75 Az 39/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: O. S., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, Drahonice u Lubence 41, 441 01 Podbořany, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.9.2016, č.j. OAM-112/LE-LE05-LE05-PS-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1.9.2016, č.j. OAM-112/LE-LE05-LE05-PS-2016, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a podle § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 19.12.2016, neboť jeho žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se nebo pozdržet hrozící vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný porušil ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 5 zákona o azylu a čl. 9 odst. 1 přepracovaného znění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU ze dne 26.6.2013 (dále jen „přijímací směrnice“), když stanovil dobu zajištění žalobce delší než 30 dní. Stát má dle žalobce povinnost vyplývající z čl. 9 odst. 1 přijímací směrnice stanovit dobu zajištění co nejkratší a tak, aby zajištění trvalo jen po dobu, po kterou přetrvává důvod, pro nějž bylo nařízeno, tedy v případě žalobce po dobu, po kterou lze jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany považovat za účelovou. Žalobce zastává názor, že žalovaný je podle § 27 odst. 5 zákona o azylu omezen lhůtou 30 dnů, v níž je povinen vydat rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce pro její zjevnou nedůvodnost podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, pokud je naplněn důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2015, č.j. 7 Azs 11/2015-32, podle nějž stanovení doby trvání zajištění v rozporu s právním předpisem, na jehož základě k zajištění došlo, způsobuje nezákonnost rozhodnutí o zajištění. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí jako nedůvodné, neboť stanovení doby zajištění je podle něj dostatečné a odpovídá smyslu a účelu zajištění cizince, jelikož žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení a s dalšími navazujícími úkony a jeho rozhodnutí obsahuje dostatečnou a konkrétní úvahu o pravděpodobné délce řízení. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21.5.2014, č.j. 6 Azs 33/2014-45, a ze dne 5.3.2014, č.j. 3 Azs 24/2013-42, a na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.5.2016, č.j. 42 Az 16/2016-19. Žalovaný taktéž zrekapituloval svá skutková zjištění, na jejichž základě posoudil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako účelovou podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a dospěl k závěru o nezbytnosti omezení jeho osobní svobody během řízení ve věci mezinárodní ochrany. O žalobě soud rozhodl podle § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť nařízení jednání nepovažoval za nezbytné a žádný z účastníků řízení jej ani v zákonem stanovené lhůtě nenavrhl. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým je povinen přihlédnout bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky ovšem v projednávané věci zjištěny nebyly. Mezi účastníky řízení není sporu o skutkových okolnostech, které vyplývají z obsahu správního spisu, nýbrž o právním posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné a od toho se odvíjejícího stanovení doby trvání zajištění. Podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu stanoví ministerstvo v rozhodnutí o zajištění dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů. Soud má za to, že je třeba rozlišovat mezi pojmem zjevně nedůvodné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, o níž ministerstvo rozhoduje podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu jejím zamítnutím, což je podle § 2 odst. 1 písm. e) zákona o azylu považováno za rozhodnutí ve věci (mezinárodní ochrany), a „účelové žádosti“ coby důvodu rozhodnutí o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Pro účely rozhodnutí o zajištění žadatele totiž postačuje (kromě skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců), že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Avšak pro účely rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které musí být dle § 27 odst. 5 zákona o azylu vydáno ve lhůtě 30 dnů (tedy v mnohem delší lhůtě než rozhodnutí o zajištění, které musí žalovaný učinit v poměrně krátké lhůtě 5 dnů dle ust. § 46a odst. 4 zákona o azylu), musí být kromě skutečnosti, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, rovněž prokázáno, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Může tudíž nastat situace, že i když jsou dány oprávněné důvody se domnívat, že se jedná o žádost účelovou, nemusí se současně jednat o žádost zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení § 16 písm. h) zákona o azylu. Tak je tomu i v případě žalobce, který jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že se bojí odjet na Ukrajinu, protože je tam válka a žalobce nechce bojovat, což lze považovat přinejmenším za skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobci hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Proto žádost žalobce nelze posuzovat jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a žalovaný se jí musí meritorně zabývat ve lhůtě pro vydání rozhodnutí podle § 27 odst. 1 zákona o azylu, která činí nejvýše šest měsíců. Soud tak považuje odůvodnění žalovaného týkající se stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců vzhledem k účelu zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jímž je především zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany, v délce 110 dnů za dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Žalovaný konkrétně přihlédl k předpokládané délce řízení o mezinárodní ochraně, které by mělo být skončeno ve lhůtě 90 dní, k povinnosti prodloužit dobu zajištění o dalších 15 dnů na podání případné správní žaloby, která má téměř ve všech případech odkladný účinek, a k pětidenní průměrné lhůtě na doručování dokumentů v rámci soudního řízení. Z rozhodnutí je tudíž zřejmé, že žalovaný při stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a že nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení. Úvaha žalovaného ohledně stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců je také v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu k této otázce (např. v rozsudku ze dne 21.5.2014, č.j. 6 Azs 33/2014-45, dostupném na www.nssoud.cz). S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 7. října 2016 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová