75 Ad 34/2018

Rubrum

č. j. 75 Ad 34/2018-22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph. D., ve věci žalobkyně: K. T., narozená „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2018, č. j. MPSV-2018/201810-916, sp. zn. SZ/MPSV-2018/201363-916, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2018, č. j. MPSV-2018/214543-916, sp. zn. SZ/MPSV- 2018/213331-916, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Ústí nad Labem, ze dne 7. 9. 2018, č. j. 177057/2018/UUA, jímž byl žalobkyni odňat ode dne 1. 9. 2018 příspěvek na živobytí. Žaloba Shodu s prvopisem potvrzuje I. T. (K.ř.č. 1 - rozsudek) 2 75 Ad 34/2018 2. V žalobě žalobkyně namítala, že ustanovení § 24 odst. 1 písm. f) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť jde o zákonnou úpravu založenou na takových kritériích, která neumožňují individualizaci konkrétního případu a adresnost opatření, kterým by bylo možno dosáhnout jím sledovaného účelu, tedy vyloučení možnosti bezdůvodného zneužívání systému dávek pomoci v hmotné nouzi, a to v situaci, kdy zákon neumožňuje správní uvážení specifických okolností na straně příjemce dávky nebo osoby společně posuzované. Tato právní úprava se příčí právnímu názoru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/12. Uvedená zákonná úprava je dle názoru žalobkyně v rozporu s ústavním zákazem diskriminace některých osob z důvodu příslušnosti ke skupině obyvatelstva, a to zejména v případě osob se zdravotním postižením, které vyžadují celodenní péči třetí osoby, a to bez ohledu na to, že synovi žalobkyně dosud nebyl přiznán příspěvek na péči ve větší míře, než pro I. stupeň závislosti podle § 8 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, (dále jen „zákon o sociálních službách“). V době podání této žaloby vedl úřad práce správní řízení o žádosti syna žalobkyně na zvýšení příspěvku na péči, resp. na přehodnocení stupně závislosti syna. Správní řízení o žádosti syna žalobkyně sice bylo zahájeno až po vydání napadeného rozhodnutí, z podkladů doložených žalobkyní však žalovaná i úřad práce měly a mohly uvážit, že zdravotní stav syna žalobkyně, resp. míra jeho nesoběstačnosti a závislosti osobní, de facto na trvalé péči žalobkyně svědčí pro změnu, resp. pro zvýšení již přiznaného příspěvku na péči podle § 23 odst. 4 zákona o sociálních službách. Žalovaná měla tento fakt sama posoudit jako předběžnou otázku podle § 57 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) a měla dát podnět úřadu práce k zahájení řízení o změně výše příspěvku z úřední povinnosti, nebo si měla o stupni závislosti syna žalobkyně učinit vlastní úsudek, a to 2 s ohledem na to, že je ve věci příspěvku na péči příslušným odvolacím orgánem. Přestože žalobkyně nepatří mezi skupiny obyvatel, u nichž je výkon veřejné služby zákonem liberován, faktický stav, tj. reálné postižení osoby společně posuzované (syna žalobkyně) a jeho závislost na každodenní a celodenní péči žalobkyně, v plné míře brání žalobkyni vykonávat jakoukoliv závislou práci, přičemž veřejná služba naplňuje definici závislé práce s výjimkou odměny za práci.

3. Požadavek zákona, který žalovaný aplikuje, tak pro osobu společně posuzovanou znamená vypadnutí ze standardního systému pomoci v hmotné nouzi, neboť je osobou celodenně pečující o jinou osobu s těžkým zdravotním postižením. Z tohoto důvodu nemůže vykonávat běžné činnosti, natožpak práci. Dle názoru žalobkyně tak po ní nelze požadovat, aby vykonávala veřejnou službu a její zákonné alternativy, neboť takovou povinnost jednak není schopna objektivně zvládnout, jednak by mohla dále podstatně zhoršit zdravotní stav jejího syna. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a parafrázoval jeho odůvodnění. Žalobkyní uvedený nález Ústavního soudu nezrušil veřejnou službu upravenou zákonem o pomoci v hmotné nouzi jako takovou. Zákon o pomoci v hmotné nouzi byl přijat v řádném legislativním procesu a je uveřejněn ve Sbírce zákonů a úřad práce je povinen při rozhodování o dávkách pomoci v hmotné nouzi podle něho postupovat. V době rozhodování nemohl žalovaný přihlédnout ke skutečnostem, které nastaly až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. V době rozhodování byla žalobkyně osobou celodenně Shodu s prvopisem potvrzuje I. T. (K.ř.č. 1 - rozsudek) 3 75 Ad 34/2018 pečující o svého syna, který byl příjemcem příspěvku na péči v I. stupni závislosti. K posouzení závislosti je příslušný pouze posudkový lékař lékařské posudkové služby příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. Žalovaný prostudoval v rámci odvolacího řízení lékařské zprávy založené ve spisové dokumentaci a dospěl k závěru, že stav syna žalobkyně se nemění, pouze bylo dne 31. 8. 2018 doporučeno řízení o nesvéprávnosti vzhledem k udávaným dluhům. Žalovaný nemohl na základě spisové dokumentace uvážit, že v případě společně posuzované osoby (syna žalobkyně) došlo ke zhoršení zdravotního stavu a jeho funkčních následků natolik, že by bylo nutné zahájit správní řízení z moci úřední ve věci posouzení nároku a výše příspěvku na péči. Žalovaný se zabýval všemi aspekty, které je povinen v rámci zákona o pomoci v hmotné nouzi posuzovat, a proto své rozhodnutí považoval za přezkoumatelné a zákonné. Posouzení věci soudem 5. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s rozhodnutím věci bez jednání vyslovil souhlas a žalobkyně se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřila.

6. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí dílu prvního hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce 3 uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

7. Soud přezkoumal v rámci žalobních námitek skutkový a právní stav věci a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

8. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Ve spise je založen posudek o invaliditě syna žalobkyně, T. B., ze dne „X“, který jako příčinu poklesu pracovní schopnosti o 70% označuje paranoidní schizofrenii se zvlášť těžkým postižením; den vzniku invalidity byl stanoven na 3. 5. 2007. Syn žalobkyně je od tohoto data uznán invalidním ve III. stupni invalidity. Z oznámení úřadu práce ze dne 18. 4. 2018 vyplývá, že žalobkyni byl od března 2018 přiznán příspěvek na živobytí. Z lékařských zpráv MUDr. P. Z. ze dne 17. 12. 2015 a 31. 8. 2018 vyplývá, že syn žalobkyně je v jeho trvalé péči od listopadu 2005 pro těžkou duševní poruchu a jeho stav se nemění. Z rozhodnutí úřadu práce ze dne 9. 1. 2015 vyplývá, že T. B. byl i nadále přiznán příspěvek na péči ve výši 800 Kč pro nezvládání 4 základních životních potřeb, a to tělesná hygiena, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost.

9. Podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na příspěvek na živobytí má osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Shodu s prvopisem potvrzuje I. T. (K.ř.č. 1 - rozsudek) 4 75 Ad 34/2018 10. Podle § 3 odst. 1 písm. a) bod 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi se za osobu v hmotné nouzi nepovažuje osoba, která není v pracovním nebo obdobném vztahu, popřípadě nevykonává tyto vztahy alespoň v rozsahu 20 hodin měsíčně, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, popřípadě osoba, která je v pracovním nebo obdobném vztahu, ale nemá z těchto vztahů v rozhodném období příjem, s výjimkou osoby, která je osobou osobně pečující o dítě ve věku do 10 let závislé na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I nebo osobou osobně pečující o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), nebo ve stupni III (těžká závislost) anebo ve stupni IV (úplná závislost), a to za předpokladu, že v žádosti o příspěvek na péči pro osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby byla uvedena nebo po přiznání příspěvku na péči příslušnému orgánu ohlášena jako osoba poskytující pomoc.

11. Podle § 23 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi výše příspěvku na živobytí činí, není- li dále stanoveno jinak, za kalendářní měsíc rozdíl mezi částkou živobytí společně posuzovaných osob (§ 24 odst. 3) a příjmem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2); pokud však v rámci společně posuzovaných osob, které jsou posuzovány pro účely pomoci v hmotné nouzi, není některá z osob považována za osobu v hmotné nouzi nebo není oprávněnou osobou, stanoví se výše příspěvku na živobytí bez poměrné části příspěvku na živobytí připadající na osobu, která není považována za osobu v hmotné nouzi nebo není oprávněnou osobou.

12. Podle § 24 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi částka živobytí osoby činí u osoby, která pobírá příspěvek na živobytí déle než 6 kalendářních měsíců, částku existenčního minima; zvýšení částky živobytí podle § 25 až 28 této osobě nenáleží. Toto ustanovení se nevztahuje na osobu, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací 4 (§ 11 odst. 3), osobu s nárokem na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, osobu prokazatelně se účastnící na projektech organizovaných krajskou pobočkou Úřadu práce, osobu, která je výdělečně činná, osobu, která je invalidní ve druhém stupni, a osobu, která vykonává veřejnou službu v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním měsíci.

13. Ze shora rekapitulovaného správního spisu vyplývá, že žalobkyně pobírala dávku příspěvek na živobytí celkem 6 měsíců, a to od března 2018 do srpna 2018, po tomto období činí podle § 24 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi částka živobytí pouze částku existenčního minima ve výši 2 200 Kč, pokud osoba nesplní některou z podmínek uvedených v tomto ustanovení. Z tohoto důvodu klesla částka na živobytí žalobkyně a jejího syna celkem na 5030 Kč a vzhledem k tomu, že aktuální příjem žalobkyně a jejího syna byl vyšší (5 489,12 Kč), ztratila žalobkyně nárok na příspěvek na živobytí.

14. Žalobkyně se domáhala toho, že pečuje o syna, který je fakticky ve II. či vyšším stupni závislosti na péči jiné osoby, což jí neumožňuje vykonávat práci či veřejnou službu. K tomu soud konstatuje, že žalobkyně je vedena od roku 2001 na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a je tedy u ní předpoklad zájmu o práci alespoň na částečný úvazek. V tomto směru lze poukázat na to, že k opětovnému zvýšení částky živobytí postačuje veřejná služba v rozsahu 20 hodin měsíčně. Z lékařských zpráv a posudků ke zdravotnímu stavu syna žalobkyně vyplývá, že se jedná o dlouhodobý stav snížené pracovní schopnosti od roku 2007, který se nemění. Závislost syna žalobkyně na pomoci jiné fyzické osoby byla vyhodnocena jen jako lehká závislost v I. stupni závislosti. Jiné důkazy ani tvrzení ve správním spise založeny nejsou. Na základě těchto skutečností se úřad práce ani žalovaný Shodu s prvopisem potvrzuje I. T. (K.ř.č. 1 - rozsudek) 5 75 Ad 34/2018 nemohli domnívat, že u žalobkyně došlo ke změně možnosti zvyšovat svou životní úroveň prací.

15. Z čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Ovšem čl. 30 odst. 3 stanoví, že podrobnosti stanoví zákon, kterým je v daném případě zákon o pomoci v hmotné nouzi. Vedle toho je třeba vzít v úvahu i čl. 41 Listiny základních práv a svobod, kde se mimo jiné uvádí, že práv vyplývajících z čl. 30 je možno se domáhat jen v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. K tvrzené protiústavnosti soud uvádí, že dávky na základě zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou konstruovány jako motivační, to znamená, že oprávněná osoba je motivována, aby si prostředky na život opatřovala vlastní prací, nebo se o to alespoň vážně snažila a podle toho je také příspěvek na živobytí zvyšován. Dále je možno konstatovat, že již ústavodárce předpokládal, že dávky v hmotné nouzi budou poskytovány v souladu s aktuální sociální politikou státu související i s jeho aktuálními ekonomickými možnostmi. Zákon o pomoci v hmotné nouzi nestanoví povinnost vykonávat veřejnou službu, ale uvádí ji jen jako jednu z variant, které se považují za projevenou snahu o zvýšení příjmu vlastní prací (§ 12 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi) s dopady na výši příspěvku na živobytí, který je však v základní výši zaručen. Zákon o pomoci v hmotné nouzi tedy nestanovuje ani nucené práce ve smyslu čl. 9 Listiny základních práv a svobod. Pokud byla stanovena a aplikována shora uvedená konstrukce, soud na ní neshledává nic protiústavního, a proto ani neuvažoval o předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Žalobou napadené rozhodnutí není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/12, neboť Ústavní soud nedeklaroval nepřípustnost veřejné služby jako takové. 5 16. K navrženému dokazování soud uvádí, že přezkoumává podle § 75 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud proto nepřistoupil k dokazování lékařskou zprávou o zdravotním stavu T. B. ze dne 28. 11. 2018, neboť byla vydána po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Soud neprováděl dokazování ani znaleckým posudkem k posouzení závislosti syna žalobkyně na péči další fyzické osoby, neboť v daném případě soud posuzoval to, zda žalovaný hodnotil řádně zjištěný skutkový a právní stav vyplývající ze správního spisu. Opětovné posuzování zdravotního stavu a stupně závislosti není předmětem tohoto soudního řízení, ale případně dalšího řízení o příspěvek na péči, přičemž rozhodnutí o žádosti o příspěvek na péči může být rovněž předmětem soudního přezkumu. Stejně tak není v této věci významné, zda je vedeno řízení o omezení svéprávnosti syna žalobkyně, či zda byla podána trestní oznámení žalobkyní. Žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející, stejně jako odvolání žalobkyně jsou součástí správního spisu, proto ani jimi soud dokazování neprováděl.

17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

18. Současně soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Shodu s prvopisem potvrzuje I. T. (K.ř.č. 1 - rozsudek) 6 75 Ad 34/2018 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 18. května 2020 6 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. T. (K.ř.č. 1 - rozsudek)