78 Az 40/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: V. T . , nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t. č. umístěného v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, se sídlem Drahonice u Lubence č. p. 41, Podbořany, PSČ 441 01, zastoupeném Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlín, Nile house, ul. Karolinská č. p. 654/2, PSČ 186 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o v n i t r a, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2016, č. j. OAM-107/LE-LE05-LE05-PS-2016, ev. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2016, č. j. OAM- 107/LE-LE05-LE05-PS-2016, ev. č. „X“, kterým žalovaný rozhodl, že žalobce je podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a podle ust. § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 10. 12. 2016, neboť je žalovaný přesvědčen, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný porušil ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ve spojení s ust. § 46a odst. 5 zákona o azylu a čl. 9 odst. 1 přepracovaného znění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013 (dále jen „přijímací směrnice“), když stanovil dobu zajištění žalobce delší než 30 dní. Stát má dle žalobce povinnost vyplývající z čl. 9 odst. 1 přijímací směrnice stanovit dobu zajištění co nejkratší a tak, aby zajištění trvalo jen po dobu, po kterou přetrvává důvod, pro nějž bylo nařízeno, tedy v případě žalobce pod dobu, po kterou lze jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany považovat za účelovou. Žalobce zastává názor, že žalovaný je podle ust. § 27 odst. 5 zákona o azylu omezen lhůtou 30 dnů, v níž je povinen vydat rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce pro její zjevnou nedůvodnost podle ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, pokud je naplněn důvod zajištění podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015-32, podle nějž stanovení doby trvání zajištění v rozporu s právním předpisem, na jehož základě k zajištění došlo, způsobuje nezákonnost rozhodnutí o zajištění. Případné nedodržení lhůty 30 dní k vydání rozhodnutí je pak dle žalobce nutné vykládat k tíži žalovaného. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí jako nedůvodné, neboť stanovení doby zajištění je podle něj dostatečně odůvodněno konkrétními a specifickými okolnostmi případu žalobce, tedy předpokládanou délkou řízení o mezinárodní ochraně a případného soudního přezkumu, neochotou žalobce vycestovat z území ČR, řízením o správním vyhoštění žalobce a neexistencí významných vazeb na území ČR. Žalovaný taktéž vyjádřil nesouhlas s tím, že důvod, pro který byl žalobce zajištěn podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, by měl vést k zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné dle ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, přičemž odkázal na odůvodnění na str. 5 napadeného rozhodnutí a na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 41 Az 17/2016-19, v němž soud vyslovil, že shledává rozdíl mezi zjevně nedůvodnou žádostí o udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a účelovou žádostí podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný taktéž zrekapituloval svá skutková zjištění, na jejichž základě posoudil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako účelovou podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a dospěl k závěru o nezbytnosti omezení jeho osobní svobody během řízení ve věci mezinárodní ochrany. O žalobě soud rozhodl podle § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť nařízení jednání nepovažoval za nezbytné a žádný z účastníků řízení jej ani v zákonem stanovené lhůtě nenavrhl. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým je povinen přihlédnout bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky ovšem v projednávané věci zjištěny nebyly. Mezi účastníky řízení není sporu o skutkových okolnostech, které vyplývají z obsahu správního spisu, nýbrž o právním posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a od toho se odvíjejícího stanovení doby trvání zajištění. Podle ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu stanoví ministerstvo v rozhodnutí o zajištění dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů. Soud má za to, že je třeba rozlišovat mezi pojmem zjevně nedůvodné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, o níž ministerstvo rozhoduje podle ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu jejím zamítnutím, což je podle ust. § 2 odst. 1 písm. e) zákona o azylu považováno za rozhodnutí ve věci (mezinárodní ochrany), a „účelové žádosti“ coby důvodu rozhodnutí o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Pro účely rozhodnutí o zajištění žadatele totiž postačuje (kromě skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců), že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Avšak pro účely rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které musí být dle ust. § 27 odst. 5 zákona o azylu vydáno ve lhůtě 30 dnů (tedy v mnohem delší lhůtě než rozhodnutí o zajištění, které musí žalovaný učinit v poměrně krátké lhůtě 5 dnů dle ust. § 46a odst. 4 zákona o azylu), musí být kromě skutečnosti, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, rovněž prokázáno, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Může tudíž nastat situace, že i když jsou dány oprávněné důvody se domnívat, že se jedná o žádost účelovou, nemusí se současně jednat o žádost zjevně nedůvodnou. V případě žalobce, který je státním příslušníkem Ukrajiny, je třeba vycházet z toho, že v zemi jeho původu stále dochází k ozbrojeným střetům v separatistických regionech na východě země, což lze považovat přinejmenším za skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobci hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Ostatně Nejvyšší správní soud ve své judikatuře prakticky vylučuje v případě ukrajinských žadatelů o mezinárodní ochranu aplikaci ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, a to vzhledem k aktuální situaci na Ukrajině. Proto žádost žalobce nešlo bez dalšího posuzovat jako zjevně nedůvodnou podle ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a žalovaný nepochybil, pokud se jí hodlá meritorně zabývat ve lhůtě pro vydání rozhodnutí podle ust. § 27 odst. 1 zákona o azylu, která činí nejvýše šest měsíců. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud považuje odůvodnění žalovaného týkající se stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců s přihlédnutím k účelu zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jímž je především zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany, v délce 110 dnů za dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Žalovaný konkrétně přihlédl k předpokládané délce řízení o mezinárodní ochraně, které by mělo být skončeno ve lhůtě 90 dní, k povinnosti prodloužit dobu zajištění o dalších 15 dnů na podání případné správní žaloby, která má téměř ve všech případech odkladný účinek, a k pětidenní průměrné lhůtě na doručování dokumentů v rámci soudního řízení. Z rozhodnutí je tudíž zřejmé, že žalovaný při stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a že nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení. Úvaha žalovaného ohledně stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců je také v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu k této otázce (např. v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014-45, dostupném na www.nssoud.cz). S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 21. října 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová