8 Co 375/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viléma Šetka a soudců JUDr. Martina Vícha a Mgr. Martiny Andělové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta : Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované o zaplacení 44 997,20 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně 23. června 2025, č. j. 6 C 178/2025-18,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku II. mění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 2 487,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 2 487,80 Kč od 27.8.2025 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se ve zbývající napadené části potvrzuje.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku4 508,50, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 712,20 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu, co do částky 28 285 Kč spolu s tam uvedeným příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že se žalované vůči žalobkyni nepřiznává právo 2. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, se s žalovanou dohodla na tom, že jí poskytne peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná je vrátí v jednadvaceti měsíčních splátkách, spolu s poplatky, takže celkově zaplatí 48 285 Kč. Žalovaná však splatila toliko 3 287,80 Kč, což představuje rozdíl mezi sjednanou částkou ve smlouvě a nyní požadovanou částkou v žalobě. Před poskytnutím tohoto úvěru právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované, zjistila, že žije s rodiči, dosáhla základního vzdělání, je vdaná, pracuje s čistým příjmem 19 260 Kč měsíčně, má měsíční výdaje ve výši 9 000 Kč., byly proti ní vedeny exekuce.

3. Při právním hodnocení věci okresní soud vyšel ze zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) a ze zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Naznal, že právní předchůdce žalobkyně svým postupem před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným porušila § 86 ZSÚ, neboť zcela nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované, v důsledku čehož je podle § 87 ZSÚ na úvěrovou smlouvu třeba nahlížet jako na absolutně neplatnou. Právní poměr mezi účastníky proto okresní soud poměřil ustanoveními o.z. ohledně bezdůvodného obohacení a uzavřel, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. ve výši vyčerpaných a nesplacených peněžních prostředků, neboť majetková sféra žalované se zvýšila o částku 16 712,20 Kč, ježto žalobkyni zaplatila toliko částku 3 287,80 Kč. Podle § 1970 o. z. pak žalobkyni přiznal úrok z prodlení, když uzavřel, že žalovaná se dostala do prodlení nejdříve dnem 16.11.2024. Pro úplnost uvedl, že úrok z prodlení a smluvní poplatky žalobkyni nebylo možné přiznat z toho důvodu, že právo na ně vyvěralo z absolutně neplatné smlouvy, tedy jsou bez jakékoliv právní opory.

4. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení převážně úspěšná, měla by právo na náhradu nákladů řízení, žádné ji však nevznikly, právo na náhradu nákladů řízení ji tak okresní soud nepřiznal.

5. Žalobkyně podala proti části výroku II. – napadla jej pouze co do částky 2 487,80 Kč se zákonným úrokem z této částky od 16.11.2024 do zaplacení, přičemž uvedla, že okresní soud pochybil ve svém skutkovém zjištění, že žalovaná měla žalobkyni uhradit částku 3 287,80 Kč. Uvedená skutečnost z žádného provedeného důkazu nevyplývá, žalovaná totiž zaplatila pouze částku 800 Kč. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že jí přizná dalších 2 487,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 487,80 Kč od 16.11.2024 do zaplacení a náklady odvolacího řízení.

6. Žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání odvolacího soudu nedostavila, k odvolání se nijak nevyjádřila, odvolací soud proto jednal a rozhodl v její nepřítomnosti.

7. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř., a po nařízeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

8. Okresní soud dokazování neprováděl, neboť ve smyslu § 115a o.s.ř. rozhodl bez nařízení jednání a vyšel tedy z listin, které byly založeny ve spise. Odvolací soud, vzhledem ke svému odlišnému právnímu názoru, provedl důkaz následujícími listinami a zjistil z nich toto:Z listiny „tabulka umoření“ vyplývá, že žalovaná zaplatila třemi splátkami dohromady částku 800 Kč z částky 20 000 Kč, která jí byla právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , poskytnuta; dne 19.12.2022 splatila částku 600 Kč, ve dnech 18.2.2023 a 24.4.2023 uhradila shodně 100 Kč.Na základě takto provedeného dokazování odvolací soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku 20 000 Kč, žalovaná uhradila toliko 800 Kč.

9. Okresní soud nepochybil, když uzavřel, že úvěrová smlouva (smlouva o spotřebitelském úvěru) ze dne 22. 9. 2022 je spotřebitelským úvěrem ve smyslu ZSÚ, na který se vztahují, vedle obecných ustanovení o. z. a úpravy úvěrové smlouvy v § 2395 a násl. o.z., i všechna ustanovení ZSÚ (nedopadají na něj výjimky podle § 4, 5 ZSÚ).

10. Podle § 86 odst. 1,2 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Odvolací soud bezezbytku sdílí právní názor okresního soudu na neplatnost úvěrové smlouvy. Žalobkyně jej ostatně nijak nezpochybňuje. Ve vší stručnosti lze konstatovat, že úvěrová smlouva je neplatná z toho důvodu, že žalobkyně vůbec neprokázala, že by její právní předchůdkyně před jejím uzavřením splnila svou zákonnou povinnost prověřit dostatečně úvěruschopnost žalované, postupovala tak v rozporu s § 86 ZSÚ a úvěrová smlouva je neplatná podle 87 ZSÚ. Žalovaná je tak povinen vrátit žalobci toliko poskytnutou jistinu úvěru.

12. Odvolací soud tak v zásadě souhlasí s tím, že vztah mezi účastníky je třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, přičemž se však obecná úprava vypořádání bezdůvodného obohacení, stanovená § 2991 a násl. o. z., nepoužije, neboť ZSÚ obsahuje vlastní, speciální úpravu bezdůvodného obohacení v § 87 ZSÚ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.9.2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Výše bezdůvodného obohacení se má, podle § 87 odst. 1 ZSÚ, rovnat výši vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru.

13. Okresní soud ve svých pochybil potud, že v rozporu s listinnými důkazy, které byly obsahem spisu, jež ostatně hodnotí pouze v souhrnu a podává pouze jejich povšechný výčet (srov. odstavec druhý odůvodnění rozsudku) uzavřel, že žalovaná měla zaplatit částku 3 287,80 Kč. Uvedená skutečnost však nebyla žalobkyní tvrzena a ani nevyplývá z žádné listin, které jsou obsahem spisu, žalovaná ve skutečnosti uhradila, podle listin výše hodnocených, částku 800 Kč, celková výše bezdůvodného obohacení tak činí 19 200 Kč (jinými slovy, okresním soudem již přiznaných 16 712,20 + 3 287,80 - 800), žalobkyně tak má právo nad rámec toho, co jí na jistině bezdůvodného obohacení přiznal okresní soud, ještě na částku 2 487,80 Kč.

14. Je zřejmé, že rozhodnutí okresního soudu, konkrétně výrok II., částečně neobstojí, pokud jde o jistinu. Pakliže jde o požadované příslušenství, odvolací soud nesdílí názor okresního soudu, že by úrok z prodlení bylo možno přiznat již od výzvy k zaplacení dluhu (od předžalobní výzvy).

15. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Vztah mezi účastníky je vztahem podnikatelky a spotřebitele a posuzuje se podle ZSÚ, na tom nic nemění, že jde o pohledávku postoupenou. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 ZSÚ je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 ZSÚ uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Ustanovení § 87 ZSU lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

17. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný se v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení před vydáním rozsudku okresního soudu nemohl ocitnout. Za přiměřenou lhůtu k plnění, pro pasivitu žalované, odvolací soud považuje lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), neboť výrok I. rozsudku okresního soudu nebyl napaden odvoláním, nabyl proto samostatně právní moci dne 20.8.2025 a vykonatelnosti 26.8.2025, ode dne následujícího, tj. od 27.8.2025 se části, to však znamená, že vedle částky 2 487,80 Kč má žalobkyně právo ještě i na zákonný úrok z prodlení z této částky, jdoucí však od 27.8.2025 do zaplacení, neboť od tohoto dne je v prodlení s plněním. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně nárok od uvedeného dne na zaplacení úroku z prodlení v tzv. zákonné výši, který k datu prodlení činil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výši 11,50 % ročně.

18. Odvolací soud, vzhledem ke shora uvedenému, podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že žalované uložil zaplatit dalších 2 487,80 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 27.8.2025 do zaplacení. Ve zbytku, pokud byl odvoláním napadán výrok II. v části, ve které se žalobkyně domáhala ještě i přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 2 487,80 Kč od 16.11.2024 do 26.8.2025, odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, na tento úrok z prodlení žalobkyně nemá, jak výše vysvětleno, nárok, v této době žalovaná ještě s touto částkou v prodlení nebyla.

19. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, musel podle § 224 odst. 2 o.s.ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem. Rozhodnutí, po jeho korekci odvolacím soudem, sice vyznívá pro žalobkyni příznivěji, ne však natolik, aby se procesní úspěch překlopil na její stranu. Již z poměru jistiny přisouzené a zamítnuté (původně požadovaný úrok uvedený výsledek jen ještě zdůrazňuje) je zřejmé, že v řízení před okresním soudem byla procesně úspěšnější žalovaná, neboť žalobkyně požadovala přiznání částky 44 997,20 Kč, přiznáno jí bylo toliko 19 200 Kč, tedy 42 % požadované pohledávky. Odvolací soud tedy o náhradě nákladů řízení před okresním soudem rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.

20. V odvolacím řízení byla předmětem řízení (kapitalizováno ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) částka 2 860,51 Kč (jistina 2 487,80 Kč + úrok z prodlení 372,71 Kč), žalobkyni bylo přiznáno 2 603,02 Kč (jistina 2 487,80 Kč + úrok z prodlení 115,22 Kč). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 91 %, neúspěšná v 9 %, má tak právo na náhradu nákladů řízení ve výši 82 %. Odvolací soud tak rozhodl o nákladech odvolacího řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř. a přiznal žalobkyni 82 % nákladů řízení, které tvoří jednak zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a dále náklady zastoupení. Ty odvolací soud určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) Zástupce žalobkyně učinil v odvolacím řízení úkony právní služby podle § 11 AT v podobě podání odvolání a účasti jednání, za každý z nich mu náleží odměna ve výši 1 000 Kč podle § 7 AT, náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1,4 AT a náhrada na daň z přidané hodnoty ve výši 304,50 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř., dohromady 1 754,50 Kč. Dohromady tak odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 508,50 Kč, které je žalovaná povinna uhradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.