8 Co 382/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Martina Vícha a JUDr. Viléma Šetka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 44 082 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně 24. července 2025, č. j. 13 C 235/2025-33,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 41 027 Kč od 16.10.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se tento výrok ve zbývajícím napadeném rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 11 975 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 826,44 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 027 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu do částky 3 055 Kč spolu s tam uvedeným příslušenstvím zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 975 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14.1.2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru , hodnota, , na jejímž základu byly žalovanému poskytnuty žalobkyní finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím, takže měl zaplatit, spolu s pojistným, dohromady částku 125 408 Kč. Okresní soud se zabýval především tím, jakým způsobem žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Konstatoval, že žalobkyně ani na výzvu nepředložila žádné relevantní důkazy k prokázání toho, že úvěruschopnost prověřovala, vlastním šetřením naopak okresní soud zjistil, že žalovanému byl dne 17.12.2019 poskytnut revolvingový úvěr, který nesplácel. Při právním hodnocení věci okresní soud vyšel ze zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) a ze zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Naznal, že žalobkyně svým postupem před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným porušila § 86 ZSÚ, neboť neprokázala, že by prověřovala úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož je podle § 87 ZSÚ na úvěrovou smlouvu třeba nahlížet jako na absolutně neplatnou. Právní poměr mezi účastníky proto okresní soud poměřil ustanoveními o.z. o bezdůvodném obohacení a uzavřel, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. ve výši vyčerpaných a nesplacených peněžních prostředků, žalobkyni proto přiznal toliko žalobou uplatňovanou jistinu pohledávky ve výši 41 027 Kč, nikoliv však požadované smluvní poplatky a smluvní úrok. Pokud jde o žalobkynin požadavek na přiznání úroku z prodlení, okresní soud uvedl, že žalovaný se doposud do prodlení vůbec nedostal, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem žalovaného jako spotřebitele. Okresní soud tedy žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla úspěšná toliko částečně, její úspěch lze vyjádřit ve výši 86 %, okresní soud jí přiznal pouze část nákladů řízení ve výši 11 975 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 764 Kč a z nákladů zastoupení, které okresní soud stanovil podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu, dále jen „AT“) /v podrobnostech viz bod 17 odůvodnění rozsudku okresního soudu/.

3. Žalobkyně podala odvolání proti části výroku II., napadla jej pouze co do nepřiznaného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 027 Kč od 4.1.2025 do zaplacení. Uvedla, že úvaha okresního soudu, že žalovaný se doposud nedostal do prodlení se zaplacením svého dluhu, je chybná. Okresní soud předně nepřípustně suploval aktivitu žalovaného, který byl v celém řízení naprosto pasivní, a tedy se ani nijak nevymezil vůči žalobnímu tvrzení, že se dostal do prodlení se splácením svého dluhu. Tím okresní soud porušil zásadu rovnosti účastníků, neboť tvrdit a dokazovat svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení měl jednoznačně žalovaný, který tak nečinil. Nesplnil proto svou procesní povinnost v tomto směru a okresní soud neměl bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotit možnosti žalovaného tak, jak to provedl. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který okresní soud cituje, není na věc přiléhavý, neboť je postaven na odlišném skutkovém základu, kdy žalovaný byl procesně aktivní. Žalovaný je ve skutečnosti v prodlení již od 14.10.2024 a dostal se do něj v souvislosti s tím, že mu bylo doručeno odstoupení od smlouvy s výzvou k zaplacení dluhu. Žalobkyně mu nicméně poskytla ještě lhůtu dvou měsíců, aby dluh zaplatil, je tak třeba hodnotit jako velice vstřícné, když nyní požaduje úrok z prodlení až od 4.1.2025. Navrhla, aby odvolací soud část výroku II. rozsudku okresního soudu změnil potud, že ji přizná úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 027 Kč od 4.1.2025 do zaplacení.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud vyzval oba účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalovaný se nijak nevyjádřil, žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vyslovila souhlas. Odvolací soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.) a poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné, jak bude níže rozvedeno.

6. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Okresní soud nepochybil, když uzavřel, že úvěrová smlouva měla být spotřebitelským úvěrem ve smyslu ZSÚ, na který se vztahují, vedle obecných ustanovení o. z. a úpravy úvěrové smlouvy v § 2395 a násl. o.z., i všechna ustanovení ZSÚ (nedopadají na něj výjimky podle § 4, 5 ZSÚ).

8. Podle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není – li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

9. Podle § 86 odst. 1,2 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Odvolací soud bezezbytku sdílí právní názor okresního soudu na neplatnost úvěrové smlouvy. Žalobkyně jej ostatně nijak nezpochybňuje. Ve vší stručnosti lze konstatovat, že úvěrová smlouva je neplatná z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila úvěruschopnost žalovaného.

11. Odvolací soud tak v zásadě souhlasí s tím, že vztah mezi účastníky je třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, přičemž se však obecná úprava vypořádání bezdůvodného obohacení, stanovená § 2991 a násl. o. z., nepoužije, neboť ZSÚ obsahuje vlastní, speciální úpravu bezdůvodného obohacení v § 87 ZSÚ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.9.2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Výše bezdůvodného obohacení se má, podle § 87 odst. 1 ZSÚ, rovnat výši vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. Rozhodnutí okresního soudu stran neplanosti úvěrové smlouvy tak je správné, bezchybný je výrok I. rozsudku, ostatně žalobkyně s ním nepolemizuje, přijala jej, odvolání proti němu nepodala.

12. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Vztah mezi účastníky je vztahem podnikatelky a spotřebitele a posuzuje se podle ZSÚ. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 ZSÚ je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 ZSÚ uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Ustanovení § 87 ZSU lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

14. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v době jeho rozhodování nebylo možné žalobkyni přiznat požadovaný zákonný úrok z prodlení, neboť žalovaný se v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve výši 41 027 Kč ze shora vyložených důvodů nemohl ocitnout. Za přiměřenou lhůtu k plnění, pro pasivitu žalovaného, odvolací soud považuje lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), neboť výrok I. rozsudku okresního soudu nebyl napaden odvoláním, nabyl proto samostatně právní moci dne 11.10.2025 a vykonatelnosti 15.10.2025, ode dne následujícího, tj. od 16.10.2025 se žalovaný ocitl v prodlení s plněním těchto částek a jelikož nebylo zjištěno, že by žalovaný tyto částky žalobkyni uhradil, dospěl odvolací soud k závěru, že se žalovaný ocitl v prodlení a žalobkyni tak vznikl v souladu s § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení, který k datu prodlení činil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výši 11,50 % ročně.

15. Odvolací soud proto ze shora vyložených důvodů za užití § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 41 027 Kč od 16.10.2025 do zaplacení. Ve zbývajícím napadeném rozsahu shledal výrok II. rozsudku soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

16. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, musel podle § 224 odst. 2 o.s.ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem. Úspěch žalobkyně v řízení před okresním soudem je toliko částečný a odvolací soud proto náklady řízení určil podle § 142 odst. 2 o.s.ř. V řízení před okresním soudem žalobkyně požadovala přiznání částky 44 082 Kč, přiznána ji byla částka 41 027 Kč, její úspěch představuje 93 %, neúspěch 7 %, celkem má právo na 86 % nákladů řízení. Ty jsou tvořeny, jak okresní soud správně uvedl, zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 764 Kč a náklady zastoupení, jež je třeba stanovit podle AT účinného po 1.1.2025, neboť všechny úkony byly učiněny v roce 2025. Právní zástupce žalobkyně učinil účelně úkony právní služby ve smyslu § 11 AT v podobě a) převzetí a přípravy věci, b) předžalobní výzvy, c) podání žaloby; doplnění tvrzení a důkazů ze dne 17.7.2025 za účelně vynaložený náklad řízení považovat nelze, neboť mělo být součástí žaloby. Za každý z těchto úkonů náleží odměna počítaná z částky 44 082 Kč, tj. odměna, počítaná sazbou podle § 7 bodu 6 AT činí 2 900 Kč za každý z úkonů, hotové výdaje ke každému z úkonů činí 450 Kč podle § 13 odst. 1,4 AT a náhrada na daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř. činí 21 % ze součtu odměny a hotových výdajů, tedy u každého z úkonů 703,5 Kč. Žalobkyně by měla celkově právo na náklady řízení ve výši 13 391,50 Kč [3x (2900+450+703,50) + 1764], odvolací soud ji přiznal 86 % těchto nákladů, tedy částku 11 975 Kč. Žalovanému odvolací soud tuto částku uložil zaplatit ve lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.), k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.).

17. V odvolacím řízení žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 027 Kč od 4.1.2025 do zaplacení, tj. ve výši 24 616,20 Kč (pětinásobek ročního plnění), přiznán jí byl úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 41 027 Kč od 16.10.2025 do zaplacení. Neúspěšná tak byla žalobkyně, pokud jde o úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 027 Kč od 4.1.2025 do 16.10.2025, což představuje částku 4 248,82 Kč. Úspěch žalobkyně tak činí 82,74 %, neúspěch 17,26 %, má tak právo na 65,48 % účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 231 Kč a dále náklady zastoupení. Zástupce žalobkyně učinil v odvolacím řízení jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 AT, spočívající v podání odvolání. Základem pro výpočet odměny je podle § 8 odst. 1 AT částka 24 616 Kč, představující pětinásobek požadovaného ročního plnění, odměna, počítaná sazbou podle § 7 bod 4 AT, tak činí 2 100 Kč, hotové výdaje podle § 13 odst. 1,3 AT částku 450 Kč, náhrada na daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 AT je částka 535,50 Kč. Dohromady tak náklady odvolacího řízení činí 4 316,50 Kč (1 231 + 2100 + 450 + 535,50). Žalovanému odvolací soud tuto uložil zaplatit 65,48 % z této částky, tedy částku 2 826,44 Kč, ve lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.), k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.).