75 A 33/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: K. B. B., nar. „X“, státní příslušnost Kamerunská republika, t.č. ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, 441 01 Podbořany, zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, sídlem Sevastopolská 378/16, Praha, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.9.2016, č.j. KRPU-192521-20/ČJ-2016-040022-ZZ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing Jakubovi Backovi se přiznává odměna ve výši 8 228,- Kč, která mu bude vyplacena do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.9.2016, č.j. KRPU-192521-20/ČJ-2016-040022-ZZ, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 60 dnů od ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V žalobě uvedl, že žalovaný nedostatečně a nesprávně posoudil aplikovatelnost zvláštních opatření podle ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců. Správní orgán může zvolit druh zvláštního opatření, avšak je omezen na možnosti uvedené v ustanovení § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V úvaze, v níž se vypořádává s eventuální aplikovatelností zvláštního opatření, musí správní orgán vysvětlit, proč nelze zvláštní opatření uložit. Této povinnosti žalovaný ovšem nedostál, neboť z odůvodnění rozhodnutí není vůbec zřejmé, zda se eventuálním využitím zvláštních opatření zabýval komplexně. Dále zdůraznil, že není migrantem pouze směřujícím přes Českou republiku do jiného státu, nýbrž se jedná o osobu, která na území České republiky dlouhodobě legálně pobývala. Žalobci bylo dne 6.12.2014 uděleno povolení k trvalému pobytu, přičemž trvalý pobyt byl žalobci odňat nedlouho před zajištěním. Vedle toho na území České republiky dokonce pobývá i manželka žalobce, která je žadatelkou o mezinárodní ochranu. Žalobce se svojí ženou disponovali pražskou adresou, nájemní smlouvou a společnou domácností. To, že žalovaný nijak nezvážil aplikovatelnost zvláštního opatření podle ustanovení § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců je neakceptovatelné. Žalobce si byl vědom udělení zákazu pobytu, který mu byl udělen v Německu i zařazení do schengenského systému, nebyl si však vědom zrušení svého trvalého pobytu v České republice. Nelze tedy vyloučit, že by žalobce skutečně setrval na pražské adrese a se žalovaným spolupracoval. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí. Dále uvedl, že žalobce je cizincem starším 15 let a jeho pobyt je neoprávněný nejen na území České republiky, ale i na celém území států Evropské unie. Sám žalobce ve své žalobě i v podaném vysvětlení uvádí, že si je plně vědom zákazu vstupu a pobytu v schengenském prostoru na základě záznamu v SIS II. Skutečnost, že si není vědom zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky je zcela jistě zaviněna jeho jednáním, neboť se na hlášené adrese trvalého pobytu nezdržoval a nepřebíral poštovní zásilky. Žalobce nerespektoval zákaz, o kterém věděl, když z Kamerunu cestoval do Holandska a zpět do České republiky. Jeho manželka N. M. B. má uloženo pravomocné správní vyhoštění, které je v současné době nevykonatelné z důvodu podané žádosti o azyl. Žalobce se na hlášené adrese nezdržoval, nepřebíral poštu, nepředložil žádný doklad o nájmu a v evidencích Policie České republiky má jeho manželka poslední hlášenou adresu v Pobytovém středisku pro cizince Kostelec nad Orlicí. Žalobce opomenul zmínit, že hlášení změny pobytu v rozporu se svou povinností učinit tak do 30 dnů, chtěl provést se značným zpožděním, neboť dle svého tvrzení bydlí v Praze již od října 2015. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je cizinec evidován v informačním systému smluvních států. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Podle § 123b odst. 3 věta druhá zákona o pobytu cizinců při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Soud se nejprve zabýval námitkou, že není dostatečně v žalobou napadeném rozhodnutí uvedena úvaha žalovaného, proč nebylo využito zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K tomu soud uvádí, že se s touto námitkou žalobce neztotožňuje, neboť možností uložení zvláštního opatření se žalovaný zabýval na str. 5 a 6 žalobou napadeného rozhodnutí. Své závěry opřel žalovaný o to, že žalobce se i přes to, že mu byl udělen zákaz pobytu na území schengenského prostoru, vrátil se zpět do České republiky, dále konstatoval, že jeho manželce již bylo uloženo správní vyhoštění, které nebylo vykonatelné, neboť si žalobcova manželka požádala o mezinárodní ochranu. Na území České republiky žalobce nemá žádné další ekonomické, společenské ani kulturní vazby a je zdráv. Žalobce nemá dostatek finančních prostředků ani na složení finanční záruky podle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť nemá ani finanční prostředky na letenku do Kamerunu v částce 30 000,- Kč. Dále poukázal na to, že žalobce uvedl, že schengenský prostor opustit nehodlá. Soud konstatuje, že uvedené závěry jsou jednoznačně přezkoumatelné, neboť žalovaný dostatečně vyjádřil, jaké okolnosti ho vedly k tomu, že u žalobce není možno užít zvláštních opatření za účelem vycestování. Žalovaný odkázal nejen na ustanovení § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale i na celé ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců. Z vyjádřených úvah je patrné, že nepovažuje za možné ani uložení jiných zvláštních opatření za účelem vycestování. Dále se soud zabýval tím, zda jsou u žalobce dány věcné důvody pro uložení zvláštního opatření za účelem vycestování místo zajištění žalobce. Soud při svých úvahách vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, č.j. 9 Azs 192/2014-29, i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.7.2013, č.j. 9 As 52/2013–34 (www.nssoud.cz), ze kterých vyplývá, že má-li být využito mírnějších prostředků než zajištění, a to zvláštních opatření, musí být dán předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat. Žalobce sám vypověděl, a to dne 14.9.2016 a dne 15.9.2016, že zákaz pobytu na území schengenského prostoru mu byl vydán pro trestnou činnost spojenou s drogami, za kterou byl v Německu odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a následně na svou žádost vyhoštěn do Kamerunu, avšak v srpnu 2014 se vrátil do České republiky. Od října 2015 se již nezdržuje v Ústí nad Labem a žije v Praze, změnu adresy však nenahlásil. Do Ústí nad Labem jezdil jednou za měsíc nebo za dva měsíce. Dostatek finančních prostředků na zakoupení letenky do Kamerunu ve výši 27 000,- Kč až 30 000,- Kč nemá a schengenský prostor opustit nehodlá, ale věc předá svému právníkovi, aby mu zařídil pobyt. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky, které bylo zahájeno dne 7.4.2016, byl žalobci ustanoven opatrovník, neboť žalobce byl osobou neznámého pobytu a nedařilo se mu doručovat. Z výše uvedeného je mimo jiné zřejmé, že žalobce schengenský prostor opustit nechce, což dokládá mimo jiné i to, že se po své deportaci do Kamerunu vrátil přes Holandsko do České republiky a muselo mu být jasné, že se pohybuje a následně pobývá na území schengenského prostoru. Žalobce přistupuje i k dalším svým povinnostem značně laxně, pokud od října 2015 do září 2016 nenahlásil změnu pobytu, ačkoliv je povinen podle § 98 zákona o pobytu cizinců tak učinit ve lhůtě 30 dnů od změny místa pobytu. Navíc žalobce již v minulosti správním orgánům nebyl k dispozici, neboť mu musel být pro řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu ustanoven opatrovník pro nemožnost žalobci doručit. Kdyby žalobce, jak tvrdí, dojížděl pravidelně do Ústí nad Labem, jistě by se o vedeném řízení dozvěděl. V případě žalobce tak bylo dostatečně prokázáno, že je osobou nedůvěryhodnou do té míry, že by zvláštní opatření za účelem vycestování byly v jejím případě zjevně neúčinné, neboť je zde důvodná obava, že by řízení o správním vyhoštění mařil. Soud uzavírá, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly. Výrokem III. tohoto rozsudku přiznal soud odměnu ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubovi Backovi, který byl ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 5.10.2016, č.j. 75 A 33/2016-12, které nabylo právní moci dne 6.10.2016. Podle § 35 odst. 8 s.ř.s. hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby, je-li zástupce advokátem, hradí stát. V daném případě náleží ustanovenému zástupci odměna včetně hotových výdajů ve výši 8 228,- Kč za dva úkony právní služby po 3 100,- Kč (převzetí věci, podání žaloby podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1.1.2013, dále jen „advokátní tarif“), z částky 600,- Kč za s tím související dva režijní paušály po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z částky 1428,- Kč ve výši 21% DPH. Odměna bude vyplacena v obvyklé lhůtě k rukám ustanoveného zástupce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 1. listopadu 2016 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová