78 Ad 30/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: L. Š . , nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v u p r á c e a s o c i á l n í c h v ě c í, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 1, PSČ 128 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2014, č. j. MPSV-UM/12903/14/4S-ÚSK, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 8. 9. 2014, č. j. MPSV-UM/12903/14/4S-ÚSK, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem, Kontaktní pracoviště Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 24. 7. 2014, č. j. MPSV- UP/6163912/14/HMN, jímž bylo rozhodnuto žalobci přiznat příspěvek na živobytí ve výši 410,-Kč ode dne 1. 9. 2013. V žalobě uvedl, že rozhodnutí považuje za nesprávné, neboť na formuláři podaném dne 25. 9. 2013 prohlásil, že svým vlastnoručním podpisem stvrdil pravdivost vyplněných údajů o příjmech, avšak Úřad práce ČR bez jeho vědomí, proti jeho vůli a v jeho neprospěch údaje v částech B a F přepsal a doplnil. Žalovaný si taktéž dle žalobce nesprávně vyložil pojem vynaložených přibližných nákladů ze strany matky žalobce, které uvedl ve svém vyjádření ze dne 7. 10. 2013. Dále žalobce namítl, že vysvětlení žalovaného ohledně vztahu mezi náklady pečované osoby a příjmy pečující osoby nemá oporu v zákoně. Ze spisové dokumentace podle žalobce plyne, že žádná finanční částka mu jako pečující osobě nebyla poskytnuta, nemá tak žádný započitatelný příjem, že se matce věnuje v rozsahu cca 450 hodin v měsíci a že jeho matce poskytují pomoc a péči i jiné subjekty než její manžel a syn, tedy žalobce. Žalovaný podle žalobce nesprávně nerozlišuje mezi poskytovatelem péče a poskytovatelem pomoci, když jeho matka uvedla žalobce a svého manžela v oznámení o poskytovateli pomoci podaném dne 23. 1. 2008. Žalobce dále považuje odůvodnění rozdílu ve zohledňování nákladů osoby pečující oproti nákladům vynaloženým za propuštěné recidivisty za nedostatečné, bez zákonné opory a diskriminační vůči žalobci. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí, neboť napadené rozhodnutí obsahuje všechny relevantní podklady a informace, na jejichž základě rozhodl, a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dodal, že žalobce je uveden jako jeden z poskytovatelů pomoci své matce, která je příjemkyní příspěvku na péči, jenž je určen na úhradu poskytované pomoci. Jelikož sám žalobce do spisu uvedl, že od matky za poskytovanou pomoc v předmětném období obdržel částku cca 3.000,-Kč, a nejedná se o okruh společně posuzovaných osob, je dle žalovaného nutné mu tuto částku započítat jako příjem. Při ústním jednání před soudem konaném dne 5. 9. 2016 žalobce trval na tom, že správnímu orgánu řádně doložil, že v souvislosti s péčí o svou matku nemá žádné příjmy. Matka s ním má pouze výdaje, které nelze považovat za jeho příjmy, natož ve výši 3.000,-Kč měsíčně. K prokázání skutečnosti, že od své matky nedostává peníze v souvislosti s pečováním o její osobu, žalobce navrhl výslech své osoby a příslušných sociálních pracovníků, kteří vyřizovali jeho žádost o příspěvek na živobytí a dopsali do formuláře částku 3.000,-Kč jako jeho příjem. Žalovaný se z účasti na nařízeném ústním jednání omluvil, a jednání se tak uskutečnilo v jeho nepřítomnosti. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle § 75 odst. 1 s. ř. s.), a uskutečněném ústním jednání dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 25. 9. 2013 žádost o příspěvek na živobytí. Z jeho prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech vyplývá, že vlastní pouze rodinný dům, v němž bydlí. Z potvrzení prokazujícího dobu poskytování péče vystaveného Úřadem práce ČR dne 25. 9. 2013 plyne, že žalobce poskytuje od září 2012 osobní péči své matce H. Š., které je vyplácen příspěvek na péči, jehož výše činila v období od září 2012 do září 2013 částku 12.000,-Kč. Poskytování osobní péče matce potvrdil i žalobce ve svém vyjádření doručeném správnímu orgánu I. stupně dne 7. 10. 2013, v němž rovněž uvedl, že v měsíci září 2013 i v předchozí době pečoval o matku v rozsahu 450 hodin za měsíc a jeho matka na uspokojení jeho životních potřeb vynaložila částku ve výši asi 3.000,-Kč. V dokladu o výši měsíčních příjmů, jenž slouží jako příloha k žádosti o dávky pomoci v hmotné nouzi a na němž stvrdil pravdivost vyplněných údajů dne 24. 9. 2013 svým podpisem žalobce, je jako příjem žalobce z příspěvku na péči za měsíce červenec až září také uvedena částka ve výši 3.000,-Kč měsíčně. Dle vyjádření žalobce ze dne 2. 10. 2013 potřebuje jeho matka 24 hodinovou péči, kterou žalobce provádí se svým otcem M. Š. Podle ust. § 21 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) má na příspěvek na živobytí nárok osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona za příjem, není-li dále stanoveno jinak, považuje a) 70 % příjmu ze závislé činnosti podle zákona upravujícího daně z příjmů, b) 80 % příjmu mj. z podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci, c) 100 % ostatních započitatelných příjmů podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou příspěvku na živobytí. Podle ust. § 7 odst. 2 písm. k) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“) se za započitatelné příjmy pro účely tohoto zákona dále považují další opakující se nebo pravidelné příjmy. Dle ust. § 10 odst. 2 písm. a) věty před středníkem zákona o pomoci v hmotné nouzi je rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v případě podání žádosti o dávku, u opakujících se dávek období 3 kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu měsíci (tj. v tomto případě dle odst. 1 téhož ustanovení měsíci, ve kterém byla podána žádost o dávku). V daném případě soud dospěl stejně jako žalovaný k závěru, že žalobce je osobou pečující o svoji matku H.Š., která je příjemkyní příspěvku na péči ve výši 12.000,-Kč měsíčně, a to pro závislost na péči druhé osoby ve IV. stupni, z něhož žalobci v měsících červnu až srpnu 2013, které v souladu s ust. § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi představují v daném případě rozhodné období pro zjišťování jeho příjmu, dávala částku ve výši 3.000,-Kč měsíčně. Žalobce tyto skutečnosti uvedl sám ve svém vyjádření podaném dne 7. 10. 2013, z něhož plyne, že se vztahuje nejen k měsíci září 2013, ale i k předcházejícím měsícům, kdy žalobce poskytoval své matce péči, za níž mu náležela odměna. S přihlédnutím k pravidelnému měsíčnímu vyplácení příspěvku na péči matce žalobce, jehož výše konstantně činí od září 2012 do září 2013 částku 12.000,-Kč, lze dovodit, že od ní dostával z příspěvku na péči částku ve výši 3.000,-Kč i v rozhodném období. V této souvislosti je podstatné, že žalobce své matce poskytoval péči osobně, což žalobce sám potvrdil ve svých vyjádřeních podaných dne 2. 10. 2013 a dne 7. 10. 2013, a to dokonce v rozsahu 450 hodin měsíčně, přičemž je naprosto nepodstatné, zda je tato osobní péče označována za péči či pomoc. Částka ve výši 3.000,-Kč pak představuje jakožto další pravidelný příjem ostatní započitatelný příjem žalobce podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojení s § 7 odst. 2 písm. k) zákona o životním a existenčním minimu, neboť se v případě žalobce neuplatní výjimka stanovená v § 7 odst. 2 písm. h) bodu 7 zákona o životním a existenčním minimu, když žalobce se svou matkou nebydlí, a tudíž nepatří do okruhu společně posuzovaných osob. V předmětné věci žalobce namítal, že v dokladu o výši měsíčních příjmů, který podepsal dne 24. 9. 2013, sám nevyplnil výši započitatelných příjmů plynoucích z příspěvku na péči. Tuto skutečnost potvrdil i žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle nějž byla částka 3.000,-Kč v dokladu o výši měsíčních příjmů žalobce doplněna správním orgánem I. stupně na základě vyjádření žalobce podaného dne 7. 10. 2013, neboť ji považoval za jeho příjem za péči poskytnutou jeho matce, který žalobce v tiskopisu sám nevyplnil. Jelikož z tiskopisu není zjevné, že údaje o příjmu žalobce z příspěvku na péči byly doplněny poté, co jej žalobce podepsal, lze v tomto postupu správního orgánu I. stupně spatřovat pochybení. Žalovaná strana by měla mít na paměti, že pčro zajištění větší transparentnosti správního řízení je žádoucí, aby při případném doplňování údajů ze strany správních orgánů na příslušných tiskopisech podávaných žadateli, které neobsahují samostatné kolonky pro vpisování údajů správními orgány, jako tomu je např. u daňových přiznání, byl poznamenán datum tohoto doplnění spolu s připojením alespoň parafy podpisu příslušné oprávněné osoby jednající za správní orgán. Zjištěné procesní pochybení správního orgánu I. stupně soud ovšem vyhodnotil jako dílčí pochybení nemající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť jak správní orgán I. stupně, tak žalovaný v rámci své rozhodovací činnosti vycházeli především z vyjádření žalobce podaného dne 7. 10. 2013, z něhož jasně plynou výše uvedené rozhodné skutečnosti, jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí, navíc vyjádření žalobce ze dne 7. 10. 2013 plně koresponduje s údajem o příjmu žalobce ve výši 3.000,-Kč, který vepsal správní orgán I. stupně do tiskopisu žádosti o příspěvek na živobytí. Výklad pojmů náklad a příjem v napadeném rozhodnutí v návaznosti na vztah mezi osobou pečující a pečovanou považuje soud za správný. Zákon o pomoci v hmotné nouzi i zákon o životním a existenčním minimu naopak předpokládá, že osoba pečující může mít za péči poskytovanou osobě, o níž pečuje, příjem plynoucí právě z příspěvku na péči vypláceného osobě závislé na pomoci jiných. Žalovaný se taktéž v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkou žalobce týkající se nerovného přístupu správního orgánu k osobě pečující o osobu závislou oproti recidivistům propuštěným z výkonu trestu odnětí svobody, kterým je dávka pomoci v hmotné nouzi dle žalobce opakovaně přiznávána. Jedná se totiž o osoby v naprosto odlišných životních situacích, kdy za splnění zákonných podmínek může správní orgán považovat osobu propuštěnou z výkonu trestu za osobu v hmotné nouzi (§ 2 odst. 6 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi), jinak však vždy závisí na posouzení příjmů a sociálních a majetkových poměrů žadatele o dávku (a případně dalších osob společně posuzovaných). V návaznosti na výše uvedené soud nepřikročil v intencích ust. § 52 s. ř. s. k dokazování výslechy žalobce a svědků, jak navrhoval žalobce v rámci řízení před soudem, neboť je vyhodnotil jako nadbytečné, když skutkový stav byl správními orgány dostatečně zjištěn v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí a provedené důkazy byly správními orgány řádně zhodnoceny. Navíc nelze odhlédnout od toho, že soud je v předmětné věci přezkumným soudem, nikoli nalézacím. Žalobci nic nebránilo v tom, aby případné návrhy na provedení důkazů vznesl již v rámci správního řízení, což neučinil. Dle ust. § 24 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi činí částka živobytí u osoby, která není uvedena v písmenech a), b), d) nebo e), částku existenčního minima, popřípadě zvýšenou o částky uvedené v § 26 až 29. V případě žalobce činí částka živobytí částku existenčního minima navýšenou podle § 27 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem a existenčním minimem, tedy částku ve výši 3.410,-Kč. Jelikož výše započitatelného příjmu žalobce, sníženého podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi o přiměřené náklady na bydlení ve výši 0,-Kč, (tj. 3.000,-Kč), nedosahovala v měsících červen až srpen 2013 částky jeho živobytí (3.410,-Kč), vznikl žalobci v září 2013 nárok na příspěvek na živobytí ve výši rozdílu těchto částek, tedy ve výši 410,- Kč. Správní orgány obou stupňů tak legitimně uzavřely, že v případě žalobce jsou splněny podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí ve výši 410,-Kč od 1. 9. 2013. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu se zákonem a byla řádně odůvodněna, proto soud žalobu jako nedůvodnou ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve výroku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 5. září 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová