78 Az 3/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: N. V. Q., nar. „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, zastoupeném JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Masarykova č. p. 43, PSČ 400 01, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o v n i t r a, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2015, č. j. OAM-597/ZA-ZA14-HA08-2015, E.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 14. 12. 2015, č. j. OAM-597/ZA-ZA14-HA08-2015, „X“, kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu z důvodu nesplněných podmínek uvedených v ustanoveních § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V žalobě namítl, že žalovaný pochybil, když v jeho případě neshledal důvody pro udělení azylu podle ust. § 14 zákona o azylu, neboť žalobce již řadu let žije ve společné domácnosti s paní T. T. V. A., s níž uzavřel manželství dne 24. 6. 2015 a mají spolu tři nezletilé dcery. Jeho manželka i dcery mají v České republice povolen trvalý pobyt a jeho manželka zde navíc od roku 2004 podniká. Celá rodina žalobce je tak existenčně zakotvena v České republice a odchod žalobce z jejího území by pro jeho nezletilé děti znamenal ztrátu otce, a to v době, kdy je osobní kontakt otce s dětmi zásadní. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost, neboť žalobcem uplatněné žalobní námitky neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu i na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, v němž podrobně, jasně a srozumitelně vyhodnotil důvody, pro které žalobce žádal o mezinárodní ochranu, přičemž vycházel především z výpovědi žalobce a ze shromážděných podkladů, s nimiž měl žalobce možnost se seznámit, nechtěl je však dále doplnit ani se k nim vyjádřit. Žalobce svou žádost o udělení mezinárodní ochrany podle žalovaného zdůvodnil snahou o legalizaci pobytu na území České republiky, aby zde mohl zůstat s manželkou a dětmi, kteří mají v ČR trvalý pobyt, což dle žalovaného nepředstavuje důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Takový důvod spočívá především ve vážném zdravotním stavu žadatele nebo jeho vysokém věku, což však žalobce netvrdil a žalovaný ani sám nezjistil O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť právní zástupce žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil, a žalovaný s tímto postupem ve svém vyjádření k žalobě výslovně souhlasil. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle ust. § 75 odst. 1 s. ř. s.), dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z pohlednu uplatněných žalobních námitek není důvodná. V zásadě jediná námitka žalobce směřovala proti právnímu posouzení žalobcem tvrzených skutečností v řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany v napadeném rozhodnutí žalovaného podle ust. § 14 zákona o azylu. Podle ust. § 14 zákona o azylu platí, že jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Rozhodování o udělení azylu z humanitárního důvodu dle ust. § 14 zákona o azylu je rozhodováním na základě správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004-72, publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS). Na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Z judikatury správních soudů plyne, že při přezkumu rozhodnutí, které vychází toliko ze správního uvážení správního orgánu, soudy přezkoumávají, zda takové rozhodnutí bylo vydáno v řádném řízení. Byť je stanovení kritérií správního uvážení věcí správního orgánu a soudy do jejich obsahu zásadně nezasahují, musí tak soud učinit v případech, kdy dojde k překročení mezí správního uvážení (ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s.), stanovených mimo jiné i zásadami vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky jako je zákaz svévole a nepřípustné diskriminace, přiměřenost zásahu a další (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003-38, a rozsudek téhož soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Z tohoto důvodu se zdejší soud zabýval pouze tím, zda žalovaný v rámci své rozhodovací činnosti jednal v mezích správního uvážení, jež mu je svěřeno zákonem o azylu. Rozsah přezkumu správního uvážení je přitom ve věci mezinárodní ochrany určován také tím, jaké relevantní skutečnosti uvedl žadatel o mezinárodní ochranu v předmětné žádosti, popř. v průběhu samotného azylového řízení. Humanitární azyl je třeba vnímat jako výjimečnou a zároveň i jako subsidiární formu mezinárodní ochrany, jestliže není zjištěn důvod pro udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu, a to v případě hodném zvláštního zřetele. Žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí konstatoval, že v případě žalobce nezjistil žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu, přičemž vzal do úvahy sociální a ekonomickou situaci žalobce, jeho věk a zdravotní stav. Kromě toho podotkl, že se žalobce tohoto typu azylu nedomáhal a neuvedl ani konkrétní skutečnosti, které by měl vzít žalovaný v této souvislosti v potaz. Z žalobcem podané žádosti o mezinárodní ochranu plyne, že ji podal z rodinných důvodů, aby mohl pomáhat manželce a vychovávat jejich děti. Při pohovoru k této žádosti pak žalobce také doplnil, že tím chtěl zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky, neboť mu skončil pobyt na jméno Phan Van Tuyen, na které měl doklady. V této souvislosti považuje soud ve vztahu k žalobci tvrzenému důvodu hodnému zvláštního zřetele za nezbytné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004-60, z něhož mj. vyplývá, že případy hodné zvláštního zřetele, jejichž zjištění je předpokladem pro udělení této formy azylu, nejsou v zákoně o azylu definovány. Lze přesto dovodit, že snaha o legalizaci pobytu na území České republiky z důvodu společného soužití je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu ustanovení § 14 zákona o azylu. Samotnou snahu o společné rodinné soužití tedy nelze považovat za dostatečný důvod pro udělení humanitárního azylu. Soud rovněž žalobce upozorňuje, že oprávnění k pobytu na území České republiky nelze řešit cestou žádosti o mezinárodní ochranu v řízení podle zákona o azylu, nýbrž že by měl žalobce svou pobytovou situaci řešit postupem podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Soud v projednávané věci neshledal pochybení v postupu žalovaného při zjišťování důvodů pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že žalovaný řádně vyjádřil důvody neudělení humanitárního azylu v žalobou napadeném rozhodnutí, když pro jeho udělení neshledal přítomnost okolností hodných zvláštního zřetele. Lze proto uzavřít, že správní uvážení žalovaného při aplikaci ustanovení § 14 zákona o azylu nikterak nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem o azylu. V návaznosti na tyto skutečnosti lze dále konstatovat, že jestliže žalovaný splnil zákonem kladené požadavky na správní uvážení a výsledek jeho úvahy je logický a vyplývá z provedených důkazů, nelze rozhodnutí žalovaného hodnotit jako nezákonné ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s, proto soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 31. října 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová