78 Az 28/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: K. Ch. A . , nar. „X“, státní příslušnost Nigérie, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice u Lubence č. p. 41, Podbořany, PSČ 441 01, zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 2, ul. Vinohradská č. p. 22, PSČ 120 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o v n i t r a , Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, č. j. OAM-1045/DS-PR-P18-2016, E. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 7. 2016, č. j. OAM-1045/DS-PR-P18-2016, e. č. „X“, kterým bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k České republice byla posouzena jako nepřípustná podle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu s tím, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) Švýcarská konfederace. Žalobce současně podal návrh na přiznání odkladného účinku žalobě podle ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V žalobě žalobce namítl, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť není náležitě odůvodněno, čímž žalovaný porušil ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce rovněž v tom, že se v něm žalovaný nezabýval aplikací čl. 17 nařízení Dublin III a neuvedl, proč svou diskreční pravomoc nevyužil, ačkoli měl údaje o rodině žalobce k dispozici. Dále žalovaný dle žalobce porušil ust. § 68 odst. 2 správního řádu, neboť výroková část rozhodnutí není dostatečně určitá a přesná, když neobsahuje údaje dle ust § 18 odst. 2 správního řádu, a účastník řízení tak není náležitě definován, poté postrádá relevantní právní i kompetenční ustanovení. Dle žalobce se přitom jedná o vadu způsobilou přivodit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný měl rovněž porušit ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť neseznámil žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí a žalobce neměl možnost se k nim vyjádřit, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ohledně postupu při odůvodnění správních rozhodnutí pak žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 Ads 17/2007 - 66. Rozhodnutí žalovaného dle žalobce také nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nemá oporu v žádných důkazech. Žalobce namítl, že žalovaný při zjišťování stavu věci porušil ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný vzhledem k okolnostem daného případu, a neřídil se pravidlem, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Ve spise chybí řádný důkaz o probíhajícím řízení ve Švýcarsku i o tom, že by zde žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný tak dle žalobce neměl pro své rozhodnutí dostatek podkladů. Žalobce dále uvedl, že žalovaný porušil čl. 17 nařízení Dublin III, neboť měl využít svou diskreční pravomoc v případě zásad humanity a preference celistvosti rodin (očekávaného narození potomka). Žalovaný neměl dle žalobce aplikovat čl. 3 nařízení Dublin III a měl věcně zkoumat, zda jsou důvody tvrzené žadatelem o mezinárodní ochranu relevantní. Rovněž měl alespoň obecně posoudit osobní situaci žalobce na základě pravidla non-refoulement. Žalobce pak namítl i nedostatečné posouzení možnosti jeho přesunu do Švýcarska a vedení azylového řízení ve Švýcarsku, kde dle žalobce hrozí nedostatečné a nezákonné posouzení jeho žádosti. V této souvislosti žalobce odkázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 49 Az 90/2015 - 29, k aplikaci čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. Podle žalobce neexistuje žádný aktuální důvod se domnívat, že žalovaný nemůže být příslušný k projednání jeho žádosti. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost, neboť námitky žalobce jsou neoprávněné, a odkázal na obsah správního spisu a na vydané rozhodnutí, které netrpí nedostatkem odůvodnění. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu s nařízením Dublin III a jednotlivými ustanoveními správního řádu a vycházel ze skutkového stavu věci, zjištěného v dostatečném rozsahu. Výroková část rozhodnutí je dle žalovaného zcela konkrétní a určitá, standardně vymezená, jak bylo soudy dosud aprobováno. K námitce, že žalobce před vydáním rozhodnutí neseznámil s podklady pro jeho vydání, žalovaný uvedl, že se nejedná o rozhodnutí věcné, nýbrž procesní, kterým se nezasahuje do hmotněprávního postavení žalobce, a ani dle nařízení Dublin III nemá žalovaný povinnost seznamovat žadatele s podklady pro vydání rozhodnutí. Ve vztahu k námitce, že žalovaný neodůvodnil neaplikaci čl. 17 nařízení Dublin III, žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 49 Az 18/2015, podle nějž není užití institutu diskrečního oprávnění vynutitelné, neboť se jedná o oprávnění členského státu, nikoli o povinnost, a správní orgán není povinen ve svém rozhodnutí výslovně odůvodňovat, proč členský stát tohoto oprávnění nevyužil. Skutečnost, že má žalobce na našem území těhotnou partnerku, která je občankou ČR, podle žalovaného nepředstavuje tak závažnou a výjimečnou okolnost, která by opodstatňovala užití čl. 17 nařízení Dublin III. Dále žalovaný dodal, že si žalobce svůj rodinný a soukromý život začal budovat v době, kdy pobýval na našem území nelegálně, a do Švýcarské konfederace byl transferován již v únoru 2016. Ohledně nedostatečného posouzení možnosti přesunu žalobce do Švýcarské konfederace a vedení zde azylového řízení žalovaný zdůraznil, že Švýcarská konfederace není zemí, vůči které by se příslušné orgány EU vyjádřily ve smyslu zdržení se transferu žadatelů o mezinárodní ochranu, jak tomu bylo zcela jasně v případě Řecka, přičemž je považováno za bezpečnou zemi původu, jež dodržuje mezinárodní smlouvy. Žalobce dle žalovaného v průběhu správního řízení nepředložil žádné informace o tom, že by instituce působící v oblasti mezinárodní ochrany uprchlíků vydaly prohlášení o nehumánních podmínkách v průběhu azylového řízení. Žalobce přitom neposkytl ani žádné důkazy na podporu jeho tvrzení, že během švýcarského azylového řízení jeho žádost nebude posouzena nestranně nebo že bude posouzena nedostatečně. Žalovaný rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016 č. j. 9 Azs 27/2016 - 37, zabývající se nutností prokázání opaku v případě domněnky o bezpečné zemi původu. Žalovaný dále vyjádřil nesouhlas s tvrzením žalobce, že ve správním spise chybí řádně získaný důkaz o probíhajícím řízení ve Švýcarsku a důkaz, který by prokazoval pravdivost toho, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v této zemi. Tyto skutečnosti mají vyplývat z evropské databáze otisků prstů EURODAC, zřízené nařízením Rady č. 2725/2000 (a nyní upravené nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 603/2013) s cílem identifikovat žadatele o azyl, kdy všem žadatelům starším čtrnácti let jsou odebírány otisky prstů jako součást běžného azylového řízení. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil, a žalovaný s tímto postupem ve svém vyjádření k žalobě výslovně souhlasil. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým je povinen přihlédnout bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky ovšem v projednávané věci zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle § 75 odst. 1 s. ř. s.), dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Řízení o udělení mezinárodní ochrany se dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Za nepřípustnou lze dle ust. § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona považovat žádost, k jejímuž posuzování je příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Podle čl. 3 odst. 2 věty první a druhé téhož nařízení pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Dle čl. 17 odst. 1 věty první nařízení Dublin III se odchylně od čl. 3 odst. 1 může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Ze shora uvedeného tedy plyne, že správní orgán v průběhu řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumá, zda k jejímu posuzování není příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie, konkrétně nařízením Dublin III, které v kapitole III stanovuje soubor kritérií, podle nichž má být určen jeden členský stát, který je příslušný k rozhodnutí o podané žádosti o azyl, a obsahuje i tzv. zbytkové kritérium v čl. 3 odst. 2 větě první, podle něhož je k posouzení této žádosti příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Hlavním smyslem tohoto zkoumání je, aby řízení o této žádosti nebylo vedeno současně nebo postupně několika členskými státy a aby se naopak všechny státy nepokládaly za nepříslušné k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu při aplikaci principu třetí bezpečné země na členské státy Evropské unie, ve kterých žadatel pobýval před příchodem do státu, který jeho žádost hodnotí. Žalovaný v tomto případě správně a dostatečně posoudil, že žalobce nesplňuje žádné z kritérií vyjmenovaných v kapitole III nařízení Dublin III, a proto je nutné aplikovat tzv. zbytkové kritérium obsažené v čl. 3 odst. 2 větě první tohoto nařízení, podle nějž je k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu příslušná Švýcarská konfederace, neboť dle záznamu o výsledku porovnání otisků prstů v systému EURODAC žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany ve Švýcarské konfederaci již dne 15. 12. 2014 a teprve následně v Německu dne 22. 5. 2015 a v České republice dne 13. 9. 2015. V případě žalobce se přitom jedná již o druhé takové posouzení, neboť byl na základě posouzení příslušnosti k projednání jeho žádosti předán z České republiky do Švýcarska dne 18. 2. 2016. Následně byl žalobce rozhodnutím Policie České republiky ze dne 27. 6. 2016, č. j. KRPA-245464- 11/ČJ-2016-000022, zajištěn z důvodu jeho neoprávněného pobytu na území České republiky za účelem jeho opětovného předání podle nařízení Dublin III. Dle zprávy doručené žalovanému dne 5. 7. 2016 Švýcarská konfederace opětovně uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce. Žalovaný pak dostatečně posoudil i podmínku uvedenou v čl. 3 odst. 2 větě druhé nařízení Dublin III, když na základě skutečností, že Švýcarská konfederace je státy Evropské unie považována za bezpečnou zemi původu, dodržuje lidská práva a ani uprchlíci nemají obavy z tamního azylového systému, když jich ve Švýcarsku požádá o udělení mezinárodní ochrany ročně velké množství, dospěl k závěru, že žalobci ve Švýcarské konfederaci nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Co se týče námitky, že žalovaný nezdůvodnil, proč na případ žalobce neaplikoval čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, soud jednak podotýká, že žalovaný toto ustanovení vůbec aplikovat nemohl, neboť diskreční oprávnění lze využít pouze v případech příslušnosti stanovené podle čl. 3 odst. 1 zmíněného nařízení (nikoliv v případech příslušnosti stanovené podle čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení), jednak se žalobce jeho aplikace ve správním řízení ani nedovolával, proto se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nemusel zabývat důvodem, kvůli němuž jej neaplikoval. Shodný názor vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016 - 34, dostupném na www.nssoud.cz. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že neshledal naprosto důvodnou námitku žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť rozhodnutí je přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Soud rovněž neshledal důvodnými žalobní námitky, že výroková část napadeného rozhodnutí není dostatečné určitá a přesná, neboť žalobce je v ní coby účastník řízení, který je fyzickou osobou, dostatečně identifikován, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou, a výrok obsahuje i náležitá ustanovení zákona o azylu a nařízení Dublin III, podle nichž žalovaný o zastavení řízení rozhodl. Jelikož je rozhodnutí žalovaného rozhodnutím procesním, nikoli meritorním, neměl žalovaný povinnost seznámit žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, neboť tuto povinnost má pouze před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Soud neshledal, že by žalobce byl v průběhu správního řízení jakkoliv zkrácen na svých právech, ani že by žalovaný pochybil, když na případ žalobce aplikoval ust. § 25 písm. i) ve spojení s ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a s čl. 3 nařízení Dublin III a nepřistoupil k meritornímu posouzení žádosti žalobce. Žalovaný nikterak nepochybil, pokud žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany opětovně vyhodnotil podle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu jako nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu. Soud má za to, že žalovaný zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání napadeného rozhodnutí, jež odpovídá okolnostem daného případu, kdy zjištěné skutečnosti mají oporu ve shromážděných podkladech, a že postupoval v souladu s ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu, zákona o azylu ani nařízení Dublin III, proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Jelikož soud přikročil k přednostnímu projednání žaloby v meritu věci v intencích ust. § 56 s. ř. s., nerozhodoval samostatně o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 31. srpna 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová