75 A 43/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: R. R., nar. „X“, bytem „X“, státní příslušnost Pákistánská islámská republika, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bálková, Tis u Blatna, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.11.2016, č.j. KRPU-242752-16/ČJ-2016-040022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25.11.2016 (na rozhodnutí uvedeno nesprávné datum 25.11.2015 – pozn. soudu), č.j. KRPU-242752-16/ČJ-2016-040022, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody žalobce. V žalobě uvedl, že účel zajištění nemůže být naplněn podle § 179 odst. 1 a 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců, ve spojení s čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Nemůže být naplněn účel zajištění, kterým je správní vyhoštění z České republiky, neboť zde jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do Pákistánu, tak by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 179 odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců. To ostatně vyplývá i z bezpečnostního stavu země původu. Žalobce poukázal na zprávu mezinárodních organizací Human Rights Watch i zprávu Amnesty International o Pákistánu za rok 2016 z nichž mimo jiné vyplývá, že jsou prováděny cílené útoky ozbrojenými skupinami i proti civilnímu obyvatelstvu. Řízení o správním vyhoštění musí být vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě, aby zajištění žalobce bylo oprávněné. V případě žalobce je v napadeném rozhodnutí dovozována reálnost správního vyhoštění ze skutečnosti, že v minulém roce se podařilo ověřit totožnost dvou cizinců pocházejících z Pákistánu. Ovšem k tomu je nutno uvést, že v období od března do září 2015 nebylo realizováno ani jedno vyhoštění do Pákistánu, přestože bylo vydáno 11 rozhodnutí o správním vyhoštění. Z této skutečnosti je zřejmé, že účel zajištění není soustavně naplňován vzhledem k těžkostem při ověření totožnosti pákistánskými úřady. Dále žalobce má za to, že doba trvání zajištění na 90 dnů byla stanovena nepřezkoumatelným a nezákonným způsobem. Žalovaný pouze opsal dikci zákonného ustanovení a zcela obecně poukazuje na administrativní úkony nutné při každé realizaci správního vyhoštění. Má za to, že v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 97/2012 by doba zajištění měla být stanovována v nejvýše měsíčních intervalech, aby byla zajištěna možnost účinného soudního přezkumu. Dále žalobce poukázal na to, že se žalovaný nezabýval možnými překážkami správního vyhoštění ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 79/2010-150. Žalovaný měl před vydáním rozhodnutí o zajištění alespoň předběžně posoudit možné překážky správního vyhoštění žalobce a učinit si úsudek o tom, zda je jeho správní vyhoštění, vycestování nebo předání alespoň potencionálně možné. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí. Poukázal na to, že žalobce byl dne 24.11.2016 zajištěn ve skupině 18 osob různých státních příslušností, když v úkrytu kamionu nelegálním způsobem cestoval ze Srbska do SRN za použití služeb převaděče. Žalobce nebezpečí vážné újmy nijak nespecifikoval, ale uvedl pouze obecné poznatky mezinárodních organizací. Obavy žalobce o život jsou dány spory o majetek v jeho širší rodině, což však nezakládá nebezpečí vážné újmy podle ustanovení § 179 odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců. Tato újma není dána ani tvrzením žalobce, že je trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost. Žalovaný si před vydáním napadeného rozhodnutí vyžádal podklady od Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky k posouzení bezpečností situace v Pákistánu. Své závěry o tom, že v době vydání rozhodnutí nebyly žalovanému známy žádné skutečnosti, pro které by nebylo možné realizovat správní vyhoštění do Pákistánu, uvedl žalovaný na straně 7 a 8 žalobou napadeného rozhodnutí. Minimálně pro potencionální realizaci správního vyhoštění svědčí i Dohoda mezi Evropským společenstvím a Pákistánskou islámskou republikou o zpětném přebírání neoprávněně pobývajících osob. Dále podotkl, že v roce 2015 došlo k ověření totožnosti dvou občanů Pákistánu. Doba trvání zajištění je řádně odůvodněna na téměř celé straně 6 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný vypočetl jednotlivé kroky, které je třeba učinit pro přípravu a následnou samotnou realizaci správního vyhoštění. Reálnou možnost naplnit účel zajištění pod vydání napadeného rozhodnutí potvrdilo i závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ve kterém je uvedeno, že vycestování žalobce do Pákistánu je možné. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) a s ustanovením § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 24.11.2016 byl žalobce zajištěn, neboť bylo zjištěno, že se pohybuje na území České republiky bez platného cestovního dokladu, kterým by prokázal svoji totožnost a nedisponuje ani vízem pro vstup a pobyt na území České republiky ani schengenského prostoru. Z podání vysvětlení žalobce, stejně jako z jeho následného vyjádření jako účastníka řízení vyplývá, že je občanem Pákistánu, který se rozhodl opustit svou zemi původu z důvodu trestního stíhání vůči jeho osobě, má spory o majetek se svým strýcem, a protože se v jeho bydlišti necítil bezpečně z důvodu zabití několika pandžábců. Jeho cílem je Itálie, kde má kamaráda a příbuzné. O azyl zažádal v Řecku, jinde ne. Ví, že se v České republice a v schengenském prostoru zdržuje neoprávněně. Nemá žádné rodinné, ekonomické, kulturní ani společenské vazby na území České republiky. Rodinu má v Pákistánu, kde celou dobu žil. Součástí správní spisu jsou i Informace Ministerstva vnitra ze dne 6.10.2016, zpráva Freedom House ze dne 25.7.2016, Amnesty International ze dne 24.2.2016, výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 27.1.2016. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud předně konstatuje, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění z území ČR. Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. Zásadní roli v daném případě hraje závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné, které je vydáváno podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23.11.2011, č.j. 7 As 79/2010-150, www.nssoud.cz). V daném případě je při hodnocení odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí také nutno vzít v úvahu již shora zmíněnou předběžnost rozhodnutí o zajištění, která je zdůrazněna i tím, že toto rozhodnutí je prvním úkonem v řízení (srov. § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) a správní orgán tak vychází z dosud nekompletních spisových materiálů (řízení o správním vyhoštění je teprve zahájeno), které však v daném případě dostatečně odůvodňují rozhodnutí o zajištění. V daném případě žalovaný vycházel z vyjádření samotného žalobce i ze shora uvedených zpráv a posuzoval jeho konkrétní situaci ve vztahu k situaci v jeho zemi původu, jak je ze žalobou napadeného rozhodnutí zřejmé (str. 7 až 8 žalobou napadeného rozhodnutí). Z těchto zpráv mimo jiné vyplývá, že Pákistán je relativně stabilní zemí, což v kontextu s tvrzeními žalobce nesvědčí o tom, že by žalobci měla v zemi původu hrozit vážná újma ve smyslu ustanovení § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. K námitce, že existují těžkosti při ověřování totožnosti cizinců u pákistánských úřadů, soud konstatuje, že při úvaze o pravděpodobnosti realizace vyhoštění v rámci rozhodování o zajištění je nutno zohledňovat aktuální situaci ve státě, do kterého má být cizinec vyhoštěn. Pokud existuje zastupitelský orgán dožadovaného státu, který nevyloučil spolupráci při realizaci správního vyhoštění, musí mít správní orgán po splnění zákonných podmínek, možnost v reálném čase vyhoštění realizovat, nebo se o něj pokusit. Jiná situace by samozřejmě nastala, pokud by již stát, do něhož by měl být cizinec vyhoštěn, fakticky neexistoval, neboť by jeho státní orgány byly z nějakého důvodu paralyzovány, neexistovaly nebo pokud by orgány tohoto státu výslovně odmítaly spolupráci. V takovém případě by předpoklad realizace správního vyhoštění zjevně nebyl dán. Tak tomu ovšem v daném případě není, neboť pákistánské orgány dle prohlášení žalovaného spolupracují a úroveň spolupráce se zvyšuje. Soud v daném případě nemá důvod prozatím o této skutečnosti pochybovat (obdobně viz rozsudek NSS ze dne 5.2.2016, č.j. 4 Azs 262/2015-31, www.nssoud.cz). Ze žalobou napadeného rozhodnutí (str. 8) jednoznačně vyplývají úvahy o pravděpodobné délce řízení a o úkonech, jež bude nutné učinit před vycestováním žalobce mimo území České republiky. Odkázal na postup podle Dohody mezi EU a Pákistánem ze dne 6.3.2009 o zpětném přebírání osob s tím, že Ředitelství služby cizinecké policie musí požádat Velvyslanectví Pákistánu v České republice o provedení konzulárního pohovoru. Po provedení konzulárního pohovoru je žádost o zpětné převzetí podána cestou Velvyslanectví Pákistánu v České republice příslušnému orgánu v Pákistánu odpovědnému za provádění uvedené Dohody. Odpověď na žádost o zpětné převzetí musí být dána bez zbytečného prodlení a v každém případě do 30 kalendářních dní. Lhůta začíná běžet dnem obdržení žádosti o zpětné převzetí. Dále žalovaný uvedl, že v roce 2015 se podařilo ověřit totožnost dvou státních příslušníků Pákistánu. Námitka žalobce, že žalovaný se podrobně nezabýval úkony, které mají být v době zajištění provedeny a kvalifikovaně neodhadl dobu trvání zajištění ve vztahu k situaci v Irácké republice je vyvrácena textem odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které svědčí o naprostém opaku. Jak již judikovaly správní soudy v minulosti, doba trvání zajištění může být odůvodněna složitostí přípravy výkonu správního vyhoštění. Zohlednit lze např. skutečnost, že žalobce během vstupu a pobytu na území České republiky nedisponoval platným cestovním dokladem ani jiným dokladem totožnosti, přičemž lze aby správní orgán vycházel rovněž ze zkušeností z minulých případů, kdy ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu zastupitelským úřadem dotčeného státu podléhá zvláštním administrativním podmínkám a je velice zdlouhavé (srov. rozsudek MS v Praze ze dne 22.3.2011, č.j. 8 A 53/2011-18, www.nssoud.cz). Soud konstatuje, že tak tomu bylo i v daném případě a úvaha žalovaného nejen o pravděpodobnosti vyhoštění, ale i doby trvání zajištění je srozumitelná, logická a relevantní, dostatečně odůvodňující rozhodnutí o zajištění i dobu trvání zajištění. K námitce porušení periodicity soudního přezkumu při stanovení doby zajištění na 90 dní soud uvádí následující. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 97/2012, na nějž žalobce odkázal, se týkal právní úpravy soudního přezkumu zajištění cizinců účinné před 1.1.2014. Nově účinná úprava výrazně zkrátila lhůty k rozhodnutí o žalobě proti zajištění, odkaz na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu proto není případný. Dále lze konstatovat, že ani ze zákona o pobytu cizinců, ani z Dublinského nařízení nelze dovodit nutnost stanovit dobu zajištění maximálně na jeden měsíc. Konkrétní maximální délku zajištění nestanoví ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 5 odst. 4 Evropské úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod. Přiměřenost stanovené doby zajištění je totiž vždy třeba zkoumat s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu (srov. rozsudek NSS ze dne 30.7.2015, sp. zn. 8 Azs 33/2015, a rozsudek KS v Ústí nad Labem ze dne 13.3.2015, sp. zn. 75 A 7/2015, www.nssoud.cz). Soud dále konstatuje, že skutečnosti, že žalobce nelegálně vstoupil na území České republiky, pobýval na jejím území nelegálně, jeho cílem je dostat se do Itálie, na území České republiky nemá žádné vazby ani finanční prostředky, svědčí o tom, že je u něj dáno nebezpečí útěku a tím maření v budoucnu potencionálně uloženého správního vyhoštění, čímž jsou naplněny podmínky ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Na základě shora uvedeného soud uzavírá, že žalovaný se zabýval situací žalobce ve vztahu k možnosti realizace vyhoštění v dostatečném rozsahu, přičemž se výslovně zabýval i možnými překážkami správního vyhoštění žalobce, které v době rozhodování žalovaného nebyly zjištěny. Soud uzavírá, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 6. ledna 2016 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová