75 A 29/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: B. D., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 834/8 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P.O.Box 78, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7.9.2016, č.j. CPR-18929-2/ČJ-2016- 930310-V243, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7.9.2016, č.j. CPR-18929-2/ČJ- 2016-930310-V243, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 7.7.2016, KRPA- 452785-55/ČJ-2014-000022, jímž bylo žalobci podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na 2 roky. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla určena podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Zároveň bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce v žalobě uvedl, že má v České republice manželku s povoleným trvalým pobytem. Má proto právo na povolení k pobytu za účelem společného soužití s manželkou v České republice podle směrnice Rady č. 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny. Žalobce nemůže svoje právo na sloučení rodiny s manželkou v ČR uplatnit tak, že vycestuje do Mongolska a podá žádost o pobyt, protože odpovědní úředníci omezují občany Mongolska při podávání žádostí takovým způsobem, že naprostá většina z nich, jakož i žalobce, nemá možnost žádost vůbec podat. Toto omezování občanů Mongolska je provozováno pomocí tzv. systému Visapoint, ve kterém se každý občan Mongolska musí zaregistrovat k podání žádosti o dlouhodobý pobyt na konkrétní termín. Bez této registrace není vpuštěn na zastupitelský úřad a nemá možnost podat žádost o pobyt. Žalobce a jeho rodina se jej dlouhodobě marně snaží v tzv. systému Visapoint zaregistrovat. Systém jim však vždy odpoví, že žádné volné termíny nejsou k dispozici. Nebýt této překážky v podání žádosti o pobyt, žalobce by vycestoval do Mongolska a podal by si žádost o dlouhodobý pobyt za účelem soužití s manželkou. Pokud chce žalobce za této situace uplatnit svoje právo na rodinný život, nemůže tak učinit jiným způsobem, než zůstat v České republice bez pobytového oprávnění. Podle žalobce není v tomto případě věcí suverénního státu – České republiky, koho na území pustí a povolí mu pobyt. V případě žalobce a jeho manželky a dětí je jeho právo na pobyt za účelem soužití zaručeno směrnicí č. 2003/86/ES. Žalobce tvrdí, že jsou tajné kvóty na počty občanů Mongolska, kterým vůbec bude umožněn vstup na Zastupitelský úřad v Ulanbátaru a podání žádosti o pobyt. Tyto kvóty jsou realizovány prostřednictvím registrace v systému Visapoint. Žalobce tvrdí, že registrace pro něj v podstatě fakticky není možná, ačkoli se o to opakovaně pokouší a bez registrace nemá možnost podat žádost o dlouhodobý pobyt. Neplněním povinnosti státu v souvislosti s omezováním cizinců prostřednictví systému Visapoint, zaniká povinnost žalobce pobývat na území České republiky s platným povolením k pobytu, nebo vízem, protože jinak by neměl možnost využít svoje právo na společné soužití rodiny. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v části týkající se jeho námitek vůči systému Visapoint. Dále uvedl, že ve svém žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný opomíjí, že směrnice č. 2003/86/ES zaručuje právo na sloučení rodiny tam, kde má povolen pobyt nositel oprávnění ke sloučení, což je manželka žalobce, která má povolený pobyt v České republice. Dále má žalobce za to, že se správní orgány nevypořádaly dostatečně s dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodiny a učinily tak v rozporu s ustanovením § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgány opomněly, že obě děti žalobce v České republice chodí do školy, mají povolen trvalý pobyt a jsou integrované. Správní orgány jim měly přiznat postavení účastníků řízení. Správní orgány sice uvádějí, že manželka a děti mohou vycestovat do zahraničí se žalobcem, ale nijak se nezabývají otázkou, jak by to zasáhlo do jejich života. Na podporu svých tvrzení žalobce předložil screenshoty obrazovek ze systému Visapoint, které uvádí, že žádné termíny pohovorů nejsou momentálně k dispozici. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě uvedl, že je přesvědčen, že výrok napadeného rozhodnutí je v souladu se zákonem a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během 10denní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s.. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud si u žalovaného vyžádal správní spis a po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, až na 5 let, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Žalobce namítá, že nemožnost registrace v systému Visapoint nepřiměřeně zasáhne jeho soukromý a rodinný život, a proto žalobou napadené rozhodnutí neobstojí. Jak vyplývá ze shora uvedených ustanovení § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců posuzuje správní orgán dopady rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle § 118 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Je tedy nutno posoudit, co nastane v soukromém a rodinném životě žalobce v případě, že bude vyhoštěn. V daném případě žalobce opustí území Evropské unie na dva roky a tuto skutečnost byl žalovaný povinen posoudit a soud je oprávněn tyto úvahy žalovaného přezkoumat. Žalobce však směřuje své žalobní námitky k systému Visapoint, a tedy za hranice těchto úvah, neboť se obrací až k situaci žádosti o pobyt na území České republiky a možnostem jeho získání. Možnost získat formu pobytu však nesouvisí se správním vyhoštěním, resp. s opuštěním území. V řízení o správním vyhoštění správní orgán nepřezkoumává za jakých podmínek a zda se bude moci cizinec vrátit na území České republiky. Situace žalobce je obdobná, jako kdyby si žalobce stěžoval, že jeho žádosti o pobyt nebude vyhověno, neboť nesplňuje zákonem dané podmínky. To však nemůže být okolnost rozhodná pro úvahy správních orgánů ve věci správního vyhoštění. Ve věci lze odkázat i na judikaturu správních soudů, ze které jednoznačně vyplývá, že registrace v systému Visapoint není podmínkou pro zahájení správního řízení, neboť tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační (viz rozsudek NSS ze dne 20.7.2016, sp.zn. 1 Azs 164/2016, www.nssoud.cz). Z těchto důvodů se soud nezabýval podrobně námitkami vůči fungování systému Visapoint ani předloženými důkazy. Pokud žalobce namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí žalovaného ohledně námitek systému Visapoint, soud konstatuje, že ze žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že za podstatné žalovaný považuje, že žalobce dosud žádnou žádost nepodal, ačkoliv ustanovení § 169 odst. 15 zákona o pobytu cizinců umožňuje upustit od osobního podání žádosti. Soud konstatuje, že tato úvaha je přezkoumatelná, nicméně pro věc nevýznamná, a to s ohledem na shora uvedený závěr soudu. Dále má žalobce za to, že se správní orgány nevypořádaly řádně s dopady rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce. Soud konstatuje, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí na str. 5 a 6 mimo jiné k rodinné situaci žalobce uvedl, že trvalý pobyt v České republice nebrání manželce žalobce a jeho dětem, aby pobývali se žalobcem v Mongolsku. Manželce muselo být známo, že žalobce pobývá na území České republiky neoprávněně, a proto oběma muselo být zřejmé, že žalobce bude muset území České republiky opustit. Dále správní orgán I. stupně zdůraznil, že oprávněný pobyt měl žalobce pouze od roku 2005 do 5.8.2009 a konstatoval, že se žalobcem bylo již třikrát zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění, které však vždy bylo zastaveno z důvodu nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, přesto žalobce svůj pobyt nijak nelegalizoval a udělené výjezdní příkazy nerespektoval. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce zde pobýval neoprávněně bez víza, jeho zdravotní stav je dobrý, není ve věku seniora a je schopen se o sebe postarat bez cizí pomoci. Žalobci muselo být jasné, že bude muset vycestovat tam, kde má oprávněný pobyt, přičemž soužití rodiny je možno realizovat i mimo území České republiky. Žalobce neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu a ani si nevytvořil pevné společenské, ekonomické a kulturní vazby, které by nemohly být rozhodnutím zpřetrhány. Žalovaný pak ve svém žalobou napadeném rozhodnutí mimo jiné i doplnil, že žalobce se dosud nenaučil český jazyk, což je významnou bariérou pro integraci, nemá finanční prostředky, nemá povolení k pobytu ani pracovní povolení, domácnost finančně zajišťuje manželka. Žalobce na území České republiky nevlastní žádný nemovitý nebo movitý majetek. Soud uvádí, že rozhodnutí správních orgánů tvořící jeden celek určený k posouzení soudem a soud považuje rozhodnutí za dostatečná ve vztahu k přezkoumatelnosti úvah o přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce a s jejich hodnocením se ztotožňuje. Žalobce je v domácnosti, bez příjmu a tvrdí, že se musí starat o své děti. Nicméně je nutno poukázat na to, že v době rozhodování žalovaného bylo jednomu dítěti 20 let a druhému 15 let. Nejedná se tedy o osoby, které by byly závislé na bezprostřední péči rodičů. Soud konstatuje, že skutečnost, že předchozí správní řízení byly zastaveny z důvodu nepřiměřeného zásahu do rodinného života žalobce, neznamená, že v současnosti nemůže být správní řízení z důvodu změny situace uloženo. Vždy je nutno posuzovat délku správního vyhoštění ve vztahu k aktuální situaci žalobce. Manželka i děti žalobce mohou vzhledem ke svému trvalému pobytu na území České republiky její území libovolně opustit a zase se do něj vrátit a realizovat případně i návštěvy žalobce v zahraničí. Na jednu stranu soud připouští dlouhodobost pobytu žalobce na území České republiky, na druhou stranu však nelze odhlédnout od toho, že je to způsobeno nerespektováním správních rozhodnutí. Soud si je vědom těžkostí, které může opuštění území České republiky přinést rodině žalobce, na druhou stranu je nutno konstatovat, že žalobci bylo uloženo vyhoštění na dobu dvou let, tedy pod polovinou zákonného rozpětí. Manželka s dětmi mohou vycestovat se žalobcem nebo mohou vyčkat na území České republiky jeho návratu poté, co uplyne doba správního vyhoštění a žalobce si vyřídí legální povolení k pobytu. Žalobce může se všemi členy rodiny na území České republiky udržovat kontakt dálkovými komunikačními prostředky, stejně jako jim může posílat finanční prostředky. Soud poukazuje na to, že žalobce si tuto situaci vedoucí až k jeho správnímu vyhoštění přivodil sám svým jednáním a jen on za ni nese odpovědnost. Vzhledem ke všem uvedeným důvodům tak soud shledal uložené správní vyhoštění jako přiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce. Soud uzavírá, že žalobní tvrzení neshledal důvodnými, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému podle obsahu správního spisu žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 1. listopadu 2016 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová