78 Ad 24/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobkyně: L. B., nar. „X“, zastoupené opatrovnicí S. B., obě t. č. bytem „X“, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v u p r á c e a s o c i á l n í c h v ě c í, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 1, PSČ 128 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2015, č. j. MPSV-UM/10253/15/9S-PZK, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se prostřednictvím své opatrovnice žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě u Krajského soudu v Plzni, který ji usnesením ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 16 Ad 114/2015, postoupil zdejšímu soudu jakožto místně příslušnému, domáhala přezkoumání zákonnosti a následného zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 2. 9. 2015, č. j. MPSV-UM/10253/15/9S-PZK, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Plzni, Kontaktní pracoviště Domažlice ze dne 6. 5. 2015, č. j. 11000/2015/DOM, jímž bylo rozhodnuto přiznat příspěvek na péči žalobkyni ve výši 800,-Kč měsíčně od ledna 2015, neboť byla uznána osobou závislou v I. stupni – lehká závislost. Současně se žalobkyně domáhala, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady předmětného soudního řízení. V žalobě opatrovnice žalobkyně uvedla, že s rozhodnutím správních orgánů obou stupňů, jímž byla žalobkyně uznána osobou závislou v I. stupni – lehká závislost, nesouhlasí, neboť s ohledem na dosavadní zkušenost s péčí o žalobkyni má za to, že by měla být uznána osobou závíslou ve vyšším stupni. Je přesvědčena, že zdravotní stav žalobkyně nebyl náležitě posouzen, když na jednání posudkových lékařů nebyla žalobkyně přizvána a nebylo správně posouzeno celkové postižení žalobkyně. Posudkoví lékaři dle opatrovnice nezohlednili výsledek sociálního šetření, a proto nebyla zhodnocena celková výkonnost žalobkyně, schopnost vykonávat celodenní aktivity a uzpůsobit se sociálnímu prostředí. Žalobkyně přitom trpí lehkou mentální retardací, takže v lepším případě uvažuje na úrovni dětí, díky tomu vyžaduje celodenní dohled ve všech oblastech života, není absolutně schopna zvládat každodenní povinnosti. Vedle toho žalobkyně má poruchu psychosexuálního vývoje a to to více potřebuje pomoc a dohled. Rozhodnutí žalobce tak bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný k soudní výzvě předložil příslušný správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. V písemném vyjádření k žalobě podrobně zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a k žalobním námitkám uvedl, že v rámci odvolacího řízení byl vyžádán posudek k posouzení stupně závislosti žalobkyně. Posudková komise hodnotila stupeň závislosti ve shodě s posudkovou lékařkou Okresní správy sociálního zabezpečení Domažlice, rozdílně hodnotila toliko zvládání jednotlivých základních životních potřeb. Posudková lékařka dospěla k závěru, že žalobkyně nezvládá komunikaci, osobní aktivity a péči o domácnost, zatímco komise dospěla k závěru, že nezvládá i tělesnou hygienu, zatímco zvládá komunikaci, neboť při sociálním šetření bylo zjištěno, že zvládá ústní komunikaci, umí číst a psát a počítat cca do 100. Dále komise ve shodě s posudkovou lékařkou oproti sociálnímu šetření dospěly k závěru, že u žalobkyně nejsou dány důvody k pomoci při oblékání a obouvání. Žalovaný rovněž vyjádřil přesvědčení, že v odvolacím řízení postupoval v souladu s platnými právními předpisy. Přezkum posouzení stupně závislosti žalobkyně byl vypracován na základě objektivních podkladů, a to na základě zdravotní odborné dokumentace, na základě výsledků sociálního šetření a funkčních důsledků zdravotního postižení. Rozpory nebyly shledány ani v provedení sociálního šetření, při kterém se zjišťuje schopnost samostatného života osoby v přirozeném prostředí a nedochází při něm k posuzování zdravotního stavu. Posudková komise se dle žalovaného vyjádřila komplexně ke zdravotnímu stavu žalobkyně. K jednání posudkové komise nebyla žalobkyně pozvána, když ani neprojevila zájem o tuto přítomnost. Dopisem posudkové komise pak byla opatrovnice žalobkyně informována o tom, že podkladová dokumentace je dostačující k objektivnímu posouzení zdravotního stavu, což není v rozporu s právními předpisy. Zdravotní stav žalobkyně s ohledem na jí uváděné diagnózy v žalobě byl posudkové komisi znám, jak vyplývá z posudku. Žalobní námitky proto žalovaný považuje za nedůvodné. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť opatrovnice žalobkyně ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělili, když byli o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučeni. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému stanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska uplatněných žalobních námitek není důvodná. Při učinění tohoto závěru soud vycházel ze skutečností prokazatelně vyplývajících ze správního spisu, a to, že na základě žádosti opatrovnice žalobkyně o příspěvek na péči ve smyslu ust. § 8 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), kterou prvoinstanční správní orgán obdržel dne 16. 1. 2015, prvoinstanční správní orgán provedl dne 13. 2. 2015 v místě bydliště žalobkyně sociální šetření a následně požádal příslušnou Okresní správu sociálního zabezpečení Domažlice o posouzení stupně závislosti. Dne 1. 4. 2015 byl zdravotní stav žalobkyně posouzen Okresní správou sociálního zabezpečení Domažlice, přičemž z tohoto posudku, č. j. LPS/2015/455-DO_CSSZ, vyplynulo, že žalobkyně nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem celkem 3 základní životní potřeby, a to: komunikaci, osobní aktivity a péči o domácnost, takže se jedná o osobu starší 18 let věku, která se dle ust. § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni – lehká závislost. Na základě tohoto výsledku posudkového zkoumání pak bylo vydáno dne 6. 5. 2015 prvostupňové rozhodnutí, jímž byl žalobkyni přiznán příspěvek na péči ve výši 800,-Kč měsíčně od ledna 2015, neboť byla uznána osobou závislou v I. stupni – lehká závislost. Vůči tomuto rozhodnutí žalobkyně podala včasné odvolání, v němž namítala, že nezvládá samostatně celkem 9 až 10 základních životních potřeb, a to v podobě orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby, péči o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost, a proto by jí měl být přiznán IV. stupeň závislosti. V rámci odvolacího řízení ovšem žalovaný dospěl ke shodnému závěru jako prvostupňový správní orgán, a tedy že žalobkyně je osobou starší 18 let věku, která se dle ust. § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni – lehká závislost, neboť nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem celkem 3 základní životní potřeby, a to pokud se jedná o: tělesnou hygienu, osobní aktivity a péči o domácnost. Z obsahu správního spisu v tomto směru soud zjistil, že při učinění tohoto závěru žalovaný nevycházel jen ze stavu dokazování, jak bylo provedeno v řízení před prvoinstančním správním orgánem, a tedy z výsledků sociálního šetření ze dne 13. 2. 2015 a posudkovou lékařkou Okresní správy sociálního zabezpečení Domažlice zpracovaného posudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. LPS/2015/455-DO_CSSZ. Žalovaný totiž pro účely odvolacího řízení ve věci příspěvku na péči naprosto legitimně v intencích ust. § 28 odst. 2 zákona o sociálních službách nechal opětovně posoudit zdravotní stav žalobkyně ještě příslušnou posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Plzni (dále jen „komise“). Z obsahu správního spisu přitom vyplývá, že tato komise náležitě hodnotila zdravotní stav žalobkyně, a to k datu 16. 1. 2015, jelikož žalovaným oprávněně nebylo požádáno o aktuální posouzení, neboť žalobkyně v průběhu odvolacího řízení nikterak nenamítla změnu svého zdravotního stavu, která měla nastat po vydání napadeného rozhodnutí, přičemž soud je toho názoru, že v případě žalobkyně nešlo ani o situaci, ve kterém by významná změna zdravotního stavu žalobkyně vyplynula z vlastního zjištění posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Zdravotní stav žalobkyně ve věci příspěvku na péči komise posoudila dne 19. 8. 2018 v nepřítomnosti žalobkyně, když komise shledala shromážděnou podkladovou dokumentaci dostatečnou k objektivnímu posouzení. Z posudku ze dne 19. 8. 2015, který komise vypracovala na základě svého posudkového zkoumání je zřejmé, že komise, v níž zasedala i odborná lékařka z oboru psychiatrie, při posudkovém zkoumání vycházela z posudkového spisu Okresní správy sociálního zabezpečení Domažlice, dále spisu odvolacího orgánu – Referátu odvolání a správní agendy Plzeňského kraje a také sociálního šetření provedeného v místě bydliště žalobkyně dne 13. 2. 2015. Z právě uvedeného je zřejmé, že komise oproti posudkovému závěru Okresní správy sociálního zabezpečení Domažlice ze dne 1. 4. 2015 dospěla k dílčímu odlišnému závěru nemajícímu vliv na závěr ohledně závislosti žalobkyně I. stupně – lehká závislost, a to pokud se jedná o určení jednotlivých 3 úkonů základních životních potřeb, které nezvládá. Oproti Okresní správě sociálního zabezpečení Domažlice komise dospěla k závěru, že neshledává objektivní důvod pro nezvládnutí základní životní potřeby v podobě kominikace, když při sociálním šetření bylo objektivizováno, že ústní komunikaci žalobkyně zvládá, umí počítat cca do 100 a umí číst a psát. Namísto toho pak dospěla k závěru, že žalobkyně díky svému zdravotnímu stavu nezvládá vedle základních životních potřeb v podobě osobních aktivit a péče o domácnost i tělesnou hygienu. K posudku ze dne 19. 8. 2015 soud podotýká, že jej ve shodě se žalovaným vyhodnotil jako stěžejní a úplný důkazní prostředek, na jehož základě bylo možné rozhodnout, přičemž plně koresponduje s výsledky provedeného sociálního šetření u žalobkyně dne 13. 2. 2015 a v zásadě až na základní životní potřebu v podobě komunikace a tělesné hygieny i s posudkem posudkové lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Domažlice ze dne 1. 4. 2015, jak soud rozvede ještě níže. Posudková komise zasedala v odborném složení, kdy byla při posuzování přítomna odborná lékařka z oboru psychiatrie. Přezkum posouzení stupně závislosti žalobkyně byl vypracován na základě objektivních podkladů, a to na základě zdravotní odborné dokumentace, na základě výsledků sociálního šetření, funkčních důsledků zdravotního postižení. Žalobkyně by měla vzít v potaz skutečnost, že žádný právní předpis neukládá posudkové komisi zvát posuzovanou osobu ke svému jednání. Tuto skutečnost ostatně již vyslovil i např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2011, č. j. 38 Ad 46/2010 – 16, který je dostupný na www.nssoud.cz. V daném případě se soud shoduje se žalovaným, že posudková komise měla dostatečné odborné podklady k tomu, aby posoudila stupeň závislosti žalobkyně v její nepřítomnosti. Navíc nelze přehlédnout skutečnost, že žalobkyně prostřednictvím své opatrovnice ve svém odvolání nepožadovala svoji přítomnost při jednání posudkové komise a požadavek v tomto směru neuplatnila v průběhu odvolacího řízení, a to ani poté, kdy byla vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí případně je doplnit. Na tomto místě soud podotýká, že v předmětném řízení žalobkyně namítala, že vedle 3 základních životních potřeb, které jmenoval a uznal jí žalovaný, ještě nezvládá další základní životní potřeby, a to pokud se jedná o orientaci, péči o zdraví, stravování, komunikaci, oblékání a obouvání, výkon fyziologické potřeby. Ve vztahu k těmto námitkám, a to pokud se jedná o úkon či základní životní potřebu v podobě orientace, strtavování, oblékání a obouvání, soud uvádí, že se ztotožnil se žalovaným, že v případě žalobkyně není objektivní medicínský důvod k nezvládnutí těchto základních životních potřeb či úkonů. Žalobkyně je bez smyslového a pohybového postižení, je orientována základními kvalitami, intelektové schopnosti jsou sice u ní sníženy na úroveň lehké mentální retardace, nicméně nebyla prokázána středně těžká ani hluboká mentální retardace či demence. Žalobkyně se dokonce zvládla vyučit kuchařkou, umí číst a psát, umí počítat cca do 100, ústní komunikaci zvládá. Žalobkyně nemá omezenou hybnost horních končetin, není sociálně dezintegrována tak, aby byly narušeny stravovací návyky či schopnost se obléknout a obout. Neschopnost uvaření si teplého jídla a nápoje komise zohlednila u základní životní potřeby v podobě péče o domácnost. K zvládání výkonu fyziologické potřeby soud podotýká, že žalobkyně dle sociálního šetření je schopna sama zvládat v dostatečné míře tuto základní životní potřebu, přičemž dle potřeb používá vložky pro zabránění úniku moče. Soud se ztotožnil se žalovaným, že potřeba pomoci při vlastním výkonu fyziologické potřeby není odůvodněna zdravotním stavem, kterým byl zjištěn u žalobkyně. Nedostatky v hygieně jsou zohledněny u základní životní potřeby v podobě tělesné hygieny. K zvládání péče o zdraví ze strany žalobkyně, jak uzavřel žalovaný a s čímž se ztotožnil i soud, je třeba uvést, že zdravotní stav žalobkyně nevyžaduje pravidelnou medikaci ani potřebu každodenních ošetřovatelských opatření, a proto není objektivní důvod pro závěr o nezvládání této základní životní potřeby žalobkyní. Dle sociálního šetření i lékařských zpráv žalobkyně lékaře vyjma zubaře a gynekologa pravidelně nenavštěvuje, léky neužívá. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že žalovaný se nijak neodchýlil od výsledků dokazování, které bylo učiněno v rámci odvolacího řízení žalovaným prostřednictvím posudku komise ze dne 19. 8. 2015, jemuž korespondují výsledky sociálního šetření u žalobkyně dne 13. 2. 2015. Pokud se jedná o dílčí odlišné vyhodnocení zvládání popř. nezvládání základní životní potřeby v podobě komunikace a tělesné hygieny, které bylo učiněno komisí v posudku ze dne 19. 8. 2015 oproti posudkové lékařce Okresní správy sociálního zabezpečení Domažlice, tak pro vyhodnocení předmětné žaloby z hlediska případného porušení ust. § 2 odst. 3 a ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je podstatné to, že komise i žalovaný řádně a úplně zdůvodnili (komise v posudku ze dne 19. 8. 2015; žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 2. 9. 2015), proč je činěno odlišné dílčí hodnocení těchto dvou základních životních potřeb, přičemž již výše soud nastínil, že se s dílčím odlišným hodnocením posudkové komise, které je zachyceno v posudku ze dne 19. 8. 2015, a s ostatními závěry posudkové lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Domažlice, o tom, že žalobkyně nezvládá jen 3 základní životní potřeby, ztotožnil, když jejich závěry plně odpovídaly stávající právní úpravě obsažené ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. S ohledem na shora uvedené skutečnosti byl soud nucen dospět k závěru, že žaloba není z pohledu uplatněných žalobních námitek důvodná, neboť neshledal, že by závěry žalovaného neměly oporu v provedeném dokazování, popř., že by došlo k porušení ust. § 2 odst. 3 a ust. § 68 odst. 3 správního řádu, nebo že by bylo rozhodnuto v rozporu s vyhláškou č. 505/2006 Sb., či zákonem o sociální péči. Proto soud žalobu ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve výroku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší. Pro úplnost soud směrem k žalobkyni poznamenává, že v souzené věci je možné vycházet, a to s poukazem na ust. § 75 odst. 1 s. ř. s., toliko ze zdravotního stavu, jaký měla v době rozhodování žalovaného, tj. ke dni 2. 9. 2015. Zhoršení stávajících zdravotních obtíží, ke kterým by mělo dojít po tomto datu popř. vznik nových zdravotních obtíží, nemůže být v tomto řízení v zásadě nikterak zohledněno. Ust. § 75 odst. 1 s. ř. s., které je pro soudy závazné, totiž výslovně stanovuje, že při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu vychází správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalobkyně tak má možnost poukazovat na své případně se zhoršující zdravotní obtíže, které nastaly po 2. 9. 2015 a které by měla mít řádně zdokumentované lékařskými zprávami, v případném novém správním řízení. Důvodem pro vyhovění návrhu na přiznání příspěvku na péči v určitém vyšším stupni závislosti na pomoci jiné osoby ovšem nemůže být jen subjektivní pocit dotyčného žadatele o jeho špatném zdravotním stavu. Vyhovění tomuto návrhu musí být podloženo objektivně zjištěným zdravotním stavem, posuzovaným jak sociálním šetřením v domácnosti žadatele, tak i závěry příslušných posudkových lékařů okresních správ sociálního zabezpečení a případně i posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 30. září 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová