78 Ad 8/2013

Rubrum

78Ad 8/2013-41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobkyně: M. Š., bytem „X“, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v u p r á c e a s o c i á l n í ch v ě c í, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 376/1, PSČ 120 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1992/SZ/2010-4, JID: 133173/2010/KUUK, ze dne 20. 8. 2010, č. j. 1992/SZ/2010-5, JID: 151336/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-6, JID: 151337/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-7, JID: 151338/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-7, JID: 151339/2010/KUUK, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 9. 9. 2010 prostřednictvím datové schránky, a tedy v zákonem stanovené lhůtě, ve znění doplnění ze dne 21. 9. 2010, jež byla posléze zaevidována pod sp. zn. 78 Ad 8/2013, domáhala zrušení 5 rozhodnutí původně žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1992/SZ/2010-4, JID: 133173/2010/KUUK, ze dne 20. 8. 2010, č. j. 1992/SZ/2010-5, JID: 151336/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-6, JID: 151337/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-7, JID: 151338/2010/KUUK, a č. j. 1992/SZ/2010-7, JID: 151339/2010/KUUK, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobkyně do 5 rozhodnutí Městského úřadu Litvínov, č. j. OSV/42/2010/CHJ, č. j. OSV/43/2010/CHJ, č. j. OSV/45/2010/CHJ, č. j. OSV/46/2010/CHJ a č. j. OSV/47/2010/CHJ, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně vrátit přeplatky na dávkách pomoci v hmotné nouzi – Pokračování 2 78Ad 8/2013 příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení, které jí byly vyplaceny v období březen 2008 až říjen 2009, ve smyslu ust. § 51 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění (dále jen „zákon o pomoci v hm. nouzi“). Svá rozhodnutí původní žalovaný odůvodnil tím, že žalobkyně jakožto žadatelka o dávku pomoci v hmotné nouzi neuvedla ve správních řízeních, že má ve vlastnictví motorové vozidlo. Na tomto místě soud poznamenává, že v průběhu soudního řízení vedeného s. ř. s. počínaje dnem 1. 1. 2012 podle čl. VIII. bod 10 zákona č. 366/2011 Sb. přešla pravomoc z původního žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje na Ministerstvo práce a sociálních věcí k rozhodování o dávkách státní sociální podpory a dávek pomoci v hmotné nouzi. V dalším řízení počínaje dnem 1. 1. 2012 je tak nově v projednávané věci podle ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez dalšího žalovaným Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ve stručné žalobě žalobkyně ve vztahu k výše citovaným 5 žalobou napadeným rozhodnutím namítla, že nedošlo k porušení zákona o hm. nouzi, když k oznámení nabytí vozidla u prvoinstančního správního orgánu došlo do 8 dnů, dále když prodej vozidla není podmíněn kupní ani darovací smlouvou, dále když v době žádosti o dávky fyzicky nebyla majitelem vozidla, a proto toto vozidlo neuvedla ve svém prohlášení k žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi. Žalobkyně trvá na tom, že v daném případě se jednalo pouze o dar vozidla a nikoliv o jeho koupi, která by prokazovala zneužití dávek. Dle žalobkyně v jejím případě došlo pouze k administrativním nedostatkům a nikoliv k neprokázání prodeje vozidla. Žalobkyně je přesvědčena, že prvoinstanční správní orgán nedostatečně zjistil skutečný stav věci, přičemž žalobkyně navíc čelila diskriminaci a arogantnímu chování jeho úřednic. V následném doplnění žaloby ze dne 21. 9. 2010 žalobkyně uvedla, že předmětnému soudnímu řízení by mělo předcházet ukončení vyšetřování a trestního soudního řízení ve věci neoprávněného přijetí dávek pomoci v hmotné nouzi, kdy šetření ohledně předmětného vozidla ještě není ukončeno. Předmětné vozidlo nebylo koupeno, neboť jí bylo darováno, navíc bylo staré 19 let, takže mělo nulovou hodnotu. Vozidlo bylo žalobkyni darováno s tím, jestli o někom neví, zda ho koupí. Dále žalobkyně uvedla, že z její strany nedošlo k zatajení vozidla a podvodnému jednání, když se jednalo pouze o administrativní nedostatek. Žalobkyně trvá na tom, že svoji oznamovací povinnost o vozidle splnila do 8 dnů, ovšem v důsledku pochybení úřednice nedošlo k zaznamenání její návštěvy na úřadu, kde se dotazovala na postup při nabytí vozidla darem, přičemž úřednice tuto skutečnost jí zapřela. Vedle toho žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že zákon nestanovuje nutnost uzavřít darovací či kupní smlouvu o prodeji vozidla v písemné podobě a ani k tomuto převodu není nutné ověření podpisů. Žalobkyně dále zopakovala, že ze strany prvoinstančního správního orgánu byla úmyslně šikanována, diskriminována, ponižována a urážena, přičemž k její stížnosti na chování úřednic jí bylo odpovězeno, že úřednice jednají v souladu se zákonem. Prvoinstančním správním orgánem jí bylo dokonce nařízeno, aby si podala návrh plnění vyživovací povinnosti ze strany svých zletilých dětí, ačkoliv u Okresního soudu v Mostě není evidována jediná takováto žádost v případě romských občanů žijících v Litvínově. Přestože se žalobkyně stala obětí trestného činu, tak k ní bylo přistupováno s výsměchem, ponižováním a urážkami. Vedle toho žalobkyně podotkla, že řízení provedené prvoinstančním správním orgánem i odvolací řízení nebyla dostatečně provedena z hlediska dokazování. Stávající žalovaný, tedy Ministerstvo práce a sociálních věcí, soudu předložil příslušný správní spis a v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 3 78Ad 8/2013 zamítl, když dle jeho přesvědčení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu s právními předpisy. V dotyčném písemném vyjádření k žalobě žalovaný k věci uvedl, že žalobou napadená rozhodnutí byla vydána na základě faktu, že žalobkyně byla vlastníkem motorového vozidla, ovšem tuto skutečnost neuvedla jako okolnost týkající se jejích majetkových a sociálních poměrů. Ohlášení vlastnictví motorového vozidla je nepochybně skutečností rozhodnou pro nárok na dávku pomoci v hmotné nouzi, její výplatu a výši. Neoznámením vlastnictví motorového vozidla, které prvoinstanční správní orgán zjistil v rámci své úřední činnosti dne 2. 4. 2010, žalobkyně znemožnila orgánu pomoci v hmotné nouzi se její situací hlouběji zabývat, a to i ve vztahu ke stáří motorového vozidla a k ust. § 14 odst. 2 zákona o pomoci v hm. nouzi. Dle žalovaného ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně při objasňování celé věci uváděla nepravdivé informace o prodeji motorového vozidla či o jeho přenechání další osobě. Žalovaný trvá na tom, že nedošlo v případě žalobkyně k porušení zákona o pomoci v hm. nouzi ze strany prvoinstančního správního orgánu i původního žalovaného. Žalobkyně měla možnost po celou dobu pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi oznámit, že vlastní motorové vozidlo, které je ve špatném technickém stavu nebo je nepojízdné, čímž by umožnila orgánu pomoci v hmotné nouzi se celou věcí zabývat v tom smyslu, zda by byl prodej předmětného vozidla reálný, popř. by prvoinstanční správní orgán mohl poskytnout žalobkyni dostatečně dlouhou dobu na tom, aby zajistila prodej, převod nebo likvidaci motorového vozidla. V následně učiněné replice žalobkyně ve vztahu k žalobou napadeným rozhodnutím uvedla, že ve svém majetkovém prohlášení k dávkám pomoci v hmotné nouzi správně uvedla, že nevlastní motorové vozidlo. Dle žalobkyně je totiž evidence vozidla v registru vozidel pouze administrativní záležitostí a navíc sociální odbor má zkoumat skutečný stav žadatele o dávku v hmotné nouzi. Na výzvu prvoinstančního správního orgánu žalobkyně předložila prodejní smlouvu k vozidlu, které získala darem, přičemž Okresním soudem v Mostě v rámci trestního řízení bylo prokázáno, že vozidlo bylo prodáno ve lhůtě 1 měsíce od jeho nabytí. Prvoinstanční správní orgán na žalobkyni sice podal trestní oznámení z podvodu ohledně dávek v pomoci v hmotné nouzi, nicméně Okresní soud v Mostě ji rozhodnutím č. j. 1 T 109/209 – 107, zprostil viny poté, co byli předvoláni svědci a byly uznány její argumenty, že vozidlo muselo být pojištěno, jelikož pojišťovna pojistku nezruší z důvodu změn majitele či zrušení vozidla, pokud to není doloženo. Nový majitel vozidla přitom svoji ohlašovací povinnost nesplnil, předmětné vozidlo zrušil a patřičné doklady doložil až 19. 4. 2010, na základě čehož žalobkyně teprve mohla vozidlo z registru odhlásit, jelikož bez velkého technického průkazu to nešlo. Žalobkyně opětovně zopakovala, že darovací ani kupní smlouva nemusí být písemná a rovněž k jejich uzavření nejsou nutné úředně ověřené podpisy. Vedle toho žalobkyně opětovně uvedla, že v 8 denní lhůtě od darování vozidla se byla zeptat u prvoinstančního správního orgánu, jak je to s darovaným autem, které nemá hodnotu vyšší než 3.000,-Kč, přičemž tehdy jí úřednice sdělila, že je vše v pořádku, když se nejedná o cenné vozidlo. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že existuje 1 přímý svědek této události a 1 nepřímý svědek této události, jelikož ten žalobkyni daný den před prvoinstančním správním orgánem potkal a k jeho dotazu mu žalobkyně sdělila, že u prvoinstančního správního orgánu byla za účelem zjištění informací ohledně vozidla. V reakci na skutečnosti uváděné žalobkyní v její replice původní žalovaný soudu zaslal podání ze dne 27. 7. 2011, v němž uvedl, že rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 4 78Ad 8/2013 6. 1. 2011, č. j. 1 T 109/2010 – 107, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby, se týkal dávek pomoci v hmotné nouzi, jež byly žalobkyni vyplaceny v roce 2009. Navíc z výroku dotyčného rozsudku je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že v obžalobě označený skutek není trestním činem a nikoliv, že by žalobkyně přijala dávky pomoci v hmotné nouzi oprávněně s poukazem, že v rozhodné době nebyla vlastníkem žádného majetku. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť původní žalovaný se po řádném poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil a žalobkyně výslovně souhlasila s vyřízením věci bez jednání, pokud soud ve věci uzná za vhodné rozhodnout bez výslechu svědků, které žalobkyně blíže nespecifikovala, přičemž soud ve věci neshledal potřebu provádět výslechy svědků. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c) a d) a odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému stanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná. Předně se soud zabýval námitkami žalobkyně o chybně zjištěném skutkovém stavu, když se mělo vycházet ze skutkového stavu k datu podání žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi, popř. o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ve správním řízení. K těmto námitkám soud předně uvádí, že z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgány obou stupňů v rámci své rozhodovací činnosti zcela správně vycházely ze skutkového a právního stavu, který byl dán k datu jejich rozhodnutí. Žalobkyně rovněž neopodstatněně namítá, že ze strany prvoinstančního správního orgánu i původního žalovaného byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, a to i přes pravomocný rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 1. 2011, č. j. 1 T 109/2010 – 107, jímž byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle ust. § 226 písm. c) zákona č. 141/1961, trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro přečin podvodu dle ust. § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pro neoprávněné pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi v době od července do října 2009 v Litvínově. Z výroku tohoto trestního rozsudku, který si soud vyžádal ve stejnopise spolu s příslušným trestním spisem od Okresního soudu v Mostě, a který nabyl právní moci dne 6. 1. 2011, je totiž zřejmé, že Okresní soud v Mostě dospěl k závěru, že v obžalobě označený skutek není trestním činem a nikoliv, že by se žalobkyně v žalobním návrhu označeného skutku nedopustila a tedy, že by žalobkyně přijala dávky pomoci v hmotné nouzi oprávněně s poukazem na to, že v rozhodné době nebyla vlastníkem žádného majetku. Žalobkyně se měla dopustit podvodného jednání tím, že v době od července do října 2009 v Litvínově neoprávněně pobírala dávky pomoci v hmotné nouzi, kdy v prohlášení o majetkových a sociálních poměrech na Městském úřadu v Litvínově uvedla, že není vlastníkem žádného (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 5 78Ad 8/2013 majetku, ačkoliv dle obžaloby v té době byla vlastníkem motorového vozidla tov. značky ŠKODA Favorit 136 L, rok výroby 1990, r. z. „X“. V daném případě prvoinstanční správní orgán i původní žalovaný legitimně dospěli k závěru, že žalobkyně byla v době od března 2008 do října 2009 vlastníkem motorového silničního vozidla, tov. značky ŠKODA Favorit 136 L, rok výroby 1990, r. z. „X“, přičemž tuto skutečnost žalobkyně neuvedla jako okolnost týkající se jejích majetkových a sociálních poměrů. Žalobkyně tak neučinila, přestože v tiskopise nazvaném „Prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech“ v rubrice označené pod písmenem „E“ pojednávající o seznamu movitého majetku byla výslovně uvedena kolonka o vlastnictví motorového vozidla, kterou žalobkyně nezaškrtla, a namísto toho žalobkyně zaškrtla kolonku, že žádný movitý majetek nevlastní. Žalobkyně tak neučinila ani poté, co byla dne 10. 2. 2010 výslovně poučena mj. o její povinnosti osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši a na její výplatu či oznámit změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku do 8 dnů. Vlastnictví výše specifikovaného motorového vozidla přitom Městský úřad v Litvínově, jakožto prvoinstanční správní orgán, zjistil v rámci své úřední činnosti dne 2. 4. 2010, kdy z registru motorových vozidel zjistil, že žalobkyně byla vlastníkem dotyčného motorového vozidla od 26. 3. 2008. Pro daný případ přitom nemá žádnou relevanci to, zda žalobkyně toto motorové vozidlo získala darem či např. na základě kupní smlouvy, a zda o tomto převodu byla či nebyla uzavřena písemná smlouva. Naproti tomu pro daný případ má význam zjištění, že žalobkyně přestala být vlastnicí dotyčného motorového vozidla až k 19. 4. 2010, kdy došlo k trvalému vyřazení dotyčného vozidla z evidence motorových vozidel. Tato skutečnost prokazatelně vyplývá z obsahu předloženého správního spisu, a to např. konkrétně z kopie tzv. velkého technického průkazu dotyčného motorového vozidla, které koresponduje výpovědi F. H., jež byla poskytnuta Policii ČR – Obvodní oddělení Litvínov, dne 7. 6. 2010. V rámci této výpovědi sice vyplynulo, že žalobkyně F. H., nar. „X“, dotyčné vozidlo předala do užívání na jaře roku 2009 včetně klíčů a dokladů od vozidla, a to oproti jí poskytnuté finanční částce ve výši 2.000,-Kč či 2.500,-Kč, nicméně tímto úkonem, kdy soud se shoduje se žalobkyni, že se nemuselo jednat o písemně uzavřenou smlouvu popř. opatřenou úředně ověřenými podpisy, nedošlo k převodu jejího vlastnického práva k dotyčnému vozidlu na F. H., když ten se stal od jara 2009 do konce roku 2009 či začátku roku 2010 „pouhým“ oprávněným držitelem tohoto vozidla ve smyslu ust. § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. F. H. totiž v rámci své výpovědi poskytnuté Policii ČR – Obvodní oddělení Litvínov, dne 7. 6. 2010 uvedl, že se s žalobkyní dohodl, že vozidlo bude užívat až do té doby, dokud vozidlo nenechá ekologicky zlikvidovat, s tím, že poté žalobkyni vrátí doklady, aby mohla vozidlo odhlásit, když nebyli domluveni, že vozidlo přeregistrují na jeho osobu. V rámci této výpovědi F. H. kategoricky popřel, že by k vozidlu byla uzavřena kupní smlouva v písemné podobě, když přenechání vozidla do jeho užívání bylo se žalobkyní sjednáno ústně. Vedle toho F. H. v rámci výše specifikované výpovědi uvedl, že po převzetí vozidla do užívání, měl problém projít technickou prohlídkou s vozidlem, přičemž ani měsíc po technické prohlídce, kterou úspěšně prošel, dotyčné vozidlo odstavil pro defekt na kole a snažil se s žalobkyní domluvit na tom, kdo nechá vozidlo ekologicky zlikvidovat. Žalobkyně přitom trvala na tom, že si likvidaci vozidla zařídí sama s tím, že jí má F. H. přinést doklady od vozidla a registrační značky, což F. H. na konci roku 2009 či začátku roku 2010 učinil. Po zevrubném prostudování obsahu správního spisu má soud za to, že žalobkyně ve správním řízení prokazatelně nedoložila, že vlastnictví k dotyčnému vozidlu bylo převedeno v době rozhodné na jinou osobu, a to F. H., neboť (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 6 78Ad 8/2013 doklady, jimiž žalobkyně argumentovala, nebyly oproti zjištěním prvoinstančního správního orgánu průkazné. Tomuto závěru soudu ostatně odpovídá i rozsudek Okresního soudu v Mostě, ze dne 6. 1. 2011, č. j. 1 T 109/2010 – 107, u něhož platí presumpce správnosti, jímž sice žalobkyně byla zproštěna obžaloby, a to pro závěr soudu, že v obžalobě označený skutek sice není trestním činem, z čehož vyplývá, že v době od července do října 2009 žalobkyně byla vlastníkem motorového vozidla tov. značky ŠKODA Favorit 136 L, rok výroby 1990, r. z. „X“. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zjištěným ve správním řízení a závěrům Okresního soudu v Mostě obsažených v jeho pravomocném rozsudku ze dne 6. 1. 2011, č. j. 1 T 109/2010 – 107, soud uzavírá, že žalobkyně nedůvodně namítá, že v době rozhodné, tj. od března 2008 do října 2009, nebyla majitelkou dotyčného vozidla. Z tohoto důvodu se soud neztotožnil s argumentací žalobkyně, že evidování dotyčného vozidla v jejím vlastnictví ze strany správních orgánů představoval pouze administrativní nedostatek, s tím, že toto evidování neměla žalobkyně povinnost oznámit prvoinstančnímu správnímu orgánu v rámci správního řízení o její žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení či příspěvek na živobytí. Dále soud uvádí, že žalobkyně zůstala u ničím nepodloženého tvrzení, že nabytí vlastnictví dotyčného vozidla prvoinstančnímu správnímu orgánu nahlásila do 8 dnů, když ze správního spisu žádná taková skutečnost nevyplývá. Oznamovací povinnosti se v daném případě nemohla žalobkyně zbavit ani poukazem na to, že po nabytí dotyčného vozidla darem si u prvoinstančního správního orgánu zjišťovala postup při současném uplatnění dávek pomoci v hmotné nouzi s tím, že příslušnou úřednicí byla ujištěna, že se nejedná o cenné vozidlo, a proto s ním nebude mít komplikace. Žalobkyni i přes toto případné ujištění ze strany prvoinstančního správního orgánu tížila oznamovací povinnost, jak soud rozvede níže. Žalobkyně by měla vzít v potaz skutečnost, že dle ust. § 49 odst. 1 zákona o pomoci v hm. nouzi jsou žadatel o dávku, příjemce i společně posuzované osoby povinni mj. osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu. Podle ust. § 49 odst. 5 zákona o pomoci v hm. nouzi pak platí, že nesplní-li osoba uvedená v odstavcích 1 až 4 ve lhůtě stanovené příslušným orgánem povinnosti uvedené v odstavcích 1 až 4, může být po předchozím upozornění žádost o dávku zamítnuta, výplata dávky zastavena, nebo dávka odejmuta. Z ust. § 49 zákona o pomoci v hm. nouzi tedy vyplývá, že žalobkyně jakožto žadatelka byla povinna osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, jinak mohla být její žádost zamítnuta. Pokud by žalobkyně předmětnou rozhodnou skutečnost uvedla (vlastnictví motorového vozidla), tak z toho nelze usuzovat, že by jí dotyčná dávka pomoci v hmotné nouzi nebyla přiznána, neboť podle ust. § 14 odst. 2 téhož zákona platí, že prodej nebo jiné využití majetku příslušný správní orgán pomoci v hmotné nouzi nevyžaduje v případech, kdy je zřejmé, že jeho prodej nebo jeho jiné využití by nebyly úměrné zisku z něj plynoucího nebo pokud to nelze po osobě spravedlivě požadovat. Dále v ust. § 51 odst. 1 zákona o pomoci v hm. nouzi je uvedeno, že pokud dávka byla přiznána nebo její výše stanovena na základě nepravdivých, neúplných či zkreslených údajů sdělených příjemce, je příjemce povinen částky neprávem přijaté vrátit. Totéž platí i pro společně posuzovanou osobu. Již stávající žalovaný správně podotkl, že ohlášení vlastnictví motorového vozidla je nepochybně skutečností rozhodnou pro nárok na dávku pomoci v hmotné nouzi, její výplatu (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 7 78Ad 8/2013 a výši. Neoznámením vlastnictví motorového vozidla žalobkyně znemožnila prvoinstančnímu správnímu orgánu se její situací hlouběji zabývat, a to i ve vztahu ke stáří motorového vozidla. Žalobkyně měla možnost po celou dobu pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi oznámit, že vlastní motorové vozidlo, které je ve špatném technickém stavu nebo je nepojízdné, čímž by umožnila prvoinstančnímu orgánu se celou věcí zabývat v tom smyslu, zda by byl prodej předmětného vozidla reálný, popř. by prvoinstanční správní orgán mohl poskytnout žalobkyni dostatečně dlouhou dobu na tom, aby zajistila prodej, převod nebo likvidaci motorového vozidla. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně setrvala u ničím nepodloženého tvrzení, že ve správním řízení čelila diskriminaci, ponižování, urážkám, výsměchu a arogantnímu chování úřednic prvoinstančního správního orgánu. Žádné takovéto skutečnosti z obsahu správního spisu nevyplývají, přičemž žalobkyni nic nebránilo v tom, aby na případné nepřístojné chování úřednic podala kvalifikovanou stížnost, kterou by se domáhala zjednání nápravy a jejíž uplatnění by bylo řádně zaznamenáno v příslušném správním spise. S ohledem na shora uvedené skutečnosti byl soud nucen dospět k závěru, že žaloba není důvodná, když prvoinstanční správní orgán ani původní žalovaný nerozhodli v rozporu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi, a proto soud žalobu ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve výroku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 31. října 2013 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová (K.ř.č. 1 - rozsudek)