78 A 6/2026

Rubrum

č. j. 78 A 6/2026-32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: J. N., narozený X bytem X zastoupený JUDr. Emilem Flegelem, advokátem sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2026, č. j. KUUK/018864/2026/Kub, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2026, č. j. KUUK/018864/2026/Kub, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Teplice (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 26. 9. 2025, č. j. MgMT/114124/2025, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. d) ve spojení s § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), přičemž mu byla dle § 125c odst. 5 písm. a) a odst. 6 Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 2 78 A 6/2026 písm. a) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců ode dne nabytí právní moci daného rozhodnutí. Dále byla žalobci dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 2 500 Kč. Shora odkazovaného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 23. 12. 2024 v čase 1:40 hodin v Dubí na ulici Ruská u č. p. 83/78 jako řidič motorového vozidla Škoda Superb, registrační značky X, se na výzvu policisty podrobil orientační zkoušce na návykovou látku pomocí přístroje DrugWipe 5SP, která byla pozitivní na skupinu látek THC, amfetamin a metamfetamin. Poté se na výzvu policisty odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud zrušil i nadepsané prvostupňové rozhodnutí a žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě úvodem stručně shrnul průběh správního řízení ve věci, přičemž poukázal na některé z jím uplatněných odvolacích důvodů a následně zrekapituloval i jejich vypořádání žalovaným právě v napadeném rozhodnutí. V návaznosti na to pak v řešeném případě uvedl, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je skutková věta ve zjevném rozporu s podklady založenými ve správním spisu, a navíc nekonkretizuje dobu, kdy měl žalobce údajnou výzvu odmítnout. Zmínil, že v úředním záznamu Policie České republiky ze dne 23. 12. 2024 bylo uvedeno, že v 1:40 hod zastavila hlídka vozidlo žalobce, avšak naproti tomu se z oznámení přestupku podává, že v 1:40 hod. byl žalobce vyzván k orientačnímu testu na jiné návykové látky, kterému se podrobil. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně ohledně času přestupku je tedy dle žalobce nekonkrétní, resp. rozporný, jelikož z něj nelze odvodit doba a místo spáchání přestupku. V této části pak žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť měl žalovaný tuto argumentaci ignorovat, ačkoliv byla uplatněna již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí.

3. Následně žalobce namítl, že v daném případě žádná výzva k podrobení se jakémukoliv vyšetření nebyla dána, a správní orgán I. stupně to ani neprokázal. Nebylo tudíž vůbec jasné, jaká výzva měla být učiněna, kým konkrétně, jak měla znít apod. Ani v tomto ohledu se přitom žalovaný neměl jeho odvolacími tvrzeními v napadeném rozhodnutí řádně zabývat. Dle žalobce proto napadené rozhodnutí postrádá náležitosti podle § 68 odst. 3 správního řádu.

4. Dále žalobce konstatoval, že se daného přestupku nedopustil, přičemž aby mohlo dojít k naplnění jeho skutkové podstaty, muselo by odmítnutí podrobení se vyšetření předcházet zákonná výzva k vyšetření, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou. Žalobce byl v řešeném případě dle jeho tvrzení pouze obecně a neformálně dotázán policistou slovy „na krev jedem, nejedem?“, načež mu žalobce sdělil, že toto nepožaduje. Ve věci tak absentovala kvalifikována výzva policisty včetně poučení. O případném lékařském vyšetření policisté se žalobcem vůbec nehovořili. V projednávaném případě tedy dle žalobce nebyl zjištěn stav věci, o kterém nepanují důvodné pochybnosti.

5. Žalobce poté namítl, že správní orgány ve věci rozhodly pouze na základě úředních záznamů a obdobných listin vyhotovených jednostranně Policií České republiky. Žalovaný přitom označil za důkazy v obecné rovině spisovou dokumentaci, aniž by však jakkoliv Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 3 78 A 6/2026 konkretizoval a hodnotil jakýkoliv dokument, který by měl spáchání přestupku prokázat. Vina žalobce tak byla dovozena toliko na základě záznamů sepsaných Policií České republiky, jež jsou však jako důkazy samostatně nepoužitelné, a proto dle tvrzení žalobce nelze uvažovat o tom, že by skutečnosti v nich zachycené mohly tvořit nějaký jednotný celek. Součástí spisového materiálu podle žalobce nejsou jiné důkazní materiály (např. fotografie z místa kontroly, záznam o výsledku testu DruqWipe či svědecké výpovědi policistů). Ve spisovém materiálu též není založena žádná listina, která by byla žalobcem podepsána a která by obsahovala poučení o povinnosti podrobit se lékařskému vyšetření. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve krátce zrekapituloval dosavadní průběh projednávané věci, jakož i uplatněnou žalobní argumentaci. Následně uvedl, že je ve výroku prvostupňového rozhodnutí jasně uvedeno, že ke kontrole žalobce došlo dne 23. 12. 2024 v 1:40 hod. Skutečnost, že v tuto dobu hlídka Policie České republiky zastavila vozidlo a následně probíhaly další úkony (tj. orientační test, výzva k lékařskému vyšetření), nezakládá žádný rozpor. K tomu žalovaný doplnil, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je účelem vymezení skutku ve výroku rozhodnutí jeho nezaměnitelnost, přičemž jsou v daném případě čas (1:40), místo (ulice Ruská u č. p. 83/78) i vozidlo řízené žalobcem vymezeny zcela precizně. Moment odmítnutí lékařského vyšetření pak bezprostředně navazoval na kontrolu a orientační test.

7. Dále žalovaný poukázal na fakt, že je ve správním spise založen protokol o lékařském vyšetření při podezření na ovlivnění návykovou látkou, ve kterém bylo výslovně zaznamenáno odmítnutí vyšetření. Správní orgány tak ve věci vycházely z dokumentace Policie České republiky, které tvoří logický a ucelený řetězec důkazů (oznámení přestupku, úřední záznam, záznam o orientačním testu DrugWipe s pozitivním výsledkem). Žalobní tvrzení pak žalovaný označil za účelovou procesní strategii žalobce.

8. Žalovaný poté konstatoval, že výsledek orientačního testu DrugWipe vykázal pozitivní výsledek u THC a amfetaminu, což tvořilo objektivní podklad pro zákonnost výzvy k odbornému lékařskému vyšetření. Zmínil, že pokud žalobce v celém průběhu prvostupňového řízení tyto skutečnosti nerozporoval a nenavrhl výslech policistů, nemohl až v žalobě úspěšně namítat, že správní orgány neprovedly dokazování nad rámec spisového materiálu. Žalovaný také dodal, že byl žalobce ve správním řízení řádně předvolán k ústnímu jednání, v rámci něhož mohl uplatnit veškerá jeho práva.

9. Závěrem žalovaný popsal, že se s odvolacími námitkami žalobce podrobně vypořádal už v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to zejména stran zákonnosti postupu Policie České republiky a kvality důkazů. Replika žalobce 10. V podané replice žalobce uvedl, že v žalobě nic nově nekonstruuje, neboť konzistentní argumentaci vznesl už ve správním řízení. Znovu zmínil, že oznámení přestupku, úřední záznam a obdobně listiny žádným důkazem ve věci nejsou. Ani jedna z odkazovaných listin přitom dle žalobce nepředstavuje důkaz o tom, že se na výzvu odmítl podrobit lékařskému vyšetření. Poukázal též na judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím, že úřední záznam nemůže být jediným důkazem ve vztahu k určité skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 4 78 A 6/2026 Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť účastníci řízení výslovně uvedli, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání. V kontextu nadepsaného ustanovení s. ř. s. soud zároveň ve věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit a které jsou jim známy, přičemž tedy ve svém hodnocení vycházel z kompletního správního spisu vedeného v řešeném případě žalovaným.

12. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. S ohledem na obsah a formulaci žalobních tvrzení soud úvodem upozorňuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, ze kterého plyne, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020-70). V rámci správního soudnictví se tedy od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud nesmí nahrazovat jeho projev vůle. Obsah, rozsah a kvalita žalobní argumentace tak předurčují obsah a rozsah následného soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 1 Afs 142/2022-49). Právě ve světle nadepsaných judikaturních závěrů tedy zdejší soud přistoupil k hodnocení uplatněných žalobních tvrzení.

15. V logice uspořádání uplatněných žalobních bodů se soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval obecně v tom, že žalovaný neměl řádně vypořádat jeho odvolací námitky týkající se rozporu skutkové věty prvostupňového rozhodnutí s podklady založenými ve správním spisu, přičemž byl výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně ohledně času daného přestupku nekonkrétní, resp. rozporný, a nebylo možno dovodit ani místo spáchání přestupku. Stejně tak mělo být opomenuto odvolací tvrzení žalobce, že výzva k podrobení se jakémukoliv vyšetření nebyla ve věci dána.

16. V této souvislosti zdejší soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 5 78 A 6/2026 proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši.“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, nicméně nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43, či ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 150/2018-36, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).

17. Současně je nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze-li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Upozornit lze též na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 12. 5. 2010, č. j. 8 As 60/2009-73, dle kterého „účelem soudního přezkumu není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy“.

18. V souvislosti s předmětnou námitkou soud rovněž poznamenává, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006-65). Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016-29, ze dne 2. 12. 2015, č. j. 6 As 186/2015-31, nebo ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25).

19. Vycházeje z dříve popsaného je pak v řešeném případě třeba uvést, že z napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně a spisovou dokumentací je naprosto zřejmé, z jakých skutkových zjištění žalovaný ve vztahu k jím učiněnému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěru o něm dospěl. Nadepsaným požadavkům na odůvodnění rozhodnutí tak žalovaný v projednávané věci dostál, neboť srozumitelně popsal jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a proč žalobcově argumentaci uplatněné ve věci nepřisvědčil; byť se nevyslovil ke každé větě uvedené v odvolání žalobce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí mj. jasně vyložil, že spisová dokumentace vedená v daném případě obsahuje oznámení přestupku ze dne 23. 12. 2024, úřední záznamy z téhož dne, fotodokumentaci a výpis z evidenční karty žalobce, jakožto zásadní podklady pro rozhodnutí ve věci. Dále popsal, že na tomto základě nemá pochybnosti o spáchání předmětného přestupku, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 23. 12. 2024 při silniční kontrole v 1:40 hod. v Dubí na ulici Ruská u č. p. 83/78 jako řidič motorového vozidla Škoda Superb, registrační značky X, se po provedení orientačního testu na omamné látky testerem DrugWipe 5SP, který byl pozitivní, odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření podle zvláštního právního předpisu spojenému s odběrem biologického materiálu ke zjištění, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn jinou návykovou Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 6 78 A 6/2026 látkou než alkoholem. Z pořízené dokumentace tak dle žalovaného najisto vyplývalo, že se žalobce jako řidič motorového vozidla na výzvu policisty podrobil orientačnímu vyšetření na přítomnost návykových látek s pozitivním výsledkem, ale odmítl se podrobit následnému odbornému lékařskému vyšetření, spojenému s odběrem biologického materiálu. Žalobce přitom byl řádně poučen o následcích svého odmítavého jednání. Žalovaný se tudíž plně ztotožnil s hodnocením věci správním orgánem I. stupně, přičemž konstatoval, že již v prvostupňovém řízení byly nashromážděny veškeré podklady a důkazy, které jednoznačně a bez pochybností potvrzovaly porušení zákona žalobcem, který ostatně během správního řízení nenavrhnul žádné dokazování a nepožadoval ani provedení ústního jednání. Dle žalovaného tedy správní orgán I. stupně postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy, shromáždil a posoudil všechny potřebné podklady pro rozhodnutí, přičemž byly zjištěny veškeré potřebné okolnosti. Žalovaný též uzavřel, že jde-li o samotnou procesněprávní stránku řešeného případu, pak správní orgán I. stupně postupoval v průběhu celého řízení v souladu s příslušnými ustanoveními dotčených právních předpisů. Žalovaný rovněž ze spisové dokumentace nevyhodnotil, že by Policie České republiky vůči žalobci v řešeném případě postupovala nezákonným způsobem.

20. V daném kontextu je poté třeba poukázat i na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, v němž bylo právě s odkazem na obsah oznámení přestupku ze dne 23. 12. 2024, úřední záznamy z téhož dne a fotodokumentaci k času a místu spáchání přestupkového jednání jednoznačně uvedeno, že žalobce byl dne 23. 12. 2024 v 1:40 hod. v Dubí na ulici Ruská u č. p. 83/78 jako řidič specifikovaného motorového vozidla zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky. Při této kontrole byl policisty vyzván, aby se podrobil orientační zkoušce pomocí testu DrugWipe 5SP ke zjištění, zdali není pod vlivem jiných návykových látek. Výsledek testu byl pozitivní na skupinu látek THC, amfetamin a metamfetamin. Žalobce byl proto policisty vyzván k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu s poučením o jeho povinnosti této výzvě vyhovět a možnému postihu při jeho odmítnutí. Žalobce pak, i přes udělené poučení, lékařské vyšetření odmítl, přičemž policistům sdělil, že žádné drogy nebere a že se vyšetření nepodrobí. K tomu správní orgán I. stupně upozornil na fakt, že se žalobcem bylo na místě sepsáno oznámení přestupku řízení vozidla pod vlivem jiné návykové látky, ve kterém se sám žalobce vyjádřil tak, že „nesouhlasím s testem, žádné drogy jsem neměl“ a tento dokument též podepsal. Dále byl se žalobcem sepsán úřední záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy v rámci něhož se žalobce nijak nevyjádřil, avšak jej podepsal. Správní orgán I. stupně pak neshledal v postupu Policie České republiky ve věci žádného pochybení.

21. V kontextu veškerých výše popsaných okolností posuzovaného případu podávajících se z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím a obsahem spisové dokumentace tak dle názoru soudu nebylo možno přisvědčit značně povšechně uplatněné žalobní námitce stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Z hlediska přezkoumatelnosti totiž bylo dle soudu z odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. i prvostupňového rozhodnutí, v této části zřejmé (minimálně implicitně), proč žalovaný považoval nadepsanou odvolací argumentaci za lichou a které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí (resp. z jakých konkrétních listin jako podkladů pro rozhodnutí vycházel), a to i konkrétně ve vztahu ke stanovení času a místa spáchání daného přestupku, jakož i stran toho, že žalobci byla policisty na místě dána zákonná výzva k podrobení se Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 7 78 A 6/2026 lékařskému vyšetření ke zjištění, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem.

22. Pro úplnost pak soud zdůrazňuje závěr plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, že „není nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí.“ 23. V návaznosti na žalobcem tvrzenou nepřesnost (popř. rozpor) popisu skutku ohledně času a místa spáchání předmětného přestupku zdejší soud dále uvádí, že dle § 93 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky je ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, nutno mj. uvést popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání. Výkladem uvedeného ustanovení, resp. požadavky na preciznost formulace výroku rozhodnutí správního orgánu ve věcech správního trestání, se Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně zabýval. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 68/2012-23, popisem skutku je „slovní vyjádření jednání či skutkových okolností, které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku uvedené v zákoně. Je třeba, aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí o přestupku nelze popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit, zda ve svém komplexu výrok naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti.“ V této souvislosti Nejvyšší správní soud akcentuje, že hlavním důvodem, proč judikatura vyžaduje, aby byl skutek ve výroku správního rozhodnutí ve věci správního trestání vymezen pokud možno co nejpřesněji, je „vyloučení nebezpečí záměny skutku, a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem), a současně umožnění posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek“ (srov. např. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012-43, či ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 7 As 99/2023-31). Ačkoliv je tedy třeba klást na vymezení skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku přísné nároky, zároveň se nemůže jednat o nároky přehnané, které by odhlížely od shora vyloženého smyslu a účelu přesné specifikace skutku. Určitost specifikace času a místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku je nutno hodnotit individuálně s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti daného případu, přičemž je vždy nutno zvážit, do jaké míry formulace výroku umožňuje, či naopak neumožňuje individualizaci skutku z výše uvedených hledisek (srov. např. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 As 65/2015-43). V nyní projednávaném případě pak mj. časový i místní údaj obsažený ve výroku prvostupňového rozhodnutí dostatečně přesně určují, kdy a na jakém místě k přestupkovému jednání žalobce došlo – tj. dne 23. 12. 2024 v čase 1:40 hodin v Dubí na ulici Ruská u č. p. 83/78, kde se žalobce jako řidič specifikovaného motorového vozidla na výzvu policisty podrobil orientační zkoušce na návykovou látku pomocí přístroje DrugWipe 5SP, která byla pozitivní na skupinu látek THC, amfetamin a metamfetamin a poté se na výzvu policisty odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou. V daném kontextu tedy zdejší soud dospěl k závěru, že výrok prvostupňového rozhodnutí nijak nevybočuje z běžné judikaturní praxe a plně odpovídá požadavkům vyplývajícím z § 93 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 8 78 A 6/2026 24. V této části soud neshledal ani žádný rozpor skutkové věty obsažené ve výroku prvostupňového rozhodnutí s podklady založenými ve správním spise. Nutno zrekapitulovat, že se z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 23. 12. 2024, č. j. KRPU-222399-2/PŘ-2024-040911, jasně podává, že „dne 23. 12. 2024 v 1:40 hod. v Dubí na ulici Ruská u č. p. 83/78 zastavila hlídka OHS PČR Teplice (…) jedoucí motorové vozidlo (směrem na Cínovec). (…) Nstržm. V. vyzval řidiče k předložení dokladů předepsaných pro provoz a řízení motorového vozidla. Řidič na výzvu předložil osvědčení o registraci vozidla a zelenou kartu. Řidič nepředložil žádný doklad totožnosti, ale po poskytnutí potřebné součinnosti byl v MBP + FOTO ztotožněn jako J. N., nar. X (…). Výše uvedený řidič byl vyzván nstržm. P., aby se podrobil vyšetření na zjištění přítomnosti alkoholu v dechu kalibrovaným přístrojem Drager Alcotest. Řidič se tomuto vyšetření podrobil s negativním výsledkem. Výše jmenovaný byl vyzván nstržm. P., aby se podrobil vyšetření ke zjištění, zda není pod vlivem návykové látky, testovací soupravou DrugWipe 5SP (exp. 6-2025). Řidič se tomuto vyšetření podrobil s pozitivním výsledkem na látku THC a AMP/MET. Řidič byl s výsledkem orientačního testu na jiné návykové látky vizuálně seznámen. Řidič byl následně poučen a vyzván nstržm. K., aby se podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu (krve) v NsP Teplice. Řidič poučení a výzvě porozuměl a uvedl, že se tomuto vyšetření nepodrobí, a to i přesto, že byl poučen o možných následcích odmítnutí.“ Žalobce dle tohoto úředního záznamu současně policistům sdělil telefonní a e-mailový kontakt, přičemž s ním bylo na místě sepsáno oznámení přestupku řízení vozidla pod vlivem jiné návykové látky a úřední záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy, které žalobce podepsal. Z oznámení přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky ze dne 23. 12. 2024 vyplývá v zásadě souladně, že silniční kontrola žalobce proběhla konkrétně dne 23. 12. 2024 v 1:40 hod. Stejně tak se v následném oznámení přestupku ze dne 14. 1. 2025, č. j. KRPU-222399-6/PŘ-2024-040911, uvádí, že žalobce je podezřelý z přestupku, neboť „dne 23. 12. 2024 v 1:40 hod. byl v Dubí, ul. Ruská před domem č. p. 83/78, jako řidič kontrolován hlídkou OHS Teplice (…), kdy byl vyzván jménem zákona k podrobení se testu na přítomnost omamných látek přístrojem DrugWipe 5SP, čemuž vyhověl. Test byl pozitivní na THC, Amp/Met. Následně se na výzvu policistů odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve nebo moči. K užití návykových látek se na místě nedoznal.“ Vycházeje z nadepsaných judikaturních závěrů ve spojení s konkrétními skutkovými okolnostmi daného případu, jak už tyto byly shora popsány, tak zdejší soud nepřisvědčil ani žalobnímu argumentu o rozporu mezi podklady založenými ve správním spise, neboť čas a místo spáchání přestupku se zcela souladně podávají z veškerých podkladů obsažených ve spisové dokumentaci. V projednávané věci tedy bylo jednání žalobce řádně zdokumentováno a podrobně popsáno kdy a kde hlídka Policie České republiky žalobce kontrolovala jako řidiče specifikovaného motorového vozidla. Samotná formulace výroku prvostupňového rozhodnutí přitom nepochybně umožňuje individualizaci skutku ve smyslu judikaturou stanovených hledisek.

25. Podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) nebo g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou.

26. Dle § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu je řidič kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty, vojenského policisty, zaměstnavatele, Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 9 78 A 6/2026 ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem.

27. Napadené rozhodnutí (resp. i prvostupňové rozhodnutí) je dle názoru žalobce nezákonné proto, že nebyla naplněna skutková podstata předmětného přestupku [§ 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu], neboť žalobce nebyl řádně vyzván k podrobení se lékařskému vyšetření.

28. K naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je nutné splnit následující podmínky: fyzická osoba se 1) účastnila provozu na pozemní komunikaci, 2) byla řádně vyzvána k absolvování odborného lékařského vyšetření, a to 3) osobou oprávněnou k učinění takové výzvy, přičemž musí jít 4) o opodstatněnou výzvu. Posledním nezbytným předpokladem je, že se 5) fyzická osoba odmítne lékařskému vyšetření podrobit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 2 As 287/2016-36). Nutno současně poznamenat, že se jedná o ohrožovací typ přestupku, kdy odpovědnost řidiče nastupuje již tím, že vykonává činnost, při níž by mohl chráněný veřejný zájem (bezpečnost provozu na pozemních komunikacích) pouze ohrozit.

29. Žalobce tak ve věci učinil sporným konkrétně naplnění druhé z nadepsaných podmínek – tj. učinění řádné výzvy k absolvování odborného lékařského vyšetření.

30. K tomu soud předně uvádí, že taková výzva by měla být činěna pouze v případech, kdy je důvodné podezření, že alkohol či jinou návykovou látku před řízením motorového vozidla řidič požil (srov. rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009- 72, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 2 As 146/2015-45). Důvodné podezření v posuzované věci policisté opírali o výsledek DrugWipe testu žalobce, přičemž fotografie tohoto výsledku jsou součástí spisového materiálu. Z předmětné fotodokumentace se tak jasně podává skutečnost, že žalobce byl pozitivně testován na skupinu látek THC a amfetamin a metamfetamin.

31. Samotná úřední výzva pak bývá vyslovena nebo projevena při výkonu pravomoci úřední osoby a musí být učiněna v souvislosti s tímto výkonem. Je charakteristická svojí neformálností a fakticitou, podstatným je proto obsah, nikoliv forma takové výzvy. Žádný právní předpis neobsahuje přesný popis toho, jak by měla být předmětná výzva ze strany úřední osoby formulována (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 As 114/2017-26, a ze dne 25. 3. 2022, č. j. 10 As 19/2021-33, nebo usnesení téhož soudu ze dne 8. 6. 2022, č. j. 10 As 24/2022-51). Za podstatnou lze proto považovat skutečnost, že policista řidiče vyzve k podrobení se příslušnému vyšetření zřetelným a kvalifikovaným způsobem, tedy v souladu se zákonem.

32. Ze správního spisu v tomto ohledu jednoznačně vyplývá, že žalobce byl minimálně písemně vyzván po provedení testu DrugWipe na přítomnost jiné návykové látky, aby se podrobil lékařskému vyšetření za účelem odběru biologického materiálu ve smyslu § 20 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (viz oznámení přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky ze dne 23. 12. 2024). O následcích neuposlechnutí takovéto výzvy byl žalobce rovněž písemně poučen. Žalobce pak vše stvrdil svým podpisem, a to jak na listu se srozumitelným a přehledným poučením, tak poté i na úředním záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky. Ostatně, na oznámení přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky před svým podpisem vlastnoručně připojil také prohlášení: „Nesouhlasím s testem, žádné drogy jsem neměl“. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 10 78 A 6/2026 33. Jestliže tedy žalobce v žalobní argumentaci namítl, že zasahujícími policisty nebyl kvalifikovaně vyzván a byl pouze neformálně dotázán, zda „na krev jedem, nejedem?“, pak se jednalo o ničím nepodložené a účelové tvrzení, kterému zásadně neodpovídá obsah správního spisu. Ze spisové dokumentace, konkrétně ze shora uvedených podkladů, totiž dle soudu nepochybně vyplývá, že k autoritativní zákonné výzvě ze strany zasahujících policistů došlo, a to minimálně v jasné písemné podobě oznámením přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky ze dne 23. 12. 2024. Žalobce zároveň svým vlastnoručním podpisem na písemném poučení stvrdil, že mu plně porozuměl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 As 114/2017-26). V tomto ohledu tedy soud shledal míjejícím se s realitou toliko povšechné konstatování žalobce, že ve spisovém materiálu není založena žádná listina, která by byla žalobcem podepsána a která by obsahovala poučení o povinnosti podrobit se lékařskému vyšetření. Vzhledem k již shora rekapitulovanému (konkrétnímu) obsahu správního spisu šlo tedy o zjevně nepravdivé a ryze účelové žalobní tvrzení. K tomu lze pouze pro úplnost doplnit, že žalobce měl v rámci správního řízení možnost se ve věci vyjádřit a seznámit se s podklady pro rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, čehož také prostřednictvím své zmocněnkyně dne 14. 4. 2025 využil, a tudíž si musel být obsahu nadepsaných listin jako podkladů pro rozhodnutí vědom. Nadto sám v podaném odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uvedl, že dané listiny založené ve správním spise policistům na místě silniční kontroly vlastnoručně podepsal.

34. Dále se soud zabýval námitkou žalobce týkající se nepřípustného použití úředních záznamů a oznámení o přestupku jako důkazů ve věci. Soud v tomto ohledu uvádí, že nelze bez dalšího směšovat úřední záznamy o podání vysvětlení s těmi, které obsahují toliko vlastní popis skutkového děje a učiněných kroků ze strany samotných policistů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40, nebo ze dne 20. 7. 2017, č. j. 4 As 135/2017-42). Stran otázky použitelnosti úředních záznamů přitom prošla judikatura Nejvyššího správního soudu citelným vývojem spočívajícím v postupném vyjasňování jednotlivých situací. Původní judikatura vycházela z absolutní nepoužitelnosti úředního záznamu o přestupku a oznámení o přestupku jako důkazů v přestupkovém řízení. Pozdější judikatura však tento závěr upřesnila tak, že listiny předložené Policií České republiky k postihu pachatele přestupku postačují, pokud existují proti přestupci další důkazy, které ve spojení s daty z úředních záznamů činily skutkovou situaci naprosto jasnou. V takové situaci pak lze z úředních záznamů vycházet (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013-61, ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013-37, nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014-48). V tomto směru je možno odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1838/14, v němž bylo vysloveno, že „v tomto směru může Ústavní soud odkázat na napadená rozhodnutí a ústavně konformní závěr judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž dokumenty obvykle obsažené v příslušném spisu (tj. oznámení o přestupku spolu s úředním záznamem o podezření z přestupku, záznam o přestupku, ověřovací list k radarovému zařízení, výpis z evidenční karty řidiče) zpravidla postačují k vydání rozhodnutí o spáchání či nespáchání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti. Další dokazování je pak potřeba provádět pouze v případech, kdy z účastníkem řízení uplatněných námitek vyplývají důvodné pochybnosti o správnosti výroku o vině či trestu.“ Na výše citované pak navázal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 As 114/2017-26, tím, že „závěry o absolutní nepřípustnosti úředního záznamu jakožto důkazu jsou již dnes překonané; to samozřejmě neznamená, že by se mělo o přestupku rozhodovat pouze a jen na základě úředního záznamu, Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 11 78 A 6/2026 např. o podání vysvětlení. V nyní souzené věci však měly správní orgány hned několik důkazů k dispozici. Ve správním spisu je založen úřední záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy, doplněný prohlášením a vlastnoručně podepsaný stěžovatelem. Ke zmíněnému úřednímu záznamu je přiložena fotografie DrugWipe testu, který potvrzuje přítomnost drogy.“ 35. Hodnocení plynoucí z posledně uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je tedy plně přiléhavé i pro nyní posuzovaný případ žalobce, neboť jak již bylo dříve v podrobnostech popsáno, ten nebyl za předmětný přestupek postihnut výhradně na základě úředních záznamů bez jakýchkoliv jiných relevantních důkazů. Ve věci totiž byla pořízena fotodokumentace výsledku z testu DrugWipe 5SP, přičemž na tiskopisu oznámení o přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky (u něhož sám žalobce ve správním řízení potvrdil, že jej podepsal, stejně jako úřední záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy) bylo současně uvedeno, že žalobce byl vyzván k lékařskému vyšetření a poučen o následcích odepření, jak už také bylo shora rekapitulováno. K tomu pak žalobce připojil svůj podpis jako stvrzení, že učiněnému poučení rozuměl, a to s vyjádřením, že „nesouhlasím s testem, žádné drogy jsem neměl“. Ve formuláři oznámení o přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky byl přitom žalobce přehledně a srozumitelně poučen o tom, že má zákonnou povinnost podrobit se odbornému lékařskému vyšetření, jejíž porušení bude mít za následek vznik přestupkové odpovědnosti [§ 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu].

36. Navíc lze konstatovat, že je ostatně povinností žalobce jakožto řidiče znát předpisy upravující jeho povinnosti při provozu na pozemních komunikacích, z nichž povinnost podrobit se na výzvu policisty vyšetření na přítomnost alkoholu či jiných omamných látek a sankce vyplývající z odmítnutí takové výzvy vyplývají zcela jednoznačně. Možno v tomto kontextu doplnit i odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016-39, v němž byl vysloven závěr, že „řízení auta je v dnešní době natolik běžnou a často nezbytnou činností, že i osobám podprůměrného rozumu má být dostupné, splňují-li podmínky podle § 3 odst. 2 zákona o silničním provozu, tedy jsou-li dostatečně tělesně a duševně způsobilé k řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a v potřebném rozsahu ovládají řízení vozidla nebo jízdu na zvířeti a předpisy o provozu na pozemních komunikacích.“ 37. Soud poté v řešeném případě uvádí, že v řízení o přestupku správní orgán obecně musí postupovat tak, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, resp. jej musí zjistit v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Povinnost zjišťovat skutkový stav ohledně skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku tak leží na tom kterém správním orgánu. V rozsudku ze dne 31. 5. 2017, č. j. 2 As 287/2016-23, přitom Nejvyšší správní soud dovodil, že „pokud zjištění skutkového stavu dosahuje takové úrovně, že o skutkovém stavu neexistují žádné důvodné pochyby a případné další dokazování by již jen mohlo potvrdit okolnosti osvědčené předchozím dokazováním, je další dokazování nadbytečné. Správní orgány vycházely při svém rozhodování z dostatečného množství podkladů, které byly vzájemně souladné a v rozhodných aspektech nevykazovaly žádných rozporů.“ I v nyní projednávané věci pak zjištění skutkového stavu dosáhlo takové úrovně, že o něm neexistovaly žádné důvodné pochyby, přičemž ve správním spisu shromážděné listiny (podklady) soud shledal za plně postačující důkazy o spáchání přestupku. Žalobce zároveň nijak (relevantně) nezpochybnil jím při kontrole podepsaný obsah oznámení o přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky (resp. stejně tak podepsaný úřední Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 12 78 A 6/2026 záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy). Neuvedl ani žádné skutečnosti, které by reálně zpochybňovaly standardní průběh silniční kontroly. Ve věci tak dle názoru soudu nevznikla rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání žalobce dopustil (tj. že by jej policisté řádně nevyzvali k podstoupení odborného lékařského vyšetření). Správní orgány tedy dostatečně vyhodnotily provedené důkazy a dospěly oprávněně k závěru, že se žalobce dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu.

38. Vycházeje z dříve popsaného tak soud ve věci uzavřel, že neshledal důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto žalobu v mezích žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a tudíž ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. rozsudku zamítl.

39. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. výrokem II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 17. června 2026 Mgr. Radim Kadlčák v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.