78 Az 23/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: V. D. T., nar. „X“, státní příslušnost Vietnam, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice u Lubence č. p. 41, Podbořany, PSČ 441 01, zastoupen Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlín, Nile house, ul. Karolinská č. p. 654/2, PSČ 186 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v u v n i t r a, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2016, č. j. OAM-61/LE-LE05-2016, E. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce ve znění jejího doplnění ze dne 8. 8. 2016 domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 8. 6. 2016, č. j. OAM-61/LE-LE05-2016, E. č. „X“, jímž byla jako nepřípustná podle ust. § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen „zákon o azylu“), shledána jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný svým rozhodnutím porušil ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dále žalovaný porušil ust. § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný neuvedl v odůvodnění dostatečným způsobem důvody výroku napadeného rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Žalovaný rovněž porušil ust. § 25 písm. i) zákona o azylu ve spojení s § 10a písm. e) zákona o azylu, které nemělo být aplikováno, neboť žalobce uváděl v řízení nové skutečnosti. A žalovaný taktéž porušil ust. § 14 a § 14a zákona o azylu, neboť žalovaný dostatečně nezvážil jejich aplikaci. Žalobcova žádost neměla být vyhodnocena jako nepřípustná pro její opakované podání, jelikož žalobce během pohovoru ve věci opakované žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl stejné skutečnosti jako při předchozí žádosti, nýbrž nové skutečnosti. Upozorňoval totiž, že má na území ČR přítelkyni a dvě velmi malé děti, a to starší dceru N. T. H. Y., nar. „X“, a mladší dceru B. A. T., nar. „X“, které se zde narodily, takže v případě návratu rodiny do země původu by byla celá země bez přístřeší, jakéhokoliv sociálního zabezpečení, přístupu ke zdravotní péči a finančních prostředků na zajištění základních potřeb dětí. Tyto skutečnosti je přitom třeba zkoumat v kontextu toho, že žalobce pobývá mimo území Vietnamu od svých 14 let a nemá tam rodinu ani žádné jiné sociální či kulturní vazby. Tyto skutečnosti jsou relevantní minimálně z pohledu humanitárního azylu dle ust. § 14 zákona o azylu a především z hlediska doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Žalovaný se však těmito argumenty žalobce nezabýval a bez dalšího uzavřel, že se nejedná o nové skutečnosti. Pokud se ale žalovaný v tomto směru nezjistil žádné informace a nepoložil žalobci k tomuto ani žádné otázky, může jen těžko posoudit, zda se jedná o nové skutečnosti či nikoliv. V případě žalobce od jeho poslední žádosti o mezinárodní ochranu došlo k vývoji v rodině žalobce, který by měl být posouzen v rámci poslední žádosti o mezinárodní ochranu, když mladší dcera se narodila jen pouhé 2 měsíce před konečným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, který již nepřezkoumával nové skutkové okolnosti. Starší dcera pak začala chodit do školy a mnohem intenzivněji se integrovala v rámci české společnosti, takže její případný návrat do Vietnamu by mohl ještě zásadněji zasáhnout do jejího psychického zdraví. Žalovaný ve vyjádření k žalobním námitkám žalobce popřel oprávněnost jeho námitek a současně s nimi vyjádřil nesouhlas, neboť neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu a následně vydal nezákonné rozhodnutí. V tomto směru odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpověď žalobce a na vydaná rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Správní orgán se zabýval všemi fakty, které žalobce v průběhu řízení uvedl a v této souvislosti zjistil, že žalobce nesdělil takové skutečnosti, které by odporovaly použití ust. § 25 písm. i) ve spojení s § 10a) písm. e) zákona o azylu, a to vše v situaci, kdy se jednalo o již žalobcovu druhou neúspěšnou žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Závěrem zdůraznil, že institut azylu je institutem výjimečným a neslouží k úpravě rodinných či obdobných vazeb. V této spojitosti žalovaný rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 1 Azs 5/2011 nebo ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 2 Azs 8/2011, kde se mj. uvádí, že ustanovení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Navíc žalobce sdělil, že je svobodný nikoli ženatý. Z obsahu spisových materiálů také vyplývá, že žalobce je do dne 9. 4. 2019 zařazen v evidenci nežádoucích osob /ENO/ - rozpor s důležitým veřejným zájmem. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem se žalovaný nedomnívá, že by správní orgán při svém postupu porušil některá ustanovení zákona o azylu či správního řádu nebo zmiňovaný článek Úmluvy a nedomnívá se tedy, že by v této souvislosti bylo napadené rozhodnutí nezákonné, nesprávné nebo že by žalobce byl nějakým způsobem zkrácen na svých právech. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce ani žalovaný se po řádném poučení, že mohou vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání, a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili. Napadené rozhodnutí žalované i jemu předcházející rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 71 odst. 2 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu v následném řízení ve věci dospěl soud k závěru, že žaloba není naprosto důvodná. Podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle § 10a písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Azs 23/2009, který je dostupný na www.nssoud.cz, podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví zákon o azylu pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností či zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán na základě citového § 10a písm. e) zákona o azylu posoudit žádost jako nepřípustnou. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že žalobce touto žalobou napadá již v pořadí druhé rozhodnutí žalovaného o žalobcově žádosti o udělení mezinárodní ochrany. První žádost o udělení mezinárodní ochrany žalobce podal dne 11. 7. 2013, přičemž rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 8. 2013, které nabylo právní moci dne 9. 8. 2013, byla tato žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, protože žalobce tehdy neuváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodu uvedených v ust. § 12 nebo že mu hrozí vážná újma dle § 14a zákona o azylu. Prvotní zamítavé rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2013 sice žalobce napadl správní žalobou u Krajského soudu v Praze, avšak ta byla rozsudkem ze dne 21. 9. 2015 zamítnuta pro nedůvodnost. I následná kasační stížnost žalobce vůči zamítavému rozsudku Krajského soudu v Praze byla posléze rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2016, odmítnuta pro nepřijatelnost. V první žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce přitom uváděl, že z Vietnamu odjel do ČR ve snaze zde podnikat, a také, aby vyhověl přání jeho matky, aby odjel z Vietnamu za svojí sestřenicí a bratrancem, neboť život v zemi jeho původu je těžký. Jako vlastní důvod podání první žádosti o mezinárodní ochranu pak uvedl výslovně to, že v ČR má družku a dceru, s tím, že má dluh, který potřebuje splácet a že chce zůstat v ČR, ačkoliv mu bylo pravomocně uloženo správní vyhoštění. V rámci druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobce podal dne 19. 5. 2016, tedy bezprostředně poté, co žalobci skončilo definitivně negativně soudní řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, žalobce uvedl naprosto stejné motivy, které jej vedly k odchodu ze země jeho původu a k neochotě se do vlasti opětovně vrátit – tj. snahu zůstat ČR, ačkoliv mu bylo pravomocně uloženo správní vyhoštění díky jeho matce, která mu jako malému zfalšovala doklady, s tím, že zde pobývá již od svých 14 let, tj. polovinu svého života a má zde družku a děti, přičemž při návratu do Vietnamu by neměl práci. Pro posouzení předmětné žaloby jako nedůvodné má význam to, že v souladu s ust. § 36 správního řádu byla žalobci dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, možnost vyjádřit se k nim, navrhnout případně další podklady, ovšem žalobce této možnosti nikterak nevyužil – s podklady se seznámit nechtěl, nevyjádřil se k nim nijak a rovněž ani nechtěl jakkoliv nic doplnit ke své druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Za takto daného skutkového stavu a s ohledem na výše nastíněnou právní úpravu obsaženou v ust. § 10a písm. e) zákona o azylu žalovaný legitimně uzavřel, že žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu žalobce z vlasti a obav z návratu do vlasti, a proto nejsou dány důvody pro opakované posuzování žalobcem podané druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k jím uváděným důvodům. Žalovaný nijak nepochybil, pokud za daného stavu konstatoval naplnění podmínek daných v ust. § 10a písm. e) zákona o azylu a druhou opakovanou žalobcovu žádost vyhodnotil jako nepřípustnou a ve smyslu ust. § 25 písm. i) zákona o azylu řízení o ní zastavil. Své úvahy a postup, které jej k danému závěru vedly, přitom žalovaný náležitě rozvedl v žalobou napadeném rozhodnutí, a proto není nedostatečně zdůvodněné a netrpí vadou ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jak namítal žalobce v žalobě. Žalobce by měl mít na paměti, že dle ust. § 10a odst. 2 zákona o azylu pokud je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se již, zda žadatel splňuje důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Žalobce by měl mít rovněž na paměti, že snaha o legalizaci pobytu na území České republiky nemůže nikterak odůvodňovat udělení azylu dle ust. § 12 zákona o azylu. Již Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 7 Azs 187/2004, který je dostupný na www.nssoud.cz, judikoval, že „azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodnění strach z takového pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jak o prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení.“ S ohledem na vše, co bylo uvedeno shora, proto soud dospěl k závěru, že žaloba není z pohledu uplatněných žalobních námitek důvodná, a proto ji ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Jelikož soud přikročil k přednostnímu projednání žaloby v meritu věci v intencích ust. § 56 s. ř. s., již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě. Současně podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. O odměně advokáta, který byl žalobci ustanoven, soud rozhodne samostatným usnesením poté, co tento advokát soudu písemně vyčíslí své náklady spojené se zastoupením žalobce.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 8. září 2016 JUDr. Markéta Lehká, PhD. v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová