78 Ad 19/2018

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., ve věci žalobkyně: F. Š., narozená „X“, bytem „X“, zastoupená obecným zmocněncem K. Š., bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2018, č. j. MPSV-2018/78945- 916, o změnu výše příspěvku na péči, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 20. 4. 2018, č. j. MPSV- 2018/78945-916, sp. zn. SZ/MPSV-2017/124349-916, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého obecného zmocněnce domáhala přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 20. 4. 2018, č. j. MPSV-2018/78945- 916, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 34422/2017/LOU (dále jen „správní orgán I. stupně“), jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na změnu výše přiznaného příspěvku na péči, a bylo rozhodnuto o poskytování příspěvku v původní výši 880 Kč. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně detailně popsala dosavadní průběh správního řízení. Žalobkyně nesouhlasila s posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise“), neboť podle jejího názoru nebyly zkoumané body dostatečně odůvodněny a posudková komise dostatečně neobjasnila, jak dospěla ke svým závěrům. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že v prvostupňovém rozhodnutí jí oproti původnímu rozhodnutí z roku 2013 byla přiznaná závislost na pomoci druhé osoby pouze ve třech oblastech životních potřeb, a to tělesná hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost. V odvolacím řízení jí byla přiznaná závislost na pomoci druhé osoby ve čtyřech oblastech životních potřeb, když přibyla životní potřeba mobilita. Žalobkyně připomněla, že původním rozhodnutím jí byla přiznaná závislost na pomoci druhé osoby i v oblasti životní potřeby stravování, která v napadených rozhodnutích absentovala.

3. Žalobkyně trvala na tom, že jí měla být přiznaná závislost na péči druhé osoby v devíti oblastech životních potřeb. K základní životní potřebě mobility uvedla, že zvládá pohyb po domácnosti za pomocí dvou holí a venku se pohybuje pouze na vozíku. K základní životní potřebě tělesné hygieny podotkla, že mimo malých úkonů bez pomoci druhé osoby nezvládne koupání, mytí vlasů, aj. K základní životní potřebě osobní aktivity konstatovala, že nezvládá běžné aktivity jako je četba či ruční práce. K základní životní potřebě péče o domácnost poznamenala, že není schopna vykonávat nákupy domácí práce a další běžné činnosti. K základní životní potřebě stravování připomněla, že je odkázaná na dovoz jídla a jeho přípravu. Samostatně se však nají a napije. K základní životní potřebě péče o zdraví poukázala na skutečnost, že samostatně nezvládá přípravu léků, měření tlaku, aplikaci očních kapek, pedikúru, manikúru, atd. K základní životní potřebě komunikace tvrdila, že veškeré lékařské návštěvy a kontakt s okolím zvládá pouze s doprovodem, neboť zapomíná, nevnímá a nedokáže reagovat na otázky. K základní životní potřebě orientace zdůraznila, že bývá malátná, trpí motáním a dezorientací. Jedno oko má prakticky slepé, druhé oko postižené a zvyšují se potíže s orientací, které jsou ovlivněny částečnou hluchotou. K základní životní potřebě oblékání a obouvání uvedla, že se nedokáže samostatně oblékat či obouvat a nedokáže si připravit oblečení či obuv. K tomu žalobkyně doplnila, že žalovaný nevycházel z jejího celkového zdravotního stavu a dokonce se opomněl s jejím zdravotním stavem popsaným a doloženým seznámit. Žalobkyně podotkla, že s ohledem na její zdravotní stav nelze popsané potíže řešit operativními zákroky, neboť by operaci nepřežila.

4. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Skutkový stav podle žalobkyně neměl oporu ve správním spise a vyžadoval rozsáhlé doplnění. Dále žalobkyně považovala napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů pro rozhodnutí. Žalobkyně rovněž namítla, že správní orgán nedodržel lhůtu pro vydání rozhodnutí dle ust. § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

5. Žalobkyně na podporu svých tvrzení k žalobě přiložila veškerá rozhodnutí správních orgánů, včetně rozhodnutích procesních, veškerá svá podání a lékařské zprávy, a to včetně zpráv aktuálních. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě popsal dosavadní průběh řízení s tím, že v rámci odvolacího řízení požádal o posouzení stupně závislosti žalobkyně na pomoci druhé osoby posudkovou komisi. Žalovaný trval na tom, že bylo přihlédnuto ke všem doloženým podkladům. Žalovaný podotkl, že posudková komise měla k dispozici dostatečnou podkladovou dokumentaci, odborné lékařské zprávy a v posudku se vyjádřila ke zvládání či nezvládání základních životních potřeb. Žalovaný dále uvedl, že na základě odvolání žalobkyně byla uznaná jako nezvládnutá základní životní potřeba v podobě mobility, přičemž k nezvládnutí základní životní potřeby v podobě stravování stravování nebyl z medicínského hlediska shledán na základě podkladové dokumentace důvod. Žalovaný podotkl, že žalobkyně v odvolání nenamítala nezvládnutí dalších základních životních potřeb, a proto neshledal důvod pro doplnění posouzení zdravotního stavu žalobkyně. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobkyně rovněž nezpochybňovala úplnost a objektivnost dostupné zdravotní dokumentace.

7. Žalovaný trval na tom, že v odvolacím řízení postupoval v souladu s právními předpisy, vycházel z objektivních podkladů, neboť posudková komise zasedala v odborném složení za přítomnosti odborníka z oboru interny, vypracovaný posudek tak považoval za odborný, stěžejní a úplný důkazní prostředek, a proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Posouzení věci soudem 8. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

9. Ze správního spisu soud zjistil, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 4. 11. 2013, č. j. MPSV-UP/1720493/13/AIS-SSL, které nabylo právní moci dne 23. 11. 2013, byl žalobkyni přiznán příspěvek na péči ve výši 800 Kč měsíčně od měsíce srpna 2013, neboť žalobkyně potřebuje pomoc v základních životních potřebách stravování, tělesné hygieny, osobní aktivity a péče o domácnost. Dne 24. 2. 2017 podala žalobkyně návrh na změnu výše přiznaného příspěvku na péči. Podle posudku o zdravotním stavu žalobkyně ze dne 11. 5. 2017 dospěl posudkový lékař správního orgánu I. stupně MUDr. J. T. k závěru, že žalobkyně nezvládá celkem tři základní životní potřeby, a to tělesnou hygienu, osobní aktivity a péči o domácnost. Na základě tohoto posudku rozhodl správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 1. 6. 2017, č. j. 34422/2017/LOU, o zamítnutí návrhu na změnu výše příspěvku na péči a ponechal žalobkyni příspěvek na péči v původní výši 880 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 1. 6. 2017 odvolání, které bylo doručeno správnímu orgánu I. stupně dne 6. 6. 2017. Žalobkyně namítla, že nezvládá základní životní potřeby orientace (vzhledem ke zrakovému a sluchovému zhoršení), komunikace (k lékaři dochází s doprovodem, úřední záležitosti zařizují děti) a stravování (není schopná vařit, obědy jsou jí dováženy).

10. Žalovaný nechal pro účely odvolacího řízení vypracovat posudek posudkovou komisí, který byl vypracován za přítomnosti odborného interního lékaře v nepřítomnosti žalobkyně dne 14. 3. 2018, a v němž se posudková komise usnesla, že žalobkyně nezvládá základní životní potřeby mobility, tělesné hygieny, osobní aktivity a péče o domácnost. Na základě posudku posudkové komise vydal žalovaný napadené rozhodnutí.

11. Soud přezkoumal v rámci žalobních námitek skutkový a právní stav věci a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, aniž by se soud ovšem ztotožnil se všemi námitkami, jak rozvede níže.

12. Základní pravidla pro přiznání příspěvku na péči pro daný případ jsou obsažena v zákoně o sociálních službách.

13. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“) příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu.

14. Podle ust. § 9 odst. 4 zákona o sociálních službách se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Dle odst. 5 musí pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.

15. Podle ust. § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách při posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

16. Podle ust. § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby.

17. Posouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení v I. stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v ust. § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Na výsledný lékařský posudek, který je stěžejním důkazem, je tak třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009, který je dostupný na www.nssoud.cz).

18. Žalobkyně učinila v dané věci podaným odvoláním ze dne 1. 6. 2017, které bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 6. 6. 2017, sporným, zda zvládá či nikoliv základní životní potřeby v podobě orientace, v podobě komunikace a v podobě stravování, vymezené pod písm. b), c) a d) v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Až v podané žalobě učinila žalobkyně sporným, zda zvládá či nezvládá další dvě základní životní potřeby, a to v podobě oblékání a obouvání a v podobě péče o zdraví, vymezené pod písm. e) a h) v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.

19. Podle uvedené vyhlášky se za schopnost zvládat základní životní potřebu v podobě orientace považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se osobou, časem a místem, orientovat se v přirozeném sociálním prostředí a orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat.

20. Podle uvedené vyhlášky se za schopnost zvládat základní životní potřebu v podobě komunikace považuje stav, kdy osoba je schopna vyjadřovat se srozumitelně mluvenou řečí a dorozumět se jejím prostřednictvím s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení, chápat obsah přijímaných a sdělovaných zpráv, vytvářet rukou psanou krátkou zprávu, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům a používat běžné komunikační prostředky.

21. Podle uvedené vyhlášky se za schopnost zvládat základní životní potřebu v podobě stravování považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním režimu, přemístit nápoj a stravu na místo konzumace.

22. Podle uvedené vyhlášky se za schopnost zvládat základní životní potřebu v podobě oblékání a obouvání považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, rozeznat rub a líc oblečení a správně je vrstvit, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se a manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem.

23. Podle uvedené vyhlášky se za schopnost zvládat základní životní potřebu v podobě péče o zdraví považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky a rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc.

24. Z posudku posudkové komise ze dne 14. 3. 2018, který byl vypracován v rámci odvolacího řízení v intencích ust. § 28 odst. 2 zákona o sociálních službách, neboť žalobkyně rozporovala závěry obsažené v prvostupňovém rozhodnutí ze dne 1. 6. 2017, jež vycházelo z posudku o zdravotním stavu žalobkyně ze dne 11. 5. 2017, soud zjistil, že komise jednala v řádném složení, za přítomnosti odborníka z oboru interního lékařství a žalobkyně nebyla jednání osobně přítomna.

25. Soud se v daném případě s ohledem na uplatněné žalobní námitky, výše předestřenou právní úpravu a na případ dopadající judikaturu Nejvyššího správního soudu, zaměřil na skutečnost, zda byl posudek posudkové komise ze dne 14. 3. 2018 přesvědčivý a úplný tak, aby nebylo pochyb o jeho objektivnosti a správnosti.

26. Na tomto místě musí soud konstatovat, že z obsahu správního spisu vyplynulo, že základní životní potřeba v podobě stravování byla jako nezvládnutá u žalobkyně již v minulosti shledána rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 4. 11. 2013, č. j. MPSV- UP/1720493/13/AIS-SSL. Z posudku posudkové komise ze dne 14. 3. 2018, ze kterého vycházel žalovaný při vydání žalobou napadeného rozhodnutí, ovšem nikterak nevyplývá, k jaké podstatné změně ve zdravotním stavu žalobkyně došlo, že v současnosti již tuto základní životní potřebu zvládá. K této skutečnosti se komise naprosto nijak ve svém posudku nevyjádřila. V tomto směru považuje soud posudek posudkové komise v daném řízení za nedostatečně odůvodněný.

27. K dotyčnému posudku ze dne 14. 3. 2018 soud dále uvádí, že v něm absentuje i vysvětlení, z jakého důvodu komise nepřiznala žalobkyní namítané nezvládnutí základní životní potřeby orientace a komunikace, jejichž nepřiznání žalobkyně v odvolání namítala. Dále v posudku posudkové komise absentuje vysvětlení, z jakého důvodu posudková komise, na rozdíl od posudkového lékaře správního orgánu I. stupně, přistoupila k přiznání nezvládnutí základní životní potřeby mobility, ač měla k dispozici totožnou zdravotní dokumentaci, pouze rozšířenou o lékařské nálezy MUDr. E. K. ze dne 6. 2. 2018 a ze dne 21. 2. 2018; MUDr. P. A. ze dne 6. 2. 2018 a prim. MUDr. P. L. ze dne 14. 3. 2017. Posudková komise se v posudku spokojila s obecným konstatováním, že: „U základních životních potřeb, které komise považuje za nezvládnutelné, nelze spolehlivě a přesvědčivě prokázat na základě zdravotního stavu, že se jedná o základní životní potřeby, které posuzovaná osoba samostatně bez pomoci a dohledu druhé osoby zvládá alespoň v přijatelném standardu. U základních životních potřeb, které komise považuje za zvládnuté, komise neprokázala příčinnou souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat tyto životní potřeby v přijatelném standardu, případně za použití facilitátorů.“ 28. K otázce nároku na příspěvek na péči se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že: „V řízení o nároku na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, je povinností odvolacího správního orgánu žádat po posudkové komisi doplnění posudku, pokud posudková komise postavila své hodnocení na rozporných podkladech, aniž by rozpory sama odstranila nebo vysvětlila. Tak tomu může být v případě, že se objeví rozpor mezi výsledkem šetření sociálního pracovníka a názorem posudkové komise, aniž by posudková komise sama provedla vlastní přešetření zdravotního stavu žadatele o příspěvek na péči.“ Ačkoliv z posudku vyplývá, s jakými podklady bylo pracováno, a že bylo mimo jiné vycházeno z posudkového spisu OSSZ Louny, spisu odvolacího orgánu, všech lékařských nálezů zaslaných žalobkyní, sociálního šetření uskutečněné krajskou pobočkou úřadu práce dne 27. 2. 2017 v místě bydliště žalobkyně a vyjádřením ze dne 24. 1. 2018, není v posudku objasněno, jak na základě shodných zdravotních podkladů dospěla komise k závěru, že žalobkyně nemá posudkově významné omezení v základní životní potřebě v podobě orientace a komunikace a naproti tomu má posudkově významné omezení mobility. I v tomto směru považuje soud posudek posudkové komise za nedostatečně odůvodněný.

29. Dále soud uvádí, že žalovanému lze dát toliko zapravdu, že žalobkyně nezvládnutí dvou základní životních potřeb v podobě oblékání a obouvání a a v podobě péče o zdraví ve svém odvolání nenamítala, a proto posudková komise mohla tyto základní životní potřeby zahrnout do obecného hodnocení všech posudkovou komisí neuznaných základních životních potřeb, které považovala u žalobkyně za zvládnuté, a nemusela se k nim, jakožto v dané době nesporných skutečností, samostatně vyjadřovat.

30. K námitce žalobkyně nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí soud konstatuje, že námitka žalobkyně je obecná a nekonkrétní, a proto se s námitkou žalobkyně vypořádal rovněž obecně. Dle ust. § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle ust. § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: „Vypraveno dne:“.

31. Jak vyplývá z výše citované právní úpravy, rozhodnutí ve správním řízení je vydáno, tj. lhůta pro vyřízení věci v rámci správního řízení stanovená v ust. § 71 odst. 3 správního řádu končí, předáním písemně vyhotoveného rozhodnutí k doručení účastníkům. Vydáním rozhodnutí se stává rozhodnutí platné, pro správní orgán závazné a může být změněno nebo doplněno již jen zákonem stanoveným způsobem.

32. V daném případě bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně sepsáno dne 1. 6. 2017 a předáno k doručení žalobkyni téhož dne, tj. dne 1. 6. 2017, kdy uvedené datum je vyznačeno na originále prvostupňového rozhodnutí na straně tři u dovětku „Vypraveno dne:“ – tedy zcela v souladu s právní úpravou obsaženou v ust. § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu. Napadené rozhodnutí bylo sepsáno dne 20. 4. 2018 a předáno k doručení žalobkyni, resp. zvolenému obecnému zmocněnci, dne 23. 4. 2018, kdy uvedené datum je vyznačeno vpravo nahoře na první straně originálu napadeného rozhodnutí s dovětkem „vypraveno dne“. I u doručování napadeného rozhodnutí nezbylo soudu než konstatovat, že byla dodržena lhůta pro vydání rozhodnutí, neboť je všeobecně přijímanou zvyklostí, že datum vydání rozhodnutí se zpravidla o několik dní liší od data vypravení rozhodnutí, může však dokonce spadat i v jeden den. Námitka žalobkyně je proto nedůvodná.

33. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že posudek posudkové komise ze dne 14. 3. 2018 nelze považovat za úplný a přesvědčivý. V důsledku toho pak musel konstatovat, že žalovaný při vydání žalobou napadeného rozhodnutí vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V této skutečnosti spatřuje soud vadu řízení ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s ust. § 78 odst. 3 s. ř. s., neboť skutkový stav, který vzal žalovaný správní orgán za základ svých rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění.

34. V této souvislosti soud podotýká, že ačkoliv žalobkyně trvala na nařízení jednání ve věci, tak soud ze shora předestřených důvodů přikročil ve výroku I. rozsudku ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí bez nařízeného jednání s odkazem na ust. § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a současně podle ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení pak bude žalovaná strana podle ust. § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku.

35. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Soud však žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí žádné náklady řízení podle obsahu soudního spisu nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem dne 17. ledna 2019 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. T.