75 Ad 16/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: A. N., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 1, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného 28.6.2013, č.j. MPSV-UM/8486/13/9S-ÚSK, o příspěvek na péči takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 28.6.2013, č.j. MPSV- UM/8486/13/9S-ÚSK, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Ústí nad Labem ze dne 28.2.2013, č.j. MPSV-UP/338860/13/AIS-SSL, jímž nebyl žalobci přiznán příspěvek na péči. V žalobě uvedl, že dle posudku posudkového lékaře bylo stanoveno, že nezvládá dvě základní životní potřeby, a to osobní aktivity a péči o domácnost. Posudkový lékař učinil tento závěr, aniž by podrobněji zkoumal žalobcův zdravotní stav. Na jednání nebyl ze zdravotních důvodů přítomen, takže nebylo možno si učinit odpovídající představu o jeho zdravotním postižení. Jako zvládnutá byla žalobci klasifikována základní životní potřeba mobilita, ačkoliv mu byl přiznán příspěvek na mobilitu jako držiteli průkazu ZTP s postižením II. stupně. Kopii rozhodnutí žalobce přiložil k žalobě. Nebylo přihlédnuto ani k podmínkám v místě jeho bydliště, což je tzv. dům s pečovatelskou službou, odkud je docházková vzdálenost do nejbližšího obchodu pro něj asi 1 hodina a k lékaři až 1,5 hodiny. Městská doprava v místě neexistuje, pouze okružní autobus 1x ráno a odpoledne pouze jedním směrem. Dlouhodobým používáním francouzských holí se žalobci značně zhoršila artróza v pravém rameni, což velmi ztěžuje chůzi s těmito holemi a zhoršuje funkčnost pravé ruky. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě popsal dosavadní průběh řízení s tím, že žalovaný v rámci odvolacího řízení požádal o posouzení stupně závislosti posudkovou komisi MPSV (dále jen „posudková komise“). V posudku se posudková komise vypořádala i s tím, proč neuznává jako nezvládnutou základní životní potřebu mobility, jejíž nezvládnutí žalobce namítá. Žalovaný postupoval v odvolacím řízení v souladu s platnými právními předpisy. Posudková komise zasedala v odborném složení a žalovaný považuje vypracovaný posudek za odborný, stěžejní a úplný důkazní prostředek, na jehož základě bylo možné rozhodnout. Posouzení stupně závislosti bylo vypracováno na základě objektivních podkladů, tedy na základě dostatečné zdravotní odborné dokumentace, na základě výsledků sociálního šetření a funkčních důsledků zdravotního postižení. O přítomnost při jednání posudkové komise žalobce nepožádal a zdravotní dokumentace byla dostatečná pro posouzení stupně závislosti v nepřítomnosti žalobce. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce a žalovaný se po řádném poučení, že mohou vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí dílu prvního hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud přezkoumal v rámci žalobních námitek skutkový a právní stav věci a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Základní pravidla pro přiznání příspěvku na péči pro daný případ jsou obsažena v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění účinném od 1.1.2012 (dále jen „zákon o sociálních službách“). Podle § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách příspěvek na péči (dále jen „příspěvek“) se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Podle § 9 odst. 4 a 5 zákona o sociálních službách při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách při posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Podle § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.4.2013, 6 Ads 17/2013, www.nssoud.cz, který v obecné rovině dopadá i na daný případ, je uvedeno, že v řízení o nároku na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, je povinností a v pravomoci odvolacího správního orgánu žádat po posudkové komisi doplnění posudku, pokud posudková komise postavila své hodnocení na rozporných podkladech, aniž by rozpory sama odstranila nebo vysvětlila. Tak tomu může být v případě, že se objeví rozpor mezi výsledkem šetření sociálního pracovníka a názorem posudkové komise, aniž by posudková komise sama provedla vlastní přešetření zdravotního stavu žadatele o příspěvek na péči. Posouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení v I. stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Na výsledný lékařský posudek, který je stěžejním důkazem, je tak třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2009, čj. 4 Ads 57/2009, www.nssoud.cz). Žalobce učinil v dané věci sporným, zda zvládá či nikoliv základní životní potřebu mobility vymezenou pod písm. a) v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Podle uvedené vyhlášky se za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových. Soud v daném případě hodnotil, zda je posudek posudkové komise ze dne 16.5.2013 přesvědčivý a úplný tak, aby nebylo pochyb o jeho objektivnosti a správnosti. Soud přitom nemá pochyb o odbornosti komise a její způsobilosti hodnotit omezení způsobené onemocněním žalobce ve vztahu k právní úpravě příspěvku na péči. Ve svém posudku ze dne 16.5.2013 posudková komise dospěla k závěru, že podkladová dokumentace je dostatečná pro posouzení zdravotního stavu pro účely stanovení stupně závislosti bez osobní účasti posuzovaného. Posudková komise dále shledala předchozí závěr posudkového lékaře ze dne 14.2.2013 OSSZ Děčín jako správný a ztotožnila se s ním, neboť uznala za nezvládnuté pouze dvě základní životní potřeby, a to osobní aktivity a péči o domácnost. Výslovně se posudková komise zabývala i tím, zda žalobce zvládá i základní životní potřebu mobility a dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobce je po operaci tří nosných kloubů dolních končetin s náhradou TEP s dobrým zhojením a dobrou funkcí, je schopen samostatně zaujímat a měnit polohy, s oporou se postaví a postojí, s oporou je schopen chůze po rovině a hybnost dolních končetin umožňuje i chůzi po schodech a žalobce je schopen používat i bariérové dopravní prostředky, žalobce zvládá i základní životní potřebu mobility. S ohledem na uvedené, že patrné, že posudková komise hodnotila zdravotní stav žalobce ve vztahu k podmínkám uvedeným v písm. a) přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. Tyto závěry nejsou v rozporu ani se sociálním šetřením ze dne 20.12.2012, kde je uvedeno, že žalobce chodí pomocí dvou francouzských holí a k lékaři se dopravuje taxislužbou. Vzhledem k tomu, že podle současné právní úpravy se při hodnocení zvládání základních životních potřeb hodnotí příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu, nelze zhodnotit místo pobytu žalobce, neboť to nesouvisí s poruchou jeho funkčních schopností pohybového aparátu. Jak plyne ze shora uvedeného, posudek posudkové komise, ze kterého při svém rozhodování vycházel žalovaný je v souladu i s ostatními podklady založenými ve spise a soud nemá pochybnosti o jeho úplnosti a přesvědčivosti. K námitce žalobce, že mu byl přiznán příspěvek na mobilitu rozhodnutím Úřadu práce – krajská pobočka v Ústí nad Labem ze dne 24.1.2012, č.j. MPSV-UP/104258/12/AIS-ZDP, soud uvádí, že se jedná o jiné a samostatné řízení s jinými kritérii. Žalobci byl příspěvek na mobilitu přiznán na základě fikce zakotvené v zákoně a nikoliv na základě jeho zdravotního stavu. Dle ustanovení § 38 odst. 8 zákona č. 329/2011Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, platí, že u osob, kterým byly rozhodnutím obecního úřadu obce s rozšířenou působností přiznány mimořádné výhody II. nebo III. stupně podle předpisů účinných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se po dobu platnosti průkazu osvědčujícího stupeň těchto mimořádných výhod, nejdéle však do 31. prosince 2015, považuje podmínka neschopnosti zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace stanovená v § 6 odst. 1 pro přiznání příspěvku na mobilitu za splněnou. Z tohoto důvodu byl žalobci přiznán příspěvek na mobilitu právě do 31.12.2015, neboť o poskytování tohoto příspěvku nadále bude rozhodováno ve zvláštním správním řízení, kde již bude posuzován žalobcův zdravotní stav. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalované náhrada nákladů řízení nepřísluší.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 4. června 2014 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová