78 Az 33/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: O. K., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice u Lubence č. p. 41, Podbořany, PSČ 441 01, zastoupen Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. eur., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlín, Nile house, ul. Karolinská č. p. 654/2, PSČ 186 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o v n i t r a, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2016, č. j. OAM-102/LE-LE05-LE05-PS-2016, Ev. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 18. 8. 2016, č. j. OAM-102/LE-LE05-LE05-PS-2016, ev. č. „X“, kterým žalovaný ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) a ust. § 46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), rozhodl tak, že žalobce je zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců v Drahonicích (dále jen „ZZC“) do 4. 12. 2016, neboť žalovaný je přesvědčen, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se nadále výkonu správního rozhodnutí o vyhoštění. V žalobě namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové skutečnosti, které by mohly dostatečně odůvodňovat závěr žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve je pouze jednou skutečností, ze které lze dovozovat účelovost podání žádosti, nikoli však postačující. Dle žalobce tato skutečnost musí být doplněna kvalifikovaným hodnocením žádosti o mezinárodní ochranu, které je provedeno na základě informací, které má správní orgán k dispozici. Jde zejména o skutečnosti, které žadatel ve své žádosti či při pohovoru uvádí, z jaké země pochází, jaká je tam situace, jaká je úspěšnost žadatelů z této země a podobně. Teprve posouzením uvedených skutečností je možné dle žalobce usoudit na případnou účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Takové úvahy však dle žalobce v předmětném rozhodnutí nejsou obsaženy. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný považuje podanou žádost za účelovou. Dle žalobce účelová žádost odpovídá pojmu použitém v zákoně o azylu, a to žádosti zjevně nedůvodné ve smyslu ust. § 16 zákona o azylu. Žalobce trvá na tom, že pokud žalovaný označuje žádost o azyl za nikoli zjevně nedůvodnou, pak se současně nemůže jednat o žádost účelově podanou ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Současně žalobce zdůraznil, že žalovaný nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie ČR učiněné v souvislosti se zajištěním žalobce za účelem správního vyhoštění. Vzhledem k absenci dokazování tak žalovaný nebyl schopen zohlednit okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, neboť tyto okolnosti nebyly zjišťovány při zajišťování za účelem správního vyhoštění. Z uvedených důvodů dle žalobce žalobou napadené rozhodnutí nesplňuje nároky kladené na odůvodnění správního rozhodnutí a není založeno na skutkovém stavu zjištěném v souladu s ust. § 2, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále žalobce namítal, že není dostatečně odůvodněna délka trvání jeho zajištění. Žalovaný se totiž zabýval maximální délkou doby zajištění, namísto stanovení lhůty přiměřené. Žalobce trvá na tom, že doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle. V rozhodnutí tedy nemá být uvedeno, jak dlouho je možné žalobce držet v zařízení, ale jak dlouho je nezbytné jej držet v zařízení pro zajištění cizinců s ohledem na dosažení sledovaného cíle. V případě žalobce je však zřejmé, že tento účel nebude naplněn, jelikož k meritornímu posouzení jeho azylové žaloby nedojde ani v maximální době zajištění 120 dnů. Dle žalobce skutečnost, že řízení o mezinárodní ochraně bude v první instanci trvat přibližně 110 dnů, není relevantním argumentem pro závěr, že žalobce má být zajištěn právě 110 dnů, což je pouze o 10 dnů méně, než je maximální povolená doba zajištění. Délka zajištění činí na žalobce dojem účelovosti. Dle jeho názoru byla délka zajištění stanovena tak, aby mohl být žalobce v zařízení pro zajištění cizinců co nejdelší dobu. Takový postup považuje žalobce za nezákonný. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný popsal zjištěný skutkový stav a zdůraznil, že má za to, že z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Dále stručně zrekapituloval průběh předcházejícího řízení o zajištění žalobce dle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a předchozí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, které nebylo vyhověno. K závěru, že v případě žalobce se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany jím byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, vedla žalovaného skutečnost, že žalobce podle svých slov i zjištění Policie ČR pobývá na území ČR od dubna 2015, svou žádost o mezinárodní ochranu podal teprve po svém opakovaném zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců, tedy až po více než svém ročním nelegálním pobytu na území ČR, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění, byl příslušným soudem pravomocně odsouzen k trestu vyhoštění a výkon vyhoštění se stal díky jeho nynějšímu zajištění Policií ČR reálným. Dle žalovaného je tak patrné, že žalobce se snaží zneužít azylového řízení k tomu, aby zabránil svému vyhoštění, neboť okolnosti, o které opírá svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany, existovaly již v době, kdy se sice po území pohyboval nelegálně, ovšem volně, takže mu nic nebránilo tuto žádost podat. V průběhu správního řízení o vyhoštění vedeném v dubnu 2016 dle zákona o pobytu cizinců se žalobce navíc vyjadřoval v tom smyslu, že jeho vycestování z ČR nic nebrání a že se chce vrátit domů na Ukrajinu. Ze všech výše uvedených důvodů je dle žalovaného patrné, že ze strany žalobce byly naplněny důvody pro aplikaci ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, postup žalovaného odpovídá závěrů obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 Azs 55/2016. K námitce týkající se délky trvání zajištění žalovaný uvedl, že má za to, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jsou uvedeny zcela konkrétní a specifické okolnosti případu žalobce, které svědčí pro závěry žalovaného, že zajištění pod dobu 110 dnů je zcela přiměřené. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce s vyřízením věci bez jednání výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil s takovým projednáním věci v zákonem stanovené lhůtě svůj nesouhlas, ačkoliv o tom byl poučen ve výzvě zaslané mu soudem. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovují ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Praha“), ze dne 12. 8. 2016, č. j. KRPA- 305195/ČJ-2016-000022, byl žalobce zajištěn podle ust. § 124 zákona o pobytu cizinců a umístěn do ZZC Drahonice za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že dne 12. 8. 2016 hlídce policie vyslané k řešení jeho protiprávního jednání, když byl přistižen při krádeži zboží v obchodě OBI Praze, ul. Prosecká, nepředložil k prokázání své totožnosti žádný doklad totožnosti. Následnou lustrací v dostupných evidencích bylo zjištěno, že jmenovaný je veden v evidenci nežádoucích osob. Proto byl zajištěn a eskortován na OPKPE Praha. Zde bylo dalším šetřením zjištěno, že žalobci bylo správním rozhodnutím OPKPE Praha ze dne 19. 4. 2016, č. j. KRPA-148727/ČJ-2016-000022, které nabylo právní moci téhož dne uloženo vyhoštění z území členských států EU na dobu 1 roku a byla mu stanovena lhůta pro vycestování na 30 dní, tedy do 18. 5. 2016. V průběhu správního řízení o vyhoštění se žalobce vyjadřoval v tom smyslu, že jeho vycestování z ČR nic nebrání a že se chce vrátit domů na Ukrajinu. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, protože byl dne 18. 4. 2016 zadržen při pobytové kontrole na Hlavním nádraží v Praze, kdy nebyl schopen předložit hlídce OPKPE Praha žádný doklad opravňující jej k pobytu na území ČR. Následně bylo k jeho osobě zjištěno, že nedisponuje platným vízem, povolením k pobytu, ani jiným žádným oprávněním k pobytu na území ČR. Při současném zadržení jmenovaného OPKPE Praha dále zjistil, že žalobce ve stanovené lhůtě nevycestoval a byl opětovně zadržen policií dne 15. 7. 2016, a to při krádeži v prodejně Albert v Praze 1. Pro přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání dle ust. § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byl žalobce odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 17. 7. 2016, sp. zn. 9T 72/2016, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2016, k samostatnému trestu vyhoštění na dobu 18 měsíců. Ani poté však žalobce nevycestoval. Bylo tedy zjištěno, že žalobce nerespektoval jak správní rozhodnutí o vyhoštění tak soudem vydaný trestní příkaz a ve stanovené době z území ČR nevycestoval. Vzhledem k tomu byl žalobce žalobou napadeným rozhodnutím zajištěn a umístěn do ZZC Drahonice. Dne 16. 8. 2016 pak žalobce v ZZC Drahonice podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž nově uvedl, že se nyní změnila geopolitická situace ve světě a na Ukrajině, díky čemuž může být odveden do války, kterou nepodporuje. Dále sdělil, že nechce zabíjet své bratry, a proto žádá o udělení mezinárodní ochrany, k čemuž dodal, že v ČR je dlouho, naučil se jazyk a líbí se mu kultura a kolorit. Primárně se soud zabýval námitkou, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývají skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr žalovaného, že byly naplněny důvody pro zajištění žalobce dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle citovaného ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že „existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv jmenovaný mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, když o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve po více než roce pobytu na území ČR, až po svém zadržení a zajištění za účelem realizace správního vyhoštění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Je zřejmé, že v průběhu svého předchozího pobytu na území ČR mohl o mezinárodní ochranu požádat. Z výpovědí jmenovaného, ani z jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevyplynulo naprosto nic, co by jmenovanému nebylo známo již před jeho zajištěním nebo by mu bránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu. V průběhu řízení o zajištění vedeného OPKPE Praha bylo také jednoznačně prokázáno, že jmenovaný nerespektoval svou zákonnou povinnost vycestovat z území ČR a EU, a to ani poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, a dokonce ani poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, a dokonce ani poté, co byl odsouzen k trestu vyhoštění Obvodním soudem pro Prahu 1 k trestu vyhoštění.“ Z výše uvedené citace dle soudu jednoznačně vyplývá, že se předmětnou otázkou žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem zabýval. V žalobou napadeném rozhodnutí tak jsou uvedeny dostatečné důvody pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na daný případ. Proto soud shledal v tomto směru rozhodnutí plně přezkoumatelným. Dále se soud zabýval věcnou správností závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K naplnění uvedeného ustanovení musí být splněny kumulativně tři skutečnosti. Za prvé, žádost o mezinárodní ochranu musí být podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla naplněna. Za druhé musí existovat oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu a v minulosti nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a dokonce ani pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 7. 2016, sp. zn. 9 T 72/2016, jímž byl odsouzen k trestu vyhoštění a území ČR neopustil. Žalobce byl zajištěn Policií ČR za účelem realizace jeho vyhoštění. Žalobce tedy podal svou žádost o mezinárodní ochranu právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude realizováno jeho vyhoštění, když mu bylo pravomocně uloženo nejenže správní vyhoštění, nýbrž již byl i soudem pravomocně odsouzen k trestu vyhoštění. Z uvedených skutečností se lze dle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla žalobcem podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za naplněnou. Poslední podmínkou pro možnost aplikace je skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval již od dubna 2015, jak sám žalobce vypověděl a což odpovídalo zjištění Policie ČR, a svoji žádost o mezinárodní ochranu ze dne 16. 8. 2016 podal až po svém zajištění Policií ČR, k čemuž došlo dne 12. 8. 2016, přestože ji mohl podat okamžitě po svém přicestování do ČR v dubnu 2015. I tato třetí podmínka byla tedy dle soudu naplněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikováno ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. K námitce žalobce, ve které ztotožňuje pojem „účelovost“ pojmem „zjevná nedůvodnost“ soud uvádí následující. Skutečnost, že žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí označil podání žádosti o mezinárodní ochranu ze strany žalobce za účelové nelze nikterak dávat do souvislosti s posuzování skutečnosti, zda o předmětné žádosti o mezinárodní ochranu je možné rozhodnout v souladu s ust. § 16 zákona o azylu s tím, že se jedná o žádost zjevně nedůvodnou. Když označil žalovaný podanou žádost za účelovou, hodnotil tím pohnutky, které vedly žalobce k jejímu podání, když, jak bylo již výše uvedeno, dospěl k závěru, že byla předmětná žádost podána dle žalovaného za existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Žalovaný tím hodnotil účel, za jakým byla žádost podána. Ovšem v souladu s ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí k tomu, aby žádost o mezinárodní ochranu bylo možné hodnotit jako zjevně nedůvodnou a rozhodnout o ní ve zkráceném řízení, ještě jedna zásadní skutečnost, a to skutečnost, že cizinec v žádosti neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ust. § 12 zákona o azylu, nebo že mu hrozí újma podle ust. § 14a zákona o azylu. Poukaz (byť velmi stručný) na uvedené azylově relevantní důvody však v žalobcově žádosti je – obava z války na Ukrajině v případě návratu do vlasti. Proto ji nelze považovat za zjevně nedůvodnou, přestože správní orgán dospěl k závěru, že byla podána účelově. Dále soud uvádí, že žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí v dostatečné míře vypořádal s nemožností aplikace zvláštních opatření uvedených v ust. § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný přitom dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že vzhledem k evidentní účelovosti žalobcova jednání a s přihlédnutím k jeho protiprávnímu jednání, které dokonce představuje i trestnou činnost, by uplatnění zvláštního opatření dle ust. § 47 zákona o azylu nebylo účinné. K otázce věcné správnosti závěrů žalovaného k uvedené otázce soud uvádí následující. Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, lze na danou věc aplikovat, třebaže se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle ust. § 129 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť současně obsahuje obecné závěry týkající se otázky možnosti využití zvláštních opatření jako alternativy k zajištění, ze kterých lze vycházet i při posuzování možnosti využití zvláštních opatření dle zákona o azylu. V citovaném rozsudku je s odkazem na obdobnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 - 34) konstatováno, že volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Tyto závěry lze plně využít při hodnocení možnosti uplatnění zvláštních patření dle zákona o azylu. Žalovaný, jak již bylo výše zmíněno, v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl skutečnosti, které dle jeho názoru zpochybňují závěr, že žalobce při využití zvláštních opatření bude se správním orgánem v řízení o azylu řádně spolupracovat a případně bude respektovat důsledky negativního rozhodnutí ve věci. Tím dle názoru soudu i s ohledem na odkaz na výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostatečně odůvodnil svůj závěr, že v případě žalobce nelze využít zvláštních opatření dle ust. § 47 zákona o azylu. K námitce týkající se doby trvání zajištění žalobce uvádí soud, že k otázce odůvodnění stanovené doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců se již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014 – 45, který je dostupný na www.nssoud.cz. Soud konstatuje, že uvedené odůvodnění stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců je dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Z rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný při stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a stanovená délka zajištění v trvání 110 dnů odpovídá smyslu a účelu samotného zajištění cizince dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. I tuto námitku žalobce tedy shledal soud jako nedůvodnou. Soud proto uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným, neboť žalovaný vycházel především z vlastních výpovědí žalobce a zjištění Policie ČR. Soud má za to, že skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu, a proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 23. září 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová