75 Az 11/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: M. H. N., nar. „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou, se sídlem 28. října 3, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2016, č.j. OAM-8/ZA-ZA11-HA08-2016, E.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím své zástupkyně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2016, č.j. OAM-8/ZA-ZA11- HA08-2016, E.č. „X“, kterým mu žalovaný neudělil mezinárodní ochranu z důvodu nesplněných podmínek uvedených v ustanoveních § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce se rovněž domáhal přiznání náhrady nákladů řízení. V žalobě žalobce namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nesprávně právně posoudil uvedené skutečnosti a žalobce považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné. Žalobce má na území České republiky přítelkyni, občanku České republiky, se kterou má dceru V., také občanku České republiky. Žalobce namítl, že doplňkovou ochranu podle ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, lze udělit v případě, že by vycestování žadatele bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, avšak žalovaný se udělením mezinárodní ochrany podle tohoto posledního důvodu vůbec nezabýval, pouze uvedl, že sdělené skutečnosti nepředstavují rozpor s mezinárodními závazky České republiky a odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2011, č.j. 4 Az 9/2010-48. Nedostatečné odůvodnění neudělení doplňkové ochrany proto považuje žalobce za nepřezkoumatelné. Žalovaný se dále nezabýval ani pojmem „vážná újma“ z hlediska toho, že by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. V této souvisloti žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18.12.2008, sp. zn. 47 Az 63/2008. Žalobce dále uvedl, že v jeho případě nelze využít institutů, které nabízí zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť mu bylo uloženo správní vyhoštění a jeho jedinou možností, jak může realizovat svůj rodinný život na území České republiky je právě prostřednictvím doplňkové ochrany. Žalobce dále uvedl, že samotným vycestováním by došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), která zakotvuje právo na respektování rodinného a soukromého života. Žalobce dále podotkl, že jeho přítelkyně, která je občankou České republiky, odmítá svou zemi původu opustit. Pokud by nakonec došlo k realizaci správního vyhoštění, mohl by žalobce po uplynutí doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Schengenského prostoru, požádat o udělení víza, avšak žalobci je známo, že osobám, kterým bylo v minulosti uloženo správní vyhoštění, se vízum neuděluje. Žalobce by tak byl odtržen od své rodiny na dlouhou dobu. Žalobce se domnívá, že by tak došlo do zásahu nejen jeho práv na rodinný a soukromý život, ale i do práv jeho přítelkyně a jeho dcery, která by byla nucena vyrůstat bez otce. Vycestování jeho přítelkyně a dcery do Vietnamské socialistické republiky žalobce vyloučil z existenčních důvodů. Závěrem žalobce uvedl, že žalovaný pochybil, když se nezabýval naplněním podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, a proto navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že je toho názoru, že postupoval v souladu se zákonem o azylu i se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Zjistil skutečný stav věci, posoudil ji ve všech souvislostech a zabýval se všemi skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl. Po posouzení těchto skutečností nedospěl k závěru, že by žalobci svědčil některý z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že na základě vyhodnocení skutkového děje dospěl k závěru, že skutečným motivem žalobce pro přiznání azylu je legalizace pobytu na území České republiky, neboť žalobce nemohl realizovat druhé prodloužení víza za účelem podnikání, protože byl odsouzen za drogovou činnost (26 měsíců nepodmíněně). Po propuštění požádal o vízum, avšak jeho advokát mu sdělil, že vízum nedostane. Žalobce se proto rozhodl zůstat na území České republiky nelegálně. Žalobce měl již na území České republiky uděleno povolení k dlouhodobému pobytu, a to od 10.6.2009 do 20.12.2012. O udělení mezinárodní ochrany žalobce požádal v době, kdy mu hrozilo vycestování mimo území České republiky. Žalobcem uvedené důvody nezakládají skutečnosti relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003. Žalovaný zdůraznil, že žalobce měl možnost zlegalizovat svůj pobyt prostřednictvím zákona o pobytu cizinců, místo toho však po narození dcery podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný dále upozornil, že žalobou napadené rouzhodnutí ve svém důsledku přímo nevede k ukončení pobytu, neboť v řízení o správním vyhoštění se samostatně posuzují důvody vyhoštění. Závěrem žalovaný uvedl, že se nedopustil žádné nezákonnosti a navrhl žalobu zamítnout. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť žalobce i žalovaný se po řádném poučení, že mohou vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona, z nichž vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. a ustanovení § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 5.1.2016 učinil žalobce prohlášení o mezinárodní ochraně. Z poskytnutých údajů k žádosti o mezinárodní ochranu soud zjistil, že žalobce je národností Kinh, bez náboženského a politického přesvědčení, je svobodný, má přítelkyni, která je občankou České republiky, a mají spolu dceru V. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu, že mu skončilo vízum, avšak nechce odjet pryč. V České republice se mu líbí, chce tu zůstat a starat se o rodinu. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 8.1.2016 soud zjistil, že pohovor byl veden na žádost žalobce ve vietnamském jazyce, do České republiky přicestoval z ekonomických důvodů, bylo mu uděleno vízum za účelem podnikání, které se mu ale pro drogovou činnost, za níž byl odsouzen, nepodařilo prodloužit. Rozhodl se zde přesto zůstat. Získal informaci, že může podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, shledává to jako možnost, jak zůstat v České republice a pracovat. Do Vietnamské socialistické republiky se nechce vrátit, má obavy, že by svou přítelkyni a dceru již neviděl, avšak uvedl, že by po svém návratu do vlasti neměl žádné potíže. Z opisu z evidence cizinců s povoleným pobytem soud dále zjistil, že žalobce byl v průběhu pobytu v České republice pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a nebyl mu proto prodloužen pobyt na území České republiky za účelem podnikání. Dle protokolu o seznámení se s podklady rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany je pak zřejmé, že žalobce nevyužil svého práva vyjádřit se k těmto podkladům či doplnit další rozhodné skutečnosti. Ze spisového materiálu předloženého žalovaným rovněž vyplynulo, že si žalovaný před rozhodnutím ve věci vyžádal informace Ministerstva zahraničních věcí o situaci neúspěšných žadatelů vietnamského původu o azyl po návratu do jejich vlasti. Dle těchto informací tamní režim užívá represí zejména v případě takových osob, jež proti němu v minulosti vystupovaly a kritizovaly jej, přičemž především je postihována kritika směřovaná adresně vůči konkrétním představitelům státní moci. Co se týče osob, které dlouhodobě pobývaly v zahraničí, zde záleží na důvodech jejich pobytu. Pakliže tak činily za účelem lepších výdělkových možností, a finanční prostředky následně posílaly svým příbuzným ve Vietnamu, stát dokonce tuto praxi nepřímo podporuje, a to i prostřednictvím široké podpory vycestování, proto návrat těchto osob do Vietnamu není nijak sankcionován. Dále žalovaný vycházel i z výroční zprávy organizace Human Rights Watch z roku 2015 a Svoboda ve světě 2015 – Vietnam, které popisují společenskou a politickou situaci v zemi. Z nich vyplynulo, že k určitým způsobům porušování základních lidských práv a svobod ve Vietnamu i nadále dochází, především pak ve vztahu ke kritikům státní moci. Konečně si žalovaný opatřil i podrobnou zprávu Mezinárodní organizace pro migraci z roku 2012 obsahující komplexní informace o Vietnamské socialistické republice. Dle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud se nejprve zabýval námitkou, že žalovaný dostatečně nezjistil skutkové okolnosti, o které opřel žalobou napadené rozhodnutí. Jak vyplynulo z žalovaným předloženého správního spisu a napadeného rozhodnutí, žalovaný v rámci své úvahy vycházel zejména z informací poskytnutých žalobcem jednak v samotné žádosti o udělení azylu, a dále z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z uvedených listin vyplynulo, že žalobce o azyl žádá zejména z důvodu zlegalizování svého pobytu na území České republiky, neboť mu nebyl prodloužen pobyt na území České republiky, a narodila se mu dcera, o kterou se chce starat. Současně ale konstatoval, že mu ve Vietnamské socialistické republice nehrozí žádné potíže. Dále si žalovaný jako podklad svého rozhodnutí vyžádal informace Ministerstva zahraničních věcí o situaci neúspěšných žadatelů vietnamského původu o azyl po návratu do jejich vlasti, výroční zprávu organizace Human Rights Watch z roku 2015, Svoboda ve světě 2015 – Vietnam a zprávu Mezinárodní organizace pro migraci z roku 2012. V napadeném rozhodnutí se pak zabýval jednotlivými předpoklady udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 - § 14b zákona o azylu, tedy včetně udělení doplňkové ochrany, kdy postupně dospěl k závěru, že uvedené podmínky žalobce nesplňuje. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel a z jakých právních předpisů. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný, neshledal pochybení, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, a z uvedených důvodů považuje žalobcem vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti za nedůvodnou. Soud se dále zabýval namítanými jednotlivými důvody, jež dle žalobce odůvodňují oprávněnost jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce uváděl, že doplňkovou ochranu podle ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu je možné udělit v případě, že by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný nevypořádal s podmínkami pro udělení mezinárodní ochrany, ani s pojmem „vážná újma“ v souvislosti s ustanovení § 14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu, což je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Jak bylo ale soudem z žalobou napadeného rozhodnutí zjištěno, žalovaný se zabýval jednotlivými důvody udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu, a to konkrétně na straně 5 od pátého odstavce až do poloviny strany 7 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde je jasně uvedeno, z jakých zjištěných podkladů žalovaný při rozhodovací činnosti vycházel. Žalovaným bylo na tomto místě konkrétně zmíněno, že při rozhodování vyšel zejména z výpovědí samotného žalobce a z informací, které shromáždil v průběhu azylového řízení o bezpečnostní situaci ve Vietnamu (viz např. Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 26.5.2015, č.j. 98851/2015-LPTP, nebo zpráva mezinárodní organizace pro migraci IOM z října 2012, ze dne 2.4.2013). Žalobce měl možnost se s těmito podklady ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu seznámit, ale této možnosti před vydáním rozhodnutí nevyužil. Žalovaný v odůvodnění žalobou napadeném rozhodnutí dále odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze, ze dne 24.2.2011, č.j. 4 Az 9/2010-48, ze kterého vyplývá, že „v případě, kdy zamýšlí cizí státní příslušník realizovat svůj rodinný život na území České republiky, má možnost využít k tomu standardních institutů, které mu český právní řád prostřednictvím zákona o pobytu cizinců právě za tímto účelem poskytuje, nikoli se snažit o jejich obcházení. Pokud žalobce vlastní vinou přestal splňovat podmínky stanovené českým právním řádem pro pobyt cizinců na území, nelze v tom spatřovat porušení mezinárodních závazků ze strany České republiky.“ Soud má za to, že se žalovaný neudělením mezinárodní ochrany podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu v žalobou napadeném rozhodnutí řádně zabýval a dostatečně jej odůvodnil. Žalobce taktéž poukazoval na skutečnost, že má v České republice přítelkyni s dcerou a jeho možné vycestování by mu znemožňovalo se s přítelkyní a dcerou stýkat. Dále žalobce namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu se čl. 8 Úmluvy, který zakotvuje právo na respektování rodinného a soukromého života. Jeho vycestováním by došlo k porušení práv na rodinný a soukromý život nejen jemu a jeho přítelkyni, ale i jeho narozené dceři. V tomto ohledu soud dále doplňuje, že judikatura správních soudů se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu opakovaně zabývala. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28.11.2008, č.j. 5 Azs 46/2008-71, uvedl, že je třeba rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky České republiky bylo samotné vycestování cizince [§ 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a § 179 zákona o pobytu cizinců], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území České republiky, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území České republiky dle zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud shledal, že obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území České republiky může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území České republiky vytvořil. Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území České republiky takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České republiky. S ohledem na shora uvedené je nutné posoudit, zda se v této konkrétní věci nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České republiky (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.1.2013, č.j. 5 Azs 7/2012-28, www.nssoud.cz). Po prostudování dané věci se soud ztotožňuje s názorem žalovaného, že v této konkrétní záležitosti případné vycestování žalobce z území České republiky nemůže představovat závažnou újmu ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Soud při této úvaze vyšel zejména ze skutečnosti, že pokud by žalobce pro účely získání pobytového povolení dle zákona o pobytu cizinců musel opustit území České republiky a vrátit se dočasně zpět do země svého původu, tak po dobu jeho nepřítomnosti by i nadále bylo postaráno o jeho nezletilou dceru, a to primárně její matkou. Soud při této úvaze vyšel zejména ze samotného tvrzení žalobce, že jeho přítelkyně je občankou České republiky a žije u své matky. Dle soudu z této skutečnosti jednoznačně vyplývá, že přítelkyně žalobce by byla schopná se o jejich nezletilou dceru v případě (dočasné) nepřítomnosti žalobce v České republice postarat, neboť i v době těhoteství se žalobcem ve společné domácnosti nežila, a nejedná se tak o situaci, že by přítelkyně žalobce žila s jejich nezletilou dcerou ve společné domácnosti se žalobcem a byla odkázána na jeho příjem. Podstatnou okolností je v tomto ohledu taktéž skutečnost, že případná nutnost vycestovaní žalobce do země jeho původu z důvodu neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany, když mu současně nebude svědčit žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území České republiky, nikterak neznamená, že by si žalobce po návratu do Vietnamu nemohl požádat o některou z možných forem povolení k pobytu na území České republiky dle zákona o pobytu cizinců. V návaznosti na právě předestřené je zřejmé, že případné nezbytné vycestování žalobce z území České republiky nemůže v tomto konkrétním případě znamenat vážnou újmu ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Jinak řečeno – případné vycestování žalobce neshledává soud v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, když to nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného či soukromého života žalobce. Případné kontakty s přítelkyní a nezletilou dcerou, pokud by tyto setrvaly na území České republiky, proto za stávající situace nebudou vyloučeny, byť tak mohlo být učiněno za zvýšeného úsilí žalobce. Soud tento svůj závěr opírá též i o to, že se žalovaný při svém rozhodování řádně vypořádal se skutečnostmi, jež v azylovém řízení vyšly najevo, když rovněž dostatečně zkoumal i všechny ostatní okolnosti, které mohly být pro jeho rozhodnutí významné. Soud k dané problematice konstatuje, že situaci, kterou si žalobce způsobil svým jednáním, nelze řešit pomocí mezinárodní ochrany. Řízení o udělení azylu v žádném případě nesupluje pobytové řízení cizinců, opačný závěr by svědčil o obcházení zákona. Jak uvedl sám žalobce, na území České republiky pobývá od března 2009, přičemž o azyl požádal až za situace, kdy mu reálně hrozí, že bude v důsledku neprodloužení platnosti dlouhodobého pobytu za účelem podnikání z území České republiky vyhoštěn. Na tuto skutečnost taktéž poukázal v napadeném rozhodnutí již žalovaný a soud se s jeho názorem zcela ztotožňuje, neboť poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a účelově jej užívat v případě, že ostatní možnosti obnovy pobytového oprávnění se žalobce ani nepokusil vyčerpat a na území České republiky pobýval nelegálně. Žalovanému proto lze dát za pravdu, že žalobcem podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany je účelová ve vztahu k hrozícímu vyhoštění žalobce. Zájem na tom, aby cizinci, kteří nerespektují právní předpisy země, na jejím území nepobývali, je přitom nadřazen i právu na respektování rodinného života. Lze proto uzavřít, že žalovaný věc posoudil v souladu s právní úpravou a soudu tudíž nezbylo, než i tuto uvedenou námitku zamítnout jako nedůvodnou. Závěrem soud konstatuje, že se žalovaný podrobně zabýval politickou a společenskou situací, jež panuje ve Vietnamské socialistické republice, a byť dospěl k závěru, že úroveň ochrany základních lidských a občanských práv a svobod se nenachází na srovnatelné úrovni s Českou republikou, přičemž mnohá z uvedených práv jsou dokonce ze strany vládnoucí moci omezována, nehrozí žalobci žádné reálné nebezpečí pronásledování, nelidského či ponižujícího chování, pro které by byla jeho žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany důvodnou. Soud tedy s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 22. prosince 2016 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová