75 Ad 10/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: nezl. M. B., nar. „X“, zastoupeného zákonnou zástupkyní matkou I. B., nar. „X“, oba bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.4.2015, č.j. MPSV-UM/6056/15/4S-ÚSK, o příspěvek na péči takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhal prostřednictvím své zákonné zástupkyně přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 20.4.2015, č.j. MPSV-UM/6056/15/4S-ÚSK, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Ústí nad Labem, ze dne 1.12.2014, č.j. 52218/2014/ZAT, jímž nebyl žalobci přiznán příspěvek na péči (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí) tak, že žalobci přiznal od září 2014 příspěvek na péči ve výši 3.000 Kč měsíčně pro I. stupeň závislosti. V žalobě uvedl, že žalovaným nebyl dostatečně posouzen jeho zdravotní stav, neboť Posudková komise MPSV (dále jen „posudková komise“) podrobněji nezkoumala jeho zdravotní stav, sama považuje za vhodné provedení dalšího lékařského vyšetření, a přesto učinila závěr o jeho zdravotním stavu. Jsou tedy pochybnosti o tom, zda byly řádně vyhodnoceny dopady zdravotního postižení na schopnost zvládat základní životní potřeby žalobce. Žalobci byly uznány jen tři základní životní potřeby, ve kterých potřebuje pomoci. Jsou to orientace, péče o zdraví a osobní aktivity. Žalobce však potřebuje kvůli svému zdravotnímu stavu pomoc druhé osoby při základních životních potřebách mobility, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny a výkonu fyziologické potřeby. Žalobce dále uvedl, že je opakovaně posuzován posudkovými lékaři, jeho zdravotní stav se nemění a v předchozích obdobích mu byl přiznáván příspěvek na péči pro středně těžký i těžký stupeň závislosti. Závěrem žalobce uvedl, že diagnostikovaným onemocněním trpí od narození, jde o postižení trvalé a nedochází k žádnému zlepšení, jeho duševní vývoj se zastavil ve věku sedmileté osoby a neumí si poradit s běžnými situacemi v životě. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě popsal dosavadní průběh řízení s tím, že v rámci odvolacího řízení požádal o posouzení stupně závislosti posudkovou komisi. Následně bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo prvoinstanční rozhodnutí změněno. Žalovaný dále uvedl, že odvolací řízení proběhlo v souladu s platnými právními předpisy, posudková komise zasedala v odborném složení a vypracovaný posudek žalovaný považuje za odborný, stěžejní a úplný důkazní prostředek, na jehož základě bylo možno rozhodnout. Závěrem žalovaný k námitce žalobce, že i přes odvolání byl příspěvek na péči snížen, uvedl, že tuto považuje za mylnou. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný se po řádném poučení, že mohou vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí dílu prvního hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud přezkoumal v rámci žalobních námitek skutkový a právní stav věci a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Základní pravidla pro přiznání příspěvku na péči pro daný případ jsou obsažena v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění účinném od 1.1.2012 (dále jen „zákon o sociálních službách“). Podle § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách příspěvek na péči (dále jen „příspěvek“) se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Podle § 9 odst. 4 a 5 zákona o sociálních službách při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách při posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Podle § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. K této otázce se v obecné rovině vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25.4.2013, č.j. 6 Ads 17/2013 (dostupném na nssoud.cz), kde uvedl: „V řízení o nároku na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, je povinností odvolacího správního orgánu žádat po posudkové komisi doplnění posudku, pokud posudková komise postavila své hodnocení na rozporných podkladech, aniž by rozpory sama odstranila nebo vysvětlila. Tak tomu může být v případě, že se objeví rozpor mezi výsledkem šetření sociálního pracovníka a názorem posudkové komise, aniž by posudková komise sama provedla vlastní přešetření zdravotního stavu žadatele o příspěvek na péči.“ Posouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení v I. stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Na výsledný lékařský posudek, který je stěžejním důkazem, je tak třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 4 Ads 57/2009, který je dostupný na www.nssoud.cz). Žalobce učinil v dané věci sporným, zda zvládá či nikoliv základní životní potřebu mobility vymezenou pod písm. a), komunikace vymezenou pod písm. c), stravování vymezenou pod písm. d), oblékání a obouvání vymezenou pod písm. e), tělesné hygieny vymezenou pod písm. f), výkonu fyziologické potřeby vymezenou pod písm. g) a péče o domácnost vymezenou pod písm. j), vše uvedeno v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Za schopnost zvládat základní životní potřebu mobility se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušovanými zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových. Za schopnost zvládat základní životní potřebu komunikace se považuje stav, kdy osoba je schopna dorozumět se a porozumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí a psanou zprávou, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům nebo zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky. Za schopnost zvládat životní potřebu stravování se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim. Za schopnost zvládat základní životní potřebu oblékání a obouvání se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem. Za schopnost zvládat základní životní potřebu tělesné hygieny se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se. Za schopnost zvládat základní životní potřebu výkon fyziologické potřeby se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. Za schopnost zvládat základní životní potřebu péče o domácnost se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, obsluhovat topení a udržovat pořádek. Soud v daném případě hodnotil, zda je posudek posudkové komise ze dne 25.3.2015 přesvědčivý a úplný tak, aby nebylo pochyb o jeho objektivnosti a správnosti. Soud nemá pochyb o odbornosti komise a její způsobilosti hodnotit omezení způsobené postižením žalobce ve vztahu k právní úpravě příspěvku na péči. Ve svém posudku ze dne 25.3.2015 posudková komise dospěla k závěru, že podkladová dokumentace je dostatečná pro posouzení zdravotního stavu pro účely stanovení stupně závislosti žalobce, avšak na základě žádosti zákonné zástupkyně žalobce, byl žalobce jednání komise přítomen a přímo při jednání komise byl vyšetřen odbornou lékařkou z oboru dětské neurologie. Dále je z posudkové dokumentace patrno, jaké lékařské nálezy a zprávy měla komise k dispozici. Komise přihlížela k odborným lékařským nálezům (z dětské neurologie MUDr. R. S. ze dne 6.1.2015, z dětské psychiatrie MUDr. I. G. ze dne 11.3.2015 a z psychologického vyšetření MUDr. K. ze dne 10.9.2014), ke zprávě praktické lékařky MUDr. R., ke spisové dokumentaci Okresní správy sociálního zabezpečení Louny, ke spisu odvolacího orgánu, k sociálnímu šetření ze dne 3.10.2014, na základě kterých pak komise dospěla k závěru, že žalobce není schopen zvládat tři základní životní potřeby, a tedy se podle ust. § 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách ve znění zákona č. 366/2011 Sb., jedná o osobu do 18 let věku, která se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I. – lehká závislost. Na základě lékařských zpráv a sociálního šetření dospěla posudková komise k závěru, že u žalobce se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav z důvodu syndromu ADHD s poruchami aktivity, pozornosti, dysgrafií, dysortografií a dyskalkulií s tím, že dále je přítomno astma bronchiale persistující, kompenzované, s psychickou nadstavbou. Vzhledem k vyhodnocení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce a z něho vyplývajících funkčních důsledků a omezení, je žalobce schopen sám provádět, tj. bez pomoci či dohledu další osoby, základní životní potřeby mobility, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny a výkon fyziologické potřeby. Základní životní potřeba péče o domácnost se u žalobce podle ust. § 9 odst. 3 zákona o sociálních službách nehodnotí. Tento závěr posudkového komise je v souladu i se záznamem ze sociálního šetření ze dne 3.10.2014, v němž je mimo jiné uvedeno, že žalobce úkony mobility docela zvládá, chůzi na delší vzdálenost nemá rád, chodí v předklonu, zakopává, má špatnou motoriku a špatnou koordinaci rukou a nohou. Komunikace s ním je obtížná. Mluví rychle, komolí, křičí. Čte s potížemi, píše nečitelně a má malou slovní zásobu. Jogurt apod., pokud má hlad, si vezme z lednice sám. Nakrájený chléb si sám namaže. Pití si sám nalije a napije se. Žalobce má od matky připravené hromádky s oblečením, někdy je schopen si oblečení obléci obráceně, boty nosí nazouvací. Žalobce se dle pokynů matky umyje, sám se neusuší ručníkem. Zuby je nutné dočišťovat. Na malou potřebu chodí chlapec sám, po stolici se však sám pořádně neočistí. Za zvládnuté se považují takové základní životní potřeby, jestliže jsou osobou zvládány i za pomoci různých kompenzačních pomůcek (brýle, naslouchadla, francouzské hole) v přijatelném standardu. Tento přijatelný standard však neznamená to samé jako zvládání základních životních potřeb zcela zdravým a ničím neomezeným jedincem, snížená kvalita výkonu některých základních životních potřeb tak nemůže založit nárok na vyšší příspěvek na péči. Posudková komise je pak vázána objektivními zjištěními zdravotních omezení, což nutně nemusí vždy odrážet to, co ve skutečnosti osoba vykonává nebo nevykonává. Jinými slovy, pro nezvládnutí vykonání určité potřeby musí být dán vždy medicínský důvod. V případě, že by se změnil zdravotní stav žalobce, může dojít i k přehodnocení nároku na příspěvek na péči. K námitce žalobce ohledně nedořešení diagnostiky, kdy v žalobou napadeném rozhodnutí je uvedeno, že „PK MPSV považuje za vhodné provedení KLP v 18ti letech věku s doloženými vyšetřeními psychiatrickým vzhledem k nedořešené diagnostické situaci ohledně možného Aspergerova syndromu“, se podle soudu jedná o možnou prognózu do budoucna, která nemá vliv na posouzení zdravotního stavu žalobce pro účely stanovení stupně závislosti žalobce ke dni 1.9.2014. Lze tedy konstatovat, že soud shledává napadené rozhodnutí jako celek za správné a založené na dostatečných podkladech spočívajících zejména v lékařských posudcích, sociálním šetření a nálezech ošetřujících lékařů. Posudek se vyjadřuje ke všem sporovaným základním životním potřebám žalobce. Soud tak nemá pochybnosti o přesvědčivosti, úplnosti a objektivnosti posouzení zdravotního stavu žalobce ve vztahu k nároku na příspěvek na péči. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 8. září 2016 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová