84 Co 114/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Leony Výborné a soudců Mgr. Radka Pavelky a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 3 131 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 9. 2024, č. j. 24 C 425/2023-96

I. Rozsudek okresního soudu se mění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 27 499 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně od 10. 10. 2023 do zaplacení, jinak se potvrzuje v tom správném znění, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 2 501 Kč s příslušenstvím a na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 131 Kč.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 5 263,71 Kč, k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , , adresa, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 3 131 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě podané na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle tvrzení žalobkyně účastnice uzavřely úvěrovou smlouvu dne , datum, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalovaná čerpala úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč převedla žalobkyně na bankovní účet žalované a částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele smlouvy jako jeho provizi, v souladu s , hodnota, smlouvy o úvěru. Na svůj dluh vůči žalobkyni žalovaná ničeho neuhradila. Částka 30 000 Kč požadovaná žalobkyní představovala jistinu dluhu z úvěrové smlouvy, dále žalobkyně požadovala zaplatit zákonný úrok z prodlení z této částky od 25. 9. 2023 do zaplacení a 2 047 Kč jako smluvní úrok v roční sazbě 28,17 % dle čl. , hodnota, smlouvy o úvěru, ode dne 25. 9. 2023 do dne podání žaloby, 300 Kč jako náklady za tři žalované zaslané upomínky podle čl. , hodnota, smlouvy, 1 497 Kč jako smluvní pokutu za opoždění splátek dle čl. , hodnota, smlouvy, 1 634 Kč jako smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně od 25. 9. 2023 do 14. 11. 2023, podle čl. , hodnota, smlouvy.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení byla zcela nečinná.

4. Okresní soud vyšel na podkladě provedeného dokazování ze zjištění, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , která měla být podle tvrzení žalobkyně uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, neobsahuje elektronický podpis žalované. Je zde pouze uvedeno, že smlouva měla být podepsána uhrazením částky 1 Kč.

5. Z listiny nazvané potvrzení o provedení transakce okresní soud zjistil, že dne 3. 7. 2023 byla na účet žalobkyně připsána částka 1 Kč z účtu č. , č. účtu, s názvem , Jméno žalované, . Okresní soud však konstatoval, že z tohoto důkazu nevyplývá, že majitelkou uvedeného účtu je žalovaná a že to byla právě žalovaná, která transakci provedla.

6. Žalobkyně dne 4. 7. 2023 zaslala na účet č. , č. účtu, částku 27 500 Kč, částku 2 500 Kč zaslala téhož dne na odlišný bankovní účet.

7. Posouzení schopnosti žalované úvěr splácet prokazovala žalobkyně předložením údajů o příjmech a výdajích žalované.

8. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná vzhledem ke skutečnosti, že nebyla písemně uzavřena. Přestože zákon o spotřebitelském úvěru v § 104 výslovně nespojuje nedostatek písemné formy smlouvy s následkem její neplatnosti, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném případě je nutno v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele považovat smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou, neboť nedostatek písemné formy svědčil ve prospěch věřitelky, která mohla obsah smlouvy kdykoli v neprospěch žalované jako spotřebitelky měnit. Proto soud prvního stupně dovodil, že následkem nedostatku písemné formy smlouvy v daném případě je její absolutní neplatnost podle § 582 zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

9. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy neučinil okresní soud již žádné závěry ohledně posouzení řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru.

10. Následně se okresní soud zabýval otázkou, zda žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Uvedl, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve vztahu ke svému tvrzení, že poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč, neboť z žádného z provedených důkazů se nepodává, že účet, na nějž žalobkyně tuto částku poukázala, je účtem žalované.

11. Z uvedených důvodů okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

12. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalované podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

13. Rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu odvoláním. Namítala, že v průběhu kontraktačního procesu byla totožnost žalované ověřena prostřednictvím zprostředkovatelky. K uzavření smlouvy pak došlo pomocí prostředků elektronické komunikace na dálku, žalobkyně smlouvu podepsala svým zaručeným elektronickým podpisem a zaslala ji žalované na její e-mail , e-mail, . Žalovaná následně projevila souhlas s uzavřením smlouvy prostřednictvím odeslání verifikační platby ve výši 1 Kč s variabilním symbolem smlouvy o úvěru na účet žalobkyně. Odvolatelka vyslovila názor, že platbou 1 Kč žalovaná smlouvu o spotřebitelském úvěru rovněž podepsala, neboť platba zaslaná skrze bankovní převod představuje data v elektronické podobě užitá k podpisu smlouvy na základě ujednání s žalobkyní. Odkázala na článek 3 bod 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „eIDAS“). Zároveň odkázala na § 562 o. z. s tím, že i podle tohoto ustanovení je písemná forma smlouvy zachována. Konečně odvolatelka zdůraznila, že v řízení před soudem prvního stupně navrhovala provedení důkazu dotazem na banku žalované za účelem zjištění, zda účet, z nějž byla platba 1 Kč provedena a na nějž zároveň žalobkyně zaslala prostředky z úvěru, patří žalované. Okresní soud však tento důkaz neprovedl, přičemž učinil závěr, že uvedená skutečnost není prokázána. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k odvolacímu jednání, k němuž byla řádně předvolána, se nedostavila.

15. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu při nařízeném jednání a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

16. Z ust. § 104 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

17. Podle ust. § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

18. Podle ust. § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

19. Podle čl. 3 bodu 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „eIDAS“), se elektronickým podpisem rozumí data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání.

20. Podle čl. 25 bod 1 eIDAS elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy.

21. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2993, věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

25. Odvolací soud se – stejně jako soud prvního stupně - zabýval otázkou, zda při sjednávání předmětné úvěrové smlouvy prostřednictvím prostředků elektronické komunikace bylo možno určit osobu, která s žalobkyní jednala jako žadatel o úvěr.

26. Přitom je třeba konstatovat, že okresní soud správně poukázal na skutečnost, že údaje, které žalobkyni o žalované poskytla zprostředkovatelka úvěru , jméno FO, , nejsou žalovanou podepsány. Bylo však v řízení prokázáno, že žalobkyně zaslala na e-mailovou adresu , e-mail, návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dne 3. 7. 2023 byla na účet žalobkyně doručena verifikační platba ve výši 1 Kč poskytnutá z účtu č. , č. účtu, s označením , Jméno žalované, .

27. Okresní soud přehlédl, že žalobkyně k prokázání skutečnosti, že uvedená platba byla poukázána žalovanou, navrhla provedení dotazu na , právnická osoba, . Odvolací soud proto doplnil dokazování provedením žalovanou před soudem prvního stupně navrženého důkazu (§ 213 odst. 4 o. s. ř.).

28. Ze zprávy , právnická osoba, ze dne 16. 5. 2025 vyplývá, že účet č. , č. účtu, patří a k datu poskytnutí úvěrových prostředků patřil žalované.

29. Za této situace je třeba mít za prokázáno, že to byla právě žalovaná, kdo verifikační platbu ve výši 1 Kč dne 3. 7. 2023 žalobkyni zaslal a tím projevila souhlas s návrhem na uzavření smlouvy (§ 1740 odst. 1 o. z.). Otázka, zda k účtu žalované měla zřízena dispoziční oprávnění třetí osoba, popř. jaký byl rozsah těchto oprávnění již překračuje důkazní povinnost žalobkyně. Teprve pokud by se žalovaná v řízení bránila tvrzením, že smlouvu o spotřebitelském úvěru s žalobkyní neuzavřela, bylo by na ní, aby splnila vysvětlovací povinnost a věrohodným způsobem vysvětlila, jakým způsobem mohlo dojít k tomu, že z jejího účtu byla na účet žalobkyně částka ve výši 1 Kč dne 3. 7. 2023 zaslána.

30. Vzhledem k tomu dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně v řízení prokázala, že to byla žalovaná, kdo jednal s žalobkyní při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Je tedy splněn požadavek shora cit. § 562 odst. 1 o. z., že při právním jednání učiněném elektronickými prostředky musí být mj. možné jednoznačné určení jednající osoby. Jelikož byl nepochybně zachycen i obsah právního jednání, je možno konstatovat, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla ve smyslu § 562 odst. 1 o. z. uzavřena písemnou formou.

31. Odvolací soud tedy přesto, že má za to, že verifikační platba ve výši 1 Kč nepředstavuje data, která podepisující osoba používá k podepsání a nejedná se proto o elektronický podpis ve smyslu čl. 3 bodu 10 eIDAS, dospěl – oproti soudu prvního stupně – k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena v písemné formě.

32. Odvolací soud se následně zabýval otázkou, zda žalobkyně v daném případě při posouzení schopnosti žalované, jako žadatelky o úvěr, tento úvěr splácet, dostála požadavkům § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když vycházela z dostatečných a spolehlivých informací, které získala v rozsahu přiměřeném podmínkám uzavírané spotřebitelské smlouvy a zda z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.

33. Odvolací soud tak učinil přesto, že okresní soud z důkazů předložených žalobkyní k dané otázce žádné závěry nepřijal, neboť dvojinstančnost občanského soudního řízení neznamená, že by se odvolací soud mohl vyslovit pouze k otázkám, k nimž již zaujal stanovisko soud prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 33 Cdo 554/2023-II.[footnoteRef:1], jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná). [1: Rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz]

34. V posuzované věci žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně doložila, že měla k dispozici výplatní pásky žalované za měsíce březen 2023 a duben 2023, jakož i elektronickou fotokopii fragmentu z výpisu z účtu, z nějž se podává příchozí mzda žalované a odchozí platba označená jako nájemné ve výši 9 500 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru na základě důvěryhodných informací zjistila, že žalovaná má příjem ze zaměstnání v průměrné výši 25 708 Kč měsíčně. Ohledně výdajů žalované žalobkyně vycházela z nutných výdajů na bydlení ve výši nájemného 9 500 Kč a splátek úvěru ve výši 8 847 Kč. Na ostatní výdaje žalované považovala žalobkyně za dostatečnou částku životního minima jednotlivce ve výši 4 860 Kč.

35. V otázce posouzení výdajů žalované před poskytnutím úvěru podle názoru odvolacího soudu nepostupovala žalobkyně s náležitou pečlivostí a obezřetností. Po odečtení výdajů žalované vymezených v předchozím odstavci od příjmů žalované uvedených tamtéž, totiž zbylo žalované 2 501 Kč. Splátka, k jejímuž hrazení by žalovaná byla povinna, přitom činila 1 600 Kč. Postačilo tedy, aby výdaje žalované byly měsíčně o 902 Kč vyšší než žalobkyní uvažované a žalovaná by nebyla schopna dostát svým povinnostem z úvěru, který jí následně žalobkyně poskytla. Žalobkyně si této skutečnosti byla vědoma, jak vyplývá z jejího vyjádření, nicméně přesto nevěnovala výdajům žalované přiměřenou pozornost. Přitom z údaje o výši nájemného v částce 9 500 Kč nelze zjistit, zda žalovaná na bydlení vynakládala kromě této částky také částky další, např. v souvislosti s nákupem elektřiny či jiných energetických zdrojů. Pokud žalobkyně poukazovala na čestná prohlášení o příjmech a výdajích spotřebitele datovaná dnem 30. 6. 2023, pak z těchto nelze žádné závěry o poměrech žalované dovodit, neboť se jedná o nepodepsané listiny. Rovněž bylo možno předpokládat, že žalovaná vynakládá určité prostředky v souvislosti s cestou do zaměstnání, když bydliště žalované se nacházelo v , adresa, a sídlo zaměstnavatele žalované , právnická osoba, v , adresa, . Žalobkyně si tak podle názoru odvolacího soudu měla opatřit přesnější a spolehlivější informace o výdajích žalované a pokud tak neučinila, poskytla žalované spotřebitelský úvěr aniž splnila podmínky stanovené pro posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

36. Přestože shora citované ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru koncipuje neplatnost úvěrové smlouvy způsobenou porušením povinnosti věřitele prověřit před uzavřením smlouvy o úvěru řádně ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jako neplatnost relativní, dospěl odvolací soud k závěru, že k neplatnosti úvěrové smlouvy z uvedeného důvodu je soud povinen přihlédnout i bez námitky vznesené spotřebitelem, a to na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Jak dovodil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5.3.2020 ve věci C 679-18, musí být články 8 a 23 směrnice vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud z porušení této povinnosti musí vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

37. Rovněž Nejvyšší soud ČR se k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích vyjádřil. Například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (byť jím bylo rozhodnuto ve věci posuzované dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, lze dále uvedené závěry aplikovat i na projednávanou věc, protože úprava zakotvená v § 86 zák. o spotřebitelském úvěru je obsahově obdobná), mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet) a úvěr spotřebiteli poskytl jen tehdy, když je z jeho zjištění zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu ČR absolutně neplatná. Obdobně Ústavní soud (např. v nálezu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který byl vydán již ve věci právně posouzené dle zák. o spotřebitelském úvěru) dospěl k závěru, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Dále Ústavní soud (ve stejném nálezu) dovodil, že při ověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr nepostačuje, pokud věřitel spoléhá na pravdivost údajů o schopnosti splácet úvěr tvrzených samotným žadatelem, nýbrž že je třeba, aby věřitel sám tyto údaje prověřil (případně si je nechal od žadatele doložit).

38. Následkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele je, jak bylo shora uvedeno, absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. K neplatnosti úvěrové smlouvy je tedy třeba přihlížet z úřední povinnosti, bez ohledu na to, že neplatnost nebyla žalovanou namítána.

39. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti posuzované úvěrové smlouvy, nemá žalobkyně nárok na zaplacení úroku, nákladů na upomínky a smluvních pokut ve smlouvě rovněž neplatně sjednaných. Jelikož však bylo prokázáno, že žalobkyně na účet žalované poskytla částku 27 500 Kč, z níž žalovaná žalobkyni ničeho nevrátila, poskytla pouze verifikační platbu ve výši 1 Kč, je zřejmé, že žalobkyni vzniklo na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, právo na vrácení částky 27 499 Kč, neboť se jedná o plnění přijaté žalovanou na úkor žalobkyně z neplatného závazku, které je žalovaná podle § 2993, věty první o. z. povinna vrátit.

40. Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení byl splatný v návaznosti na výzvu žalobkyně jako věřitelky (§ 1958 odst. 2 o. z.), která byla učiněna dopisem odeslaným žalované dne 24. 9. 2023, jehož doručení lze předpokládat dne 27. 9. 2023. Jelikož byla žalovaná tímto způsobem vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení výzvy, běžela lhůta k zaplacení do pondělí 9. 10. 2023 (§ 607 o. z.) a od 10. 10. 2023 je tak žalovaná v prodlení s plněním svého závazku. Žalobkyni tedy podle § 1970 o. z. náleží úrok z prodlení v sazbě 15 % ročně určené podle nař. vl. č. 351/2013 Sb.

41. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil potud, že uložil žalobkyni zaplatit částku 27 499 Kč s vymezeným úrokem z prodlení, ve zbývající části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, a to v tom správném znění odlišujícím jistinu a příslušenství uplatněného nároku (§ 513 o. z.).

42. Jelikož odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř.).

43. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do požadavku zaplacení částky 27 499 Kč s 15% úrokem z prodlení od 10. 10. 2023 do zaplacení, jehož kapitalizovaná výše ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (28. 5. 2025) činí 6 746,67 Kč. Celkem bylo žalobkyni ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu tedy přiznáno 34 245,67 Kč.

44. Neúspěch žalobkyně v řízení je představován zamítnutím žaloby co do 2 501 Kč, 28,17 % úroku z částky 30 000 Kč za dobu od 25. 9. 2023 do 24. 12. 2023, v kapitalizované výši 2 106,96 Kč, 15 % úroku z částky 30 000 Kč od 25.12. 2023 do zaplacení, jehož kapitalizovaná výše v okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu činí 6 423,28 Kč, 15 % úroku z prodlení z částky 2 501 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení, jehož kapitalizovaná výše v okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu činí 629,01 Kč, 15 % úroku z prodlení z částky 27 499 Kč od 25. 9. 2023 do 9. 10. 2023, jehož kapitalizovaná výše činí 169,51 Kč, dále žalobkyně nebyla úspěšná v požadavku na zaplacení částek, Anonymizováno, 2 047 Kč, 300 Kč, 1 497 Kč a 1 634 Kč. Celkem byla žaloba ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu zamítnuta do 17 307,76 Kč.

45. Žalobkyně byla tedy v řízení úspěšná v rozsahu 2/3, její neúspěch činí 1/3. Na základě principu úspěchu ve věci, za aplikace § 142 odst. 2 o.s.ř. tak žalobkyni náleží právo na náhradu 1/3 jí účelně vynaložených nákladů řízení.

46. Ty v řízení před soudem prvního stupně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 774 Kč, odměny za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) ve výši 2 460 Kč, resp., Anonymizováno, 1 230 Kč [§ 7, § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „a. t.“] celkem 6 150 Kč, tří paušálních částek náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a náhrady 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 480,50 Kč, celkem 10 304,50 Kč. Vzhledem k částečnému úspěchu žalobkyně v řízení jí náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 435 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů souvisejících se zastoupením advokátem při podání vyjádření ze dne 5. 4. 2024, neboť tímto vyjádřením žalobkyně doplnila tvrzení a důkazní návrhy, které měly být obsaženy již v žalobě. Uvedený úkon právní služby nelze tedy považovat za účelně vynaložený.

47. Rovněž v rozsahu dvou třetin měla žalobkyně úspěch v řízení odvolacím, náleží jí proto právo na náhradu nákladů této části řízení v rozsahu 1/3 (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Tyto jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 774 Kč, odměnou za zastoupení advokátem při podání odvolání, ve výši 2 460 Kč (§ 7 a. t.), paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t., ve znění účinném do 31. 12. 2024), a náhradou 21% daně z přidané hodnoty ve výši 952,14 Kč, celkem 5 486,14 Kč. Jedna třetina z této částky činí 1 828,71 Kč.

48. Celkem tak žalobkyni za řízení před soudy obou stupňů náleží náhrada nákladů řízení ve výši 5 263,71 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).