78 Ad 28/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobkyně: J. H., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v u p r á c e a s o c i á l n í c h v ě c í, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 1, PSČ 128 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2015, č. j. MPSV-UM/66/17447/15/9S-ÚSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem v zákonem stanovené lhůtě domáhala přezkoumání zákonnosti a následného zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 10. 2015, č. j. MPSV- UM/17447/15/9S-ÚSK, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka Ústí nad Labem, Kontaktní pracoviště Litoměřice ze dne 2. 12. 2014, č. j. 59056/2014/LIT, jímž nebyl žalobkyni přiznán příspěvek na péči s odůvodněním, že se nepovažuje za osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve smyslu ust. § 8 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nezvládá dvě základní životní potřeby, a to osobní aktivity a péči o domácnost. V žalobě uvedla, že s rozhodnutím správních orgánů obou stupňů nesouhlasí, neboť celé řízení trvalo 15 měsíců a 20 dnů, z čehož žalobkyně dovozuje, že celé její posouzení zdravotního stavu bylo učiněno účelově se zájmem uspořit veřejné prostředky. V řízení před prvostupňovým správním orgánem se chybně posuzovalo jen její levé koleno, ačkoliv v posudku o invaliditě je pak psáno, že má silnou artrózu levého i pravého kolenního kloubu, což jí omezuje v pohybu, snižuje to její výkonnost. Jelikož se jedná o dva nosné klouby, tak je žalobkyně přesvědčena, že je funkčně omezena zvládat ty životní potřeby, které uváděla před žalovaným, tj. mobilitu, stravování, oblékání, koupání a podávání léků. Žalovaná strana pochybila, pokud se zaměřila jen na levé koleno a nikoliv i na pravé, díky čemuž je žalobkyně omezena v pohybu, takže vůbec nevychází ven, na lékařská vyšetření může jen s odvozem. Žalovaný svým rozhodnutím rozhodl v neprospěch žalobkyně, čímž její situaci jen zhoršil, neboť by měla být uznána osobou závislou ve III. stupni. Žalovaný k soudní výzvě předložil příslušný správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. V písemném vyjádření k žalobě podrobně zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a k žalobním námitkám uvedl, že v rámci odvolacího řízení byl vyžádán posudek k posouzení stupně závislosti žalobkyně. Posudková komise hodnotila stupeň závislosti ve shodě s posudkovou lékařkou Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice, kdy ta dospěla k závěru, že žalobkyně nezvládá osobní aktivity a péči o domácnost. Žalovaný rovněž vyjádřil přesvědčení, že v odvolacím řízení postupoval v souladu s platnými právními předpisy. Přezkum posouzení stupně závislosti žalobkyně byl vypracován na základě objektivních podkladů, a to na základě zdravotní odborné dokumentace, na základě výsledků sociálního šetření a funkčních důsledků zdravotního postižení. Posudková komise jednala nejprve v nepřítomnosti žalobkyně, ovšem na základě námitek žalobkyně žalovaný požádal komisi o doplňující posudek vypracovaný za přítomnosti žalobkyně. K dalšímu jednání posudkové komise se ovšem žalobkyně nedostavila, neboť se z tohoto jednání omluvila. Podkladová dokumentace byla dostačující k objektivnímu posouzení zdravotního stavu bez osobní účasti žalobkyně při jednání komise, což není v rozporu s právními předpisy. Zdravotní stav žalobkyně s ohledem na jí uváděné diagnózy v žalobě byl posudkové komisi znám, komise měla k dispozici i odborné lékařské nálezy. Žalovaný nerozhodoval v neprospěch žalobkyně, to že nevyhověl jejím požadavkům, neznamená, že bylo rozhodnuto v její neprospěch. Příspěvek na péči žalobkyni nebyl přiznán proto, že nesplnila podmínky dané zákonem o sociálních službách. Žalobní námitky proto žalovaný považuje za nedůvodné. V následně učiněné replice žalobkyně setrvala na svých námitkách o účelovém postupu žalovaného, o nesprávně zjištěném skutkovém stavu, když žalovaný se zabýval jen problémy s jejím levým kolenem, ačkoliv má těžkou artrózou postiženo i pravé koleno. Nadále žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že by měla být uznána osobou závislou ve III. stupni. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému stanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska uplatněných žalobních námitek není důvodná. Při učinění tohoto závěru soud vycházel ze skutečností prokazatelně vyplývajících ze správního spisu, a to, že na základě žádosti žalobkyně o příspěvek na péči ve smyslu ust. § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách, kterou prvoinstanční správní orgán obdržel dne 30. 6. 2014, prvoinstanční správní orgán provedl dne 24. 9. 2014 v místě bydliště žalobkyně sociální šetření a následně požádal příslušnou Okresní správu sociálního zabezpečení Litoměřice o posouzení stupně závislosti. Dne 5. 11. 2014 byl zdravotní stav žalobkyně posouzen Okresní správou sociálního zabezpečení Litoměřice, přičemž z tohoto posudku, č. j. LPS/2014/5572-LT_CSSZ, vyplynulo, že žalobkyně nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem celkem 2 základní životní potřeby, a to: osobní aktivity a péči o domácnost, takže se jedná o osobu starší 18 let věku, která nesplňuje zdravotní podmínky pro uznání stupně závislosti. Na základě tohoto výsledku posudkového zkoumání pak bylo vydáno dne 2. 12. 2014 prvostupňové rozhodnutí, jímž nebyl žalobkyni přiznán příspěvek na péči s odůvodněním, že se nepovažuje za osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve smyslu ust. § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách. Vůči tomuto rozhodnutí žalobkyně podala včasné odvolání, v němž namítala, že nezvládá samostatně vedle osobních aktivit a péče o domácnost i další základní životní potřeby, a to v podobě mobility, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby, péče o zdraví. V rámci odvolacího řízení ovšem žalovaný dospěl ke shodnému závěru jako prvostupňový správní orgán, a tedy že žalobkyně je osobou starší 18 let věku, která nesplňuje zdravotní podmínky pro uznání stupně závislosti, neboť nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem celkem jen 2 základní životní potřeby, a to pokud se jedná o: osobní aktivity a péči o domácnost. Z obsahu správního spisu v tomto směru soud zjistil, že při učinění tohoto závěru žalovaný nevycházel jen ze stavu dokazování, jak bylo provedeno v řízení před prvoinstančním správním orgánem, a tedy z výsledků sociálního šetření ze dne 24. 9. 2014 a posudkovou lékařkou Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice zpracovaného posudku ze dne 5. 11. 2014. Žalovaný totiž pro účely odvolacího řízení ve věci příspěvku na péči naprosto legitimně v intencích ust. § 28 odst. 2 zákona o sociálních službách nechal opětovně posoudit zdravotní stav žalobkyně ještě příslušnou posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „komise“). Z obsahu správního spisu přitom vyplývá, že tato komise náležitě hodnotila zdravotní stav žalobkyně, a to k datu 1. 6. 2014, jelikož žalovaným oprávněně nebylo požádáno o aktuální posouzení, neboť žalobkyně v průběhu odvolacího řízení nikterak nenamítla změnu svého zdravotního stavu, která měla nastat po vydání napadeného rozhodnutí, přičemž soud je toho názoru, že v případě žalobkyně nešlo ani o situaci, ve kterém by významná změna zdravotního stavu žalobkyně vyplynula z vlastního zjištění posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Zdravotní stav žalobkyně ve věci příspěvku na péči komise posoudila hned dvakrát. Nejprve dne 18. 6. 2015 v nepřítomnosti žalobkyně, když komise shledala shromážděnou podkladovou dokumentaci dostatečnou k objektivnímu posouzení, přičemž tehdy komise, v níž zasedala i odborná lékařka z oboru ortopedie, dospěla k závěru, že žalobkyně nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem celkem 2 základní životní potřeby, a to: osobní aktivity a péči o domácnost, takže se jedná o osobu starší 18 let věku, která nesplňuje zdravotní podmínky pro uznání stupně závislosti. Z posudku ze dne 18. 6. 2015, který komise vypracovala na základě svého posudkového zkoumání je zřejmé, že komise při posudkovém zkoumání vycházela z posudkového spisu Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice, dále spisu odvolacího orgánu – Referátu odvolání a správní agendy Ústeckého kraje a také sociálního šetření provedeného v místě bydliště žalobkyně dne 24. 9. 2014. Pro daný případ soud považuje za podstatné to, že poté, co byla žalobkyně seznámena se závěry komise obsažené v posudku ze dne 18. 6. 2015 a uplatnila vůči nim výhrady, žalovaný v reakci na to uložil komisi vypracovat doplňující posudek, a to za přítomnosti žalobkyně. Komise tak zdravotní stav žalobkyně ve věci příspěvku na péči hodnotila podruhé, a to dne 24. 9. 2015, ovšem opět v nepřítomnosti žalobkyně, neboť ta byla k pokynu žalovaného k jednání komise výslovně pozvána, ovšem žalobkyně se z jednání komise písemně omluvila a k omluvě doložila lékařské nálezy, které komise vyhodnotila jako posudkově nevýznamné. I při druhém jednání komise shledala shromážděnou podkladovou dokumentaci dostatečnou k objektivnímu posouzení. Z posudku ze dne 24. 9. 2015, který komise vypracovala na základě svého posudkového zkoumání je zřejmé, že komise, v níž opět zasedala i odborná lékařka z oboru ortopedie, při posudkovém zkoumání vycházela z posudkového spisu Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice, dále spisu odvolacího orgánu – Referátu odvolání a správní agendy Ústeckého kraje, dále sociálního šetření provedeného v místě bydliště žalobkyně dne 24. 9. 2014 a také lékařských nálezů a zpráv doložených žalobkyní (od MUDr. L. - rehabilitace, MUDr. B. – neurologie). Komise i při druhém zkoumání zdravotního stavu žalobkyně dospěla k závěru, že je osobou starší 18 let věku, která nesplňuje zdravotní podmínky pro uznání stupně závislosti, neboť nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem celkem jen 2 základní životní potřeby, a to pokud se jedná o: osobní aktivity a péči o domácnost. Z právě uvedeného je zřejmé, že komise hned dvakrát dospěla k naprosto shodnému závěru jako posudková lékařka Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice ze dne 5. 11. 2014 ohledně závislosti žalobkyně na pomoci jiné fyzické osoby, a tedy, že žalobkyně je osobou starší 18 let věku, která nesplňuje zdravotní podmínky pro uznání stupně závislosti, neboť nezvládá nebo zvládá s pomocí či dohledem celkem jen 2 základní životní potřeby, a to pokud se jedná o: osobní aktivity a péči o domácnost. K posudkům ze dne 18. 6. 2015 a ze dne 24. 9. 2015 soud podotýká, že jej ve shodě se žalovaným vyhodnotil jako stěžejní a úplné důkazní prostředky, na jejichž základě bylo možné rozhodnout, přičemž oba plně korespondují s výsledky provedeného sociálního šetření u žalobkyně dne 24. 9. 2014 i s posudkem posudkové lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice ze dne 5. 11. 2014, jak soud rozvede ještě níže. Posudková komise při obou jednáních zasedala v odborném složení, kdy byla při obou posuzování přítomna odborná lékařka z oboru ortopedie. Přezkum posouzení stupně závislosti žalobkyně byl vypracován na základě objektivních podkladů, a to na základě zdravotní odborné dokumentace, na základě výsledků sociálního šetření, funkčních důsledků zdravotního postižení. Žalobkyni přitom byla dána výslovná možnost být osobně přítomna při jednání komise dne 24. 9. 2015, avšak ta této možnosti ze své vůle nevyužila. Navíc žalobkyně by měla vzít v potaz skutečnost, že žádný právní předpis neukládá posudkové komisi zvát posuzovanou osobu ke svému jednání. Tuto skutečnost ostatně již vyslovil i např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2011, č. j. 38 Ad 46/2010 – 16, který je dostupný na www.nssoud.cz. V daném případě se soud shoduje se žalovaným, že posudková komise měla dostatečné odborné podklady k tomu, aby posoudila stupeň závislosti žalobkyně v její nepřítomnosti. Navíc nelze přehlédnout skutečnost, že žalobkyně měla možnost být osobně přítomna při jednání posudkové komise. Na tomto místě soud podotýká, že v předmětném řízení žalobkyně namítala, že vedle 2 základních životních potřeb, které jmenoval a uznal jí žalovaný, ještě nezvládá další základní životní potřeby, a to pokud v podobě mobility, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby, péče o zdraví. Ve vztahu k těmto námitkám soud uvádí, že se ztotožnil se žalovaným, že v případě žalobkyně není objektivní medicínský důvod k nezvládnutí těchto základních životních potřeb či úkonů v přijatelném standardu, třebaže i některé za pomoci facilitátorů (sedátko do sprchy, madla u toalety, nazouváky, suché zipy, vhodné oděvy a obuv) apod. Žalobkyně dle zjištění komise a posudkové lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice je bez těžkého funkčního postižení nebo ztráty funkce, není u ní přítomna žádná mentální retardace ani posudkově významná demence, když je normálního intelektu, není u ní přítomno ani těžké postižení smyslového charakteru, úplná či praktická hluchota či slepota, anatomická ztráta končetin, úplná či těžká ochrnutí končetin či těžká svalová atrofie. U žalobkyně rovněž nebylo shledáno těžké omezení hybnosti v nosných kloubech, když to ani nebylo popisováno, neboť pohyblivost v kloubech je omezena pro bolestivost. Za tohoto stavu má soud rovněž za to, že žalobkyně je schopna při případném využívání inkontinentních pomůcek si je měnit sama a sama brát léky. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že žalovaný se nijak neodchýlil od výsledků dokazování, které bylo učiněno v rámci odvolacího řízení žalovaným prostřednictvím posudků komise ze dne ze dne 18. 6. 2015 a ze dne 24. 9. 2015, jimž korespondují výsledky sociálního šetření u žalobkyně dne 5. 11. 2014. V daném případě žalovaný nerozhodoval v neprospěch žalobkyně. Skutečnost, že žalovaný nevyhověl žádosti žalobkyně o přiznání příspěvku na péči, neznamená, že by bylo rozhodnuto v neprospěch žalobkyně. Příspěvek na péči žalobkyni nebyl přiznán proto, že nesplnila v době rozhodné podmínky dané zákonem o sociálních službách. V této souvislosti by měla vzít žalobkyně v potaz to, že nemůže s úspěchem poukazovat na posouzení jejího zdravotního stavu, jak je zachycen v posudku posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice ze dne 24. 11. 2015, neboť k tomuto posouzení došlo zjevně až po pravomocném skončení předmětného správního řízení před žalovaným, k čemuž došlo již dne 19. 10. 2015, přičemž pro soud je podstatný skutkový a právní stav, který byl dán v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj. k 14. 10. 2015. S ohledem na shora uvedené skutečnosti byl soud nucen dospět k závěru, že žaloba není z pohledu uplatněných žalobních námitek důvodná, neboť neshledal, že by závěry žalovaného neměly oporu v provedeném dokazování, popř., že by došlo k porušení ust. § 2 odst. 3 a ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nebo že by bylo rozhodnuto v rozporu s vyhláškou č. 505/2006 Sb., či zákonem o sociální péči. Proto soud žalobu ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve výroku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší. Pro úplnost soud směrem k žalobkyni poznamenává, že v souzené věci je možné vycházet, a to s poukazem na ust. § 75 odst. 1 s. ř. s., toliko ze zdravotního stavu, jaký měla v době rozhodování žalovaného, tj. ke dni 14. 10. 2015. Zhoršení stávajících zdravotních obtíží, ke kterým by mělo dojít po tomto datu popř. vznik nových zdravotních obtíží, nemůže být v tomto řízení v zásadě nikterak zohledněno. Ust. § 75 odst. 1 s. ř. s., které je pro soudy závazné, totiž výslovně stanovuje, že při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu vychází správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalobkyně tak má možnost poukazovat na své případně se zhoršující zdravotní obtíže, které nastaly po 14. 10. 2015 a které by měla mít řádně zdokumentované lékařskými zprávami, popř. rozhodnutím o přiznání invalidity určitého stupně, v případném novém správním řízení. Důvodem pro vyhovění návrhu na přiznání příspěvku na péči v určitém vyšším stupni závislosti na pomoci jiné osoby ovšem nemůže být jen subjektivní pocit dotyčného žadatele o jeho špatném zdravotním stavu. Vyhovění tomuto návrhu musí být podloženo objektivně zjištěným zdravotním stavem, posuzovaným jak sociálním šetřením v domácnosti žadatele, tak i závěry příslušných posudkových lékařů okresních správ sociálního zabezpečení a případně i posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 30. září 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová