78 Az 9/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: N. K. J., nar. „X“, státní příslušnost Irák, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, se sídlem Drahonice u Lubence č. p. 41, Podbořany, PSČ 441 01, zastoupeném Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlín, Nile house, ul. Karolinská č. p. 654/2, PSČ 186 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o v n i t r a, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2016, č. j. MV-22013-3/OAM-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2016, č. j. MV-22013- 3/OAM-2016, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 21. 12. 2015, č. j. CPR-36388-27/ČJ-2015-933000, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o navrácení v předešlý stav podle ust. § 41 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve věci podání žádosti o mezinárodní ochranu. Současně nebylo v usnesení vyhověno žádosti o přiznání odkladného účinku. V žalobě uvedl, že žalovaný napadeným rozhodnutím porušil čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který zakládá právo cizince na přístup k řízení o mezinárodní ochraně. Na žádost žalobce o mezinárodní ochranu, doručenou žalovanému dne 19. 12. 2015, je dle žalobce nutno hledět jako na žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 2 písm. b) procedurální směrnice, a proto je povinností příslušného státního orgánu vyplývající z čl. 6 odst. 1 procedurální směrnice tuto žádost ve lhůtě 3 dnů zaregistrovat a vést o ní řízení. Možnost odmítnout žádost jako opožděnou, a vyloučit ji tak z meritorního posuzování, není v uvedené směrnici stanovena. Včasné nepodání žádosti o mezinárodní ochranu nemůže být podle žalobce samo o sobě důvodem, pro který lze takovou žádost odmítnout, a to tím spíše v příliš krátké lhůtě 7 dnů. Žalobce v této souvislosti rovněž odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jabari v. Turecko ze dne 11. 7. 2000. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky považuje za neopodstatněné, neboť nereflektují skutečný stav věci, a navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce podle žalovaného nesplnil důvody pro prominutí zmeškání úkonu stanovené v § 41 správního řádu, když neprokázal přítomnost závažných důvodů, jež by nastaly bez jeho zavinění a bránily mu ve včasném podání žádosti o mezinárodní ochranu, a když o prominutí nepožádal ve lhůtě 15 dnů od pominutí překážky. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, z nějž lze podle něj dovodit nezájem žalobce žádat o mezinárodní ochranu na území států, přes které cestoval, včetně České republiky, kde byl v zařízení pro zajištění cizinců dne 13. 10. 2015 informován o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu ve lhůtě 7 dnů i o důsledcích uplynutí této lhůty, na což zareagoval až dne 19. 12. 2015, kdy předložil plnou moc udělenou svému právnímu zástupci, žádost o navrácení v předešlý stav spolu s žádostí o přiznání odkladného účinku této žádosti a opožděnou žádost o mezinárodní ochranu, tedy dva dny před deportací připravenou na 21. 12. 2015 na základě uloženého správního vyhoštění. Podle žalovaného si tedy žalobce musel být plynutí sedmidenní lhůty vědom, a pokud považoval k podání žádosti o mezinárodní ochranu za potřebné poskytnutí právního poradenství, mohl kontaktovat pracovníky nevládní organizace působící v zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný také odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2015, č. j. 4 Azs 247/2015, a připomněl, že i v řízení o správním vyhoštění jsou s ohledem na zásadu non-refoulement posuzovány důvody, pro které by nebylo možné správní vyhoštění realizovat. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce nevyjádřil s vyřízením věci bez jednání v zákonem stanovené lhůtě svůj nesouhlas, ačkoliv o tom byl poučen ve výzvě zaslané mu soudem, a žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil v písemném vyjádření k žalobě. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle ust. § 75 odst. 1 s. ř. s.), dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 30. 9. 2015 byl žalobce kontrolován Policií ČR, kdy jel v osobním automobilu na dálnici D8 ve směru na Spolkovou republiku Německo a nepředložil žádný platný cestovní doklad, platné vízum ani povolení k pobytu na území České republiky. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 12. 10. 2015, č. j. KRPU-211126-44/ČJ-2015-040022-SV, byl pak žalobce zajištěn za účelem jeho správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a umístěn do ZZC Drahonice. Žalobce uvedené rozhodnutí převzal dne 13. 10. 2015, kdy byl také informován podle ust. § 3a písm. a) bodu 4 a § 3b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), o možnosti učinit prohlášení o mezinárodní ochraně v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice a o tom, že toto oprávnění zaniká uplynutím 7 dnů ode dne, kdy byl policií informován o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany na území a důsledcích spojených s uplynutím této lhůty. Převzetí tlumočníkem přeložených informací do jazyka arabského stvrdil žalobce svým podpisem. Následně se žalobce dle protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ke shromážděným podkladům vyjádřil tak, že popsal svou cestu z Iráku, kterou nastoupil za vlastní finance dne 19. 9. 2015, přes Turecko, Řecko, Makedonii, Srbsko, Maďarsko, Rakousko a Českou republiku, přes kterou jen projížděl, neboť měl namířeno do Švédska za bratrem. Žalobce rovněž připustil, že věděl, že k cestování po Evropě potřebuje vízum a že se jinak dopouští protiprávního jednání. Uvedl, že z Iráku odjel z bezpečnostních důvodů, neboť tam dochází k výbuchům, čistkám mezi šíity a hrozí mu smrt za kolaboraci, neboť 5 let vykonával u americké armády práce svářeče pro základnu v Bagdádu. Rovněž uvedl, že o azyl nikde nežádal. Dne 19. 12. 2015 pak žalobce podal prostřednictvím svého právního zástupce žádost o mezinárodní ochranu z důvodu, že mu v Iráku hrozí nebezpečí ze strany Islámského státu a milicí, které tam působí, spolu s žádostí o navrácení v předešlý stav (prominutí zmeškání úkonu – podání žádosti o mezinárodní ochranu) a o přiznání odkladného účinku. Žádost o prominutí zmeškání úkonu zdůvodnil tím, že neporozuměl poučení o možnosti žádat o mezinárodní ochranu ve lhůtě 7 dnů od nástupu do Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, nebyl upozorněn na následky nepodání této žádosti a že v době jeho zajištění byla obtížně dostupná právní pomoc. Podle čl. 6 odst. 1 procedurální směrnice učiní-li určitá osoba žádost o mezinárodní ochranu u orgánu, který je podle vnitrostátního práva příslušný k registraci této žádosti, provede se tato registrace do třech pracovních dnů od učinění žádosti. Pokud je žádost o mezinárodní ochranu učiněna u jiných orgánů, u nichž je pravděpodobné, že budou takové žádosti dostávat, ale nejsou podle vnitrostátního práva příslušné k jejich registraci, členské státy zajistí, aby byla registrace provedena do šesti pracovních dnů od učinění žádosti. Členské státy zajistí, aby těmto jiným orgánům, u nichž je pravděpodobné, že budou žádosti o mezinárodní ochranu dostávat, jako jsou policejní orgány, pohraniční stráž, imigrační orgány a pracovníci detenčních zařízení, byly poskytnuty příslušné informace a aby jejich pracovníkům byla poskytnuta úroveň školení nezbytná pro plnění jejich úkolů a povinností a pokyny pro poskytování informací žadatelům ohledně místa a způsobu podávání žádostí o mezinárodní ochranu. Podle ust. § 3b odst. 1 zákona o azylu zaniká oprávnění cizince podat žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců uplynutím 7 dnů ode dne, kdy byl policií informován o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany na území a důsledcích spojených s uplynutím této lhůty. Námitku žalobce, že napadené rozhodnutí žalovaného je v rozporu s čl. 6 odst. 1 procedurální směrnice, považuje soud za neopodstatněnou. Smyslem shora citovaného ustanovení procedurální směrnice, upravujícího přístup k řízení o mezinárodní ochraně, je především to, aby cizinci bylo umožněno formulovat žádost o mezinárodní ochranu v okamžiku, kdy se nachází na hraničním přechodu nebo v zajišťovacím zařízení před jeho případným vyhoštěním, a aby příslušné státní orgány vyřídily nezbytné formality související s podáním žádosti ve stanovené krátké lhůtě. Procedurální směrnice byla do zákona o azylu transponována zákonem č. 314/2015 Sb., s účinností od 18. 12. 2015, sedmidenní lhůta k oprávnění podat žádost o mezinárodní ochranu upravená v ust. § 3b odst. 1 zákona o azylu přitom zůstala i po této transpozici nedotčena a nelze ji považovat za překážku přístupu k řízení o mezinárodní ochraně. Co se týče žalobcovy argumentace rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jabari v. Turecko ze dne 11. 7. 2000, skutkové okolnosti jsou v dané věci naprosto odlišné od případu žalobce, který svou žádost o mezinárodní ochranu nepodal se zpožděním pouhých několika dní po příjezdu na území České republiky jako paní Jabari v Turecku, ale téměř dvou měsíců po řádném poučení v zařízení pro zajištění cizinců o možnosti žádost podat ve lhůtě sedmi dnů a následcích jejího marného uplynutí. Kromě toho byla žádost paní Jabari odůvodněna reálnými obavami z trestního stíhání a nelidského trestu za cizoložství (smrt ukamenováním nebo bičování) oproti odůvodnění žádosti žalobce blíže nespecifikovaným nebezpečím ze strany Islámského státu, který ovládl část území Iráku, a milicí. Stejně tak právní úprava je v České republice odlišná od tehdejší turecké právní úpravy, která umožňovala podat žádost o azyl ve lhůtě pěti dnů od příjezdu do Turecka, zatímco podle české právní úpravy ji lze podat ve lhůtě sedmi dnů, která začne běžet až po řádném poučení ze strany policie, přičemž zmeškání této lhůty lze při splnění zákonných podmínek prominout. Podle ust. § 41 odst. 2 správního řádu může o prominutí zmeškání úkonu požádat účastník do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit. S požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá. Zmeškání úkonu nelze prominout, jestliže ode dne, kdy měl být úkon učiněn, uplynul jeden rok. Podle odst. 4 citovaného ustanovení promine správní orgán zmeškání úkonu, prokáže-li podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Na základě skutkového stavu zjištěného ve správním řízení dospěl soud k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu s ust. § 41 správního řádu. Žalobce byl Policií ČR v zařízení pro zajištění cizinců řádně poučen o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany na území ČR ve lhůtě 7 dnů a důsledcích spojených s uplynutím této lhůty, přičemž poučení přetlumočené do arabského jazyka podepsal bez výhrad, že by mu neporozuměl. Kdyby žalobce chtěl o mezinárodní ochranu požádat, mohl tak učinit s uvedením důvodů tvrzených již v jeho vyjádření ze dne 13. 10. 2015, z nějž naopak plyne, že neměl v úmyslu žádat o mezinárodní ochranu v České republice. Nežádal o ni ani v žádném jiném státě Evropské unie, kterým předtím projížděl, neboť jeho cílovou destinací bylo Švédsko. Žalobce však svou žádost o mezinárodní ochranu podal až téměř dva měsíce poté, co mu sedmidenní lhůta k jejímu podání dle § 3b odst. 1 zákona o azylu dávno uplynula, a krátce před termínem jeho plánovaného vyhoštění, o němž se dozvěděl, což plyne z jeho žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ze dne 21. 12. 2015 sepsané jeho zástupcem (Organizací pro pomoc uprchlíkům) a adresované Městskému soudu v Praze. S ohledem na tyto skutečnosti lze rovněž další důvod žádosti žalobce o prominutí zmeškání úkonu, jímž byla obtížná dostupnost právní pomoci, hodnotit jako účelový. Soud má stejně jako žalovaný a správní orgán I. stupně za to, že k samotnému podání žádosti o mezinárodní ochranu není právní pomoc nezbytná (zvláště když byl žalobce schopen formulovat možné důvody této žádosti ve svém vyjádření ze dne 13. 10. 2015, aniž by o ni však chtěl žádat na území ČR) a že žalobce mohl využít služeb neziskových organizací (alespoň zapsáním se na seznam), a to i dříve než dne 19. 12. 2015, kdy si naopak zajistil právní pomoc advokáta. Správní orgány obou stupňů tedy správně uzavřely, že žalobce v rozporu s ust. § 41 odst. 4 správního řádu neprokázal, že by mu ve včasném podání žádosti o mezinárodní ochranu bránily závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění, a proto nebylo možné jeho žádosti o prominutí zmeškání tohoto úkonu vyhovět. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 31. října 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová