78 A 31/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: X. C. H . , nar. „X“, státní příslušnost Vietnam, trvale bytem „X“, zastoupeného Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem v Praze 2, ul. Vinohradská č. p. 22, PSČ 120 00, proti žalované: P o l i c i e ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem v Praze 3, ul. Olšanská č. p. 2, P.O.Box 78, PSČ 130 51, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 9. 2016, č. j. CPR-14894-2/ČJ-2016-930310-V231, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 29. 9. 2016, č. j. CPR-14894-2/ČJ-2016-930310-V231, kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 4. 2016, č. j. KRPU- 17998-42/ČJ-2016-040022-RV, jímž byla žalobci podle ust. § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložena povinnost opustit území ČR a podle ust. § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců mu byla stanovena doba k opuštění území ČR nejpozději do 50 dnů od převzetí tohoto rozhodnutí. V žalobě namítl, že správním orgánem I. stupně nebyl v rozporu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), řádně zjištěn skutečný stav věci bez důvodných pochybností, v rozporu s ust. § 50 odst. 3 správního řádu správní orgán I. stupně opomněl zjišťovat i skutečnosti ve prospěch žalobce, nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu a byly šetřeny oprávněné zájmy dotčených osob (žalobce), čímž porušil ust. § 2 odst. 3, odst. 4 správního řádu, a že správní orgány v rozporu s ust. § 8 téhož zákona vzájemně nespolupracovaly v zájmu dobré správy. Konkrétně žalobce uvedl, že správní orgán I. stupně nedostatečně posoudil přiměřenost rozhodnutí o povinnosti k opuštění území dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, když prakticky vůbec nehodnotil zásah rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života by totiž dle žalobce bylo nejen uložení správního vyhoštění, ale i uložení povinnosti k opuštění území, což lze považovat za opatření zcela nepřiměřené okolnostem případu. Dále žalobce spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem v tom, že dle jeho názoru byl v době zahájení správního řízení materiálně-právně oprávněn k pobytu na území, neboť měl právo na vystavení výjezdního příkazu, který je považován za povolení k přechodnému pobytu sui generis, když předtím po dobu řízení o povolení k pobytu pobýval na území ČR na základě přiznání odkladného účinku žalobě. Žalobce přitom namítl, že se žalovaná ve svém rozhodnutí s touto argumentací žalobce nezabývala. Žalobce rovněž namítl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně postrádá odůvodnění délky stanovené lhůty pro opuštění území a že správní orgán I. stupně nezkoumal možnost žalobce vycestovat z území ČR do domovské vlasti, na rozdíl od řízení o správním vyhoštění, což žalobce považuje za závažné porušení jeho práv. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě podrobně zrekapitulovala průběh správního řízení a navrhla odmítnutí žaloby jako nepřípustné podle ust. § 68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť dle jejího názoru je rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území ČR svým charakterem a obsahem rozhodnutím o ukončení pobytu cizince, který před zahájením řízení pobýval na území neoprávněně, a proto je vyloučeno ze soudního přezkumu podle ust. § 171 zákona o pobytu cizinců. Kromě toho žalovaná dále navrhla zamítnutí žaloby, neboť v odvolacím řízení postupovala v souladu s právními předpisy i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, přičemž odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se s obsahově shodnými odvolacími námitky žalobce podrobně vypořádala. K námitce, že nebyla zkoumána možnost vycestování žalobce z území ČR, žalovaná dodala, že tato námitka nebyla vznesena v odvolacím řízení, proto se s ní žalovaná nemohla zabývat. Uvedla však, že správní orgán I. stupně si v souladu s ust. § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rámci rozhodování o správním vyhoštění žalobce vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, zda je vycestování žalobce možné, podle jehož závěru vycestování žalobce možné bylo. Po změně právní kvalifikace na řízení o uložení povinnosti opustit území ČR již toto stanovisko nebylo pro správní orgán I. stupně závazné, i přesto však bylo jedním z podkladů, z nichž správní orgán I. stupně při svém rozhodování vycházel. Skutkovými okolnostmi ohledně možnosti vycestování žalobce se správní orgán I. stupně dle žalované řádně zabýval na straně 3 svého rozhodnutí. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť právní zástupce žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil, a žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s ust. § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalované (dle ust. § 75 odst. 1 s. ř. s.), dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná. Nejprve soud s ohledem na vyjádření žalované zkoumal, zda je napadané rozhodnutí soudně přezkoumatelné, a to v rámci správního soudnictví, a zda jsou tedy splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalované není vyloučeno ze soudního přezkumu podle ust. § 68 písm. e) s. ř. s. ve spojení s ust. § 171 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. V projednávané věci bylo totiž s žalobcem vedeno řízení o správním vyhoštění, překvalifikované následně na řízení o uložení povinnosti opustit území ČR, což sice představuje co do jeho účinků mírnější rozhodnutí nežli správní vyhoštění, přesto je však formálně i materiálně odlišné od rozhodnutí o ukončení pobytu ve smyslu ust. § 171 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podmíněného tím, že se cizinec před zahájením řízení o ukončení pobytu zdržoval na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Tomuto závěru pak nasvědčuje i skutečnost, že podle ust. § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje ve věcech rozhodnutí o povinnosti opustit území specializovaný samosoudce. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 27. 1. 2016 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení o vyhoštění poté, co bylo zjištěno, že od 10. 9. 2015 pobývá v ČR neoprávněně (bez platného víza či povolení k pobytu). Dle protokolu o vyjádření žalobce ze dne 27. 1. 2016 žalobce uvedl, že již dva a půl roku neměl na území ČR povolený pobyt, několikrát žádal o vízum za účelem strpění a v roce 2013 žádal o povolení k trvalému pobytu, přičemž o ukončení řízení ho právník informoval dne 25. 1. 2016. Dále uvedl, že ve Vietnamu žije jeho manželka a tři synové, byl za nimi v letech 2012 a 2013 a může se tam vrátit. Na území ČR má ve Varnsdorfu rodinný dům, což dokládá i informace o pozemku pořízená z katastru nemovitostí, a jelikož by trvalo dlouho, než by ho prodal, nevycestoval po ukončení pobytu. Navíc tu s ním bydlí jeho bratr. Z těchto důvodů by podle něj jeho vyhoštění znamenalo nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 15 A 20/2015-45, plyne, že správní řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu bylo zastaveno dle ust. § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nebyl cizincem oprávněným tuto žádost podat, jelikož ji podal v době, kdy neměl platné povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR, přičemž soud shledal žalobu žalobce proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, který potvrdil usnesení o zastavení uvedeného řízení, jako nedůvodnou, a proto ji zamítl. Rozsudek pak nabyl právní moci dne 14. 1. 2016, jakmile byla jeho písemná vyhotovení doručena účastníkům řízení, čímž předmětná žaloba pozbyla odkladného účinku, přiznaného usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 15 A 20/2015-29, a usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 2. 12. 2014, č. j. OAM-16804-13/TP-2013, o zastavení řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu, se stalo vykonatelným. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR k možnosti vycestování cizince ze dne 25. 2. 2016 pro účely řízení o správním vyhoštění dle § 120a zákona o pobytu cizinců vyplývá, že vycestování žalobce je možné. Dle spisového materiálu byl žalobce následně prostřednictvím svého zástupce vyrozuměn o změně právní kvalifikace na řízení o vydání rozhodnutí podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že se žalovaná v jeho odůvodnění nezabývala argumentací žalobce v podaném odvolání, jež spočívala v tom, že žalobce pobýval na území ČR oprávněně, neboť měl materiální právo na vystavení výjezdního příkazu. Tuto žalobní námitku soud považuje za neopodstatněnou, neboť žalovaná se s uvedenou argumentací žalobce dostatečně vypořádala na straně 5 svého rozhodnutí, kde s odkazem na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedla, že v případě žalobce nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání výjezdního příkazu, stanovené v ust. § 50 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a že doba neoprávněného pobytu žalobce byla stanovena ode dne 15. 1. 2016 v jeho prospěch s přihlédnutím k tomu, že žalobce nemusel být o výsledku řízení ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 A 20/2015 svým právním zástupcem informován ihned v den převzetí rozsudku. Soud přitom sdílí závěr žalované a správního orgánu I. stupně, že žalobce pobýval v době od 15. 1. 2016 do 26. 1. 2016 na území ČR bez platného víza či povolení k pobytu, tudíž neoprávněně. V důsledku pravomocného skončení věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 20/2015 zamítavým rozsudkem nastaly dne 14. 1. 2016 účinky usnesení o zastavení řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu, jež byly pouze po přechodnou dobu suspendovány usnesením téhož soudu v téže věci o přiznání odkladného účinku žalobě, takže žalobce mohl na území ČR setrvat až do pravomocného skončení soudního řízení v dané věci. V opačném případě by vzhledem k absenci pobytového oprávnění musel území ČR neprodleně opustit, neboť mu lhůta k vycestování stanovená výjezdním příkazem po ukončení pobytu (a to následně i opakovaně) již dávno uplynula, přičemž poslední výjezdní příkaz mu byl vydán dne 22. 4. 2015 s platností do 22. 5. 2015. Přiznání odkladného účinku žalobě tedy žalobci nezakládalo takové oprávnění k pobytu, po jehož uplynutí by mělo následovat vydání výjezdního příkazu, a nebylo ani rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, což alternativně představuje jeden z předpokladů pro udělení výjezdního příkazu, zákonné podmínky pro vydání výjezdního příkazu upravené v ust. § 50 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tudíž nebyly splněny, proto žalobce neměl právo na vystavení výjezdního příkazu, který by mu umožnil obstarání nezbytných záležitostí k opuštění území ČR. Správní orgán I. stupně však k této skutečnosti, že žalobce mohl na základě usnesení soudu o přiznání odkladného účinku žalobě nadále pobývat na území ČR, přihlédl právě při překvalifikaci řízení o správním vyhoštění na řízení o uložení povinnosti opustit území České republiky, která na rozdíl od správního vyhoštění nezahrnuje zákaz vstupu na území ČR během vymezené doby. Dále žalobce ve vztahu ke správnímu orgánu I. stupně namítal, že jeho rozhodnutí postrádá odůvodnění délky stanovené lhůty pro opuštění území a také že ve svém rozhodnutí nehodnotil jeho zásah do soukromého a rodinného života žalobce podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a nezkoumal možnost žalobce vycestovat z území ČR. Rovněž tyto žalobní námitky hodnotí soud jako neopodstatněné. Podle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle ust. § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o povinnosti opustit území cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území. Podle odst. 4 věty první téhož zákonného ustanovení stanoví policie v rozhodnutí podle odstavců 1 a 3 dobu k opuštění území, a to v rozmezí 7 až 60 dní. Podle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců zohlední správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně plyne, že se odůvodněním stanovení délky lhůty pro opuštění území ČR žalobcem podrobně zabýval na šestém listu, kde správní orgán I. stupně vysvětlil, že dobu 50 dnů, tedy v blízkosti horní hranice zákonného rozmezí dle ust. § 50a odst. 4 věty první zákona o pobytu cizinců, stanovil s přihlédnutím k tomu, že žalobce chce z území ČR vycestovat a má i platný cestovní doklad, avšak je vlastníkem nemovitosti nacházející se na území ČR, proto mu chtěl poskytnout čas k jejímu prodeji, případně ke zmocnění zástupce pro realizaci jejího prodeje. Soud v tomto směru považuje odůvodnění správního orgánu I. stupně za dostačující a plně se s ním ztotožňuje. Správní orgán I. stupně dále neopomněl ani posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce podle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť se tomuto posouzení věnoval na šestém až sedmém listu svého rozhodnutí. Zvážil přitom jak dobrý zdravotní stav žalobce, tak jeho věk 31 let, absenci společenských a kulturních vazeb k ČR, neboť se zde pohybuje spíše ve vietnamské komunitě, a oproti tomu přítomnost vazeb k zemi původu, kde má žalobce manželku a tři děti a kam se i chce vrátit. Rovněž přihlédl k tomu, že žalobce chce vlastněný dům prodat a že v něm žije jeho bratr, který by jej mohl zatím spravovat a který by žalobce mohl také navštívit ve Vietnamu. Nakonec shledal, že vydáním rozhodnutí o povinnosti žalobce vycestovat z území ČR nedojde k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života, naopak se jedná o mírnější řešení jeho neoprávněného pobytu nežli správní vyhoštění, neboť se žalobce může po jeho vycestování na území ČR vrátit, jakmile si vyřídí potřebné povolení k pobytu nebo vízum. I s tímto závěrem správního orgánu I. stupně a jeho odůvodněním se soud plně ztotožňuje. Co se týče poslední žalobní námitky, že správní orgán I. stupně nezkoumal možnost žalobce vycestovat z území České republiky, kterou žalobce poprvé vznesl až v podané správní žalobě, správní orgán I. stupně na šestém listu svého rozhodnutí dospěl k závěru, že neshledal skutečnosti, které by žalobci bránily ve vycestování z území ČR ve stanovené době. Správní orgán I. stupně vycházel přitom ze skutečností zjištěných jak z protokolu o vyjádření žalobce ze dne 27. 1. 2016, dle něhož žalobce mimo jiné uvedl, že se do Vietnamu může vrátit, tak z kladného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne 25. 2. 2016 k vycestování žalobce, závazného pro rozhodnutí v řízení o správním vyhoštění, které patřilo mezi podklady pro vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území. Správní orgán I. stupně se tedy dostatečně zabýval i možností žalobce vycestovat z území ČR, kdy dospěl ke správnému závěru, že žalobci žádné zásadní překážky ve vycestování nebrání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti má soud za to, že skutkový stav byl v projednávané věci dostatečně zjištěn a odpovídá okolnostem daného případu ve smyslu ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu s tím, že rozhodnutí žalované i správního orgánu I. stupně jsou taktéž přesvědčivě odůvodněna dle požadavků ust. § 68 odst. 3 správního řádu. V souladu s ust. § 50 odst. 3 správního řádu byly přitom zjišťovány okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce. Žalovaná, resp. správní orgán I. stupně neporušily ani ust. § 2 odst. 3 a ust. § 8 správního řádu. Jelikož vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o pobytu cizinců, soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc ta je ani nepožadovala.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 30. listopadu 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová