78 Az 31/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: Y. Ch., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, zajištěného v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice u Lubence, Drahonice u Lubence č. p. 41, Podbořany, PSČ 441 01, zastoupeném Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlín, Nile house, ul. Karolinská č. p. 654/2, PSČ 186 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o v n i t r a, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2016, č. j. OAM-91/LE-LE05-LE05-PS-2016, ev. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím jeho právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 26. 7. 2016, č. j. OAM-91/LE-LE05-LE05-PS-2016, ev. č. „X“, kterým žalovaný ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) a ust. § 46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), rozhodl tak, že žalobce je zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců v Drahonicích (dále jen „ZZC“) do 9. 11. 2016, neboť žalovaný je přesvědčen, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. V žalobě namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové skutečnosti, které by mohly dostatečně odůvodňovat závěr žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve je pouze jednou skutečností, ze které lze dovozovat účelovost podání žádosti, nikoli však postačující. Dle žalobce tato skutečnost musí být doplněna kvalifikovaným hodnocením žádosti o mezinárodní ochranu, které je provedeno na základě informací, které má správní orgán k dispozici. Jde zejména o skutečnosti, které žadatel ve své žádosti či při pohovoru uvádí, z jaké země pochází, jaká je tam situace, jaká je úspěšnost žadatelů z této země a podobně. Teprve posouzením uvedených skutečností je možné dle žalobce usoudit na případnou účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Takové úvahy však dle žalobce v předmětném rozhodnutí nejsou obsaženy. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný považuje podanou žádost za účelovou. Dle žalobce účelová žádost odpovídá pojmu použitém v zákoně o azylu, a to žádosti zjevně nedůvodné ve smyslu ust. § 16 zákona o azylu. Žalobce trvá na tom, že pokud žalovaný označuje žádost o azyl za nikoli zjevně nedůvodnou, pak se současně nemůže jednat o žádost účelově podanou ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Současně žalobce zdůraznil, že žalovaný nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie ČR učiněné v souvislosti se zajištěním žalobce za účelem správního vyhoštění. Vzhledem k absenci dokazování tak žalovaný nebyl schopen zohlednit okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, neboť tyto okolnosti nebyly zjišťovány při zajišťování za účelem správního vyhoštění. Z uvedených důvodů dle žalobce žalobou napadené rozhodnutí nesplňuje nároky kladené na odůvodnění správního rozhodnutí a není založeno na skutkovém stavu zjištěném v souladu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce dále zdůraznil, že podmínkou pro možnost zajištění cizince dle ust. § 46a je nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření uvedených v ust. § 47 zákona o azylu. Dle žalobce se však s touto otázkou žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal. Aby mohlo být rozhodnutí o nemožnosti uložení žádné z alternativ zvláštních opatření považováno za přezkoumatelné, je dle žalobce nutné, aby se správní orgán vyjádřil ke každé z alternativ a uvedl, z jakého důvodu nelze danou alternativu uplatnit. Žalobce poukázal na skutečnost, že možnost použití zvláštních opatření nebyla dostatečně zvážena, když žalovaný s poukazem na to, že žalobce nerespektoval svoji zákonnou povinnost vycestovat z území ČR v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, dovozuje, že uplatnění zvláštních opatření by bylo neúčinné, a to s nepřípadným odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, kde bylo konstatováno, že za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správní vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto zajištění, kdy nepřípadnost tohoto judikátu na případy skutkově podobné žalobci poukázal již zdejší soud v rozsudku ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 41 Az 7/2016, neboť daný rozsudek se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Režim zajištění žalobce však spadá pod zcela jiný režim zákona o azylu, který stanovuje odlišné důvody zajištění cizince a zároveň jiné alternativy k zajištění. Dle žalobce je možnost uložení zvláštního opatření limitována pouze v případě, že žalobce v minulosti porušil povinnost uloženou mu zvláštní opatřením. V ostatních případech je vždy nutno zkoumat možnost uložení zvláštního opatření a závěr tohoto přezkumu je nutno řádně zdůvodnit. Dále žalobce namítal, že není dostatečně odůvodněna délka trvání jeho zajištění. Žalovaný se totiž zabýval maximální délkou doby zajištění, namísto stanovení lhůty přiměřené. Žalobce trvá na tom, že doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle. V rozhodnutí tedy nemá být uvedeno, jak dlouho je možné žalobce držet v zařízení, ale jak dlouho je nezbytné jej držet v zařízení pro zajištění cizinců s ohledem na dosažení sledovaného cíle. Dle žalobce skutečnost, že řízení o mezinárodní ochraně bude v první instanci trvat přibližně 106 dnů, není relevantním argumentem pro závěr, že žalobce má být zajištěn právě 106 dnů. Délka zajištění činí na žalobce dojem účelovosti. Dle jeho názoru byla délka zajištění stanovena tak, aby mohl být žalobce v zařízení pro zajištění cizinců co nejdelší dobu. Takový postup považuje žalobce za nezákonný. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný popsal zjištěný skutkový stav a zdůraznil, že má za to, že z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Dále stručně zrekapituloval průběh předcházejícího řízení o zajištění žalobce dle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a předchozí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, které nebylo vyhověno. K závěru, že v případě žalobce se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany jím byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, vedla žalovaného skutečnost, že žalobce podle svých slov pobývá na území České republiky od prosince 2015, svou žádost o mezinárodní ochranu podal teprve po svém opakovaném zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců, tedy až po 8 měsících svého nelegálního pobytu na území ČR. Dle žalovaného je tak patrné, že žalobce se snaží zneužít azylového řízení k tomu, aby zabránil svému vyhoštění, neboť okolnosti, o které opírá svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany, existovaly již v době, kdy se sice po území pohyboval nelegálně, ovšem volně, takže mu nic nebránilo tuto žádost podat. Žalovaný zdůraznil, že o účelovosti jednání žalobce svědčí i to, že si zničil svůj cestoví pas a nový si neobstaral. Navíc žalobce při podání žádosti o mezinárodní ochranu oproti svým předchozím výpovědím o tom, že mu vycestování nic nebrání, neboť žije v Chmelnické oblasti, kde se neválčí a nic mu tam nehrozí, nově rozporuplně uváděl, že žil v Luhanské oblasti, a z toho důvodu se obává návratu, neboť se tam válčí. Ze všech výše uvedených důvodů je dle žalovaného patrné, že ze strany žalobce byly naplněny důvody pro aplikaci ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný zdůraznil, že považuje úvahy žalobce o tom, že není rozdíl mezi žádostí „účelovou“ a „zjevně nedůvodnou“, za nesprávné. Žalovaný rovněž trval na tom, že svůj závěr o nedostatečnosti uložení zvláštních opatření k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v žalobou napadeném rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnil. Zdůraznil, že žalobce nevycestoval z území České republiky ani po pravomocném uložení správního vyhoštění. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, na nějž odkazuje v napadeném rozhodnutí, se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 129 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ovšem poukázal na to, že tento rozsudek obsahuje i obecné závěry týkající se otázky možnosti využití zvláštních opatření jako alternativy k zajištění, ze kterých lze vycházet i při posuzování možnosti využití zvláštních opatření dle zákona o azylu. K námitce týkající se délky trvání zajištění žalovaný uvedl, že má za to, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jsou uvedeny zcela konkrétní a specifické okolnosti případu žalobce, které svědčí pro závěry žalovaného, že zajištění pod dobu 106 dnů je zcela přiměřené. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce s vyřízením věci bez jednání výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil s takovým projednáním věci v zákonem stanovené lhůtě svůj nesouhlas, ačkoliv o tom byl poučen ve výzvě zaslané mu soudem. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovují ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 21. 6. 2016 bylo žalobci rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, č. j. KRPA-237348-19/ČJ-2016-000022, uloženo správní vyhoštění z území členských států Evropské unie na 2 roky, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 6. 2016. Při následné pobytové kontrole uskutečněné dne 19. 7. 2016 v Praze 2 byl kontrolován mj. i žalobce, přičemž bylo zjištěno, že žalobce k prokázání své totožnosti nepředložil žádný doklad a lustrací bylo vzápětí zjištěno, že žalobce uložené správní vyhoštění nerespektoval a ve stanovené lhůtě u území ČR nevycestoval. Na základě toho byl žalobce dne 20. 7. 2016 zajištěn a umístěn do ZZC Drahonice, když žalobce Policii ČR sdělil, že si byl vědom uloženého správního vyhoštění, ovšem to nerespektoval, protože se nechce na Ukrajinu vrátit, a proto zničil svůj cestovní doklad a nový si neobstaral. Dne 22. 7. 2016 pak žalobce v ZZC podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, kdy nově začal tvrdit, že před svým odchodem z Ukrajiny žil v Luhanské oblasti, a proto je v případě návratu ohrožen, neboť se tam válčí, zatímco dosud před správními orgány tvrdil, že mu nic nebrání v návratu na Ukrajinu, protože pochází z Chmelnické oblasti, kde se neválčí a nic mu tam nehrozí. Primárně se soud zabýval námitkou, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývají skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr žalovaného, že byly naplněny důvody pro zajištění žalobce dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle citovaného ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že „jmenovaný byl dne 20. 7. 2016 zajištěn, neboť svým jednáním porušuje právní předpisy ČR i EU, když svévolně a vědomě neoprávněně pobýval na území ČR bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu a bez cestovního dokladu, a to i přes uložené správní vyhoštění. Správní vyhoštění zcela ignoroval, neučinil žádný krok k vycestování, a jak výslovně uvedl, aby se vyhnul své povinnosti vycestovat z území ČR, potažmo EU, zničil svůj cestovní doklad. Příslušný správní orgán tedy dospěl k závěru, že z jednání výše jmenovaného je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále vyhýbat své povinnosti z území ČR vycestovat a že bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.“ Z výše uvedené citace dle soudu jednoznačně vyplývá, že se předmětnou otázkou žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem zabýval. V žalobou napadeném rozhodnutí tak jsou uvedeny dostatečné důvody pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na daný případ. Proto soud shledal v tomto směru rozhodnutí plně přezkoumatelným. Dále se soud zabýval věcnou správností závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K naplnění uvedeného ustanovení musí být splněny kumulativně tři skutečnosti. Za prvé, žádost o mezinárodní ochranu musí být podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla naplněna. Za druhé musí existovat oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu a v minulosti nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a území České republiky neopustil. Žalobce byl zajištěn Policií ČR za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce tedy podal svou žádost o mezinárodní ochranu právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude realizováno jeho správní vyhoštění. Z uvedených skutečností se lze dle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za naplněnou. Poslední podmínkou pro možnost aplikace je skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval již od prosince 2015 a svoji žádost o mezinárodní ochranu ze dne 22. 7. 20116 podal až po svém zajištění Policií ČR, k čemuž došlo dne 20. 7. 2016, přestože ji mohl podat okamžitě po svém přicestování do ČR v prosinci 2015. I tato třetí podmínka byla tedy dle soudu naplněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikováno ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. K námitce žalobce, ve které ztotožňuje pojem „účelovost“ pojmem „zjevná nedůvodnost“ soud uvádí následující. Skutečnost, že žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí označil podání žádosti o mezinárodní ochranu ze strany žalobce za účelové nelze nikterak dávat do souvislosti s posuzování skutečnosti, zda o předmětné žádosti o mezinárodní ochranu je možné rozhodnout v souladu s ust. § 16 zákona o azylu s tím, že se jedná o žádost zjevně nedůvodnou. Když označil žalovaný podanou žádost za účelovou, hodnotil tím pohnutky, které vedly žalobce k jejímu podání, když, jak bylo již výše uvedeno, dospěl k závěru, že byla předmětná žádost podána dle žalovaného za existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Žalovaný tím hodnotil účel, za jakým byla žádost podána. Ovšem v souladu s ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí k tomu, aby žádost o mezinárodní ochranu bylo možné hodnotit jako zjevně nedůvodnou a rozhodnout o ní ve zkráceném řízení, ještě jedna zásadní skutečnost, a to skutečnost, že cizinec v žádosti neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí újma podle § 14a zákona o azylu. Poukaz (byť velice stručný) na uvedené azylově relevantní důvody však v žalobcově žádosti je – obava z bojů v Luhanské oblasti v případě návratu do vlasti. Proto ji nelze považovat za zjevně nedůvodnou, přestože správní orgán dospěl k závěru, že byla podána účelově. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěrům o nemožnosti aplikace zvláštních opatření uvedených v ust. § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný nemožnost využití zvláštních opatření odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 4, kde uvedl, že ze skutečností zjištěných v rámci správního řízení vyplývá, že žalobce pro setrvání na území České republiky a pokračování ve výdělečné činnosti, byť nelegální, využije jakékoliv možnosti, včetně podání žádosti o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že dle žalovaného žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu za účelem vyhnutí se zajištění a následnému vyhoštění, byl by jeho propuštěním ze zajištění ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž zcela vědomě nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a z území České republiky nevycestoval. Žalovaný dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že vzhledem k evidentní účelovosti žalobcova jednání a s přihlédnutím k jeho protiprávnímu jednání, by uplatnění zvláštního opatření dle ust. § 47 zákona o azylu nebylo účinné. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že ve vztahu k možnosti využití zvláštních opatření dle ust. § 47 vůči žalobci je žalobou napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno a je tedy plně přezkoumatelné. K otázce věcné správnosti závěrů žalovaného k uvedené otázce soud uvádí následující. Žalobce namítá, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, nelze na danou věc aplikovat, neboť uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle ust. § 129 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K tomu soud musí podotknout, že předmětné rozhodnutí se sice skutečně týká případu zajištění cizince, kdy samotným důvodem zajištění je nerespektování povinnosti vycestovat po uložení správního vyhoštění, ale současně obsahuje obecné závěry týkající se otázky možnosti využití zvláštních opatření jako alternativy k zajištění, ze kterých lze vycházet i při posuzování možnosti využití zvláštních opatření dle zákona o azylu. V citovaném rozsudku je s odkazem na obdobnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 - 34) konstatováno, že volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Tyto závěry lze plně využít při hodnocení možnosti uplatnění zvláštních patření dle zákona o azylu. Žalovaný, jak již bylo výše zmíněno, v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl skutečnosti, které dle jeho názoru zpochybňují závěr, že žalobce při využití zvláštních opatření bude se správním orgánem v řízení o azylu řádně spolupracovat a případně bude respektovat důsledky negativního rozhodnutí ve věci. Tím dle názoru soudu i s ohledem na odkaz na výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostatečně odůvodnil svůj závěr, že v případě žalobce nelze využít zvláštních opatření dle ust. § 47 zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud shledal rovněž jako nedůvodnou. K námitce týkající se doby trvání zajištění žalobce uvádí soud, že k otázce odůvodnění stanovené doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců se již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014 – 45, který je dostupný na www.nssoud.cz. Soud konstatuje, že uvedené odůvodnění stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců je dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Z rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný při stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a stanovená délka zajištění odpovídá smyslu a účelu samotného zajištění cizince dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. I tuto námitku žalobce tedy shledal soud jako nedůvodnou. Soud proto uzavírá, že skutkový stav zjištěný žalovaným v napadeném rozhodnutí lze mít za dostatečný a odpovídající okolnostem daného případu, rozhodnutí je přesvědčivě odůvodněno, vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení zákona o azylu, a soud proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 8. září 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová