75 Az 7/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobkyně: S. A., nar. „X“, státní příslušnost Běloruská republika, bytem „X“, zastoupené Mgr. Veronikou Beerovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 292, 436 01 Litvínov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.9.2015, č.j. OAM-1525/DS-PR-ZA15-2015, e.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.9.2015, č.j. OAM-1525/DS-PR-ZA15-2015, e.č. „X“, kterým bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany byla ve vztahu k České republice posouzena jako nepřípustná podle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu s tím, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) Lotyšská republika. Žalobkyně v žalobě označila rozhodnutí žalovaného za nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení, které bylo jednostranné a neobjektivní. Podle žalobkyně žalovaný vyložil zákon chybně a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí, neboť námitky žalobkyně nejsou oprávněné, když neprokazují, že by správní orgán porušil některé ustanovení správního řádu či nařízení Dublin III. Žalovaný rovněž odkázal na obsah správního spisu a na vydané rozhodnutí, které podle něj netrpí nedostatkem odůvodnění, je opřené o nařízení Dublin III a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci. Žalobkyně byla dle cestovního dokladu ke dni učinění prohlášení o mezinárodní ochraně (17.7.2015) držitelkou schengenského víza vydaného Lotyšskou republikou s platností od 26.8.2014 do 25.8.2015, proto je dle čl. 12 nařízení Dublin III státem příslušným k posouzení její žádosti o udělení mezinárodní ochrany Lotyšská republika, která svou příslušnost k tomuto posouzení rovněž uznala. Žalovaný dále zdůraznil, že Lotyšská republika je státy Evropské unie považována za bezpečnou zemi původu a že žalobkyni ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu nehrozí ponižující či nelidské zacházení. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně upřesnila žalobu tak, že v Bělorusku nemá majetek a nemá se kam vrátit. Zázemí má pouze v České republice a je rodinným příslušníkem občana České republiky, proto splňuje zákonnou podmínku pro udělení trvalého pobytu na území ČR. K Lotyšsku nemá žádný vztah, a proto by v něm její žádost neměla být posuzována. Při ústním jednání konaném před soudem dne 24.10.2016 žalobkyně setrvala na podané žalobě, přičemž zdůraznila, že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť o azyl žádala z humanitárních důvodů podle ustanovení § 14 zákona o azylu a žalovaný se dostatečně nezabýval okolnostmi zvláštního zřetele, které jsou u ní dány, tedy že žalobkyně už nemá v Bělorusku žádné vazby, finanční ani jiné zajištění. Žalobkyně rovněž uvedla, že jí byl v České republice zrušen pobyt z důvodu účelového sňatku, což není pravda, a že na ambasádě a cizinecké policii odmítají převzít její žádost o pobyt, ačkoli má zvací dopis od společnosti Alza.cz, jímž soud provedl důkaz. Pověřený pracovník žalovaného při ústním jednání nadále požadoval zamítnutí žaloby a poukázal na rozhodnutí, jímž soud zamítl návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě. Rovněž podotkl, že žalobkyně by měla otázku pobytu řešit prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), nikoli zákona o azylu. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první s.ř.s.. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. a ustanovení § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně předně namítla, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, když se nezabýval tím, že žalobkyně již nemá v Bělorusku žádné vazby, finanční ani jiné zajištění, a neudělil jí azyl z humanitárních důvodů podle ustanovení § 14 zákona o azylu, proto jeho rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné. Žalobkyně tudíž namítla porušení zásad týkajících se volnosti správního uvážení, neboť rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů dle ustanovení § 14 zákona o azylu je příkladem rozhodování na základě správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.7.2004, č.j. 5 Azs 105/2004-72, publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS). Tato žalobní námitka se však naprosto míjí s obsahem a důvody rozhodnutí žalovaného, které je rozhodnutím procesním, nikoli meritorním, neboť se zabývá určením státu příslušného k posouzení žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, a neobsahuje tedy samotné věcné posouzení této žádosti podle zákona o azylu. Meritornímu posouzení žádosti žalobkyně a tvrzeným důvodům, pro které žádá o mezinárodní ochranu, by se měla podle rozhodnutí žalovaného věnovat Lotyšská republika. Řízení o udělení mezinárodní ochrany se dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Za nepřípustnou lze dle ust. § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona považovat žádost, k jejímuž posuzování je příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát. Ze shora uvedeného tedy plyne, že správní orgán v průběhu řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumá, zda k jejímu posuzování není příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie, konkrétně nařízením Dublin III, které v kapitole III stanovuje soubor kritérií, podle nichž má být určen jeden členský stát, který je příslušný k rozhodnutí o podané žádosti o azyl. Jedním z těchto kritérií je dle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III udělení víza, které je v době požádání o mezinárodní ochranu platné. Hlavním smyslem tohoto zkoumání je, aby řízení o této žádosti nebylo vedeno současně nebo postupně několika členskými státy a aby se naopak všechny státy nepokládaly za nepříslušné k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu při aplikaci principu třetí bezpečné země na členské státy Evropské unie, ve kterých žadatel pobýval před příchodem do státu, který jeho žádost hodnotí. Jak je patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný v tomto případě dostatečně a správně posoudil, že v případě žalobkyně je splněno kritérium uvedené v čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III, podle nějž je k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu příslušná Lotyšská republika, neboť v době, kdy žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, byla držitelkou platného schengenského víza č. 001763346, vydaného Lotyšskou republikou dne 25.8.2014 v Minsku s platností od 26.8.2014 do 25.8.2015, s počtem 90 dní pobytu a vícenásobným vstupem. Ze zprávy doručené žalovanému dne 30.7.2015 pak žalovaný zjistil, že Lotyšská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. Žalovaný rovněž dostatečně posoudil i podmínku uvedenou v čl. 3 odst. 2 větě druhé nařízení Dublin III, když na základě skutečností, že Lotyšská republika je státy Evropské unie považována za bezpečnou zemi původu, dodržuje lidská práva a ani uprchlíci nemají obavy z tamního azylového systému, když jich v Lotyšsku požádá o udělení mezinárodní ochrany ročně tisíce, dospěl k závěru, že žalobkyni v Lotyšské republice nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť rozhodnutí bylo ve všech aspektech přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ust. § 68 odst. 3 správního řádu a je způsobilé meritorního přezkumu. Soud rovněž neshledal, že by žalobkyně byla v průběhu správního řízení jakkoliv zkrácena na svých právech ani že by žalovaný pochybil, když na případ žalobkyně aplikoval ust. § 25 písm. i) ve spojení s ust. § 10a písm. b) zákona o azylu a s čl. 3 nařízení Dublin III a nepřistoupil k meritornímu posouzení žádosti žalobkyně. Z tohoto důvodu nemá ani význam, na čí pozvání do České republiky žalobkyně přijela. Soud má za to, že žalovaný zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání napadeného rozhodnutí, jež odpovídá okolnostem daného případu, kdy zjištěné skutečnosti mají oporu ve shromážděných podkladech, a že postupoval v souladu s ust. § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu, zákona o azylu ani nařízení Dublin III, proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Jelikož je z vyjádření žalobkyně v průběhu soudního řízení zřejmé, že má zájem o povolení pobytu na území České republiky, soud žalobkyni upozorňuje, že v projednávané věci, v níž brojí proti žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného, podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, nikoli o povolení k pobytu na území České republiky, a že oprávnění k pobytu nelze řešit cestou žádosti o mezinárodní ochranu v řízení podle zákona o azylu, který je zákonem zcela odlišným od zákona o pobytu cizinců. Podmínky povolení k pobytu (včetně trvalého pobytu), jež upravuje právě zákon o pobytu cizinců, jsou odlišné od podmínek a důvodů udělení mezinárodní ochrany upravených v zákoně o azylu. Ve výroku rozsudku ad II. pak soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 31. října 2016 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová