena pokuta 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení. Uvedené prvostupňové rozhodnutí žalovaný k odvolání žalobce (v němž žalobce namítal nedostatečnou identifikaci místa spáchání přestupku a to, že se v době měření nacházel s vozidlem za hranicí obce s nejvyšší povolenou rychlostí 90 km/h) rozhodnutím ze dne 19. 11. 2015 zrušil a uložil správnímu orgánu I. stupně, aby ve výroku a zdůvodnění specifikoval místo měření rychlosti žalobcova vozidla, a tedy i místo přestupku. V průběhu dalšího řízení byl do správního spisu založen úřední záznam pprap. XX ze dne 11. 12. 2015, dále náčrtek s vyznačením místa umístění radaru, vozidla a začátku obce s uvedením vzdáleností. Přestupek byl znovu projednán při ústním jednání dne 18. 1. 2016, při němž byli jako svědci vyslechnuti pprap. XX a prap. XX. Ve spisovém materiálu se dále nacházejí fotografie, které zachycují místo u kraje vozovky s částí vozidla policie, značku začátku obce XX, rovné úseky silnice. Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2016 byl žalobce uznán vinným ze spáchání shora popsaného přestupku, přičemž správní orgán I. stupně konstatoval, že jednání žalobce je prokázané, neboť přestupek byl řádně zadokumentován zařízením určeným k měření rychlosti, zařízení bylo ověřeno a schváleno k měření rychlosti a obsluhováno řádně proškoleným příslušníkem policie. Dále uvedl, že podle předložené dokumentace z místa spáchání přestupku bylo prokázáno, že měření rychlosti jízdy vozidla bylo provedeno 213 m za dopravní značkou IS 12a obec. Dle záznamu o přestupku bylo prokázáno, že vzdálenost vozidla od radaru byla 119, 6 m, z čehož vyplývá, že radar byl umístěn ve vzdálenosti 332 m od dopravní značky označující počátek obce. Registrační značka vozidla pak byla zachycena na záznamu o přestupku a je čitelná. K odvolání žalobce žalovaný napadeným rozhodnutím změnil výrok prvostupňového rozhodnutí ve výroku o vině tak, že upřesnil místo přestupku, jak soud citoval shora, ve zbytku rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se žalovaný ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, že spáchání přestupku bylo žalobci plně prokázáno. Žalovaný uvedl, že výrok napadeného rozhodnutí opět neobsahuje přesné místo spáchání přestupku, ovšem toto místo bylo uvedeno v odůvodnění rozhodnutí na základě výpovědi policistů. Proto mohl žalovaný výrok napadeného rozhodnutí doplnit upřesněním místa tak, aby místo nebylo zaměnitelné s jiným a vyvrátilo námitku žalobce uplatněnou po vydání prvého prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný dále konstatoval, že z výstupu měřiče rychlosti „Záznam o přestupku“ lze registrační značku částečně identifikovat a ve spojení s výpověďmi zakročujících policistů bylo vozidlo i s řidičem bezpochyby ztotožněno a žalovaný nemá pochyb o tom, že se přestupku dopustil právě žalobce. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. K projednání žaloby nařídil soud ústní jednání, při němž účastníci (žalobce prostřednictvím obecného zmocněnce, kterému udělil plnou moc k zastupování před soudem dne 20. 2. 2017) setrvali na svých stanoviscích. Obecný zmocněnec žalobce přitom zdůraznil, že Nejvyšší správní soud se ve zrušujícím rozsudku zabýval pouze použitelností náčrtu předloženého svědkem, k jeho hodnocení ale nepřistoupil. Tento důkaz není relevantní, protože zachycuje umístění radaru dne 11. 12. 2015, tedy 9 měsíců po spáchání přestupku. Nebylo tedy ničím prokázáno, že vozidlo žalobce se od počátku obce nacházelo 130 m a radar 332 m. S ohledem a to, že Nejvyšší správní soud uvedl, že důkaz by nebyl použitelný, pokud by bylo ohledání policistou provedeno na pokyn správního orgánu, setrval obecný zmocněnec žalobce na důkazním návrhu výslechem policisty Š. Je totiž vysoce pravděpodobné, že tomu tak bylo, byť o tom není záznam ve spise, jak jinak by svědek reagoval na odvolací námitky žalobce. Zmocněnec uvedl, že důkazní návrh vyvstává až z nového právního názoru Nejvyššího správního soudu, který nebyl krajskému soudu, ani žalobci při ústním jednáním před správním orgánem znám. Ve výroku pak také chybí údaj, o kolik km/h žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci. Z hlediska skutkové a právní kvalifikace je proto popis přestupkového jednání nedostatečný, a to i s ohledem na možnou změnu právní úpravy bodového systému a vymezení jednání v příloze k zákonu o silničním provozu, které je jiné než skutkové podstaty přestupků. Žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dodal, že správní orgány nemají žádnou kompetenci instruovat svědky. Z výroku je pak podle žalovaného zřejmé, o kolik km/h byla rychlost v obci překročena. Po provedení ústního jednání dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud předesílá, že v dané věci již jednou rozhodoval. Rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 60 A 9/2016 – 23, rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že místo přestupkového jednání bylo ve výroku žalovaného vymezeno na základě důkazů opatřených v rozporu se zákonem. Ostatní uplatněné žalobní body důvodnými neshledal. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2016, č. j. 4 As 225/2016 – 21, který nabyl právní moci dne 2. 1. 2017. Nejvyšší správní soud v označeném rozsudku dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně postupoval při zjišťování místa přestupkového jednání v souladu se zákonem a důkazy, na kterých své závěry založil, nebyly získány v rozporu s § 51 odst. 1 správního řádu a nedošlo k obcházení zákona ve vztahu k provedení důkazu ohledáním podle § 54 správního řádu. Vysloveným právním závěrem je krajský soud podle § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán. Při posouzení ostatních žalobních námitek neshledal krajský soud důvod odchýlit se od své předchozí argumentace. Proto shodně jako v předchozím rozsudku uvádí, že není důvodná námitka porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu ze strany žalovaného z důvodu doplnění výroku prvostupňového rozhodnutí. Ustanovení § 90 odst. 1 správního řádu upravuje způsoby rozhodnutí odvolacího správního orgánu v případě, že odvolací správní orgán dojde k závěru o rozporu prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy nebo k závěru o jeho nesprávnosti. Toto ustanovení odráží apelační princip, který umožňuje odvolacímu správnímu orgánu rozhodnout o věci samé, zjistí-li pochybení na straně správního orgánu I. stupně. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu jestliže odvolací orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti. Podle § 90 odst. 3 správního řádu odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Podle § 90 odst. 5 věta druhá správního řádu jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí. Z uvedeného tak vyplývá možnost odvolacího správního orgánu změnit prvostupňové rozhodnutí (i částečně), ovšem s určitými omezeními, jak vyplývají právě z odst. 1 písm. c) a odst. 3 citovaného ustanovení. V souzeném případu žalovaný jako odvolací správní orgán změnil výrok prvostupňového rozhodnutí co do upřesnění místa spáchání přestupku jen částečně, doplněním výrazu „ve směru od XX, cca XX m za dopravní značkou IS 12a označující počátek obce Hamr na Jezeře“ k místu „na silnici II/2782, v obci XX“, jak je vymezil správní orgán I. stupně. Za rozhodující soud v daném případu považoval, že byť citované upřesnění místa přestupku nepojal správní orgán I. stupně do samotného výroku, bylo přesné místo, jak jej doplnil do výroku žalovaný, již součástí odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí o přestupku vyplývá, že se správní orgán I. stupně zjištěním přesného místa spáchání přestupku v dalším řízení zabýval, do odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě kterých podkladů k upřesnění údaje o místu překročení stanovené rychlosti v obci dospěl, a především uvedl, jaké místo jako přesné místo spáchání přestupkového jednání určil. Žalovaný tak mohl výrok o přestupku korigovat jen dílčím způsobem, a to doplněním údajů, které byly žalobci již známé z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, aniž by sám žalovaný činil nějaká další skutková zjištění. Výrok prvostupňového rozhodnutí proto žalovaný neměnil způsobem, který by žalobci odňal možnost odvoláním brojit proti doplněným skutečnostem týkajícím se zjištěného místa překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. Soud zdůrazňuje, že správní řízení tvoří zásadně jeden celek a není vyloučeno, aby odvolací orgán napravil vady řízení před správním orgánem I. stupně, nedojde-li takovým postupem ke ztrátě možnosti odvolat se, a tedy k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení a k vydání překvapivého rozhodnutí. O takový případ však u žalobce nešlo, jak soud vyložil shora. Žalobci rozhodně nebyla postupem žalovaného podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu odňata možnost v odvolání namítat, že přestupkového jednání se na určeném místě nedopustil. Nedůvodnými jsou i žalobní výhrady ohledně vymezení místa přestupkového jednání ve výroku rozhodnutí žalovaného na základě důkazů opatřených v rozporu se zákonem. Jak soud předeslal, touto otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku a krajský soud je vázán závěrem, že správní orgán I. stupně při zjišťování místa přestupkového jednání nepochybil a rozhodnutí žalovaného je i v tomto směru v souladu se zákonem. Součástí spisového materiálu je úřední záznam ze dne 11. 12. 2015, podle něhož bylo tohoto dne provedeno ohledání místa přestupku v obci XX, byla pořízena fotodokumentace a změřena vzdálenost umístění radaru od začátku obce a vzdálenost vozidla od začátku obce. Spolu s úředním záznamem byl předložen náčrtek vzájemného umístění radaru, vozidla žalobce a začátku obce, a fotodokumentace. Podle náčrtku byl radar ve vzdálenosti XX m od vozidla žalobce, které se nacházelo ve vzdálenosti 213 m od začátku obce. Ve svědecké výpovědi ze dne 18. 1. 2016 svědek pprap. Svědek pprap. XX uvedl, že tyto podklady pořídil při „došetřování přestupku“. Dále je na místě uvést, že kopie úředního záznamu a náčrtku dodaných svědkem pprap. XX prokazatelně převzal zmocněnec žalobce dne 13. 1. 2016. Se všemi uvedenými podklady byl seznámen také při ústním jednání dne 18. 1. 2016 a správní orgán I. stupně poskytl žalobci lhůtu pro vyjádření k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce se ve stanovené lhůtě k podkladům rozhodnutí nevyjádřil. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí ze dne 29. 1. 2016 jako důkazy, ze kterých vycházel, označil oznámení o přestupku ze dne 30. 4. 2015, záznam o přestupku, ze kterého je patrné překročení rychlosti, výpis z evidenční karty řidiče, situační plánek, výpověď svědka pprap. XX, výpověď svědka prap. XX a fotodokumentaci. Jako podpůrný materiál byl posuzován úřední záznam hlídky policie ze dne 30. 4. 2015. Správní orgán I. stupně následně shledal, že: „Dle předložené dokumentace místa spáchání přestupku bylo prokázáno, že změření rychlosti jízdy vozidlu obviněnému došlo v obci Hamr na Jezeře a to 213 m za dopravní značkou IS 12a ‚Obec‘. Dle záznamu o přestupku bylo prokázáno, že vzdálenost vozidla od radaru byla 119,6 m. Z uvedeného vyplývá, že radar byl umístěn ve vzdálenosti 332 m od dopravní značky označující počátek obce.“ Jak uvedl Nejvyšší správní soud, přestože nebyl postup svědka pprap. P. Š. zcela obvyklý, použití výše uvedených listin jako důkazů nebylo v rozporu se zákonem. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2013, č. j. 51 A 1/2012 - 51, považuje soud za podstatné, že projdou-li listinné důkazy předložené policií řádným důkazním řízením, jde o důkazy bez ohledu na to, zda byly správnímu orgánu předloženy policejním orgánem spolu s oznámením přestupku nebo až policistou jako svědkem při jeho svědecké výpovědi. Obdobná situace nastala právě v posuzovaném případě. Pprap. XX jako svědek předložil správnímu orgánu I. stupně předmětné listiny až po předvolání k podání svědecké výpovědi. Ačkoliv byl svědkem pprap. XX o „došetření“ pořízen „úřední záznam“, podstatné je, že k správní orgán I. stupně k podkladům přihlížel pouze jako k soukromým listinám, jejichž obsah hodnotil v souvislosti s dalšími důkazy a skutečnostmi a „úřední záznam“, jak je z výše uvedeného patrné, vůbec jako důkaz pro zjištění skutkového stavu nepoužil. Vycházel totiž ze situačního náčrtu, na který svědek odkázal ve své výpovědi. Listiny nadto zachycují pouze vlastní vjem svědka ohledně polohy vozu a radarového stanoviště v době spáchání přestupku žalobcem. Postup, v rámci něhož k pořízení listin došlo, je proto pro posuzovanou věc nerozhodný a nemůže vést k závěru, že listiny byly získány v rozporu se zákonem. Důkazy, ze kterých v rozhodnutí vycházel správní orgán I. stupně, byly ve správním řízení řádně provedeny a žalobce byl s těmito důkazy seznámen a nevyužil svoji možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Údaj o místě změření rychlosti vozidla žalobce je uveden především v náčrtku svědka pprap. XX. A je také odvoditelný z umístění radarového stanoviště a vzdálenosti měřeného vozidla od měřícího zařízení. Svědek pprap. XX místo radarového stanoviště označil rovněž ve své svědecké výpovědi, kdy uvedl, že „[m]ísto se nachází na rovném úseku komunikace, v těsné blízkosti se nachází lanové centrum. Při došetřování přestupku jsem provedl situační náčrtek a zde jsem uvedl i vzdálenosti. Podle zjištěného šetření se stanoviště nachází cca. 330 m od počátku obce“. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, z hlediska zákonnosti svědecké výpovědi je nerozhodné, že svědek o umístění radarového stanoviště vypovídal až poté, co si místo přestupku prohlédl v návaznosti na doručení předvolání k výslechu. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud, správní orgán I. stupně sám nenařídil provedení důkazu ohledáním prostřednictvím dotyčného svědka, přistoupil pouze ke svědeckému výslechu kontrolu provádějících policistů. Svědek předložil správnímu orgánu I. stupně listiny bez předchozí výzvy či oznámení a správní orgán nepovažoval provedení ohledání místa v rámci místního šetření za potřebné vzhledem k tomu, že skutkový stav byl dle jeho názoru dostatečně zjištěn na základě jiných důkazů. Za daného stavu považuje soud okolnosti případu za zjištěné řádně a v dostatečném rozsahu, proto nevyhověl návrhu žalobce na doplnění dokazování svědeckou výpovědí pprap. XX. Žalobce se provedení tohoto důkazu v řízení před krajským soudem domáhal již v žalobě, není tedy pravda, že důkazní návrh mohl uplatnit až s ohledem na vyslovený názor Nejvyššího správního soudu. Pokud žalobce návrh odůvodnil vysokou pravděpodobností pokynu správního orgánu vůči tomuto svědkovi, neuvedl konkrétně, na čem svoje domněnky, uplatněné až v řízení před soudem, staví. Soud dodává, že pprap. XX byl vyslechnut v přestupkovém řízení při ústním jednání dne 18. 1. 2016, zmocněnec žalobce byl jeho svědecké výpovědi přítomen, bylo mu umožněno klást tomuto svědkovi otázky, čehož využil. Žádné dotazy ohledně postupu svědka při „došetřování“ a pořizování náčrtku nevznesl, přestože se svědek v předchozí části své svědecké výpovědi k pořízení situačního náčrtku vyjádřil. Námitky týkající se pravděpodobných instrukcí správního orgánu směrem k pprap. XX tak soud vyhodnotil jako účelové. Pokud žalobce zmínil, že jak jinak než z pokynu správního orgánu by se svědek dozvěděl o tom, jaké skutečnosti má zaznamenat, soud ani tento argument neuznal. Je totiž logické, že svědek – policista provádějící silniční kontrolu – bude vypovídat a bude tázán právě na okolnosti spáchání přestupku, který je správním orgánem projednáván na základě jeho oznámení, přičemž z předvolání ke svědecké výpovědi vyplývá, o jako věc se bude jednat. Spočívalo-li přestupkové jednání v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci, jsou pak policisté pravidelně správními orgány v přestupkovém řízení vyslýcháni právě k místu přestupkového jednání, místu a okolnostem měření určitým rychloměrem, dodržení návodu k obsluze, apod. Soud z uvedených důvodů k doplnění svědecké výpovědi nepřikročil. Lze uzavřít tím, že použití listin předložených svědkem prap. XX nelze vnímat jako obcházení zákona ve vztahu k provedení důkazu ohledáním podle § 54 správního řádu. Případné provedení důkazu ohledáním místa činu správním orgánem I. stupně po provedení výslechu svědků, včetně jejich odkazu na situační náčrt, by bylo neúčelné, jelikož takový postup by nevedl ke zjištění nových skutečností. Ostatně žalobce provedení místního šetření ani nenavrhoval. Soud pak neshledal v daném konkrétním případu okolnosti, které by průkaznost svědecké výpovědi pprap. XX nebo jím pořízeného situačního náčrtu oslabovaly. Ze svědecké výpovědi vyplývá, že v náčrtu byly zachyceny vzdálenosti radaru a vozidla (jehož vzdálenost od radaru vyplývala ze „Záznamu o přestupku“), jaké byly v době, kdy k přestupkovému jednání došlo. Svědecká výpověď byla sice provedena s větším časovým odstupem, ale z jejího obsahu neplyne, že by si svědek na přestupek žalobce nepamatoval a nemohl se k přestupkovému jednání a okolnostem změření rychlosti jeho vozidla vyjádřit. Protože svědecké výpovědi předcházelo pořízení náčrtku a fotodokumentace na místě měření (což nemělo dle závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu vliv zákonnost důkazů), vypovídal svědek o místu měření a vzdálenosti stanoviště policie s radarem od počátku obce podrobně, jeho svědecká výpověď přitom odpovídala skutečnostem uvedeným v oznámení o přestupku a korespondovala také tomu, co ke kontrole rychlosti projíždějících vozidel v obci uvedl druhý svědek. Lze ji tedy považovat za vypovídající, hodnověrnou. Soud tedy uzavírá s tím, že správní orgán I. stupně při zjišťování místa přestupkového jednání postupoval v souladu se zákonem. Důkazy, na nichž založil své závěry, nebyly získány nebo provedeny v rozporu se zákonem ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu. V souladu se zákonem je proto v tomto ohledu i rozhodnutí žalovaného, který z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a z jím provedených důkazů vycházel při upřesnění místa přestupkového jednání ve výroku rozhodnutí o vině. Provedenými důkazy bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že se s vozidlem v době měření nacházel mimo území obce. Žalobní bod, v němž žalobce namítal, že výrok rozhodnutí v rozporu s § 77 zákona o přestupcích neobsahuje uvedení počtu bodů zaznamenávaných do registru řidičů, soud také neshledal opodstatněným. Podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat mimo jiné i druh a výměru sankce. Jaký druh sankce a v jaké výměře lze za přestupky, jimiž byl žalobce uznán vinným, je třeba, za užití zásady dle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, hledat v § 11 zákona o přestupcích a § 125c zákona o silničním provozu [konkrétně § 125c odst. 4 a odst. 5]. Ani jeden z těchto právních předpisů nezmiňuje mezi sankcemi, které lze za přestupky na úseku bezpečnosti silničního provozu uložit, počet bodů zaznamenávaných v registru řidičů ve smyslu § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu. Soudu jsou známy závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2015-55, publ. ve Sb. NSS č. 3339/2016 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná též na www.nssoud.cz), podle nichž „záznam stanoveného počtu stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle § 123b odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Nicméně je třeba mít na paměti, že vyslovený právní závěr byl zaujat v souvislosti s otázkou, podle jakého právního předpisu mají být (při dodržení zásady zákazu uložit trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době jeho spáchání) body do registru řidičů za přestupek zaznamenány, pokud dojde ke změně zákona v mezidobí od spáchání přestupku do doby rozhodnutí správních orgánů o něm. I citované usnesení však vycházelo ze zákonné úpravy záznamu bodů do registru řidičů dle § 123b a násl. zákona o silničním provozu. Jak vyplývá z § 123b odst. 1 uvedeného zákona, řidiči, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek nebo trestný čin, se v registru řidičů zaznamená stanovený počet bodů ex lege. Záznam provede příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností ke dni uložení pokuty za přestupek nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nebo trestný čin, a to nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno oznámení o uložení pokuty nebo rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nebo trestný čin (§ 123b odst. 2 zákona o silničním provozu). Na žádost řidiče vydá příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností výpis z registru řidičů o jeho záznamech bodového hodnocení, (podle § 123b odst. 5 zákona o silničním provozu), ověřený výstup z registru řidičů o jeho záznamech bodového hodnocení může na žádost řidiče vydat kontaktní místo veřejné správy (§ 123b odst. 6 zákona o silničním provozu). Výpis (resp. ověřený výstup) z registru řidičů má povahu osvědčení. Příslušný obecní úřad při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, pak neprodleně písemně nebo elektronickou cestou oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno, pozbývá řidič řidičské oprávnění (§ 123c odst. 2 zákona o silničním provozu). Zákon o silničním provozu zároveň upravuje specifický způsob, kterým se řidič, který s provedeným záznamem bodů v registru řidičů nesouhlasí, může bránit (§ 123f zákona o silničním provozu). Z právě uvedeného vyplývá, že byť rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že záznam bodů do registru řidičů není pouhým administrativním opatřením, ale „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, jde o sankci sui generis, jejímuž „udělení“, tj. zaznamenání do registru řidičů ex lege, se lze bránit samostatným zákonným způsobem, nikoli v rámci přestupkového řízení, v němž bylo podkladové rozhodnutí o přestupku, vydáno. Záznam stanoveného bodů do registru řidičů tedy nelze považovat za sankci, jež by byla dle § 77 zákona o přestupcích obligatorní součástí výroku samotného rozhodnutí o přestupku. Tomuto závěru ostatně odpovídá i volání rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu po změně zákonné úpravy tak, aby byl řidič obeznámen již s jednotlivým provedením záznamu bodů do registru řidičů. Nejvyšší správní soud by ve shora citovaném usnesení jistě neuvedl, že: „S ohledem na skutečnost, že i jednotlivý záznam bodů do registru řidičů je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy, jeví se de lege ferenda vhodnějším, aby řidiči bylo z úřední povinnosti oznámeno i provedení jednotlivého záznamu“, pokud by bylo možné dovodit, že stanovený počet bodu je obligatorní součástí výrokové části rozhodnutí o přestupku. Nedůvodnou je i žalobní námitka týkající se fotografie z rychloměru zachycující registrační značku vozidla, o níž žalobce tvrdil, že je nečitelná. Tuto námitku uplatnil žalobce již v odvolání, žalovaný se s ní v napadeném rozhodnutí vypořádal způsobem, se kterým se soud plně ztotožňuje. Plně čitelnou není zvětšená fotografie, jak ji jako součást žaloby předložil žalobce. Ovšem fotografie registrační značky vozidla z rychloměru na „Záznamu o přestupku“, která je součástí spisového materiálu, je plně čitelná v části „XX“ a v části posledních dvou číslic „XX“. Prostřední číslice „XX“ jsou na fotografii hůře čitelné, ovšem spolu s dalšími důkazy, zejména se svědeckými výpověďmi obou policistů, jak zmínil žalovaný, ale i s dalšími podklady založenými ve spise – oznámením o přestupku s uvedením registrační značky vozidla žalobce, fotografií z místa silniční kontroly zachycující žalobcovo vozidlo s čitelnou registrační značkou – fotografie z rychloměru prokazuje, že zaznamenaná rychlost byla v uvedenou dobu naměřena právě žalobcovu vozidlu XX registrační značky XX. Hodnocení provedených důkazů správními orgány bylo v tomto směru správné, logické, nijak nevybočující z obvyklých zásad. Naposledy žalobce namítal, že rozhodnutí je vadné, protože se z něj nepodává, o kolik km/h měl žalobce překročit nejvyšší povolenou rychlost. Ani tento žalobní bod není podle názoru soudu opodstatněný. Výrok rozhodnutí ve znění doplnění učiněného rozhodnutím žalovaného je určitý, obsahuje veškeré náležitosti vyžadované § 77 zákona o přestupcích. Popis skutku je natolik přesný a podrobný, že z něj lze dovodit naplnění znaků skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona o silničním provozu ve spojení s § 18 odst. 4 uvedeného zákona. V rámci popisu přestupkového jednání ve výroku správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci 50 km/h, neboť mu byla (po odečtení přípustné odchylky) naměřena rychlost 59 km/h. Z této formulace se proto podává, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 9 km/h, byť výsledek této jednoduché početní operace není ve výroku výslovně uveden. Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Liberci dne 23. února 2017. Mgr. Lucie Trejbalová, samosoudkyně