8 Co 3/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Viléma Šetka a JUDr. Martina Vícha ve věci žalobce Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozeného dne 10. 2. 1959 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/1 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/2 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o náhradě škody ve formě úroků z prodlení, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne Anonymizováno , č. j. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno - Anonymizováno ,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále již jen soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení celkem částky , částka, (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částky , částka, , , částka, a , částka, na podkladě tvrzení, že představované výsluhovým příspěvkem, odchodným a peněžitým darem. Soud prvního stupně učinil zjištění, že žalobce byl vojákem z povolání, vůči kterému bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 trestního zákona, porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku, porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 trestního zákoníku, přičemž trestní řízení , Anonymizováno, němu bylo skončeno až na základě usnesení Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Z výnosu Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne , datum, zjistil, že služební poměr žalobce zanikl k , datum, . Podle potvrzení o délce výkonu vojenské činné služby ze dne , datum, žalobcův služební poměr dosáhl 36 roků, 4 měsíců a 10 dnů. Rozhodnutím Ministerstva obrany ze dne , datum, bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši , částka, , částka byla žalobci zaslána dne , datum, . Ministerstvo obrany dalším rozhodnutím ze dne , datum, žalobci přiznalo výsluhový příspěvek od , datum, , včetně jeho navýšení v následujících letech; doplatek výsluhového příspěvku za období od ledna 2015 do , datum, činil částku , částka, , tato částka byla žalobci vyplacena dne , datum, . Rozhodnutím Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne , datum, byla žalobci přiznána částka , částka, coby peněžitý dar za období od , datum, do , datum, . Ze žádosti ze dne , datum, soud prvního stupně ověřil, že žalobce u žalované vznesl nárok na náhradu škody ve formě úroků z prodlení z opožděně vyplacených náhrad, přičemž žalovaná potvrdila přijetí tohoto podání přípisem ze , Anonymizováno, , datum, . Ze záznamu o pohovoru ze dne , datum, ověřil, že žalobci byla stanovena doba trvání služebního poměru na dobu určitou do , datum, . K žádosti žalobce o poskytnutí odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. přijala žalovaná stanovisko ze dne , datum, , v němž žalobci nárok na náhradu škody nepřiznala. Z čestného prohlášení ze dne , datum, učiněného , tituly před jménem, , jméno FO, soud prvního stupně učinil zjištění, že jmenovaný v něm uvedl, že žalobce splňoval podmínky pro prodloužení jeho služebního poměru s ohledem na to, že jako voják z povolání působil v armádě více než 30 let s vynikajícím hodnocením. Závazek na další roky mu nebyl prodloužen pouze z důvodu probíhajícího trestního stíhání. Zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), a to podle § 1 odst. 1, § 2 a § 15 odst. 1 tohoto zákona. Vzal za nesporné, že z důvodu vedení trestního řízení byly žalobci vyplaceny výsluhový příspěvek, odchodné a poskytnut peněžitý dar až v roce 2021, resp. 2022. Žalobce se žalobou domáhá proplacení úroků z prodlení z těchto nároků, protože mu nebyly vyplaceny v roce 2015 (resp. 2013 v případě peněžitého daru), jak by tomu bylo v situaci, kdyby vůči němu nebylo vedeno trestní řízení. Soud prvního stupně vyšel ve vztahu k úrokům z prodlení i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podpůrně odkázal na závěry obsažené v odborné literatuře ohledně přiznání úroku z prodlení (viz komentář Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, 2017, s. 1-31: P. Vojtek) a dospěl k závěru, že nelze žalobci přiznat úroky z prodlení. Nepopřel, že v důsledku vedení trestního řízení byly žalobci vyplaceny jím požadované nároky s ukončením jeho služebního poměru vojáka až v letech 2021 a 2022, nikoli v době ukončení jeho služebního poměru k , datum, , avšak jen na základě této skutečnosti nelze žalobci nárok na úrok z prodlení přiznat. Žalobce požadoval úroky z prodlení v režimu zák. č. 82/1998 Sb., přičemž v takovém případě je nutné, aby se „v plném rozsahu podřídil jeho režimu“. Zákon č. 82/1998 Sb. úroky z prodlení , Anonymizováno, žadatelům přiznat jen poté, co se příslušný úřad dostane do prodlení s výplatou škody (§ 15 zák. č. 82/1998 Sb.). Soud prvního stupně nezjistil (a žalobce to v projednávané věci ani netvrdil), že by se žalovaná dostala do prodlení s výplatou nároku dle zák. č. 82/1998 Sb. Ve smyslu tohoto zákona je důležité pouze to, zda mu tyto nároky (byť pozdržené z důvodu vedení trestního stíhání vůči žalobci) byly nakonec přiznány a vyplaceny či vyplacení nároku dle jiného předpisu „opožděně“ v souvislosti s vedením trestního řízení, které však neskončilo odsouzením takové osoby, oproti stavu, kdy by žádné trestní stíhání s takovou osobou vedeno nebylo. Soud prvního stupně nepřehlédl, že žalobce se v letech 2012 až 2021 ocitnul ve značné právní nejistotě s ohledem na probíhající , podezřelý výraz, stíhání, , Anonymizováno, jen na základě této skutečnosti nelze žalobci přiznat veškeré jím vyčíslené nároky. Je nezbytné rozlišovat mezi újmou, která byla žalobci způsobena vedením , podezřelý výraz, , Anonymizováno, a kterou žalobce pravděpodobně po žalované rovněž požaduje uhradit, a mezi dalšími tvrzenými újmami přímo či nepřímo souvisejícími s vedením tohoto trestního řízení. Mezi tyto „přímo či nepřímo“ související újmy sice žalobce v projednávané věci uvádí úrok z prodlení z titulu opožděné úhrady výsluhových nároků oproti stavu, kdyby žádné , podezřelý výraz, stíhání s ním nebylo , Anonymizováno, , soud prvního stupně vyjádřil názor, že setrvalá rozhodovací praxe civilních soudů dospívá k závěru, že žádný úrok z prodlení z důvodu opožděné platby (ať už v podobě vrácení kauce nebo jako tomu bylo v projednávané věci v případě vyplacení dávek sociálního zabezpečení - viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ) podle zák. č. 82/1998 Sb. nelze přiznat a soud prvního stupně neshledal důvodu pro to, aby se od této praxe odchýlil. Zabýval se i polemikou žalobce, že orgán veřejné moci mohl s peněžními prostředky nakládat, když především není zřejmé, na základě čeho žalobce dovozuje, že žalovaná mohla s těmito prostředky v mezidobí nakládat - pokud totiž nebyly splněny podmínky pro přiznání určité dávky (ať už z jakéhokoli důvodu, přičemž soud se k zákonnosti jednotlivých rozhodnutí Ministerstva obrany, jimiž byly žalobci jednotlivé nároky přiznány, nevyjadřuje, neboť toto nebylo předmětem daného řízení), neexistovaly v dané chvíli žádné peněžní prostředky žalobce, které měl v držení orgán veřejné moci a mohl by s nimi „svévolně“ na úkor žalobce nakládat. Pakliže žalobce v průběhu řízení počal tvrdit, že nárok by měl být přiznán z titulu případného bezdůvodného obohacení žalované, pak rovněž této argumentaci soud prvního stupně nepřisvědčil. Pokud totiž nárok žalobci na žalovanou částku nevznikl z jím tvrzeného titulu úroku z prodlení s ohledem na výše uvedenou judikaturu, nelze tuto překážku obejít tím, že žalobce počne tvrdit, že se žalovaná bezdůvodně na jeho úkor obohatila, neboť tím by zjevně došlo k popření výše uvedeného. Soud prvního stupně uzavřel, že za období let 2015 až 2021 nelze žalobci přiznat nárok z titulu tvrzených úroků z prodlení či z bezdůvodného obohacení, neboť v tomto období žalobce zjevně nárok na výplatu příslušných výsluhových dávek s ohledem na probíhající , podezřelý výraz, stíhání nesplňoval – k tomu viz § 143 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolení, ve znění pozdějších předpisů. Příslušné podmínky začal žalobce splňovat až po pravomocném skončení tohoto řízení, v němž byl obvinění zproštěn, přičemž tyto nároky žalobci zjevně dle předložených výpisů z bankovních účtů vyplaceny byly. Případné pochybení Ministerstva obrany při rozhodování o těchto nárocích v roce 2021 (žalobcem nadto netvrzená a ani neprokázaná) nelze řešit v řízení podle zák. č. 82/1998 Sb., vedeného s žalovanou z titulu údajného prodlení spočívajícího v tom, že výše uvedené výsluhové náležitosti by za jiného běhu okolností (v podobě nevedení předmětného , podezřelý výraz, stíhání vůči žalobci) byly žalobci vyplaceny daleko dříve. V odůvodnění rozsudku uvedl, které důkazy neprovedl (výslech , tituly před jménem, , jméno FO, či členů komise, kteří rozhodovali o prodloužení služebního poměru žalobce), neboť tito svědci by mohli potvrdit pouze to, zda by žalobci byl v letech 2014/2015 prodloužen služební poměr či nikoli. Tato otázka je však pro posouzení jím vzneseného nároku na vyplacení úroků z prodlení z titulu údajné opožděné výplaty výsluhových nároků bezpředmětná. Soud přitom nárok žalobce nezamítl z důvodu neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení ze strany žalobce, ale z důvodu, že zák. č. 82/1998 Sb. mu právo na jím požadované plnění nepřiznává. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen „o. s. ř.”) a přiznal je v řízení zcela úspěšné žalované v celkové výši , částka, . Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka , částka, představující , částka, za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Soud přitom přiznal účast na jednání soudu dne , datum, , když mu nebylo doloženo, že by žalovaná v projednávané věci vykonala ještě další úkon, za nějž by jí náležela náhrada ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně pominul ústavněprávní rámec, když Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku a systematická souvislost nebo některý z principů, jež má svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Odkázal na nálezy Ústavního soudu, např. sp. zn. Pl. ÚS 21/96, PL ÚS 19/98. Výplata zákonných nároků byla v důsledku nezákonně vedeného , podezřelý výraz, stíhání opožděna natolik, že došlo k tak velkému snížení hodnoty těchto nároků v důsledku časového snižování hodnoty peněz, coby všeobecného ekvivalentu hodnoty, že to představuje zásah do jeho vlastnického práva. Na úrok z prodlení je třeba nahlížet jako na prostředek náhrady škody, spočívající v nemožnosti užívat dlužnou částku po dobu prodlení, a jelikož je za toto prodlení odpovědná žalovaná, měla by hradit i úrok z prodlení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že mu vyhoví a požadoval nahradit náklady odvolacího řízení.

4. Žalovaná k odvolání žalobce vyjádřila přesvědčení, že soud prvního stupně rozhodl správně, neboť úrok z prodlení z dávek, ze kterých je žalobce požaduje, není škodou, kterou by bylo možné reparovat nejen podle zák. č. 82/1998 Sb., ale ani podle obecných občanskoprávních předpisů. Má za to, že žalobcem odkazované nálezy nejsou přiléhavé, když v nyní posuzovaném případě jde o zcela jinou situaci. Nelze připustit, aby soudy jakkoli nedbaly právních norem, rozhodovaly svévolně a ignorovaly konstantní judikaturu. Navrhla potvrzení rozsudku a požadovala náklady odvolacího řízení.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozsudku soudu prvního stupně oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212, 212a o. s. ř., k projednání odvolání nařídil jednání a neshledal odvolání žalobce důvodným.

6. Odvolací soud shledal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za zcela správná, vycházející z dokazovaní, které bylo provedeno v rozsahu potřebném pro zjištění rozhodných skutečností. Ostatně ani žalobce nenamítal, že by soud prvního stupně vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně správně posoudil i právně. V rámci právního posouzení aplikoval správný právní předpis, a to zák. č. 82/1998 Sb., dále vyšel i z judikatury, řešící uplatněné nároky na úroky z prodlení, jakož i z komentářové literatury. Žalobcem požadovaným nárokem se zabýval i z pohledu jiného právního posouzení (bezdůvodné obohacení, náhrady škody).

7. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí správně uvedl, že zák. č. 82/1998 Sb. upravuje lhůty pro poskytnutí plnění podle tohoto zákona v § 15 a teprve v případě nesplnění této lhůty se dostává příslušný úřad (v daném případě by to bylo ministerstvo spravedlnosti) do prodlení s výplatou škody a tím by vznikl žalobci nárok na úroky z prodlení. Soud prvního stupně vyšel i ze soudní judikatury, v rámci které se vyšší stupně soudů vyjadřovaly k požadavkům na úroky z prodlení, když například ve vztahu k úrokům z prodlení z výsluhového příspěvku Ústavní soud v nálezu publikovaném pod č. 107/1996 Sb. vyslovil, že „Příspěvek za službu i výsluhový příspěvek jsou koncipovány v právním řádu České republiky spolu s jinými dávkami jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených podmínkách a určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu. Náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky. Jsou součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru. Pokud jde o výsluhový příspěvek, ten nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků výsluhového příspěvku (například v rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Ze smyslu zákonné úpravy a judikatury pak vyplývá, že výsluhový příspěvek má povahu takové sociální dávky jako například úmrtné, které je rovněž upraveno zákonem o služebním poměru. V oblasti sociálních dávek se zpětným přiznáním dávky není spojen nárok na úroky z prodlení, neboť se nejedná o plnění soukromoprávní povahy. Pokud tedy sám zákon o služebním poměru nespojuje se zpětným vyplacením výsluhového příspěvku nárok bývalého příslušníka na úroky z prodlení, nejedná se o „mezeru v právu“, nýbrž o úmysl zákonodárce, respektující veřejnoprávní povahu sociálních dávek a tento úmysl nelze obejít rozšířeným výkladem zák. č. 82/1998 Sb.

8. Odvolací soud tak nepřisvědčil odvolací argumentaci žalobce, že soud prvního stupně pominul ústavněprávní rámec dané věci. Především je třeba uvést, že odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, učiněná odvolatelem, nejsou případná. V dané věci se soud prvního stupně řádně zabýval tím, zda žalobci vznikl nárok na úroky z prodlení v režimu zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že nikoli, současně požadavek žalobce zvažoval i z jiných, následně žalobcem tvrzených důvodů, toto posouzení shledal odvolací soud pečlivým a podrobným, se kterým se, jak již výše uvedl, zcela ztotožnil. Nesdílí názor žalobce, že by v jeho případě došlo k odepření spravedlnosti tím, že by soudy odmítly vyplnit mezeru v právu za užití ústavněprávní roviny. Především je třeba uvést, že výplata výsluhového příspěvku, odchodného a peněžitého daru podléhá právní úpravě obsažené v zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání a o naplnění podmínek pro jejich přiznání bylo rozhodnuto zcela jiným orgánem a na toto rozhodování nemohla mít žalovaná žádného vlivu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospívá k závěru, že žalobce nemá v režimu zák. č. 82/1998 Sb. vůči žalované nárok na úroky z prodlení z výplaty dávek vážících se k ukončení jeho služebního poměru, a tento nedostatek úpravy nelze překlenout poukazem na ústavněprávní rámec, navíc blíže nespecifikovaný.

9. Ze všech shora vyložených důvodů shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, a proto ho podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. a byly přiznány v řízení úspěšné žalované v celkové výši , částka, podle vyhl. č. 254/2015 Sb., když odvolací soud do náhrady nákladů řízení zahrnul nejen úkon představující podání vyjádření k odvolání žalobce a účast na jednání odvolacího soudu, nýbrž i úkon spočívající v přípravě účasti na jednání podle § 1 odst. 3 písm. b) uvedené vyhlášky. , adresa, k zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.