78 A 28/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: H. A. D., nar. „X“, státní příslušnost Alžírsko, t. č. zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, se sídlem v Podbořanech, Drahonice u Lubence č. p. 41, PSČ 441 01, zastoupeném Mgr. Ing. Jakubem Backem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovice, ul. Sevastopolská č. p. 378/16, PSČ 101 00, proti žalované: P o l i c i e ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Masarykova č. p. 27, PSČ 400 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 10. 2016, č. j. KRPU-204705-24/ČJ- 2016-040022, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané dne 7. 10. 2016, tedy v zákonem stanovené lhůtě, a doplněné dne 24. 10. 2016 prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 3. 10. 2016, č. j. KRPU-204705-24/ČJ-2016-040022, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je podle ust. § 129 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců za účelem jeho předání podle právního předpisu Evropské unie a ve smyslu ust. § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je doba trvání zajištění stanovena na 30 dnů. V žalobě namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro neposouzení přijatelnosti předání žalobce do Švýcarska a Německa. Účelem zajištění žalobce bylo jeho předání do Švýcarska nebo Německa podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) ze dne 26. 6. 2013, č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení Evropského parlamentu a Rady“), avšak žalovaná se v žalobou napadeném rozhodnutí nezabývala podle čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady tím, zda ve Švýcarsku nebo Německu nejsou dány systematické nedostatky v azylovém řízení, které by bránily předání do těchto států. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27, v němž Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že v každém rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu příslušnosti jiného členského státu dle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady dostatečně zabývat otázkou absence eventuálních systematických nedostatků bránících předání do takového státu. Podle žalobce nesmí takováto úvaha chybět ani v rozhodnutí o zajištění podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 7 As 79/2010-166, v němž je uvedeno, že „Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Žalobce uvedl, že v případě zajištění žalobce za účelem předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady se musí správní orgán vypořádat s obecnou možností předání z důvodu, že právě jen předání do státu, v němž neexistují systematické nedostatky, lze považovat za zákonný důvod pro zajištění. Podle žalobce je nepřijatelné, aby se žalovaná se systematickými nedostatky vypořádávala pouze v případě, kdy to žalobce namítne. Žalobce připomněl, že v době migrační krize dochází k rychlým změnám a nelze tak vycházet z toho, že všechny evropské státy jsou bezpečné a zcela vhodné pro předání cizince podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že v soudním přezkumu nelze nahrazovat činnost správního orgánu a poprvé zkoumat obecnou možnost předání žalobce do jiného členského státu EU. Závěrem žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Žalovaná uvedla, že postupovala zcela v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady, neboť po zjištění shody v systému EURODAC postupovala tak, aby došlo k navrácení žalobce do státu, který je podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady příslušný k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany ve Švýcarsku, v němž mu byla žádost zamítnuta, a následně požádal o udělení mezinárodní ochrany v Německu, a to celkem třikrát. Žalobce nikdy neopustil prostor členských států EU, pouze dvakrát vycestoval do Itálie. Žalovaná dále poukázala na to, že v době zajištění žalobce cestoval z Itálie zpět do Německa, jako odůvodnění žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl čistě ekonomické důvody a ve Švýcarsku uváděl jinou identitu, než posléze v Německu. Žalovaná je přesvědčena, že postupovala zcela v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015-32, v němž se Nejvyšší správní soud zabývá délkou zajištění, i v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou vypořádání se s možnými překážkami, které byly známy v době rozhodování. Žalovaná uvedla, že v řízení nevyvstaly žádné problémy, a ani žalobce neuvedl, že mu jsou známy systémové nedostatky v azylovém systému Švýcarska či Německa. Žalovaná k tomu dále uvedla, že jí není znám žádný rozsudek, pokyn či zpráva mezinárodní organizace, která by systémové nedostatky v azylovém řízení ve Švýcarsku a Německu uváděla, a žalovaná se otázkou, že jí nejsou známy žádné skutečnosti, pro které by nemohlo dojít k předání žalobce do Švýcarska či Německa, v žalobou napadeném rozhodnutí zabývala a to konkrétně na straně 7. V replice ze dne 7. 11. 2016 žalobce zrekapituloval vyjádření žalované k žalobě a dále k tomu uvedl, že se žalovaná z hlediska čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady nijak nevěnovala přijatelnosti předání žalobce do Švýcarska či Německa. Žalovaná pouze uvedla, že předání žalobce je reálné a dále vyjádřila názor, že vzhledem k nedostatku času a toho, že Nařízení Evropského parlamentu a Rady provádí jiný orgán, není schopna před vydáním rozhodnutí kompletně posoudit otázku předání žalobce do jiného státu. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016-27, který se zabýval nutnou kvalitou vypořádání se s realizovatelností předání cizince do jiného členského státu EU. Podle žalobce je citovaný rozsudek schopen dát soudu vodítko k zodpovězení otázky, zda je policejní orgán povinen se předmětnou otázkou zabývat. Podle žalobce je však nepochybné, že alespoň v situaci, v níž jsou dány indicie svědčící o problematičnosti situace v dané zemi, je žalovaná povinná se s otázkou přijatelnosti předání cizince do jiného členského státu EU vypořádat, a to bez ohledu na to, že není orgánem provádějícím samotné Nařízení Evropského parlamentu a Rady a bez ohledu na omezenou dobu, kterou má k odůvodnění rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že v případě zajištění cizince podle čl. 8 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady v souladu s čl. 28 Nařízení Evropského parlamentu a Rady za účelem předání cizince do jiného členského státu EU, je nutné, aby rozhodnutí o zajištění obsahovalo odůvodnění týkající se zákonnosti takového zajištění. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a s ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť právní zástupce žalobce i žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během deseti denní lhůty po doručení napadeného rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, zevrubném prostudování obsahu správního spisu, který k výzvě soudu předložila žalovaná, a zejména pak žalobou napadeného rozhodnutí, dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba je nedůvodná, a to i přes žalobcovu argumentaci absencí zdůvodnění přijatelnosti předání žalobce do jiného členského státu EU. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 1. 10. 2016 byl na dálnici D8, exit 87, ve směru do Německa, žalobce v 10:00 hod. zajištěn, neboť hlídka Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly pátrání a eskort Ústí nad Labem, pojala podezření, že žalobce neoprávněně vstoupil na území České republiky, jelikož u sebe neměl žádné doklady. Ze záznamu o podání vysvětlení ze dne 1. 10. 2016, uskutečněného v 16:40 hod., bylo zjištěno, že žalobce je svobodný, jeho rodina žije v Alžírsku, jeho zdravotní stav je dobrý, je si vědom, že cestoval po České republice bez pasu a potřebného víza. Cestovní doklad ztratil při cestě z domovského státu, konkrétně při plavbě lodí z Lybie do Itálie v roce 2013. Cílem jeho cesty bylo nejprve Švýcarsko, kde požádal o udělení mezinárodní ochrany. Tato mu nebyla udělena, a proto vycestoval do Německa, kde opětovně požádal o udělení mezinárodní ochrany. Po neudělení mezinárodní ochrany vycestoval do Itálie, kde pobýval půl roku, a posléze se vrátil do Německa, kde opětovně požádal o udělení mezinárodní ochrany. Tato mu nebyla udělena a žalobce opětovně vycestoval z území Německa do Itálie, kde pobýval asi šest měsíců. Hlídkou Policie České republiky byl zadržen na cestě do Německa, kde žije jeho přítelkyně B., kterou si chce vzít za manželku, a kde chtěl požádat o udělení mezinárodní ochrany. K žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve Švýcarsku žalobce doplnil, že žádost podal pod jinou totožností, než pod kterou ji podal v Německu a pod kterou vystupuje před žalovanou. V odůvodnění své žádosti uváděl ekonomickou situaci v Alžírsku, v členských státech EU pracuje ve stavebnictví jako malíř pokojů, a podporuje svou rodinu v Alžírsku. V zemi původu mu nehrozí žádné nebezpečí. Žalobce si byl vědom, že vstoupil na území České republiky bez platného cestovního dokladu a víza a byl ochoten zaplatit blokovou pokutu. Nesouhlasil však se svým zajištěním, neboť se chce vlastními prostředky dostat do cíle své cesty, tj. do Německa. V České republice nechce požádat o udělení mezinárodní ochrany, Českou republiku nezná, nemá zde žádné zázemí a nechce tu zůstat. Závěrem doplnil, že se odmítá vrátit do své vlasti, neboť jeho rodina je na něm finančně závislá. Z rozhodnutí Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 3. 10. 2016, č. j. KRPU-204705-24/ČJ-2016-040022, soud zjistil, že žalobce byl ve smyslu ust. § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajištěn na dobu 30 dnů za účelem jeho předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného pro posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že při kontrole hlídkou Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly pátrání a eskort Ústí nad Labem dne 1. 10. 2016 na dálnici D8, exit 87, ve směru do Německa, neprokázal na místě svou totožnost. Po zajištění a převozu na oddělení byl lustrací dostupných evidencí policie ztotožněn a bylo zjištěno, že žádost o udělení mezinárodní ochrany již žalobce podal, a to jednou ve Švýcarsku a dvakrát v Německu. Podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Podle odst. 2 o zajištění policie neprodleně sepíše záznam obsahující údaje o totožnosti zajištěného cizince, datu, čase a místu zajištění a důvod předání nebo průvozu. Podle odst. 3 nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle odst. 4 policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. Podle odst. 5 policie je oprávněna zajistit nezletilého cizince bez doprovodu, pouze je-li důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu či závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a je-li to v jeho zájmu v souladu s Úmluvou o právech dítěte. Policie je oprávněna v případě důvodné pochybnosti, že jde o nezletilého cizince bez doprovodu, takového cizince zajistit do doby, než je zjištěn jeho skutečný věk. Policie zahájí úkony ke zjištění věku nezletilého cizince bez doprovodu bezodkladně po jeho zajištění. Podle odst. 6 policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle odst. 7 policie je povinna jednat tak, aby byl cizinec předán nebo byl průvoz cizince územím dokončen v nejbližším možném termínu ode dne zajištění. Podle čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že se žalovaná dostatečně nevypořádala se zjištěným skutkovým stavem, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, o co opíral své úvahy, z jakých podkladů vycházel a k jakým závěrům dospěl. Jak vyplynulo z předloženého správního spisu a žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaná v rámci své úvahy vycházela zejména z informací poskytnutých žalobcem v záznamu o podání vysvětlení. Z uvedených listin vyplynulo, že žalobce o azyl v České republice žádat nechce. O azyl chce žádat opětovně v Německu, kde má přítelkyni. Své předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany odůvodnil ekonomickými důvody, neboť jeho rodina, která žije v Alžírsku, je na něm finančně závislá. V zemi původu mu nehrozí žádné nebezpečí. V napadeném rozhodnutí se žalovaná zabývala odůvodněním zajištění, jeho délkou i možnostmi uložení zvláštního opatření, kdy postupně dospěla k závěru, že uvedené podmínky uložení zvláštního opatření žalobce nesplňuje, neboť žalobce v průběhu celého správního řízení tvrdil, že na území České republiky nechce zůstat a chce se vlastními prostředky dostat do Německa. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 8/2005- 49, který je dostupný na www.nssoud.cz, „určuje rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí správní orgán a podle ustanovení § 34 odst. 5 správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.“ Napadené rozhodnutí samo o sobě je tak nutno posoudit jako přezkoumatelné, neboť žalovaná v něm podrobně rozvedla, z jakých důvodů přistoupila k zajištění žalobce, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházela. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný a z uvedeného důvodu považuje žalobcem vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti za nedůvodnou. Žalobce namítal, že žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí neposoudila přijatelnost předání žalobce do Švýcarska a Německa, a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27, ze dne 25. 4. 2012, č. j. 7 As 79/2010-166 a ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016-27. K odkazovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27, soud uvádí, že jej nelze bez dalšího aplikovat na případ žalobce, neboť se týká zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), nikoli zákona o pobytu cizinců, podle něhož byl žalobce zajištěn. K odkazovanému rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 7 As 79/2010-166, kterým vyslovil odlišné stanovisko, než je uvedeno v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 As 22/2006-135, soud uvádí, že Nejvyšším správním soudem posuzovaný případ se nevztahuje na případ žalobce, a soud podotýká, že žalobcem uváděná klíčová věta je vytržena z kontextu, neboť v rozsudku rozšířeného senátu je uvedeno, že „Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné. Taková úvaha správního orgánu tedy bude nezbytná např. v případě, kdy, jako v posuzované věci, budou správnímu orgánu již v době rozhodování o zajištění cizince známy skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění nebo i pouhého předání, resp. nuceného vycestování cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života (v daném případě skutečnost, že stěžovatelka byla ve 4. měsíci těhotenství a očekávala dítě se svým přítelem, občanem Evropské unie žijícím v ČR). Tato úvaha bude nezbytná také v případě, že budou správnímu orgánu již v době rozhodování o zajištění cizince známy skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že zajišťovaný cizinec je rodinným příslušníkem občana EU [v daném případě stěžovatelka uváděla, že má postavení rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 4 (nyní odst. 3) písm. b) zákona o pobytu cizinců, resp. čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států] a kdy tedy musí správní orgán již v řízení o zajištění cizince zkoumat, zda tomu tak skutečně je, a pokud ano, zda jsou dány kvalifikované zákonné důvody pro jeho správní vyhoštění podle § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151).

30. Rovněž v případě, kdy bude správnímu orgánu již před rozhodnutím o zajištění cizince zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve, než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné (ve vztahu ke správnímu vyhoštění viz § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo vnitra bude v tomto případě povinno vydat toto stanovisko neprodleně tak, aby bylo možné dodržet zmiňované zákonné lhůty pro rozhodnutí o zajištění cizince. Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“ Je tedy pravdou, že správní orgán by se měl otázkou přijatelnosti předání žadatele do jiného členského státu výslovně zabývat, avšak pouze v případě, že otázka vyplyne ze samotného správního řízení nebo je žalované z úřední činnosti známo, že v členském státě může dojít k systematickým nedostatkům, ač by se tak stát nemělo. Vzhledem k tomu, že žádné pochybnosti o možnosti předání žalobce do Švýcarska či Německa ve správním řízení nevyvstaly, žalovaná nezatížila své rozhodnutí nezákonností v podobě chybného vyhodnocení přijatelnosti předání žalobce do ciziny. Za podstatné v tomto směru považuje soud i to, že ani sám žalobce nenamítal nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života, ani to, že jeho rodina žije na území Evropské unie, když sám uvedl, že na území České republiky nikoho nezná a jeho rodina žije v Alžírsku. V této souvislosti podle soudu navíc nelze přehlédnout, že žalobce sám nechtěl na území České republiky zůstat a chtěl do Německa vycestovat, avšak nikoli jako osoba zajištěná, ale samostatně, jako osoba bez omezení svobody pohybu. Jedná se tedy o odlišnou situaci, než kterou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí, neboť v něm účastnice řízení nechtěla území České republiky opustit a navíc očekávala narození dítěte s občanem členského státu EU, který žil na území České republiky. Nicméně žalobce nepožádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice, a jak bylo uvedeno výše, na jeho případ se zákon o azylu nevztahuje. Na argumentaci žalobce, že se správní orgán nezabýval přijatelností předání žalobce do Švýcarska a Německa, je tak nutno pohlížet jako na účelovou, která má pouze zajistit svobodu pohybu žalobci a umožnit mu, aby mohl dál porušovat právní předpisy Evropské unie a České republiky, neboť nemá pro tato území povolení k pobytu a ani nedisponuje cestovním dokladem. Soud má za to, že v případě žalobce je rozhodnutí o jeho zajištění zcela namístě a představuje přiměřené opatření státu vůči porušování právních předpisů České republiky a Evropské unie ze strany žalobce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ačkoliv již jeho třetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebylo vyhověno, žalobce neupustil od svého dalšího protiprávního jednání, nerespektoval právní řád členských států Evropské unie ani České republiky, nezajistil si cestovní doklad či vízum a nezlegalizoval si pobyt na území členských států Evropské unie. Ve Švýcarsku před veřejnými institucemi dookonce vystupoval pod jinou totožností, nadále má záměr jet do Německa. Ze správního spisu zřetelně vyplynulo, že žalobce svým jednáním po celá léta opakovaně porušoval zákonné normy členských států EU a České republiky, a proto je soud toho názoru, že v daném případě žalovaná zcela legitimně použila institutu zajištění, neboť zájem nad dodržováním veřejného pořádku a právních předpisů České republiky a Evropské unie převážil nad osobní svobodou žalobce. Žalobce by měl vzít v potaz fakt, že právo pobývat na území České republiky a členských států EU nepatří do kategorie základních lidských práv, přičemž projevem suverenity každého státu včetně České republiky je rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizinců na své území. Dále by žalobce měl vzít v potaz fakt, že cizinci, kteří porušují právní normy hostitelského státu, nemohou požívat výhod povolení pobytu. Na tomto místě soud uvádí, že otázka omezení osobní svobody a nepoužití zvláštních opatření byla ze strany žalované (na str. 7-8) zevrubně rozebrána a zodpovězena, takže soud neshledal, že by řalobou napadené rozhodnutí trpělo vadou v podobě nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné zdůvodnění, a proto soud nepřikročil k jeho zrušení ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Za výše nastíněného skutkového a právního stavu soud shrnuje, že se žalobce prokazatelně svým jednáním dopustil naplnění skutkové podstaty ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců ve spojení s ust. § 156 odst. 1 písm. f) téhož zákona, neboť nepobýval na území České republiky s platným dokladem a vízem a ze záznamu o podání vysvětlení je zřejmé, že v této činnosti chce nadále pokračovat, neboť uvedl, že není ochoten se dobrovolně podrobit předání do členského státu a chce pokračovat ve své cestě do Německa. Vedle toho je třeba zdůraznit, že žalobce nemůže finančně zabezpečovat svoji rodinu na území České republiky a členských států EU legální prací pro absenci jakéhokoliv pobytového statusu. V daném případě soud neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí vzešlo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ohledně neposouzení přijatelnosti předání žalobce do Švýcarska či Německa. Naopak, soud má za to, že žalobou napadené rozhodnutí bylo postaveno na úplně zjištěném, zákonném a přesvědčivém skutkovém stavu věci, přičemž není v rozporu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady ani s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na níž odkazoval žalobce. Skutkový stav ohledně zajištění žalobce za účelem jeho předání podle právního předpisu EU do Švýcarska či Německa byl tedy žalovanou stranou řádně zjištěn, přičemž její hodnocení a úvah vedoucích k vydání rozhodnutí byl v dostatečném rozsahu a správně předestřen v odůvodnění jejího rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené dospěl soud tedy k závěru, že žaloba není jakkoliv důvodná, a proto ji ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované nad rámec její úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly, přičemž ta je ani nepožadovala. O přiznání odměny ustanovenému advokátovi soud rozhodne samostatným usnesením.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 10. listopadu 2016 JUDr. Markéta L e h k á, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová