75 Az 41/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: A. I., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t.č. ZZC Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Backem, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00 Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.9.2016, č.j. OAM-114/LE- LE05-LE23-2016, e.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Ing. Jakubu Backovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů v částce 12.342,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.9.2016, č.j. OAM-114/LE-LE05-LE23-2016, e.č. „X“, jímž mu žalovaný neudělil mezinárodní ochranu z důvodu nesplněných podmínek uvedených v ustanoveních § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V žalobě namítl, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval skutečností, že v případě vycestování na Ukrajinu a po setrvání na odmítnutí nastoupit do armády je žalobce ohrožen odnětím svobody, byť z legitimního důvodu, vykonávaném v ukrajinských věznicích, jejichž neakceptovatelné podmínky by mohly vést k porušení čl. 3 a 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tudíž by byly důvodem pro udělení doplňkové ochrany. V této souvislosti žalobce poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Žalobce taktéž upozornil na to, že jeho obava ze špatného zacházení v ukrajinských věznicích je reálná, s odkazem na zprávu Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ze dne 29. 4. 2015 ohledně přeplněnosti vazebních zařízení a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaný tak podle žalobce nedostatečně vyhodnotil nebezpečí vážné újmy žalobce při jeho návratu na Ukrajinu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost, neboť postupoval v souladu se zákonem o azylu a správního řádu, přičemž vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu, proto napadené rozhodnutí nepovažuje za nesprávné či nezákonné, a odkázal na obsah správního spisu. Žalobce měl podle něj možnost uvést do žádosti veškeré relevantní důvody vedoucí k jejímu podání a žalovaný shromáždil za účelem vydání rozhodnutí rozsáhlé podklady, s nimiž žalobce seznámil a z nichž žalovaný nezjistil žádné důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se otázkou možného odnětí svobody žalobce zaobíral na str. 4, 6 a 7 svého rozhodnutí, a opakovaně upozornil, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností a že až v případě převzetí povolávacího rozkazu a následného nenastoupení do armády by žalobci hrozil trest odnětí svobody. Žalobce však nemá dle žalovaného důvod se trestu odnětí svobody obávat, neboť si povolávací rozkaz zatím osobně nepřevzal. Jelikož tedy žalobci na Ukrajině trest odnětí svobody nehrozí, není podle žalovaného důvod blíže se zaobírat stavem věznic na Ukrajině. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.4.2012, sp.zn. 7 Azs 9/2012. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že podstatou žalobcových námitek je námitka nepřezkoumatelnosti napadaného rozhodnutí pro absenci vypořádání se s vážnou újmou, která mu hrozí při nuceném návratu na Ukrajinu. Žalobce zdůraznil, že mu na Ukrajině reálně hrozí trestní stíhání pro trestný čin, jehož pravidelným následkem je ve významné části případů trest odnětí svobody, a že lze zcela důvodně přepokládat, že žalobci by byl povolávací rozkaz doručen právě při realizaci jeho vyhoštění (předání žalobce ukrajinským policejním složkám). O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil, a žalovaný s tímto postupem ve svém vyjádření k žalobě výslovně souhlasil. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým je povinen přihlédnout bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky ovšem v projednávané věci zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle § 75 odst. 1 s.ř.s.), dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 1.9.2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou zdůvodnil tím, že nechce jet domů kvůli válce, sloužil v armádě a přicházejí mu předvolání, nechce však být odveden. Chtěl by zůstat v České republice, žije zde jeho bratr, který tu má trvalý pobyt. Dle poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce zopakoval důvody uvedené v jeho písemné žádosti. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce dále doplnil, že na Ukrajině neměl žádné problémy a není tam trestně stíhán. O azyl požádal, protože nechce jít do armády a bojovat do války a také má v ČR bratra. Od své matky se dozvěděl, že mu domů přišlo povolání do armády, osobně si jej však nepřevzal. Ze spisového materiálu a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že žalovaný vycházel jak z výpovědí a vyjádření samotného žalobce, tak z informací, které shromáždil v průběhu azylového řízení o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalovaný konkrétně jako listinné důkazy shromáždil zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině v období 16.11.2015 až 15.2.2016, informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze září 2015 zabývající se posouzením mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině, zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 2015 ze dne 13.4.2016, výroční zprávu Human Rights Watch 2016, zprávu organizace Freedom House ze dne 27.1.2016, výroční zprávu Amnesty International 2015/2016 ze dne 24.2.2016, obsahující podrobné informace o bezpečnostní situaci v tomto státě, zejména s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt se „separatistickými“ regiony na východu země. Dále z informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 1.8.2014, č.j. 110105/2014-LPTP, vyplývá, že je možné se na Ukrajině bez překážek stěhovat, vyhledat pomoc v případě poškození trestnou činností či porušováním práv a svobod a je možné i reálně podat stížnost na postup příslušníků policejních orgánů a jiných orgánů státní moci. Z informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9.10.2015, č.j. 115045-LPTP, týkající se podmínek výkonu vojenské služby na Ukrajině, je pak zřejmé, že tresty za nenastoupení výkonu vojenské služby odpovídají trestům ukládaným v jiných zemích (trest odnětí svobody v rozmezí dvou až pěti let), vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu ale jako trestný čin kvalifikováno není, byla znovuzavedena alternativní služba např. z náboženských důvodů a občané Ukrajiny žijící dlouhodobě v zahraničí povoláváni nejsou. Dle informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3.6.2016, č.j. 103518/2016-LPTP, ukrajinská legislativa neumožňuje postih neúspěšných žadatelů o azyl po jejich návratu do vlasti. Žalobce měl možnost se s těmito podklady ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu seznámit, což také učinil, stvrdil jejich pravdivost a jejich doplnění nenavrhl. Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud se nejprve zabýval námitkou, zda je žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelné ve vztahu ke skutečnostem, které měl vzít žalovaný do úvahy při zkoumání podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalovaný se otázkou splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a zákona o azylu podrobně zabýval na str. 6 až 7 napadeného rozhodnutí, kde zcela přezkoumatelně odůvodnil svůj závěr, že žalobce zákonné podmínky pro udělení této formy ochrany nesplňuje. Vzal přitom do úvahy vyjádření žalobce během azylového řízení, že se obává povolání k výkonu vojenské služby a nasazení do války na Ukrajině, kde však dosud nepřevzal povolávací rozkaz. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v rámci azylového řízení břemeno tvrzení leží na bedrech žadatele o azyl a správní orgán není povolán k tomu, aby za žadatele vyhledával azylově relevantní důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu. Jelikož žalobce během azylového řízení neuváděl skutečnosti tvrzené v žalobě (tedy že se obává podmínek výkonu trestu odnětí svobody za nenastoupení vojenské služby), žalovaný se s nimi nemohl v napadeném rozhodnutí vypořádat. Z tohoto důvodu absence reakce žalovaného na tyto skutečnosti nezakládá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Kromě toho žalovaný ve vztahu k posouzení nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání zvážil samotnou hrozbu uložení trestu odnětí svobody žalobci za nenastoupení vojenské služby, přičemž dospěl k závěru, že žalobce zatím není trestně postižitelný, jelikož si povolávací rozkaz dosud nepřevzal. Napadené rozhodnutí žalovaného tudíž soud považuje za přezkoumatelné, neboť žalovaný v něm podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu ani doplňkovou ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel. Soud má za to, že skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Námitku žalobce, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, proto soud hodnotí jako nedůvodnou. Ohledně samotného posouzení nebezpečí vážné újmy žalobce při jeho návratu na Ukrajinu dospěl soud shodně s žalovaným k závěru, že skutečnosti uváděné žalobcem v azylovém řízení nepředstavovaly ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Z výše popsaných tvrzení žalobce totiž neplyne důvodná obava, že by mu v případě návratu na Ukrajinu hrozilo nebezpečí vážné újmy podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu, neboť trest smrti byl na Ukrajině zcela zrušen, žalobce si nepřevzal povolávací rozkaz, tedy mu aktuálně reálně nehrozí trest odnětí svobody v délce dvou až pěti let za nenastoupení do armády, přičemž výkon povinné vojenské služby je občanskou povinností a tresty za její nevykonání jsou mezinárodními smlouvami uznávány za legitimní (navíc takto vymezená trestní sazba zcela odpovídá obdobným trestům ukládaným jinými státy, včetně České republiky), nehrozí mu tedy ani mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Kromě toho na Ukrajině rovněž došlo ke znovuzavedení tzv. alternativní služby namísto přímého výkonu branné povinnosti, zejména s ohledem na náboženské důvody brance, žalobce se proto může služby v armádě zprostit i zákonem předpokládaným způsobem, aniž by byl za nenastoupení k branné povinnosti trestán. Soud tudíž považuje za zcela předčasné zabývat se otázkou podmínek ve věznicích na Ukrajině, zvláště za situace, kdy ze strany samotného žalobce dosud k odmítnutí nastoupení výkonu vojenské služby ani nedošlo a existuje možnost výkonu náhradní vojenské služby. Jelikož žalobce pochází z Ivanofrankovské oblasti na západě Ukrajiny, která se nachází v dostatečné vzdálenosti od ozbrojených střetů mezi vládními silami a separatistickými regiony na východě země (v Doněcké a Luhanské oblasti), jež ani nepředstavují tzv. totální konflikt, který by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2015, č.j. 7 Azs 70/2015-35, dostupný též na www.nssoud.cz), nehrozí mu ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Vycestování žalobce pak není ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Právo na rodinný život je nepochybně jedním z chráněných zájmů, jenž je Česká republika v duchu mezinárodních tradic i závazků povinna respektovat. Na druhou stranu nemůže být jeho ochrana absolutní a nadřazená ostatním zájmům chráněných zákonem, o čemž ostatně svědčí dosavadní judikaturní praxe. Potřebu rodinného života má proto žalobce, který tvrdil, že v ČR žije jeho bratr, jenž má zde trvalý pobyt, možnost realizovat prostřednictvím jiných právních institutů, zejména k tomuto účelu určených pobytových oprávnění, nikoliv však formou azylové ochrany. Řízení o udělení azylu v žádném případě nesupluje pobytové řízení cizinců, opačný závěr by svědčil o obcházení zákona. Poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a užívat jej účelově. Vztah žalobce k jeho bratrovi proto také nelze považovat za dostatečný důvod pro udělení doplňkové ochrany. S ohledem na výše uvedené skutečnosti shledal soud i tuto námitku žalobce jako zcela nedůvodnou a dospěl k závěru, že žalovaný správně vyhodnotil, že žalobce nemá nárok ani na udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, proto soud žalobu jako nedůvodnou výrokem ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Žalobci byl pro toto soudní řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, proto soud ve výroku rozsudku ad III. rozhodl podle ust. § 35 odst. 8 s.ř.s. o přiznání odměny tomuto advokátovi za zastupování žalobce a náhrady hotových výdajů. Soud přiznal advokátu Mgr. Ing. Jakubu Backovi odměnu ve výši 12.342,- Kč, která se skládá z částky 9.300,- Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby a replika), v částce 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“), z náhrady hotových výdajů za uvedené tři úkony právní služby ve výši 900,- Kč, tj. ve výši 300,- Kč na jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z částky 10.200,- Kč, tj. ve výši 2.142,- Kč. Odměna bude ustanovenému zástupci žalobce vyplacena ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 13. prosince 2016 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová