73 A 15/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Macháčkem ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2026, č. j. CPR-12094-3/ČJ-2026-930310- V235 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 16. 2. 2026, č. j. KRPL-93309- 39/ČJ-2025-180022-SV. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 100 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl žádost žalobce o povolení obnovy řízení ve věci správního vyhoštění žalobce.

2. Z předloženého správního spisu plyne, že žalobce byl dne 8. 10. 2025 kontrolován cizineckou policií při výkonu zednických prací na stavbě v Chrastavě. Na podkladě této kontroly bylo s žalobcem zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění, které vyústilo v rozhodnutí ze dne 8. 10. 2025, č. j. KRPL-93309-17/ČJ-2025-180022-SV, o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Po právní moci rozhodnutí o vyhoštění podal žalobce odvolání spojené s žádostí o prominutí zmeškání odvolací lhůty. Správní orgány však žalobci zmeškání odvolací lhůty neprominuly a jeho odvolání bylo jako opožděné zamítnuto. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání zamítl zdejší soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2026, č. j. 58 A 3/2026-43. Podáním ze dne 26. 1. 2026 požádal žalobce o obnovu řízení o správním vyhoštění s tím, že v původním řízení nebyla zohledněna existence žalobcova živnostenského oprávnění pro oblast přípravných a dokončovacích stavebních prací. Jeho žádost zamítl správní orgán I. stupně shora označeným rozhodnutím ze dne 16. 2. 2026, které k odvolání žalobce přezkoumal žalovaný.

3. Ten v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí po rekapitulaci věci uvedl, že výhrady žalobce týkající se tlumočení, poučení o právu na právní pomoc a tvrzené nevědomosti o uloženém správním vyhoštění byly již vypořádány v předchozím řízení o opožděném odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Zdůraznil, že řízení o správním vyhoštění bylo vedeno za účasti řádně ustanoveného tlumočníka, s jehož osobou žalobce souhlasil, že žalobce v průběhu řízení nenamítal nesprávnost či neúplnost tlumočení, na otázky odpovídal souvisle, byl poučen o svých právech a povinnostech a převzetí rozhodnutí i seznámení s jeho obsahem stvrdil svým podpisem za přítomnosti tlumočníka. Námitku, že žalobce se o správním vyhoštění dozvěděl až dne 10. 11. 2025, proto žalovaný nepřijal. Za nepřípadný označil i odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2026, č. j. 6 Azs 8/2026-31, s odůvodněním, že tento rozsudek se týkal jiného řízení, a to řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění.

4. Ve vztahu k samotné pracovní činnosti žalovaný vyšel z podkladů původního řízení. Uvedl, že žalobce byl dne 8. 10. 2025 kontrolován při výkonu zednických prací na stavbě rodinného domu. Z jeho cestovního dokladu bylo zjištěno, že naposledy disponoval vízem za účelem strpění s platností od 17. 3. 2025 do 31. 5. 2025, jiným oprávněním k pobytu nedisponoval a nepředložil ani povolení opravňující jej k výkonu pracovní činnosti na území České republiky. Žalobce podle protokolu vypověděl, že pracuje pro majitele domu, s nímž si práci domluvil, pracovní smlouvu ani jinou dohodu nepodepsal, pracuje přibližně měsíc, asi osm hodin denně, za odměnu přibližně 1 000 Kč za den, na místě přespává, pokyny mu dává majitel domu, který mu práci také kontroluje a poskytuje mu pracovní pomůcky. Žalobce současně uvedl, že ví, že pracoval neoprávněně, a že není držitelem živnostenského oprávnění, ačkoli je dříve měl. Na základě uvedeného žalovaný uzavřel, že žalobce vykonával závislou práci, nikoli samostatnou výdělečnou činnost. Odkázal přitom na znaky závislé práce, zejména osobní výkon práce podle pokynů jiné osoby, ve vztahu podřízenosti, za odměnu a s využitím zázemí a prostředků poskytovaných osobou, pro niž byla práce vykonávána.

5. K námitce týkající se existence živnostenského oprávnění žalovaný uvedl, že žalobce sice v odvolacím řízení proti rozhodnutí o správním vyhoštění předložil výpis z veřejné části živnostenského rejstříku, z něhož vyplývá vznik živnostenského oprávnění dne 17. 3. 2025 a jeho trvání do 1. 12. 2025, avšak tato skutečnost podle žalovaného nepostačuje pro povolení obnovy řízení. Především nejde o skutečnost, kterou by žalobce nemohl uplatnit již v původním řízení, neboť o existenci tohoto oprávnění věděl nebo vědět musel. Žalovaný připomněl, že žalobce byl na existenci živnostenského oprávnění v původním řízení výslovně dotázán, na což uvedl, že živnostenské oprávnění nemá. Žalovaný dále konstatoval, že ani případná existence živnostenského oprávnění nemohla odůvodnit jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního rozhodování, neboť žalobce nevykonával podnikání, nýbrž závislou práci. Vízum za účelem strpění, jímž žalobce disponoval do 31. 5. 2025, jej k výkonu zaměstnání ani podnikání neopravňovalo. Protože zde nejsou nové skutečnosti či důkazy, které by žalobce nemohl bez své viny uplatnit již v původním řízení, a současně jím uvedená nová skutečnost nemohla vést k jinému řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, uzavřel žalovaný, že podmínky pro obnovu řízení o správním vyhoštění žalobce splněny nebyly.

6. Žalobce v podané žalobě uvedl, že teprve dne 10. 11. 2025 se na pracovišti policie dozvěděl, že mu bylo dne 8. 10. 2025 uloženo správní vyhoštění. Následně po nahlédnutí do správního spisu dne 21. 11. 2025 zjistil, že v původním řízení nebyla zjištěna ani zohledněna skutečnost, že v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění disponoval platným živnostenským oprávněním do 1. 12. 2025, a to mimo jiné pro oblast přípravných a dokončovacích stavebních prací a specializovaných stavebních činností. Podle žalobce se tudíž mohlo jednat nikoli o výkon nelegální práce, nýbrž o oprávněné provozování podnikání. Existence tohoto živnostenského oprávnění představovala dříve neznámou skutečnost a nový důkaz, které existovaly již v době původního řízení, avšak žalobce je nemohl bez své viny uplatnit. Důvod spatřuje zejména v neúplném a nesprávném tlumočení, ve svém rozrušení při výslechu a v nepochopení povahy a smyslu řízení vedeného dne 8. 10. 2025.

7. Tato skutečnost dle žalobce mohla odůvodnit jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního rozhodování, neboť § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců podle něj neumožňuje uložit správní vyhoštění za provozování dani podléhající výdělečné činnosti bez oprávnění k pobytu při současné existenci živnostenského oprávnění. Správní orgány neprovedly nové dokazování k objasnění žalobcových tvrzení, pouze odkázaly na podklady založené v původním správním spise. Žalobci nelze vytýkat, že dne 8. 10. 2025 nenamítal nesprávnost či neúplnost tlumočení, pokud si jí tehdy nebyl vědom, ani že svým podpisem stvrdil poučení o právech, pokud mu toto poučení nemuselo být srozumitelně tlumočeno. Žalovaný nedostatečně zohlednil význam rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2026, č. j. 6 Azs 8/2026-31, v němž Nejvyšší správní soud odmítl bez dalšího označit tvrzení o nevědomosti o uloženém správním vyhoštění za účelové. Správní orgány však neprovedly např. výslech žalobce za účasti jiného tlumočníka nebo výslech původně ustanoveného tlumočníka.

8. K povaze činnosti, při níž byl žalobce dne 8. 10. 2025 zastižen, žalobce uvedl, že stavební práce pro majitele domu v určitém sjednaném rozsahu a podle jeho pokynů mohly být vykonávány na základě smlouvy o dílo. Nebyl naplněn jeden ze znaků závislé práce – výkon práce jménem zaměstnavatele. Skutečnost, že objednatel udílel pokyny a práci kontroloval, podle žalobce sama o sobě nevylučuje, že šlo o vztah odpovídající smlouvě o dílo či jiné obdobné smlouvě. Uplynutí platnosti žalobcova víza za účelem strpění pobytu dne 31. 5. 2025 nezpůsobilo zánik žalobcova živnostenského oprávnění ex lege. K jeho zrušení by bylo třeba rozhodnutí živnostenského úřadu, které v jeho případě vydáno nebylo. Zjištění, že žalobce v rozhodné době disponoval platným živnostenským oprávněním, mohlo odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

9. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. Odkázal přitom na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že tam reagoval na námitky žalobce, které se shodují s námitkami žalobními.

10. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů podle § 75 odst. 2 s. ř. s., v duchu dispoziční zásady, kterou je správní soudnictví ovládáno, s tím, že přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

11. K projednání věci nařídil soud jednání, z nějž se žalovaný omluvil. Žalobce setrval na svých dosavadních stanoviscích. Důkazní návrhy žalobce neuplatnil, ani soud z vlastní iniciativy dokazování neprováděl, neboť toho k vypořádání žalobních bodů nebylo zapotřebí.

12. Podle § 100 odst. 1 správního řádu, řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.

13. Předně je třeba připomenout, že předmětem nynějšího soudního přezkumu není zákonnost původního rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce ze dne 8. 10. 2025 jako takového, nýbrž toliko zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, jímž žalovaný potvrdil zamítnutí žádosti o obnovu řízení podle § 100 správního řádu. Soud se proto může zabývat jen tím, zda byly v projednávané věci splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení, tedy zejména zda žalobcem tvrzená skutečnost existence živnostenského oprávnění byla skutečností dříve neznámou, kterou žalobce nemohl v původním řízení bez své viny uplatnit, a zda mohla odůvodnit jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního rozhodování.

14. Žalobce především tvrdí, že existenci svého živnostenského oprávnění nemohl v původním řízení uplatnit proto, že neporozuměl průběhu řízení o správním vyhoštění, obsahu provedeného tlumočení ani samotnému rozhodnutí o správním vyhoštění, o němž se měl dozvědět až dne 10. 11. 2025. S touto argumentací se však soud neztotožňuje.

15. Jak již bylo uvedeno výše, totožná skutková tvrzení žalobce byla předmětem posouzení v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění pro opožděnost, včetně rozhodnutí o neprominutí zmeškání odvolací lhůty. V tomto řízení zdejší soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2026, č. j. 58 A 3/2026-43, uzavřel, že řízení o správním vyhoštění bylo vedeno za účasti řádně ustanoveného tlumočníka, s jehož osobou žalobce souhlasil, že žalobce byl v řízení poučen o svých právech a povinnostech, že na otázky správního orgánu odpovídal souvisle a bez zjevných potíží a že převzetí rozhodnutí o správním vyhoštění i seznámení s jeho obsahem stvrdil svým podpisem za přítomnosti tlumočníka. Z těchto důvodů zdejší soud tehdy nepřisvědčil tvrzení žalobce, že by mu bez jeho zavinění bránila v podání včasného odvolání překážka spočívající v neporozumění řízení či rozhodnutí o správním vyhoštění.

16. Žalobce v nynější věci neuvedl žádné nové konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly odchýlení se od uvedených závěrů. Naopak výslovně odkazuje na stejný skutkový základ, zejména na tvrzenou neúplnost a nesprávnost tlumočení, své rozrušení a nepochopení smyslu řízení dne 8. 10. 2025. Žalobce tak i v nynějším řízení staví svou argumentaci o nemožnosti dřívějšího uplatnění existence živnostenského oprávnění na totožném tvrzení, které bylo již v předchozím soudním řízení přezkoumáno a shledáno nedůvodným. Také v nyní řešené věci logicky plynou ze (stejného) spisového materiálu tytéž skutečnosti nijak nenasvědčující tomu, že by byl žalobce ve správním řízení o jeho vyhoštění jakkoli dezorientován. Žalobce za přítomnosti tlumočníka standardně odpovídal na otázky správního orgánu, včetně otázek směřujících k tomu, zda může vycestovat do země původu s ohledem na bezpečnost a zda v případě rozhodnutí o jeho vyhoštění vycestuje. Jeho odpovědi korespondují položeným otázkám a jsou natolik individualizovány, že si je stěží mohl vymyslet tlumočník bez žalobcovy náležité orientace v probíraném tématu.

17. Na uvedeném nic nemění ani žalobcem akcentovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2026, č. j. 6 Azs 8/2026-31. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku toliko zdůraznil, že tvrzení cizince o neporozumění řízení o správním vyhoštění a nevědomosti o uloženém správním vyhoštění nelze bez dalšího předem odmítnout jako účelové, aniž správní orgán ověří, jak řízení o správním vyhoštění skutečně probíhalo. Z uvedeného rozsudku však nikterak neplyne, že by žalobcova skutková verze byla správná či že by bylo bez dalšího třeba její pravdivost presumovat. V nynější věci naopak ze správního spisu i z předchozího soudního přezkumu plyne, že otázka průběhu řízení o správním vyhoštění, tlumočení a poučení žalobce již byla konkrétně prověřena a uzavřena v neprospěch žalobce. Žalovaný tvrzení žalobce neignoroval, nýbrž se shodně jako dříve zdejší soud zabýval průběhem výslechu žalobce v řízení o správním vyhoštění a neshledal důvod pochybovat o tom, že žalobce rozuměl tomu, na co byl tázán a proč.

18. Nadto soud dodává, že Nejvyšší správní soud již rozsudkem ze dne 11. 6. 2026, č. j. 10 Azs 71/2026-47, rozhodl o kasační stížnosti proti zmíněnému rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2026, č. j. 58 A 3/2026-43. Kasační stížnost žalobce odmítl pro nepřijatelnost a podpořil výše uvedené závěry, když uvedl: „NSS ověřil, že ze správního spisu neplyne nic, co by naznačovalo, že stěžovatel nerozuměl tlumočníkovi či nepochopil výsledek řízení. Při výslechu vypověděl, že s ustanovením tlumočníka souhlasí a rozumí mu. Ze spisu rovněž vyplývá, že stěžovatel byl správním orgánem poučen o možnosti zvolit si právního zástupce. To však odmítl a trval pouze na tlumočníkovi. NSS souhlasí se závěrem krajského soudu (bod 22), že žalovaná správně rozhodla o zamítnutí žádosti o navrácení v předešlý stav ve smyslu § 41 správního řádu a následně i o zamítnutí opožděného odvolání podle § 92 odst. 1 správního řádu (srov. např. rozsudky NSS ze dne 9. 11. 2017, čj. 4 Azs 196/2017-23, bod 12, či rozsudek ze dne 15. 10. 2020, čj. 3 Azs 15/2020-84, č. 4110/2021 Sb. NSS, bod 28). Závěry z rozsudku NSS ze dne 18. 3. 2026, čj. 6 Azs 8/2026-31, ve věci zajištění stěžovatele, nelze v této věci uplatnit v jeho prospěch. NSS v něm v reakci na tvrzení stěžovatele, že neporozuměl smyslu řízení o správním vyhoštění, uložil žalované, aby v dalším řízení ověřila, jakým způsobem probíhalo řízení o správním vyhoštění, a s přihlédnutím k těmto zjištěním znovu posoudila možnost užít zvláštních opatření za účelem vycestování. Z rozsudku tak neplyne nic, co by potvrdilo věrohodnost a správnost stěžovatelových tvrzení.“ 19. Za tohoto stavu soud souhlasí s žalovaným, který nedospěl k závěru, že by žalobce existenci svého živnostenského oprávnění nemohl v původním řízení bez své viny uplatnit. Naopak ze spisu vyplývá, že se k otázce živnostenského oprávnění v původním řízení explicitně vyjadřoval, a to tak, že živnostenské oprávnění nemá, ačkoli dříve je měl. Již z tohoto důvodu nebyla splněna jedna ze základních podmínek obnovy řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Žalobce mohl tuto skutečnost uvést již v původním řízení, a to včetně řízení odvolacího, avšak neučinil tak řádně a včas.

20. Nad rámec uvedeného soud dodává, že ani druhá podmínka obnovy řízení, totiž způsobilost žalobcem tvrzené nové skutečnosti odůvodnit jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního rozhodování, v projednávané věci splněna nebyla. Soud nepřehlíží žalobcovu právní argumentaci, podle níž § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců neumožňuje uložit správní vyhoštění za provozování dani podléhající výdělečné činnosti při existenci živnostenského oprávnění, byť bez odpovídajícího pobytového oprávnění. Tato obecná právní úvaha však není pro nynější věc rozhodující. Původní rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce totiž nebylo založeno na závěru, že žalobce provozoval samostatnou výdělečnou činnost bez živnostenského oprávnění, nýbrž na závěru, že na území České republiky vykonával závislou práci bez platného oprávnění k pobytu a bez povolení k zaměstnání.

21. V tomto směru soud považuje závěry žalovaného za správné. Ze skutkových zjištění zachycených již v původním správním spise vyplývá, že žalobce pracoval na stavbě domu přibližně měsíc, zhruba osm hodin denně, za sjednanou denní odměnu, pokyny mu dával majitel domu, ten jeho práci každodenně kontroloval, poskytoval mu pracovní pomůcky i zázemí a žalobce na místě též přespával. Takto zjištěné skutkové okolnosti svědčí o osobním výkonu práce, podle pokynů jiné osoby, v jejím zájmu, v jejím organizačním rámci a ve vztahu podřízenosti a závislosti. Uvedené znaky odpovídají definici závislé práce podle § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

22. K námitce žalobce, že v jeho případě nebyl naplněn znak výkonu práce „jménem zaměstnavatele“, soud uvádí, že tento znak nelze chápat formalisticky tak, že by muselo být prokázáno výslovné právní zastupování zaměstnavatele nebo navenek deklarované vystupování pod jeho označením. Judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z materiálního pojetí tohoto znaku, tedy z toho, zda pracovník vykonává práci na účet a v zájmu jiné osoby a v rámci její organizační sféry ve vztahu hospodářské závislosti, nikoli jako samostatný podnikatel nesoucí vlastní podnikatelské riziko (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35). V projednávané věci žalobce nevystupoval jako autonomní zhotovitel určující si sám organizaci práce, pracovní prostředky, odpovědnost za výsledek díla a obchodní podmínky, nýbrž jako osoba vykonávající činnost podle zadání a pod kontrolou majitele domu, za sjednanou odměnu a s využitím jeho zázemí a pracovních prostředků. Za těchto okolností není námitka, že žalobce nepracoval jménem zaměstnavatele, důvodná.

23. Samotná existence živnostenského oprávnění nemohla za těchto okolností závěry žalovaného zvrátit. Živnostenské oprávnění je sice skutečností, která může mít význam pro posouzení, zda cizinec vykonával samostatnou výdělečnou činnost oprávněně či bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, samo o sobě však nevylučuje, že konkrétní činnost fakticky naplňovala znaky závislé práce. Jinak řečeno, ani platné živnostenské oprávnění nevylučuje, že jeho držitel ve skutečnosti vykonává práci v režimu závislé práce. Za situace, kdy správní orgány vyšly z konkrétních skutkových okolností svědčících o závislé práci, nemohla později doložená existence živnostenského oprávnění vést k jinému řešení věci.

24. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že správní orgány byly povinny v řízení o obnově provádět nové dokazování výslechem původního tlumočníka nebo opětovným výslechem žalobce. Rozsah dokazování v řízení o obnově se odvíjí od povahy tvrzeného důvodu obnovy a od toho, zda žalobcem předestřená tvrzení vůbec mohou odůvodňovat jiné rozhodnutí v původní věci. V projednávaném případě správní orgány vycházely z obsahu původního správního spisu, v němž byl průběh řízení o správním vyhoštění dostatečně zachycen, a zohlednily i dosavadní procesní vývoj věci. Za situace, kdy žalobce opakoval stejná skutková tvrzení, která již byla v jiné fázi věci posouzena jako nedůvodná, a kdy jím předkládaná nová skutečnost nepostačovala ke zvrácení původního závěru o výkonu závislé práce, nelze žalovanému vytýkat, že nepřistoupil k dalšímu dokazování.

25. Z uvedeného je zřejmé, že soud nepovažoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových podkladů žalovaný vycházel, jak posoudil žalobcovu argumentaci a z jakých důvodů dospěl k závěru, že podmínky § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu splněny nejsou. Žalovaný se výslovně zabýval jak otázkou možnosti dřívějšího uplatnění existence živnostenského oprávnění, tak otázkou způsobilosti této skutečnosti vést k jinému řešení věci. Skutečnost, že se žalobce s těmito závěry neztotožňuje, sama o sobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá.

26. Z uvedených důvodů vyhodnotil soud žalobní námitky jako nedůvodné a žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Liberec 21. července 2026 Mgr. Zdeněk Macháček samosoudce