84 Co 20/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Leony Výborné a soudců Mgr. Radka Pavelky a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Anonymizováno 1 zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem Klimentská 46, 110 02 Praha 1 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne 28. 11. 1985 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky Anonymizováno s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. října 2023, č. j. 15 C 199/2023-66,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku II. a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud v Litoměřicích (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku , částka, s 8,25% úrokem z prodlení ročně za dobu od , datum, do zaplacení (výrok I.). Dále (výrokem II.) zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky , částka, s vymezeným úrokem z prodlení, další částky , částka, , úroku ve výši 90,42 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, ve výši , částka, , úroku ve výši 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od , datum, dosáhne částky , částka, . Výrokem III. uložil okresní soud žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši , částka, , ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím s tím, že s žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované téhož dne částku , částka, , kterou se žalovaná zavázala splatit v 9 měsíčních splátkách po , částka, . Jelikož žalovaná splátky řádně nehradila, když na svůj závazek z úvěrové smlouvy neuhradila žádnou částku, došlo ke dni , datum, na základě úvěrové smlouvy k zesplatnění celého úvěru.

3. Částka požadovaná žalobkyní v celkové výši , částka, se skládala z dlužné jistiny ve výši , částka, , úroku z úvěru přirostlého k jistině ke dni zesplatnění úvěru ve výši , částka, , smluvní pokuty, na jejíž zaplacení podle žaloby vzniklo právo před zesplatněním úvěru, a to ve výši , částka, , nákladů za zaslání upomínky ve výši , částka, , další smluvní pokuty v kapitalizované výši , částka, , představující sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky nové jistiny (, částka, ) denně, počínaje od zesplatnění úvěru do dne vyhotovení žaloby. Dále žalobkyně požadovala sjednaný úrok z úvěru v sazbě 90,42 % ročně z částky , částka, , za dobu od , datum, do , datum, kapitalizovaný částkou , částka, a úrok z úvěru od , datum, do zaplacení v sazbě 8,25 % ročně z částky , částka, , maximálně do doby, než úrok z úvěru dosáhne částky , částka, . Z částky , částka, (jistina , částka, , úrok ke dni zesplatnění , částka, , smluvní pokuta , částka, a náklady upomínání , částka, ) požadovala žalobkyně rovněž úrok z prodlení v sazbě 8,25 % ročně od , datum, do zaplacení.

4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši , částka, . Žalovaná se zavázala dlužnou částku vrátit v 9 měsíčních splátkách po , částka, , tedy celkem , částka, . Žalovaná neuhradila na splacení úvěru ničeho, proto žalobkyně k , datum, celý dluh zesplatnila a žádala o jeho zaplacení. Při jednáních předcházejících uzavření smlouvy o úvěru žalobkyně od žalované vyžádala doklad o příjmech (prostřednictvím informace o příjmu ze zaměstnání), z nichž vyplynulo, že příjem žalované je dostatečný ke splácení úvěru.

5. Po právní stránce okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne , datum, je neplatná vzhledem ke skutečnosti, že sjednaná úroková sazba spotřebitelského úvěru několikanásobně převyšovala obvyklou průměrnou výši úroku bank podle statistických dat ČNB. Tzv. efektivní úroková sazba činila ročně 109,94 %, téměř trojnásobek obvyklých úroků požadovaných za obdobné úvěry jinými komerčními bankami. Nepřiměřenými v neprospěch žalované jako spotřebitele shledal soud prvního stupně rovněž požadované smluvní pokuty, které byly podle jeho posouzení sjednány ve výši pro žalovanou likvidační. V uvedených skutečnostech shledal úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou v rozporu s dobrými mravy (§ 1 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).

6. Dále okresní soud posoudil, zda žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně prověřila schopnost žalované úvěr splácet a dospěl přitom k závěru, že úvěruschopnost byla zkoumána přiměřeně, byť ne zcela pregnantně.

7. S ohledem na závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku aplikoval okresní soud na právní vztah účastnic ust. § 2991 o. z. a uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, když jí byla na základě neplatné smlouvy poskytnuta částka , částka, , kterou žalobkyni nevrátila. Proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu zamítl.

8. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované, který byla v řízení v rozsahu 2/3 neúspěšná, uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 1/3, tedy , částka, .

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla toliko v části výroku II., jímž byla žaloba zčásti zamítnuta co do částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení běžícím od , datum, do zaplacení, dále co do zaplacení smluvní pokuty ve výši , částka, a co do zamítnutí úroku z úvěru ve výši 23,16 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a úroku z úvěru ve výši 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částky , částka, .

10. S odkazem na judikaturu odvolacích soudů (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ) namítala, že v případě neplatně sjednaného úroku ve smlouvě o úvěru je nutno ve smyslu ust. § 577 o. z. a § 1802 o.z. dovodit povinnost dlužníka zaplatit úroky obvyklé v době uzavření smlouvy a nikoliv nepřiznat úroky žádné. V daném případě navíc sjednaná výše úroku z úvěru nepřesahovala čtyřnásobek obvyklé úrokové sazby požadované bankami při poskytování obdobných úvěrů nebo půjček, která podle evidence v systému ČNB ARAD v daném případě činila 23,91 %. Za nepřiměřený je přitom podle současné judikatury považován až úrok přesahující obvyklou úrokovou míru nejméně čtyřnásobně. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , spisová značka, . Odvolatelka vzhledem k uvedeným závěrům považovala úvěrovou smlouvu za platnou. Poukázala také na zásadu autonomie vůle, jakož i na pasivitu žalované v průběhu celého řízení. Pokud však okresní soud přesto dospěl k závěru, že výše úrokové sazby je v daném případě nepřiměřená, měl podle ust. § 577 o.z. její výši moderovat tak, aby odpovídala spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, tedy na výši přiměřenou a při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou. Přestože podle názoru žalobkyně měla být úroková sazba přiznána v celém rozsahu, požadovala žalobkyně jen úrok z úvěru v sazbě 23,16 %. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v části výroku II. změnil tak, že žalobkyni přizná částku , částka, , představující úrok z úvěru v sazbě 23,16 % ročně, kapitalizovaný ke dni , datum, , s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od , datum, do zaplacení, dále smluvní pokutu ve výši , částka, a úrok z úvěru ve výši 23,16 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , úrok z úvěru ve výši 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, maximálně do doby, kdy tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částky , částka, .

11. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

12. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění - dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve shora vymezené části výroku II. ve věci samé, a v závislém výroku o nákladech řízení. Vyhovující výrok I. rozsudku ve věci samé, ani zbývající část zamítavého výroku II. se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a nabyly již samostatně právní moci. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž existence žádné takovéto procesní vady nebyla ani odvolatelkou namítána.

14. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoníku (dále jen „o. z.“) je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ust. § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

17. Podle ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Z citované zákonné úpravy plyne, že dospěje-li soud k závěru o absolutní neplatnosti (části) právního jednání z důvodu jeho zjevného rozporu s dobrými mravy, je povinen k němu přihlížet z úřední povinnosti, tedy i když se strany neplatnosti nedovolají, resp. i proti jejich vůli. Absolutní neplatnost znamená, že právní jednání nepůsobí od samého počátku žádné právní následky.

20. Přestože shora citované ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru koncipuje neplatnost úvěrové smlouvy způsobenou porušením povinnosti věřitele prověřit před uzavřením smlouvy o úvěru řádně ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jako neplatnost relativní, dospěl odvolací soud k závěru, že k neplatnosti úvěrové smlouvy z uvedeného důvodu je soud povinen přihlédnout i bez námitky vznesené spotřebitelem, a to na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Jak dovodil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne , datum, ve věci C 679-18, musí být články 8 a 23 směrnice vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud z porušení této povinnosti musí vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Rovněž Nejvyšší soud ČR se k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích vyjádřil. Například v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, (byť jím bylo rozhodnuto ve věci posuzované dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do , datum, , lze dále uvedené závěry aplikovat i na projednávanou věc, protože úprava zakotvená v § 86 zák. o spotřebitelském úvěru je obsahově obdobná), mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet) a úvěr spotřebiteli poskytl jen tehdy, když je z jeho zjištění zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu ČR absolutně neplatná. Obdobně Ústavní soud (např. v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, který byl vydán již ve věci právně posouzené dle zák. o spotřebitelském úvěru) dospěl k závěru, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Dále Ústavní soud (ve stejném nálezu) dovodil, že při ověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr nepostačuje, pokud věřitel spoléhá na pravdivost údajů o schopnosti splácet úvěr tvrzených samotným žadatelem, nýbrž že je třeba, aby věřitel sám tyto údaje prověřil (případně si je nechal od žadatele doložit).

22. Okresní soud v posuzovaném případě správně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované částku ve výši , částka, . Žalovaná se zavázala dlužnou částku vrátit v 9 měsíčních splátkách po , částka, , tedy celkem , částka, , avšak neuhradila žádnou ze sjednaných splátek. Žalobkyně ke dni , datum, celý dluh zesplatnila a požadovala jeho zaplacení.

23. Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se způsobu vyhodnocení úvěruschopnosti žalované žalobkyní před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, jak byla shora popsána, nejsou zcela přesná. Z listin doložených žalobkyní vyplývá, že ta měla před uzavřením úvěrové smlouvy k dispozici údaje o příjmu žalované ze zaměstnání, z nichž vyplynulo, že příjem žalované ze zaměstnání činil v době od září 2020 do prosince 2020 průměrně částku , částka, měsíčně (září , částka, , říjen , částka, , listopad , částka, , prosinec , částka, ). Přesto žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované počítala s tím, že její měsíční příjem činí , částka, (listina označená jako „hodnocení klienta“). Při hodnocení výdajů žalované se žalobkyně spolehla pouze na tvrzení žalované, že bydlí u rodičů a její výdaje vyčíslila částkou , částka, na bydlení, , částka, na splátky jiného závazku a , částka, na ostatní potřeby včetně stravy, ošacení, dopravy, zálib. Spolehla se také na – v daném případě zjevně nepravdivé – tvrzení žalované uvedené v listině nazvané „prohlášení klienta“, že nemá žádné splatné dluhy, ani vůči ní není vedeno žádné exekuční řízení.

24. Žalobkyně si v daném případě před uzavřením úvěrové smlouvy se žalovanou opatřila pouze údaje o jejích příjmech, které v listině označené jako hodnocení klienta nadhodnotila, když zde uvedla, že čistý měsíční příjem žalované činí , částka, . Na ověření údajů o výdajích žalované pak žalobkyně rezignovala, když vycházela pouze z neověřených tvrzení žalované. Přitom žalobkyni nic nebránilo, aby si od žalované opatřila výpisy z bankovního účtu za předcházející období, z nichž by bylo jednoduše možné její výdaje ověřit, když žalované byla na bankovní účet poskytována mzda. Kromě toho žalobkyně v daném případě mohla v Centrální evidenci exekucí zjistit, že na majetek žalované byla již před poskytnutím předmětného úvěru vedena řada exekucí (jak vyplývá z výpisu exekucí vedených u okresního soudu). Toto však žalobkyně neučinila.

25. Žalobkyně v daném případě při posuzování úvěruschopnosti žalované jako spotřebitelky porušila ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když při posouzení výdajů žalované nevycházela z nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací, jejichž vyžádání od spotřebitele bylo přiměřené okolnostem, ani neověřila údaje o žalované vedené v Centrální evidenci exekucí, neposoudila tedy řádně úvěruschopnost žalované a zjištěné údaje řádně nevyhodnotila.

26. Následkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele je, jak bylo shora uvedeno, absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. K neplatnosti úvěrové smlouvy je tedy třeba přihlížet z úřední povinnosti, bez ohledu na to, že neplatnost nebyla žalovanou namítána.

27. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že ujednání o výši úroků okresní soud správně posoudil jako neplatné. Již z vlastní úvěrové smlouvy je zřejmé, že dohodnuta úroková sazba ve výši 90,42 % ročně zřejmě může podstatně přesahovat i ty nejvyšší úrokové sazby požadované bankami při poskytnutí obdobného úvěru, jako byl úvěr poskytnutý žalobkyní žalované. Jak vyplývá z tvrzení samotné žalované, sjednaný úrok činí 3,78násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Za takové situace bylo – s přihlédnutím k dalším sjednaným smluvním sankcím pro případ neplnění závazků z úvěrové smlouvy – namístě posuzovat ujednání o úrokové sazbě ve výši 90,42 % jako ujednání zjevně se příčící dobrým mravům, a proto podle § 588 a § 576 o. z. za absolutně neplatné.

28. Jelikož je vzhledem k porušení ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalovanou úvěrová smlouva ze dne , datum, absolutně neplatná jako celek, je správný rovněž právní závěr soudu prvního stupně v tom, že vztah žalobkyně a žalované založený uzavřením neplatné úvěrové smlouvy, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované částku , částka, , je třeba posoudit podle ust. § 2991 a násl. o. z. jako bezdůvodné obohacení. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení žalované z neplatné úvěrové smlouvy poskytnuté částky, a to včetně úroku z prodlení podle § 1970 o. z., jehož výši okresní soud správně stanovil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

29. K námitce žalobkyně odvolací soud dodává, že aplikace ust. § 3002 o. z. v daném případě nepřichází v úvahu. Ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. upravuje situaci, kdy vrácení předmětu bezdůvodného obohacení není již dobře možné. O tento případ se v souzené věci nejedná. Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. se pak vztahuje na užívání věci [srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, 2072 s.]. V daném případě je třeba aplikovat speciální ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který pro případ neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti poskytovatele prověřit před jejím uzavřením úvěruschopnost spotřebitele stanoví, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

30. Jelikož žalobkyni na základě neplatné úvěrové smlouvy vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny, z níž žalovaná dosud ničeho nevrátila, přičemž výrokem I. rozsudku okresního soudu jí bylo uloženo zaplatit jistinu s úrokem z prodlení, je napadený rozsudek v přezkoumávané části věcně správný, proto jej odvolací soud jako takový podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku, v němž rovněž nebyly shledány nesprávnosti.

31. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalované žádné náklady spojené s touto částí řízení nevznikly.