8 Co 358/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Viléma Šetka a JUDr. Martina Vícha ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované , narozené dne Anonymizováno bytem Anonymizováno o 15 356,92 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 8. 2025, č. j. 48 C 155/2025-24,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I. mění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 6 514 Kč od 27. 9. 2025 do zaplacení; jinak se v napadené části výroku I. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě (dále již jen soud prvního stupně) zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 849,27 Kč s úrokem konkretizovaným v tomto výroku, částky 288 Kč a částky 1 705,65 Kč (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 514 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala peněžitého plnění, které odvozovala od smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 23. 8. 2023 (dále již jen smlouva). Tuto smlouvu shledal pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované neplatnou, a proto žalobkyni přiznal pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 6 514 Kč, když vyšel ze zjištění, že žalobkyně prokázala, že žalované poskytla částku 14 675 Kč, uhrazeno bylo pouze 8 161 Kč a rozdíl proto uložil žalované zaplatit z důvodu bezdůvodného obohacení získaného na úrok žalobkyně. Při posuzování nároku žalobkyně na příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení vyšel soud prvního stupně z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, ze kterého vyplývá, že § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen ZSÚ) lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů, spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen o. z.) vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ. Jelikož se nepodařilo zjistit poměry žalované, uložil jí povinnost uhradit dlužnou částku do tří dnů od právní moci rozsudku a zamítl proto požadavek žalobkyně na zákonný úrok z prodlení.

3. Výlučně proti části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba v požadavku žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 6 514 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání z důvodu, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pochybení soudu prvního stupně shledávala v tom, že soud prvního stupně nesprávně posoudil důkazní prostředky a její tvrzení o okamžiku prodlení žalované a nesprávně věc právně posoudil z důvodu nesprávného vyložení § 87 ZSÚ. Zásadní vadu spatřovala v tom, že soud prvního stupně nepřiznání zákonného úroku z prodlení odůvodnil tím, že stanovil lhůtu k plnění v délce tří dnů, která je přiměřená, jak výši plnění, tak okolnostem případu, určil novou dobu splatnosti, která se neodvíjí od výzvy k plnění, ale od možností dlužníka. Uvedla, že dne 23. 8. 2023 uzavřela se žalovanou smlouvu, jejímž předmětem bylo financování koupě zboží, žalovaná nehradila předepsané splátky řádně a včas, ona byla nucena úvěr zesplatnit a v návaznosti zaslala žalované písemnou výzvu ze dne 30. 9. 2024, ve které ji informovala a poučila o tom, že došlo k zesplatnění dluhu a vyzvala ji k úhradě ve lhůtě do 20. 10. 2024. Tím, že soud prvního stupně aplikoval § 160 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o.s.ř.), porušil princip rovnosti stran, neboť suploval neaktivitu žalované tím, že sám do řízení vznesl tvrzení, jež bylo ve prospěch žalované. Zdůraznila, že žalovaná byla po celou dobu neaktivní, nikterak se nevyjádřila, ani k žalobě ani k nemožnosti plnit dluh. Netvrdila a ani neprokázala žádné skutečnosti, na základě kterých by nebyla schopna dluh uhradit v patřičné lhůtě. Odvolatelka ve svůj prospěch argumentovala rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2024, č. j. 27 Co 20/2024-105, ze kterého citovala. Krajský soud v Praze v tomto rozhodnutí, lapidárně shrnuto, dospěl k závěru, že pokud věřitel dlužníku zaslal výzvu k plnění po zesplatnění dluhu a dlužník se proti této výzvě a lhůtě k plnění v ní stanovené nebránil, má se za to, že konkludentně s takovou lhůtou k plnění souhlasil, a proto se marným uplynutím lhůty k plnění obsažené ve výzvě k zesplatnění ocitl v prodlení. Vyjádřila přesvědčení, že splatnost předmětného nároku nastala v daném případě již na shora uvedenou výzvu k okamžitému splacení celého dluhu, kterou zaslala žalované, když přiměřenost takto určené doby plnění ve smyslu § 87 ZSÚ nebyla nikdy žalovanou sporována, a lze naopak vyjít z toho, že byla konkludentně z její strany akceptována. Ode dne následujícího po uplynutí takto určené doby plnění, byla žalovaná v prodlení a jí proto náleží v souladu s § 1970 o. z. též zákonný úrok z prodlení. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I. napadeného rozsudku tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 514 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení a požadovala nahradit náklady odvolacího řízení.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 202 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek v rozsahu vymezeném odvoláním, tj. ve vymezené části výroku I., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen a není výrokem závislým na odvoláním napadeném výroku, nabyl proto samostatně právní moci a nestal se předmětem přezkumu odvolacího soudu (§ 206 odst. 3 o.s.ř.).

6. Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že smlouva o úvěru je neplatným právním jednáním, neboť žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované. Ostatně žalobkyně sama tento závěr nezpochybňovala. Zabýval se proto pouze požadavkem žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 6 514 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení. Vztah mezi účastnicemi je vztahem podnikatelky a spotřebitelky a posuzuje se podle ZSÚ.

7. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.Podle § 87 odst. 3 ZSÚ, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Při výkladu konkrétního ustanovení zákona lze k závěru o jeho smyslu a obsahu dospět pouze kombinací gramatického, logického, systematického, teleologického a případně historického a komparativního výkladu.

10. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

11. Samotný zákon o spotřebitelském úvěru byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 ZSÚ je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 ZSÚ uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).

12. Odvolací soud vnímá, že přijatá právní norma a především § 87 ZSÚ je na poměry kontinentálního právního systému nezvykle pojata, čímž způsobuje aplikační obtíže, což je zřejmé z roztříštěnosti soudního rozhodování. Je seznámen s tím, že soudy obou stupňů při aplikaci tohoto ustanovení přistupují k různým výkladům a dospívají k různým závěrům. Odvolatelka argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Praze, který určitým způsobem vyložil § 87 ZSÚ, nicméně na tomto místě je třeba uvést, že sjednocování rozhodovací činnosti soudů je úkolem pouze Nejvyššího soudu České republiky, a to jak na základě přezkumu v dovolacích řízeních, tak i prostřednictvím rozhodování velkého senátu a zaujímáním stanovisek kolegiem Nejvyššího soudu.

13. Odvolací soud se přiklonil k závěrům podaným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterých ustanovení § 87 ZSÚ má povahu ustanovení speciálního k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

14. Soud prvního stupně při posuzování nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení vyšel rovněž ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. K uvedenému odvolací soud pouze rozvádí, že výzvu ze dne 30. 9. 2024, kterou žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení zbývající části nesplaceného úvěru, nelze vnímat jako okolnost, od níž se má odvíjet prodlení žalované. V této výzvě informovala žalobkyně žalovanou o tom, že v důsledku neplnění jejích povinností (řádně a včas platit sjednané splátky) žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru, stanovila celkovou dlužnou částku a vyzvala žalovanou k její úhradě do 20. 10. 2024. Ačkoli jí v daném soudním řízení byla přiznána pouze menší část peněžité pohledávky, která byla obsažena ve výzvě k plnění, má žalobkyně za to, že by právě toto právní jednání mělo být vnímáno jako výzva k vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se s takovým výkladem neztotožnil, žalobkyně je sankcionována za to, že prověření úvěruschopnosti žalované provedla bez náležitého odborného přístupu, pakliže by k prověření úvěruschopnosti žalované přistoupila s veškerou odbornou péčí, nebyla by smlouva o úvěru neplatným právním jednáním a žalobkyně by měla nárok na všechna plnění, která by vyplývala z platně uzavřené smlouvy o úvěru. Ustanovení § 87 ZSÚ, jak bylo shora vyloženo, sankcionuje poskytovatele úvěru za jeho nedostatečný a neodborný přístup při prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr, a to absolutní neplatností úvěrové smlouvě, což znamená, že ztrácí zisk v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy tím, že není povinen poskytnutou jistinu vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud bychom přistoupili na argumentaci uplatněnou odvolatelkou, tedy že již marným uplynutím lhůty k plnění obsažené ve výzvě k zesplatnění celého dluhu se při neaktivní obraně dlužníka (spotřebitele) dostává tento dlužník (spotřebitel) do prodlení, pak by úprava obsažená v § 87 ZSÚ, přijatá právě na ochranu spotřebitele, postrádala zcela smyslu. Žalobkyně vlastně požaduje, aby žalovaná byla nucena aktivně se proti výzvě k zesplatnění úvěru bránit, čímž by teprve dosáhla aplikace § 87 odst. 1 ZSÚ. Odvolací soud je toho názoru, že takový postup neměl zákonodárce na mysli při přijetí ZSÚ.

15. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 vyložil, že je to spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Nicméně tento závěr naráží na skutečnost, která je odvolacímu soudu známa z jeho úřední činnosti, že velká většina dlužníků je v těchto sporech neaktivní, nevyjadřuje se k žalobě, neúčastní se jednání soudu, a je proto velmi problematické až nemožné zjistit jejich možnosti, ve kterých jsou schopni vrátit obdrženou jistinu.

16. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí stanovil žalované povinnost zaplatit bezdůvodné obohacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, když dospěl k závěru, že v této lhůtě je v možnostech žalované uloženou povinnost splnit. Žádná z účastnic soudního řízení se proti takto stanovené lhůtě k zaplacení bezdůvodného obohacení neodvolala, a proto je třeba uzavřít, že lhůta k plnění částky 6 415 Kč byla v souladu s § 87 odst. 2 ZSÚ stanovena až rozsudkem soudu, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud proto shledal, že žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením shora uvedené částky marným uplynutím lhůty k plnění, byť si je vědom, že se současně jedná o lhůtu pariční (§ 160 o.s.ř.), nicméně pakliže tento výrok rozsudku nebyl napaden odvoláním žádné z účastnic sporu, nabyl samostatně právní moci dne 23. 9. 2025 a vykonatelnosti dne 26. 9. 2025, ode dne následujícího, tj. od 27. 9. 2025 se žalovaná ocitla v prodlení s plněním této částky, a jelikož nebylo zjištěno, že by žalovaná tuto částku žalobkyni uhradila, dospěl odvolací soud k závěru, že se ocitla v prodlení a žalobkyni tak vznikl v souladu s § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení, který k datu prodlení činil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výši 11,50 % ročně.

17. Odvolací soud proto ze shora vyložených důvodů za užití § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 6 514 Kč od 27. 9. 2025 do zaplacení. Ve zbývajícím napadeném rozsahu shledal výrok I. rozsudku soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

18. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, byl povinen rozhodnout v souladu s § 224 odst. 2 o.s.ř. i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. O těchto nákladech rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když shledal, že žalovaná měla převažující úspěch, neboť žalobkyně byla úspěšná pouze do části svých nároků, a proto by měla žalovaná právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by jí nějaké náklady vznikly, a proto nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na jejich náhradu. Stejné důvody vedly odvolací soud i k nepřiznání nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobkyně nebyla v odvolacím řízení zcela úspěšná a žalované žádné náklady nevznikly.

19. Odvolací soud pouze závěrem uvádí, že ve výroku opomněl stanovit lhůtu k plnění uložených povinností, a proto se v souladu s § 261a odst. 2 o.s.ř. má za to, že povinnosti uložené rozhodnutím je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozhodnutí.