75 A 9/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: T. V. M., narozen dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X právně zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2026, č. j. CPR-12275-4/ČJ-2026-930310- V234, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2026, č. j. CPR-12275-4/ČJ-2026-930310-V234, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend (dále jen „krajské ředitelství“), ze dne 27. 2. 2026, č. j. KRPU-19232-16/ČJ-2026-040026-SV, jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států, byla stanovena na jeden rok. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec vycestuje z území členských států Evropské unie a smluvních států na základě doby k vycestování dle ustanovení § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Zároveň bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců, a vycestování žalobce je tudíž možné. Dále byla podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území členských států do země státního občanství cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat, nebo která jej přijme, do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Současně žalobce navrhl, aby soud uložil žalované povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobce v žalobě namítl, že primární pochybení žalované spatřuje v nedostatečném vypořádání se s nepřiměřeně přísnou délkou správního vyhoštění. Namítl, že se v jeho případě jednalo o první nelegální pobyt, po celou dobu spolupracoval se správním orgánem, ke kterému se dobrovolně dostavil, což považuje za odchýlení od běžné praxe. Zdůraznil, že má čistý trestní rejstřík, na území České republiky nepáchal žádnou trestnou činnost a nelegální pobyt trval pouze 7 dnů. Uložení správního vyhoštění na dobu jednoho roku považuje za nedostatečně odůvodněné, a to zejména za situace, kdy správní orgán mohl nejprve vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území, které by podle jeho názoru nepředstavovalo tak intenzivní zásah do jeho života. Žalobce má za to, že vyhoštění v délce jednoho roku je nepřiměřené a odporuje správní praxi v obdobných věcech.

4. Podle žalobce se žalovaná nedostatečně vypořádala s nepřiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Konstatoval, že jde o neurčitý právní pojem, nikoli o správní uvážení, což však správní orgány nereflektovaly a nesplnily hlediska, která je třeba v případě neurčitého právního pojmu zvážit. Žalobce citoval z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, a ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 Azs 102/2013-34. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože správní orgány „absentovaly“ na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí.

5. Závěrem shrnul, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a navrhl, aby je soud zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyjádření žalované k žalobě 6. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí a odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah správního spisu.

7. K námitce nepřiměřené délky správního vyhoštění žalovaná uvedla, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských stát Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, byla stanovena na jeden rok. To je zjevně v mezích zákonného rozpětí, které je stanoveno v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců až na 5 let. Žalovaná upozornila na to, že správní orgány obou stupňů při stanovení délky této doby zohlednily jak polehčující, tak přitěžující okolnosti případu. Uvedla, že jako polehčující okolnosti bylo vzato zejména to, že žalobce se dostavil na pracoviště Polici České republiky dobrovolně, v doprovodu právního zástupce, čímž projevil vůli svou pobytovou situaci vyřešit a současně projevoval v řízení součinnost. Za přitěžující okolnosti správní orgány považovaly zejména délku a charakter protiprávního jednání, neboť žalobce pobýval bez platného oprávnění k pobytu na území členských států již od 15. 7. 2025, kdy vyčerpal dobu pobytu na vízum typu D vydaného Maďarskem, přičemž poslední vstup na území členských států byl dne 16. 6. 2025. Žalovaná upozornila na to, že nelze redukovat posouzení přiměřenosti uloženého správního vyhoštění pouze na tvrzení žalobce, že se na území České republiky zdržoval toliko 7 dnů. Rozhodující skutkovou okolností bylo, že žalobce pobýval bez platného oprávnění k pobytu na území členských států po delší dobu. Nejednalo se o pouhých pár dnů na území České republiky.

8. Dále žalovaná uvedla, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo prokázáno, že žalobce pobýval na území členských států bez platného pobytového oprávnění. Správní orgány proto postupovaly v souladu se zákonem i zjištěným skutkovým stavem.

9. K žalobní námitce nedostatečného posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce žalovaná uvedla, že tato otázka byla výslovně hodnocena podle § 119a odst. 2 a kritérií uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců.

10. Žalovaná dále považovala za nedůvodnou námitku, že správní orgány nerespektovaly judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k posuzování přiměřenosti dopadů správního vyhoštění. Uvedla, že v projednávané věci provedly individualizované posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a své závěry řádně odůvodnily.

11. K namítané nepřezkoumatelnosti žalovaná uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely, jaké podklady měly k dispozici a jakými úvahami se při právním posouzení věci řídily. Rozhodnutí podle ní obsahují logické a srozumitelné vypořádání všech relevantních námitek, a nelze je proto považovat za nepřezkoumatelná.

12. Žalovaná setrvala na závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností, přiměřenost dopadů rozhodnutí byla řádně posouzena a napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Ústní jednání soudu 13. Žalovaná se z jednání soudu konaného dne 11. 8. 2026 včas písemně omluvila, aniž by požádala o jeho odročení. Soud proto v souladu s § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) věc projednal v nepřítomnosti žalované.

14. Právní zástupce žalobce odkázal na obsah žaloby. Zdůraznil, že uložená doba správního vyhoštění je nepřiměřeně dlouhá, zejména s ohledem na dobrovolné dostavení se žalobce ke krajskému ředitelství policie, předem sjednaný termín schůzky, jeho součinnost se správními orgány a krátkou dobu neoprávněného pobytu, která činila pouze sedm dnů. V ostatním odkázal na písemné vyhotovení žaloby. Právní zástupce žalobce neučinil žádné další důkazní návrhy. V závěrečném návrhu trval na zrušení napadeného rozhodnutí, vrácení věci žalované a uložení povinnosti žalované nahradit náklady soudního řízení. Posouzení věci soudem 15. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.

16. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a konání ústního jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti spočívající v absenci zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí vůči osobě žalobce. Za takové skutečnosti žalobce považuje zejména sedmidenní dobu pobytu na území ČR, absenci trestné činnosti a svou spolupráci se správními orgány. V této souvislosti zdejší soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, však zároveň nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě, jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci dostála, neboť z jejího rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházela, jak o nich uvážila a proč neshledala odvolání žalobce důvodným. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů rozhodnutí či pro jeho nesrozumitelnost skutečně toto rozhodnutí nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64); taková situace však v projednávané věci nenastala.

18. Soud prostudoval napadené rozhodnutí a shledal, že žalovaná se na stranách 5-6 zabývala přiměřeností dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění. Uvedla, že toto rozhodnutí nevychází pouze z posouzení faktického pobytu žalobce na území České republiky v délce přibližně sedmi dnů, nýbrž i z okolnosti jeho pobytu bez platného pobytového oprávnění na území členských států od 15. 7. 2025, kdy vyčerpal dobu pobytu na vízum typu D (jeden vstup, doba pobytu 30 dnů). Dále upozornila na poslední vstup žalobce na území členských států, který proběhl dne 16. 6. 2025 na letišti Ferihégy v Maďarsku, přičemž od tohoto data nebylo zjištěno žádné další platné pobytové oprávnění. Současně odkázala na sdělení maďarských orgánů, dle kterých žalobce svůj pobyt v Maďarsku neohlásil a jeho povolení k pobytu je neplatné. Na základě uvedených skutečností uzavřela, že neoprávněný pobyt žalobce nebyl omezen pouze na několik dnů na území České republiky, ale týkal se území členských států po delší dobu. Zdejší soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí. Výhrady žalobce podle názoru soudu představují nesouhlas s věcnými závěry žalované, jimiž se soud bude zabývat níže.

19. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území [České republiky] nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

20. Z § 119a odst. 2 téhož zákona vyplývá, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

21. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

22. K námitce žalobce, podle níž rozhodnutí o správním vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života a správní orgány měly namísto něj uložit povinnost opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců, soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45, ve kterém je uvedeno, že: „v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu azávažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.“ 23. Výklad pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je pak otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav za využití výše citovaných kritérií stanovených judikaturou ESLP, nikoliv předmětem volného správního uvážení. Přestože právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a existuje zde prostor pro vyvažování zájmů jednotlivce a zájmů státu, nejedná se o správní uvážení, jak jej chápe česká judikatura (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 A 25/2002-42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004-72, publikovaný pod č. 375/2004 Sb. NSS, ze dne 26. 10. 2007, č. j. 4 As 10/2007- 109, ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 As 56/2007-151, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 229/2000, ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1744/08, nebo ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 226/09).

24. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 As 46/2012-22, se při posuzování, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podpůrně použijí kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. To přiměřeně platí i v případě, že cizinec nemá podle této směrnice postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.

25. Poměřování zájmů cizince je nutno provést ve vztahu k veřejnému zájmu na tom, aby na území České republiky pobývaly pouze osoby respektující právní řád. Soud proto zhodnotil soukromý a rodinný život žalobce na území České republiky z pohledu shora uvedených kritérií a konstatuje následující skutečnosti.

26. Z obsahu správního spisu vyplývá, že se žalobce dne 26. 1. 2026 dostavil na pracoviště odboru cizinecké policie v Ústí nad Labem a předložil cestovní pas s vízem typu D vydaným Maďarskem, platným od 20. 2. 2025 do 13. 12. 2025, s jedním vstupem a povolenou dobou pobytu 30 dnů. Poslední vstup žalobce na území členských států byl zaznamenán dne 16. 6. 2025, přičemž oprávněná doba pobytu skončila dne 15. 7. 2025. Z dostupných evidencí nebylo zjištěno žádné další platné pobytové oprávnění. Dne 26. 1. 2026 proto správní orgán zahájil s žalobcem řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců.

27. V rámci správního řízení byl žalobce dne 11. 2. 2026 byl žalobce vyslechnut krajským ředitelstvím, kterého se účastnil ustanovený tlumočník do vietnamštiny. Kromě žalobce a tlumočníka byl na výslechu přítomen i právní zástupce žalobce. V rámci výslechu žalobce uvedl, že neví, ve kterém městě pobývá, neboť prostředí České republiky nezná. Ubytování mu zajistil krajan vietnamské národnosti, kterého však blíže nezná. Nevěděl ani, komu nemovitost, v níž byl ubytován, patří. S vlastníkem domu se osobně nezná, neovládá český jazyk. Ve Vietnamu má manželku a dva syny, s nimiž je v kontaktu. Rodina bydlí v rodinném domě ve Vietnamu. Na území České republiky ani jiného členského státu Evropské unie nemá žádné rodinné ani jiné blízké vazby. Na dotaz, jak hodlá svou pobytovou situaci řešit, uvedl, že se chce vrátit do Vietnamu, jakmile získá finanční prostředky na zakoupení letenky. Nemá zde ani ekonomické, kulturní či společenské vazby. Současně uvedl, že mu nic nebrání v návratu do Vietnamu. Není tam nikým ohrožen na životě ani svobodě, nehrozí mu mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest, nucené práce ani otroctví. Dále uvedl, že mu je v zemi původu zajištěna osobní bezpečnost, právní ochrana a možnost domáhat se svých práv před řádným, nezávislým a nestranným soudem. Na otázku, zda by případné uložení správního vyhoštění představovalo zásah do jeho soukromého či rodinného života nebo do života jiných osob, odpověděl záporně.

28. Soud konstatuje, že žalobce nemá na území České republiky přiznán žádný druh pobytu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce neuvedl konkrétní individualizované skutečnosti, které by naznačovaly existenci důvodů znemožňujícím vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Naopak z jeho výpovědi plyne, že má v plánu se vrátit do Vietnamské socialistické republiky, jakmile získá finanční prostředky na letenku a s možností vycestování v zásadě počítá. Soud uvádí, že vzhledem z výpovědí žalobce vyplývá, že žalobce nemá na území České republiky ani na území jiných členských států rodinné vazby, pobývá zde krátkou dobu a neuvedl existenci mimořádně intenzivních soukromých vazeb, které by mohly v důsledku vyhoštění znamenat nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života. Těžiště jeho rodinného života se nachází ve státě původu, kde má manželku a dva syny, s rodinnou je v kontaktu. Z tohoto hlediska nelze dovodit rozdělení rodiny na území České republiky ani zásah do rodinného života realizovaného na území České republiky. Soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobce může případně svůj soukromý a rodinný život realizovat se svojí rodinou ve Vietnamu, neboť žalobce, jeho manželka i jejich synové jsou občany Vietnamské socialistické republiky. Soud podotýká, že právo na ochranu soukromého a rodinného života nepředstavuje povinnost státu zajistit žalobci komfort rodinného a soukromého života na svém území za jakýchkoliv podmínek, neboť je především na žalobci, aby si své rodinné a pobytové záležitosti uspořádal tak, aby nepůsobil nadbytečné nesnáze sobě a svým blízkým, tedy zajistil oprávněnost svého pobytu na území.

29. K hodnocení přiměřenosti délky doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, soud konstatuje, že je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016-41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ Podle § 78 odst. 1 věty druhé s. ř. s. soud toliko přezkoumává, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil. Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46).

30. Soud shledal s ohledem na zjištěný skutkový stav jako přiměřenou uloženou dobu jednoho roku, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, neboť doba zákazu pobytu byla stanovena při spodní hranici sazby dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců – maximálně až 5 let. K námitce žalobce, že uložená doba zákazu vstupu je nepřiměřená s ohledem na skutečnost, že svou pobytovou situaci aktivně řešil a neoprávněný pobyt sám oznámil krajskému ředitelství. Soud uvádí, že je třeba mít rovněž na zřeteli, jak uvedl soud výše, že k porušení pobytového režimu došlo nejen na území České republiky, ale též na území dalšího členského státu.

31. Podle konstantní judikatury správních soudů aplikace § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V nyní řešené věci není pochyb o tom, že žalobce se vytýkaného jednání dopustil, ve výše specifikované době pobýval na území nelegálně a uvedené skutečnosti byly jednoznačně prokázány. Správní orgány tudíž postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodly o správním vyhoštění žalobce. Zároveň nebyl dán důvod pro postup podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a tedy ani pro postup podle § 50a téhož zákona, protože žalobce netvrdil žádné okolnosti, které by mohly indikovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, ani takové okolnosti nebyly správními orgány zjištěny. Správní orgány tudíž nepochybily, pokud přistoupily k uložení správního vyhoštění.

32. Soud shledal, že správní orgány při úvaze o délce doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, objektivně zohlednily všechny relevantní okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, vyšly z kritérií stanovených v ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, posoudily druh a závažnost protiprávního jednání žalobce. Z hlediska závažnosti přihlédly k porušeni pobytového režimu nejen na území České republiky, ale i na území členských států. Ve prospěch žalobce správní orgány přičetly to, že se žalobce dostavil na pracoviště Policie České republiky dobrovolně v doprovodu právního zástupce a po dobu řízení se správními orgány spolupracoval.

33. Pro úplnost soud dodává, že důvodem nepřiměřenosti správního vyhoštění nemůže být jen to, že by pro žalobce bylo příznivější, kdyby mu správní orgány uložily povinnost opustit území. Takový postup by byl totiž příznivější pro jakéhokoli cizince, u něhož nastaly důvody pro správní vyhoštění, a výše citovaný § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců by tak zcela ztratil smysl. Důvodem pro uložení povinnosti opustit území namísto správního vyhoštění pak nemůže být ani bezúhonnost žalobce, žalobcovo doznání a spolupráce se správním orgánem, ani skutečnost, že na území pobýval neoprávněně jen po krátkou dobu. Žádná z těchto skutečností totiž není obsažena v § 50a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, které taxativně vypočítávají důvody, pro které je namístě uložit povinnost opustit území.

34. Soud má po zhodnocení výše uvedených skutečností za to, že uložení správního vyhoštění a doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států, v délce jednoho roku, nelze vzhledem okolnostem případu považovat za nepřiměřené či excesivní.

35. Soud uzavírá, že žalobní tvrzení neshledal důvodnými, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. Současně podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované podle obsahu správního spisu žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 12. srpna 2026 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.