78 Az 10/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: I. B., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, se sídlem Drahonice u Lubence, č. p. 41, Podbořany, PSČ 44101, zastoupeném Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlín, Nile house, ul. Karolinská č. p. 654/2, PSČ 186 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o v n i t r a, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2016, č. j. OAM-192/LE-LE05-LE05-2015, E. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2016, č. j. OAM-192/LE- LE05-LE05-2015, E. č. „X“, jímž bylo ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se žalobci podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tato ochrana neuděluje. Žalobce v žalobě uvedl, že napadeným rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech, neboť žalovaný porušil ust. § 14a zákona o azylu ve spojení s ust. § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Žalobce uvedl, že hlavním důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava z nastoupení do armády a povinnosti účastnit se bojů na východě Ukrajiny. V žalobou napadeném rozhodnutí se žalovaný nezabýval situací žalobce, která by mu v případě nenastoupení vojenské služby hrozila. Nenastoupení vojenské služby a vyhýbání se vojenské službě je na Ukrajině trestným činem a vojenskou službu nelze splnit alternativním způsobem. Žalobce dále spatřuje problém v hodnocení podmínek, za kterých by měl být trest odnětí svobody vykonán, neboť tyto podmínky mohou být neslučitelné s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jehož je ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu vnitrostátním odrazem. V této souvislosti žalobce odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), a to konkrétně na rozsudek ze dne 30. 7. 1998 ve věci Aerts v. Belgie, jenž se zabývá standardem materiálních podmínek a podmínek slučitelnými s respektováním lidské důstojnosti. Dále žalobce odkázal na rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2000, ve věci Kudla v. Polsko, ze dne 25. 10. 1996, ve věci Chahal v. Velká Británie, jenž stanovuje, aby každé zbavení svobody bylo v souladu s účelem, a ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi v. Velká Británie, jenž stanovuje, že zajištění nesmí být označeno za svévolné. Žalobce uvedl, že převzal povolávací rozkaz, nehodlá jej respektovat a žalovaný se tak měl zabývat otázkou opodstatněnosti jeho obav z uvěznění, což neučinil. Podmínky v ukrajinských věznicích podle žalobce zakládají neslučitelnost s čl. 3 a 5 Úmluvy o navrácení žalobce na Ukrajinu. Žalobce připomněl, že Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (dále jen „CPT“) ve své monitorovací zprávě ze dne 29. 4. 2015 poukazuje na nevhodné podmínky ve vazebním zařízení jako je přeplněnost. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2002 ve věci Kalashnikov v. Ruská federace, ze dne 28. 3. 2006 ve věci Melnik v. Ukrajina, ze dne 1. 7. 2010 ve věci Davydov a ost. V. Ukrajina a ze dne 15. 5. 2010 ve věci Kaverzin v. Ukrajina. Závěrem žalobce uvedl, že považuje obavu ze špatného zacházení za neslučitelnou s čl. 3 a čl. 5 Evropské úmluvy, bylo povinností žalovaného obstarat si relevantní podklady pro rozhodnutí a tím, že tak neučinil, zatížil podle žalobce rozhodnutí vadou, pro kterou by mělo být rozhodnutí vyhodnoceno jako nezákonné, a navrhnul, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí nevykazuje nezákonnost. Žalobce se toliko omezuje na obecný výčet porušení právního řádu bez uvedení konkrétních důkazů či podkladů, které měl žalovaný porušit. Žalovaný připomněl, že žalobce nemůže úspěšně namítat vady právního hodnocení skutkového děje, pokud sám neupřesnil, jaké konkrétní důkazy v rozhodnutí chybí. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2006, č. j. 7 Azs 221/2005-56. K otázce ozbrojeného konfliktu na Ukrajině žalovaný odkázal na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 18. 3. 2015, č. j. 3 Azs 237/2014- 25, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015-28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015-69, ze dne 14. 5. 2015, č. j. 9 Azs 36/2015-36, ze dne 8. 7. 2015, č. j. 6 Azs 290/2014-39, v nich je uvedeno, že odmítání nástupu vojenské služby, která je v zemi původu povinná, nelze považovat za důvod udělení mezinárodní ochrany, neboť jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 5 Azs 4/2004-49, odůvodněné obavy z pronásledování nezakládá ani výkon vojenské služby, který je spojen s rizikem účasti při bojových akcích. Žalovaný dále uvedl, že monitoruje situaci na Ukrajině a podmínky osob ve vazbě. Z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045-LTP, vyplývá, že za poslední rok byl zaznamenán výrazný pozitivní krok ve standardizaci systému výkonu vojenské služby, vysílání do bojů na východě Ukrajiny a postihu za nenastoupení k vojenské službě v rámci částečné mobilizace. Do zóny bojů mohou být nadále vysíláni pouze dobrovolníci, kteří prošli tříměsíčním výcvikem. Nově není ukrajinskou prokuraturou vyhýbání se nástupu vojenské služby kvalifikováno jako trestný čin, avšak pokud osoba, která převezme povolávací rozkaz, nenastoupí do armády, je ohrožená trestem odnětí svobody v rozmezí 2 – 5 let. V praxi je dále uplatňován zákon o civilní službě, který umožňuje alternativní výkon vojenské služby. Z uvedených důvodů považuje žalovaný námitky žalobce za nedůvodné. K námitce neudělení doplňkové ochrany žalovaný uvedl, že smyslem doplňkové ochrany je poskytnout ochranu těm osobám, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z taxativně uvedených důvodů neúnosné požadovat jejich vycestování. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 7 Azs 8/2015-56 a ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009-99. Žalovaný se udělením doplňkové ochrany v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval a považuje své závěry v souladu s ustálenou judikaturou a mezinárodními smlouvami. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, v němž je formulován třístupňový test udělení doplňkové ochrany. Závěrem žalovaný uvedl, že žalobce neprokázal dostatečnou míru individualizace a hrozícího násilí, svého práva na doplnění ve správním řízení nevyužil, a z výše uvedených důvodů se žalovaný domnívá, že se nedopustil žádné nezákonnosti při posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a rozhodnutí bylo dle jeho názoru vydáno v souladu s právními předpisy České republiky, zejména se zákonem o azylu. S ohledem na uvedené proto žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť právní zástupce žalobce i žalovaný s tímto postupem vyjádřili konkludentní souhlas, když ve lhůtě stanovené jim za tímto účelem soudem neuvedli, že na projednání věci trvají. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není z pohledu uplatněných žalobních námitek důvodná. Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 16. 12. 2015 učinil žalobce prohlášení o mezinárodní ochraně a dne 17. 12. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní uvedl, že žádá o azyl v České republice kvůli válce na Ukrajině. Jiný důvod nemá. Nechce na stará kolena bojovat. Podle poskytnutých údajů dle ust. § 10 odst. 2 zákona o azylu je žalobce ženatý, náboženského vyznání adventismus, není členem politické strany, příslušníci jeho rodiny nejsou členy politické strany, má vyživovací povinnost k nezletilé dceři A., narozené roku „X“, žádný z členů jeho rodiny nežije na území České republiky, na území České republiky vstoupil v roce 2008, měl české vízum, v průběhu svého pobytu Ukrajinu nenavštívil a v minulosti o azyl v České republice či jiném státě EU nežádal. K dalším důvodům pro udělení mezinárodní ochrany pak sdělil, že se obává, že by jej odvedli do armády a musel by bojovat, což nechce, protože mu je už 55 let, má rodinu a domnívá se, že Ukrajina nemá ve válce šanci. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce dále doplnil, že z Ukrajiny odjel kvůli práci. Jiný důvod k odjezdu z vlasti neměl a na Ukrajině neměl žádné potíže. O udělení mezinárodní ochrany žádá, protože se na Ukrajině bojuje. Má obavy, že se bude po Novém roce znovu nabírat do armády, neboť Porošenko mluvil o nových 60.000 vojáků. Z rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 14. 12. 2015, č. j. KRPA-497554-11/ČJ-2015-000022, soud zjistil, že žalobce byl ve smyslu ust. § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn na dobu 90 dnů za účelem správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že při pobytové kontrole hlídkou OCP dne 14. 12. 2015 v „X“, neprokázal na místě svou totožnost. Po zajištění a převozu na oddělení bylo lustrací dostupných evidencí policie ztotožněn a bylo zjištěno, že dne 30. 11. 2015 pod sp. zn. KRPA-318029/ČJ-2014-000022 bylo tomuto vydáno správní vyhoštění na dobu 3 roky, které nabylo právní moci dne 9. 12. 2014 a vykonatelnosti dne 9. 1. 2015. Z rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 17. 12. 2015, č. j. OAM-192/LE-LE05-PS-2015, E. č. „X“, soud dále zjistil, že žalobce byl ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. c) povinen setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však do 4. 4. 2016. Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jež má dle žalobce spočívat zejména ve skutečnosti, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se zjištěným skutkovým stavem, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, o co opíral své úvahy, z jakých podkladů vycházel a k jakým závěrům dospěl. Jak vyplynulo z žalovaným předloženého správního spisu a žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný v rámci své úvahy vycházel zejména z informací poskytnutých žalobcem jednak v samotné žádosti o udělení azylu, a dále z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z uvedených listin vyplynulo, že žalobce o azyl žádá zejména z důvodu, že nechce nastoupit a vykonat vojenskou službu, a rovněž z obavy, že by mohl být za vyhýbání se nástupu vojenské služby v jeho domovském státě trestně stíhán. Dále si žalovaný jako podklad svého rozhodnutí vyžádal informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, posouzení mezinárodní ochrany (15. leden 2015 – aktualizace č. 2, září 2015 – aktualizace č. 3), výroční zprávu organizace Human Rights Watch ze dne 29. ledna 2015, informace z Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, o stavu lidských práv na Ukrajině (1. prosince 2014 až 15. února 2015, 16. února 2015 až 15. května 2015, 16. května 2015 až 15. srpna 2015), informace Ministerstva zahraničních věcí o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti ze dne 21. 5. 2015, č. j. 98848/2015-LPTP, informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045-LPTP, zprávu organizace Freedom House – Svoboda ve světě 2015 – Ukrajina, výroční zprávu organizace Amnesty International ze dne 25. 2. 2015 a k trestu smrti (duben 2015). Dále si žalovaný jako podklad pro své rozhodnutí vyžádal informace o dějinách Ukrajiny o roku 1996, s datem poslední úpravy 4. 12. 2014 a informace o bojích na východě Ukrajiny. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 Azs 111/2005-58, který je dostupný na www.nssoud.cz, „řízení o udělení azylu je totiž specifické tím, že tvrzení žadatele o azyl hrají zcela zásadní roli a správní orgán z nich vždy vychází. Obsahují-li skutečnosti obecně podřaditelné azylovým důvodům, hodnotí je z hlediska pravdivosti a opatří si objektivní informace o zemi původu, které pak porovná s údaji sdělenými žadatelem a učiní celkový závěr.“ V napadeném rozhodnutí se žalovaný zabýval jednotlivými předpoklady udělení mezinárodní ochrany a doplňkové ochrany dle ust. § 12 - § 14b zákona o azylu, kdy postupně dospěl k závěru, že uvedené podmínky žalobce nesplňuje, neboť žalobce v průběhu celého správního řízení netvrdil, že by mu hrozilo nějaké pronásledování či že by z pronásledování měl odůvodněné obavy. Soud v rámci posuzování námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí neposuzoval, zda žalovaný na základě zjištěného skutkového stavu správně uvážil, jestli v případě žalobce neexistují některé relevantní důvody pro udělení azylu, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 8/2005-49, který je dostupný na www.nssoud.cz, „určuje rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí správní orgán a podle ustanovení § 34 odst. 5 správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.“ Napadené rozhodnutí samo o sobě je tak nutno posoudit jako přezkoumatelné, neboť žalovaný v něm podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel. Soud hodnotí zjištěný skutkový stav za dostatečný a z uvedeného důvodu považuje žalobcem vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti za nedůvodnou. K námitce žalobce ohledně neudělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu soud uvádí, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Azs 10/2012-68, který je dostupný na www.nssoud.cz, „je pro účely posouzení existence důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu rozhodující otázka, zda stěžovateli v případě jeho návratu na Ukrajinu hrozí vážná újma. Proto je třeba zkoumat, zda vzhledem ke všem stěžovatelem uvedeným a zjištěným skutečnostem existuje „reálné nebezpečí“, že stěžovatel utrpí vážnou újmu.“ V žalobou napadeném rozhodnutí se žalovaný zabýval z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu podle ust. § 14a odst. 1 a § 14a odst. 2 nepřiznal, a to konkrétně od strany 5 dole až do poloviny strany 7 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný podrobně rozvedl, zda žalobci hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy a dospěl k závěru, že žalobci nehrozí reálné nebezpečí. V této souvislosti soud považuje za stěžejní, že žalobce sám netvrdil, že by v případě návratu do vlasti byl vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení, ale pouze tvrdil, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je válka, že nechce jít do války a bojovat. Z uvedených důvodů považuje soud předmětnou námitku žalobce za nedůvodnou. K námitce žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí je zatíženo vadou, neboť se žalovaný nezabýval podmínkami ve věznicích na Ukrajině, považuje soud v projednávané věci a s ohledem k výše uvedené za nerelevantní. V daném případě žalobce neuvedl žádné relevantní skutečnosti, jež by nasvědčovaly závěru, že by byl příslušníkem určité sociální skupiny, jež je pronásledována za svou příslušnost, názory či přesvědčení, a proto žalovaný správně vyhodnotil, že žalobce nemá pro udělení mezinárodní ochrany z uvedeného důvodu nárok. Lze proto uzavřít, že se žalovaný nedopustil žádného pochybení, neboť na základě zjištěných skutečností nezjistil žádnou rozhodnou skutečnost, jež by odůvodňovala vyhovění jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ust. § 12, § 13, § 14, § 14b a zejména pak § 14a zákona o azylu. Pokud žalovaný řádně posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, bylo takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména, když žalobce ani ve správním řízení netvrdil, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod (naopak uvedl, že není členem žádné politické strany), nepociťoval ani odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů, nebylo zjištěno, že by byl příbuzným osoby, jíž byl azyl udělen a neuvedl žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Soud k dané problematice konstatuje, že situaci, kterou si žalobce způsobil svým jednáním, nelze řešit pomocí mezinárodní ochrany – řízení o udělení azylu v žádném případě nesupluje pobytové řízení cizinců, opačný závěr by svědčil o obcházení zákona. Jak uvedl sám žalobce, na území České republiky pobývá od roku 2008, přičemž o azyl požádal až za situace, kdy mu reálně hrozí, že bude v důsledku nevycestování z území České republiky opětovně vyhoštěn. Na tuto skutečnost taktéž poukázal v napadeném rozhodnutí již žalovaný a soud se s jeho názorem zcela ztotožňuje – poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a účelově jej užívat. Závěrem soud konstatuje, že se žalovaný podrobně zabýval politickou a společenskou situací, jež panuje na Ukrajině, a byť dospěl k závěru, že úroveň ochrany základních lidských a občanských práv a svobod se nenachází na srovnatelné úrovni s Českou republikou, nehrozí žalobci žádné reálné nebezpečí pronásledování, nelidského či ponižujícího chování, pro které by byla jeho žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany důvodnou. Stejně tak není důvodná obava žalobce z vyhýbání se nástupu vojenské služby, neboť se jedná o občanskou povinnost povolané osoby. Soud tedy s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně s tím v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 31. října 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová