78 Az 43/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: V. T . , nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, se sídlem Drahonice u Lubence č. p. 41, Podbořany, PSČ 441 01, zastoupeném Mgr. Ing. Jakubem Backem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovice, ul. Sevastopolská č. p. 378/16, PSČ 101 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v u v n i t r a, Odboru azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2016, č. j. OAM-107/LE-LE05-P18- 2016, E. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, ve znění jejího doplnění ze dne 3. 11. 2016 domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 12. 10. 2016, č. j. OAM-107/LE-LE05-P18-2016, E. č. „X“, ve věci mezinárodní ochrany, kterým byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany dle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), označena jako nepřípustná s odůvodněním, že odpovědným státem za posouzení jeho žádosti má být stát Polská republika, a řízení bylo zastaveno dle ust. § 25 písm. i) téhož zákona. Žalobce v žalobě ve znění jejího doplnění uvedl, že s žalobou napadeným rozhodnutím nesouhlasí. Dle jeho tvrzení jsou v Polsku ve vztahu k ukrajinským žadatelům o mezinárodní ochranu systematické nedostatky, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů. Žalobce uvedl, že se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí sice obecně zabýval eventuálními systematickými nedostatky azylových řízení v Polsku, avšak již se nezabýval konkrétními nedostatky žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny. Polsko se od vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině potýká s nárůstem žádostí o udělení mezinárodní ochrany, neboť se jedná o stát hraničící s Ukrajinou. Žalobce porovnal míru úspěšnosti podaných žádostí o mezinárodní ochranu v Polsku a v České republice, přičemž v Polsku byla udělena mezinárodní ochrana ve třech případech a v České republice za stejné období ve sto čtyřiceti pěti případech. Podle žalobce je to způsobeno restriktivním přístupem Polska k udělování mezinárodní ochrany, neboť žadatelé jsou povinni prokázat nemožnost bezpečného přesídlení do jiné země původu. Podle žalobce však i při vnitřním přesídlení musí být dodrženy určité garance a musí být posouzena možnost dotčené osoby odcestovat do bezpečné části země původu. Žalobce spatřuje v Polském azylovém systému nedostatek, který musí vést k aplikaci čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 604/2013 (dále jen „Dublinské nařízení“), neaplikovat čl. 12 Dublinského nařízení a azylové řízení vést v České republice. Na základě veškerých shora uvedených skutečností žalobce navrhl, aby soud posuzované rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že popírá oprávněnost námitek uplatněných žalobcem. Dle jeho názoru námitky žalobce neprokazují, že by žalovaný v průběhu správního řízení porušil ustanovení správního řádu, zákona o azylu či mezinárodní smlouvy a vydal nezákonné rozhodnutí. Žalovaný se zabýval všemi fakty, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, a dospěl k závěru, že žalobce neuvedl takové skutečnosti, které by odporovaly užití ust. § 25 písm. i) zákona o azylu ve spojení s ust. § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalovaný připomněl, že Polsko dne 5. 9. 2016 uznal svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a dále uvedl, že v Polsku žalobci žádné nelidské či ponižující zacházení nehrozí, neboť Polsko dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje právnickým osobám dohled nad dodržováním těchto práv. Polsko není podle žalovaného zasaženo migrační krizí jako jiné státy Evropské unie, například balkánské státy, a poukázal na skutečnost, že do Polska jsou navraceni žadatelé i z jiných států Evropské unie, nikoli pouze z České republiky. Na základě výše uvedeného se žalovaný nedomnívá, že by jím vydané rozhodnutí bylo nezákonné či že by jím byl žalobce zkrácen na svých právech, a proto navrhl zamítnutí žaloby. V replice žalobce uvedl, že oproti Polsku žalovaný institut vnitřního přesídlení aplikuje, avšak činí tak přezkoumatelným způsobem. Žalobce odkázal na rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2015, č. j. OAM-377/ZA-ZA08-K01-2014, v němž shledal aplikaci využití institutu vnitřního přesídlení za nemožnou. V případě Polska je však institut aplikován paušálně a nepřijatelně. Závěrem připomněl, že podle měsíčního statistického přehledu Ministerstva vnitra „Mezinárodní ochrana v České republice, říjen 2016“, byla udělena doplňková ochrana hned dvěma občanům Ukrajiny. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu své nesouhlasy s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělili, když byli o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučeni. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. Již výše bylo zmíněno, že žalobou napadeným rozhodnutím byla žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany dle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu označena jako nepřípustná s odůvodněním, že odpovědným státem za posouzení jeho žádosti má být stát Polsko, a řízení bylo zastaveno dle ust. § 25 písm. i) téhož zákona. Podle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Podle čl. 18 Dublinského nařízení je členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle tohoto nařízení povinen přijmout zpět žadatele o mezinárodní ochranu, který podal žádost v jiném členském státě a dokončit posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce v předmětné věci namítal systematické nedostatky v azylovém řízení v Polsku vůči ukrajinským azylantům a poukázal na aplikaci institutu vnitřního přesídlení. Pro daný případ je podstatné, že žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v České republice dne 22. 8. 2016, přičemž před podáním žádosti byl držitelem víza vydaného právě Polskem s platností ode dne 30. 9. 2015 do 18. 6. 2016. Vzhledem k tomu, že žalobce byl držitelem víza, jehož platnost skončila před méně než šesti měsíci, bylo nezbytné aplikovat čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení, a státem příslušným k dokončení posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany bylo právě Polsko. Tyto skutečnosti prokazatelně vyplývají z obsahu správního spisu, který soudu předložil žalovaný, a to konkrétně na základě posouzení údajů v cestovním dokladu žalobce. Z obsahu správního spisu dále vyplynulo, že žalovaný požádal dne 25. 8. 2016 Polsko o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal na území České republiky, to vše ve smyslu Dublinského nařízení. Dne 5. 9. 2016 obdržel žalovaný informaci, že Polsko uznalo podle čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení svoji příslušnost k posouzení dotyčné žádosti a souhlasí s přijetím žalobce na své území. Dále z obsahu správního spisu vyplývá, že nebylo naplněno žádné z kritérií, které by určilo příslušnost České republiky k posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Polsko je přitom členem EU, její státní moc dodržuje právní předpisy a lidská práva. Je považována za bezpečnou zemi původu v rámci států EU, což dokládá fakt, že v Polsku žádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků ročně nemající obavy z tamního azylového systému, jak je soudu známo mj. i z jeho úřední činnosti. Ani žalobci tak nehrozí v Polsku nelidské či ponižující zacházení a nemá opodstatněné důvody k obavám z návratu do Polska. Námitku žalobce k aplikaci čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, které by vedly k neaplikaci čl. 12 Dublinského nařízení, tak soud neshledal. Žalovaný se řádně zabýval skutečností, zda existují závažné důvody se domnívat, že v Polsku dochází k systematickým nedostatkům, přičemž dospěl k závěru, že Polsko je bezpečnou zemí a nedochází zde k riziku možného nelidského či ponižujícího zacházení, s čímž se ztotožnil i soud. Polsko není zasaženo tzv. migrační krizí jako některé jiné středoevropské státy, a proto nejsou dány objektivní důvody k případnému zhoršení poměrů žadatelů o mezinárodní ochranu v důsledku jejich enormního počtu, které by hostitelský stát nadměrně zatěžoval, jako tomu bylo dočasně např. v Maďarsku. Tento dílčí závěr soudu o tom, že v polském azylovém systému nedochází k systematickým nedostatkům, je přitom nutné vztáhnout i vůči žadatelům z Ukrajiny. Na tomto místě soud podotýká, že již výše zmínil, že v Polsku žádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků ročně včetně žadatelů z Ukrajiny, což signalizuje fakt, že tito žadatelé nemají obavy z tamního azylového systému. Neproblematickému azylovému systému v Polsku pak nasvědčuje i skutečnost, že do Polska jsou navraceni rovněž žadatelé o mezinárodní ochranu z jiných zemí EU, nikoliv pouze z České republiky. Za výše nastíněného skutkového stavu tak žalovaný legitimně uzavřel, že žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany je ve vztahu k České republice nepřípustná dle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle ust. § 25 písm. i) téhož zákona s tím, že příslušným státem k posouzení dané žádosti je Polsko. Žalobce by měl brát v potaz, že každá žádost o udělení mezinárodní ochrany je posuzována individuálně, což se v případě žalobce žalobou napadeným rozhodnutím stalo, když nejen správní orgány České republiky, nýbrž i správní orgány celé EU včetně Polska, nesmějí paušalizovat jednotlivé případy. Z obsahu správního spisu v tomto směru totiž vyplývá, že dne 26. 8. 2016, tj. poté, co byl žalobce zadržen při nelegálním pobytu na území České republiky, byl se žalobcem uskutečněn pohovor, v rámci něhož mu byla dána možnost se vyjádřit ke svým osobním a rodinným poměrům, čehož plně využil. Soud proto uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným. Žalovaný vycházel především z vlastní výpovědi žalobce a relevantní právní úpravy obsažené v zákoně o azylu a Dublinském nařízení. Soud má za to, že skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ust. § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ust. § 68 odst. 3 téhož zákona. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu, a proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval. O přiznání odměny ustanovenému advokátovi soud rozhodne samostatným usnesením.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 12. prosince 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová