75 Az 8/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: M. C. N., nar. „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 37, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2016, č.j. OAM- 1044/ZA-ZA04-HA08-2015, E.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2016, č.j. OAM-1044/ZA-ZA04- HA08-2015, E.č. „X“, kterým mu žalovaný neudělil mezinárodní ochranu z důvodu nesplněných podmínek uvedených v ustanoveních § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce se rovněž domáhal přiznání náhrady nákladů řízení. V žalobě žalobce namítl, že žalovaný mu nepřiznal azyl s odůvodněním, že nebyl politicky aktivní a nehrozí mu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, ani pronásledování z jiných důvodů a nejsou ani důvodné obavy, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Žalobce namítl, že jsou u něho dány důvody k udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť nesouhlasí s režimem ve Vietnamské socialistické republice, své přesvědčení ve své zemi neskrýval, ale otevřeně deklaroval, a má proto důvodnou obavu, že bude pro své postoje a politické přesvědčení pronásledován. Žalobce dále uvedl, že v České republice žije s družkou a jejími třemi dětmi, které jsou narozené v letech 2002, 2005 a 2007. Případné zatčení žalobce ve Vietnamské socialistické republice by mu tak znemožnilo se s nimi stýkat. Závěrem žalobce uvedl, že rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné, neboť nedostatečně zjistil skutkové okolnosti, a navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že je toho názoru, že postupoval v souladu se zákonem o azylu i se správním řádem. Zjistil skutečný stav věci, posoudil ji ve všech souvislostech a zabýval se všemi skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl. Po posouzení těchto skutečností nedospěl k závěru, že by žalobci svědčil některý z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že na základě vyhodnocení skutkového děje dospěl k závěru, že skutečným motivem žalobce pro přiznání azylu je neprodloužení povolení k pobytu, jak ostatně sám žalobce ve své žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 8.12.2015 uvedl. Žalovaný má proto za to, že jediným důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je legalizace jeho pobytu na území České republiky. V pohovoru v řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce dále uvedl, že své politické názory si nechává pro sebe, nijak je veřejně nereprezentoval, nebyl členem žádné politické strany a že se obává zhoršování konfliktu mezi Vietnamskou socialistickou republikou a Čínskou lidovou republikou, má ve své zemi dluh a chce žít a pracovat v České republice, aby mohl dluh splatit. Žalovaný dále uvedl, že žalobce má na území České republiky přítelkyni, ale je dosud ženatý a ve Vietnamské socialistické republice probíhá rozvodové řízení. Žalovaný je přesvědčen, že se se všemi námitkami žalobce vypořádal. Žalovaný závěrem odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15.10.2015, č.j. 9 Azs 208/2015 – 22, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2004, č.j. 7 Azs 117/2004 – 55, a navrhl žalobu zamítnout s tím, že náhradu nákladů řízení nepožaduje. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), neboť žalobce s tímto postupem vyjádřil svůj souhlas a žalovaný se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona, z nichž vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. a ustanovení § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 2.12.2015 učinil žalobce prohlášení o mezinárodní ochraně a dne 8.12.2015 pak podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl, že je ženatý, nemá vyživovací povinnost k žádným osobám, na území Vietnamské socialistické republiky žijí jeho rodiče a bratr, v České republice žije s přítelkyní, je bez vyznání, do České republiky vycestoval v roce 2009 na podnikatelské vízum, má vysokoškolské vzdělání v oboru bankovnictví, v průběhu svého pobytu navázal spojení se zastupitelským úřadem Vietnamské socialistické republiky kvůli potvrzení o pobytu pro rozvodové řízení, o udělení mezinárodní ochrany žádá, neboť nedostal povolení k pobytu na území České republiky a v minulosti o azyl nežádal. V roce 2013 byl trestně stíhán pro nelegální držení drog, v důsledku tohoto jednání mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců. Žalobce uvedl, že vlastní nehtové studio v Chomutově, chce investovat do dalších podniků, má přítelkyni, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt a se kterou plánují společný život. Žalobce vypověděl, že před odcestováním do České republiky si půjčil hodně peněz a neměl by je po návratu do vlasti jak vrátit. K dalším důvodům pro udělení azylu pak sdělil, že se mu nelíbí režim ve Vietnamské socialistické republice a obává se válečného konfliktu mezi jeho vlastí a Čínskou lidovou republikou. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce dále doplnil, že od ledna 2014 dostával víza jen na dobu tří nebo dvou měsíců, naposledy do 6.12.2015, a to z důvodu, že mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Proti rozhodnutí se nestačil odvolat. S režimem ve Vietnamské socialistické republice nesouhlasí, neboť se domnívá, že pro úspěch je nutná konkurence. Tento svůj názor však nijak veřejně nereprezentoval. Z opisu z evidence cizinců s povoleným pobytem soud dále zjistil, že žalobce byl v průběhu pobytu v České republice pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a nebyl mu proto prodloužen pobyt na území České republiky za účelem podnikání. Dle protokolu o seznámení se s podklady rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany je pak zřejmé, že žalobce nevyužil svého práva vyjádřit se k těmto podkladům či doplnit další rozhodné skutečnosti. Ze spisového materiálu předloženého žalovaným rovněž vyplynulo, že si žalovaný před rozhodnutím ve věci vyžádal informace Ministerstva zahraničních věcí o situaci neúspěšných žadatelů vietnamského původu o azyl po návratu do jejich vlasti. Dle těchto informací tamní režim užívá represí zejména v případě takových osob, jež proti němu v minulosti vystupovaly a kritizovaly jej, přičemž především je postihována kritika směřovaná adresně vůči konkrétním představitelům státní moci. Co se týče osob, které dlouhodobě pobývaly v zahraničí, zde záleží na důvodech jejich pobytu. Pakliže tak činily za účelem lepších výdělkových možností, a finanční prostředky následně posílaly svým příbuzným ve Vietnamu, stát dokonce tuto praxi nepřímo podporuje, a to i prostřednictvím široké podpory vycestování, proto návrat těchto osob do Vietnamu není nijak sankcionován. Dále žalovaný vycházel i z výroční zprávy organizace Human Rights Watch z roku 2015, Svoboda ve světě 2015 – Vietnam a výroční zprávy organizace Amnesty International 2014/2015, které popisují společenskou a politickou situaci v zemi. Z nich vyplynulo, že k určitým způsobům porušování základních lidských práv a svobod ve Vietnamu i nadále dochází, především pak ve vztahu ke kritikům státní moci. Konečně si žalovaný opatřil i podrobnou zprávu Mezinárodní organizace pro migraci z roku 2012 obsahující komplexní informace o Vietnamské socialistické republice. Dle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle ustanovení § 12 nebo ustanovení § 14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12. Dle ustanovení § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Dle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Nejprve se soud zabýval námitkou nezákonnosti, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že žalovaný dostatečně nezjistil skutkové okolnosti, o které opřel žalobou napadené rozhodnutí. Jak vyplynulo z žalovaným předloženého správního spisu a napadeného rozhodnutí, žalovaný v rámci své úvahy vycházel zejména z informací poskytnutých žalobcem jednak v samotné žádosti o udělení azylu, a dále z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z uvedených listin vyplynulo, že žalobce o azyl žádá zejména z důvodu, že mu nebyl prodloužen pobyt na území České republiky. Současně ale konstatoval, že se ve Vietnamské socialistické republice necítí bezpečně z důvodu sílícího konfliktu mezi Vietnamskou socialistickou republikou a Čínskou lidovou republikou. Dále si žalovaný jako podklad svého rozhodnutí vyžádal informace Ministerstva zahraničních věcí o situaci neúspěšných žadatelů vietnamského původu o azyl po návratu do jejich vlasti, výroční zprávu organizace Human Rights Watch z roku 2015, Svoboda ve světě 2015 – Vietnam, výroční zprávu organizace Amnesty International 2014/2015 a zprávu Mezinárodní organizace pro migraci z roku 2012. V napadeném rozhodnutí se pak zabýval jednotlivými předpoklady udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 - § 14b zákona o azylu, kdy postupně dospěl k závěru, že uvedené podmínky žalobce nesplňuje. Soud v rámci posuzování námitky nezákonnosti rozhodnutí posuzoval, zda rozhodnutí žalovaného je v souladu s právními předpisy České republiky či nikoliv, a to i na základě zjištěného skutkového stavu, tedy zda žalovaný správně uvážil, jestli v případě žalobce neexistují některé relevantní důvody pro udělení azylu. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel a z jakých právních předpisů. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný, neshledal pochybení, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, a z uvedených důvodů považuje žalobcem vznesenou námitku nezákonnosti za nedůvodnou. Soud se dále zabýval jednotlivými důvody, jež dle žalobce odůvodňují oprávněnost jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce uváděl, že u něho jsou dány důvody pro udělení azylu dle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Žalobce nesouhlasí s režimem ve Vietnamské socialistické republice, své přesvědčení nikdy neskrýval, ale otevřeně jej projevoval. Žalobce má proto důvodnou obavu z pronásledování pro své politické přesvědčení. Jak bylo ale soudem zjištěno z žádosti o udělení azylu, žalobce, ani nikdo z jeho rodinných příslušníků, nikdy nebyl členem politické strany ani nebyl politicky aktivní. Soud sice nezpochybňuje, že svoboda uplatňování politických názorů či obecně politické činnosti podléhá ve Vietnamské socialistické republice značným omezením, jak ostatně vyplývá i z žalovaným opatřených zpráv Ministerstva zahraničních věcí a mezinárodních organizací, avšak podmínkou pro udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu musí být zejména obava před pronásledováním za přímé uplatňování politických práv a svobod, případně strach před pronásledováním z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině aj. V daném případě však žalobce neuvedl žádné relevantní skutečnosti, jež by nasvědčovaly závěru, že byl politicky činným, či že by byl příslušníkem určité sociální skupiny, jež je pronásledována za svou příslušnost, názory či přesvědčení, a proto žalovaný správně vyhodnotil, že žalobce nemá pro udělení mezinárodní ochrany z uvedeného důvodu nárok. Tento závěr ostatně podporuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2003, č.j. 3 Azs 20/2003 - 43 (dostupný též na www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „V žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné důvody […], že politický režim v jeho domovském státě neumožnil žadateli jeho politický rozvoj, nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 zákona o azylu; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem politické organizace a ani jinak se politicky neangažoval.“ Z tohoto důvodu soud předmětnou námitku žalobce zamítnul jako nedůvodnou. Žalobce taktéž poukazoval na skutečnost, že má v České republice přítelkyni a jeho možné pronásledování a případné zatčení by mu znemožňovalo se s přítelkyní a jejími třemi dětmi stýkat. Právo na rodinný život je nepochybně jedním z chráněných zájmů, jenž je Česká republika v duchu mezinárodních tradic i závazků povinna respektovat. Na druhou stranu nemůže být jeho ochrana absolutní a nadřazená ostatním zájmům chráněných zákonem, o čemž ostatně svědčí dosavadní judikaturní praxe. V dané věci tak bylo zejména nutno posoudit, nakolik žalobce uvedené právo na rodinný život realizuje. V této souvislosti soud poukazuje především na vyjádření žalobce, který uvedl, že je ženatý a ve Vietnamské socialistické republice probíhá rozvodové řízení. Rodinní příslušníci žalobce (podle zákona o azylu se jimi rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu, svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let), žijí ve Vietnamské socialistické republice. V České republice má žalobce přítelkyni, která nesplňuje kritéria rodinného příslušníka podle zákona o azylu, a žalobci tedy nelze udělit azyl za účelem sloučení rodiny, když tato nežije na území České republiky, ale na území Vietnamské socialistické republiky. Soud tak zcela respektuje právo žalobce na rodinný život. Bez významu pak není ani okolnost, že žalobce na území České republiky požíval v minulosti výhod povolení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání, které mu ale nebylo následně prodlouženo v důsledku porušení právních předpisů. Soud k dané problematice konstatuje, že situaci, kterou si žalobce způsobil svým jednáním, nelze řešit pomocí mezinárodní ochrany – řízení o udělení azylu v žádném případě nesupluje pobytové řízení cizinců, opačný závěr by svědčil o obcházení zákona. Jak uvedl sám žalobce, na území České republiky pobývá od roku 2009, přičemž o azyl požádal až za situace, kdy mu reálně hrozí, že bude v důsledku neprodloužení platnosti dlouhodobého pobytu za účelem podnikání z území České republiky vyhoštěn. Na tuto skutečnost taktéž poukázal v napadeném rozhodnutí již žalovaný a soud se s jeho názorem zcela ztotožňuje, neboť poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a účelově jej užívat v případě, že ostatní možnosti obnovy pobytového oprávnění jsou již vyčerpány. Žalovanému proto lze dát za pravdu, že žalobcem podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany je účelová ve vztahu k hrozícímu vyhoštění žalobce. Zájem na tom, aby cizinci, kteří nerespektují právní předpisy země, na jejím území nepobývali, je přitom nadřazen i právu na respektování rodinného života. Lze proto uzavřít, že žalovaný věc posoudil v souladu s právní úpravou a soudu tudíž nezbylo, než i tuto uvedenou námitku zamítnout jako nedůvodnou. Závěrem soud konstatuje, že se žalovaný podrobně zabýval politickou a společenskou situací, jež panuje ve Vietnamské socialistické republice, a byť dospěl k závěru, že úroveň ochrany základních lidských a občanských práv a svobod se nenachází na srovnatelné úrovni s Českou republikou, přičemž mnohá z uvedených práv jsou dokonce ze strany vládnoucí moci omezována, nehrozí žalobci žádné reálné nebezpečí pronásledování, nelidského či ponižujícího chování, pro které by byla jeho žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany důvodnou. Soud tedy s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně s tím v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 27. října 2016 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová