84 Co 224/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky : Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení výše nájemného, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. ledna 2025, č. j. 8 C 115/2023-137,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. o nákladech řízení mění potud, že výše nákladů řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému, činí 8 591 Kč; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zvýšení nájemné (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému, k rukám jeho zástupce, na náhradě nákladů řízení částku 42 858,20 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil tím, že dne 15. 10. 2012 účastníci uzavřeli písemnou smlouvou, kterou žalobkyně žalovanému přenechala do dočasného užívání (na dobu od 1. 8. 2012 do 31. 8. 2041) komplex jí vlastněných nemovitostí - rodinný dům , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, se zahradou v , adresa, – a žalovaný se oproti tomu zavázal žalobkyni platit nájemné ve výši 5 700 Kč a hradit i veškeré další pravidelné (očekávané) i nepravidelné výdaje spojené s nemovitostmi, včetně jejich údržby a oprav, přičemž nájemné mohlo být dohodnutým způsobem každoročně upraveno v návaznosti na vývoj harmonizovaného indexu spotřebitelských cen. Účastníci se současně dohodli, že žalobkyně – po splacení hypotečního úvěru, který převzala za účelem financování nákupu těchto nemovitostí, jehož úvěrová splátka tehdy činila 5 700 Kč a který měl být doplacen v roce 2041, a za podmínky, že žalovaný řádně splní závazky z nájemní smlouvy vůči žalobkyni – žalovanému bezúplatně přenechá vlastnické právo k pronajatým nemovitostem. V době koupě nemovitostí a převzetí úvěru žalovanou žili účastníci jako druh a družka (mají společné dítě), o koupi nemovitostí, které nebyly v dobrém stavu, měl zájem zejména žalovaný, který je však sám koupit nemohl, neboť nesplňoval podmínky, za nichž by mu banka poskytla hypoteční úvěr. Po ukončení nesezdaného soužití účastníků (po jejich rozchodu) se účastníci shodli na řešení vzniklé situace uzavřením předmětné smlouvy ze dne 15. 10. 2012. Dopisem ze 14. 7. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k placení zvýšeného nájemného ve výši 12 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2022 (z důvodu míry inflace a vývoje cen v oblasti nemovitostí) a následně tak učinila i v rámci dalších dopisů adresovaných přímo žalovanému, anebo již jeho zástupci, jimiž žalovanému nemovitosti variantně nabídla ke koupi za kupní cenu ve výši 3 700 000 Kč. To vše žalovaný (poprvé dopisem ze dne 29. 7. 2022) odmítl s odkazem na obsah dohody mezi účastníky, a přitom zmínil také své značné investice do nemovitostí, které s ohledem na uzavřenou dohodu realizoval.

3. Po právní stránce okresní soud smlouvu ze dne 15. 10. 2012 posoudil jako nájemní smlouvu podle § 663 a násl., resp. § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), kterou žalobkyně přenechala žalovanému do dočasného úplatného užívání (nájmu) předmětné nemovitosti za účelem bydlení, přičemž s účinností ode dne 1. 1. 2024 se nájemní vztah založený touto smlouvou dle § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) řídí ustanovením § 2201 a násl., resp. § 2235 a násl. o. z. Dále dovodil, že nájemní smlouva obsahuje rovněž ujednání o budoucím bezúplatném převodu nemovitostí (s koncem nájmu), které lze hodnotit dle ustanovení § 50a obč. zák., tj. jako smlouvu o (darovací) smlouvě budoucí. Jelikož nájemní smlouva obsahovala ujednání umožňující modifikaci výše nájemného, dospěl okresní soud s ohledem na znění ust. § 2249 odst. 1 o. z. k závěru, že již jen z toho důvodu žalobkyně nemohla být ve věci úspěšná. Navíc žalobkyně žádala zvýšení výživného v podstatně větším rozsahu (o více než 100 %) než stejné zákonné ustanovení umožňovalo (maximálně o 20 %).

4. Pro úplnost okresní soud konstatoval, že žalobě nebylo možné vyhovět ani s odkazem na obecnou úpravu změny obsahu smlouvy při podstatné změně okolností (§ 1765 odst. 1 o. z.), neboť předpokladem její aplikace je změna okolností, které účastník smlouvy nemohl v okamžiku uzavření smlouvy rozumně předpokládat ani ovlivnit, nastalá či najevo vyšlá (známá) až po uzavření smlouvy, avšak v projednávané věci k podstatné změně okolností nedošlo (žalobkyně změnu okolností ani netvrdila), přičemž podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1670/2018, nelze za závažnou změnu považovat změnu výše nájemného způsobenou běžným vývojem ekonomiky a trhu. V případě účastníků bylo nájemné záměrně sjednáno jen ve výši, která žalobkyni kompenzovala výdaje na (měsíční) úvěrovou splátku, účastníci neměli ambici sjednávat nájemné, které by reflektovalo tehdejší časově a místně obvyklé nájemné. Žalobkyně potvrdila, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena jako pojistka pro případ, že by žalovaný nesplnil svůj slib, že stane vlastníkem předmětných nemovitostí, příp. se vlastnicí stane dcera účastníků. Ani v případném nesplnění tohoto slibu ze strany žalovaného nebylo lze spatřovat podstatnou změnu okolností ve smyslu § 1765 odst. 1 o. z., protože by se jednalo o situaci, kterou žalobkyně v době uzavření nájemní smlouvy mohla předvídat.

5. Okresní soud neshledal žalobu důvodně podanou, zamítl jí proto a s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil neúspěšné žalobkyni povinnost uhradit úspěšnému žalovanému v plném rozsahu z jeho strany účelně vynaložené náklady řízení, tvořené náklady spojenými se zastoupením žalovaného advokátem, tj. odměnou advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření ve věci samé ze dne 20. 6. 2023 a účast u jednání soudu dne 20. 1. 2025) po 9 820 Kč podle § 7 a § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, kdy odměnu advokáta stanovil z tarifní hodnoty ve výši 378 000 Kč, jež odpovídá pětinásobku rozdílu ročního požadovaného – zvýšeného – nájemného a ročního nájemného sjednaného ve smlouvě účastníky. Dále do nákladů vynaložených žalovaným zahrnul dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 stejné vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, jednu paušální náhradu ve výši 450 Kč dle stejného ustanovení, avšak účinného od 1. 1. 2025, náhradu za promeškaný čas v souvislosti s účastí zástupce žalovaného při jednání dne 15. 7. 2024, které bylo bez projednání věci odročeno, v částce 4 910 Kč dle § 14 odst. 2 zmíněné vyhlášky, a konečně náhradu za DPH ve výši 21 %.

6. Žalobkyně proti rozsudku okresního soudu, a to výlučně do výroku o náhradě nákladů řízení, podala odvolání vedena právním názorem, že v projednávané věci neměla být náhrada nákladů řízení žalovanému přiznána na základě aplikace § 150 o. s. ř., tedy z důvodů hodných zvláštního zřetele, popř. mu měla být přiznána v podstatně nižší výši (než učinil okresní soud), neboť předmětem řízení bylo určení práva, kdy hodnota odměny advokáta za provedení jednoho úkonu právní služby dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činila 2 300 Kč. Aplikace § 150 o. s. ř. se žalobkyně domáhala s odkazem na „zcela specifické vztahy“ mezi účastníky řízení, kteří jsou bývalými životními partnery, kteří spolu mají dnes téměř osmnáctiletou dceru, vůči které se žalovaný zavázal splnit závazek v podobě převodu nemovitostí na ni, což nesplnil, a na „emotivní průběh“ ukončení partnerského vztahu účastníků (žalobkyně zjistila dlouholetou nevěru žalovaného). Dále poukázala na to, že žalovaný více než 10 let zneužívá nájemní vztah a nehodlá hradit vyšší nájemné, alespoň částečně se blížící nájemnému tržnímu. Žalovaný podle žalobkyně „zcela porušil veškeré dohody, které byly mezi ním a žalobkyní při sjednávání nájmu ujednány, čímž zcela zásadním způsobem došlo ke změně poměrů mezi účastníky“. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, eventuálně, aby výši nákladů řízení moderoval.

7. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, ačkoliv mu bylo řádně doručeno, nevyjádřil.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení, k projednání odvolání nenařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

9. Předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu nebyl výrok napadeného rozsudku, jímž okresní soud rozhodl ve věci samé, který již samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

10. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování či bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

11. Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

12. Z citované zákonné úpravy vyplývá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvisí od procesního úspěchu ve věci samé, tzn. že právo na plnou náhradu nákladů řízení má ten z účastníků řízení, který byl v řízení zcela úspěšný. Aplikace § 150 o. s. ř. by měla být výjimečná, soudu má umožnit přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých konkrétních případů tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů řízení mohla být tvrdá. Toto ustanovení je tak výjimkou z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., jímž je provedena zásada odpovědnosti za výsledek řízení. Při posuzování okolností hodných zvláštního zřetele a výjimečnosti případu ve smyslu § 150 o. s. ř. je třeba přihlédnout především k okolnostem případu, zejména k těm, které vedly k uplatnění nároku v občanském soudním řízení a k postoji účastníků v řízení apod., dále lze přihlédnout k osobním, majetkovým, výdělkovým a jiným poměrům všech účastníků řízení, tedy jak toho, koho by postihovala povinnost nahradit náklady řízení, tak účastníka, jehož majetkové poměry by použitím tohoto výjimečného opatření byly dotčeny.

13. V posuzované věci ze spisu, resp. napadeného rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že okresní soud neshledal důvodným požadavek žalobkyně uplatněný žalobou, pro což její žalobu zamítl. V projednávaném případě tak byl v řízení zcela úspěšným účastníkem řízení žalovaný, který proto má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, kterou by mu bylo možno (zcela či zčásti) odepřít pouze při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. Po provedení odvolacího přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že v projednávané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, tedy důvody, pro které by žalovanému mělo být právo na náhradu nákladů řízení, byť i jen zčásti, odepřeno.

14. Odvolací soud předně konstatuje, že žalobkyně požadavek na zvýšení nájemného podala při úplné znalosti rozhodných skutkových okolností i při znalosti skutečností, na nichž žalovaný v řízení postavil svou obranu – žaloba byla podána dne 17. 3. 2023, žalovaný např. v dopise z 15. 2. 2023 (ze skutečnosti, že žalobkyně tento dopis přiložila k žalobě, vyplývá, že jej měla v okamžiku zahájení řízení k dispozici) požadavek žalobkyně na zvýšení nájemného odmítl z týchž důvodů, jež uplatnil na svou obranu po zahájení řízení, žalobkyně na svém požadavku na zvýšení nájemného trvala po celou dobu řízení, včetně závěrečného návrhu učiněného její zástupkyní bezprostředně před vyhlášením napadeného rozsudku okresním soudem.

15. Žalobkyně podala žalobu a po celou dobu vedení řízení před okresním soudem trvala na její důvodnosti, přestože, jak správně zjistil okresní soud, nájemní smlouva vylučovala možnost jednostranného zvýšení nájemného, neboť zvyšování nájemného bylo v nájemní smlouvě ujednáno (srov. § 2249 odst. 1 o. z.), nájemní smlouva byla uzavřena na její návrh a měla řešit situaci, která mezi účastníky nastala po ukončení jejich nesezdaného soužití. Jak okresní soud rovněž správně zjistil, žalobkyně předmětné nemovitosti (v době, kdy s žalovaným ještě tvořila pár) koupila (a úvěrem financovala) proto, že o ně měl zájem zejména žalovaný, který je ovšem sám koupit nemohl, neboť nesplňoval podmínky, za nichž by mohl získat bankovní úvěr pro jejich financování. Po ukončení jejich vztahu se účastníci shodli, že je jejich cílem, aby se vlastníkem nemovitostí stal žalovaný, příp. jejich společná dcera, a aby žalovaný převzal též související závazek z hypotečního úvěru, což – na návrh žalobkyně (s nímž žalovaný zprvu nesouhlasil) – zajistili uzavřením předmětné nájemní smlouvy se závazkem budoucího bezplatného (po úplném splacení hypotečního úvěru v roce 2041) převodu nemovitostí, a to zjevně s tím, že půjde o nejzazší řešení pro případ, že by k převodu vlastnictví nemovitostí na žalobce (či dceru účastníků) a vyvázání žalobkyně z hypotečního úvěru nedošlo již dříve jiným způsobem. V této souvislosti okresní soud správně zjistil (a žalobkyni taková zjištění musela být od okamžiku uzavření nájemní smlouvy známa), že těmto okolnostem byla podřízena jak doba trvání nájmu (korespondující termínu řádného splacení úvěru) a výše nájemného, které odpovídalo tehdejší splátce hypotečního úvěru, tak i další podmínky nájmu, zejména převzetí veškerých nákladů spojených s nemovitostmi včetně veškeré jejich údržby anebo kompenzace daně z nemovitostí, a rovněž následný bezúplatný převod pronajatých nemovitostí do vlastnictví žalovaného. Nájemné bylo v nájemní smlouvě ze dne 15. 10. 2012 záměrně účastníky dohodnuto v jiné výši, než by odpovídala obvyklému nájemnému, účastníci si současně dohodli konkrétní možnost zvyšování nájemného (inflační doložka), žalobkyně přesto přistoupila k jednostrannému zvýšení nájemného dle § 2249 odst. 1 o. z., navíc navrhla zvýšení v markantním rozporu s příslušnou právní úprav (nikoliv o 20 %). Žalobkyně tak žalobu podala (a způsobila na straně žalovaného vznik nákladů řízení) přestože věděla, že smyslem sjednaného nájemného nebylo zajistit jí příjem z jí vlastněných nemovitostí, nýbrž zaplatit splátky hypotečního úvěru.

16. Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř. nemohou založit ani skutečnosti uvedené žalobkyní v odvolání, neboť žalovanému lze jen těžko vyčítat, že předmětné nemovitosti nebyly převedeny na společnou dceru účastníků, když žalovaný není jejich vlastníkem (proto s nimi není oprávněn právně nakládat), za irelevantní odvolací soud považuje rovněž průběh ukončení partnerského vztahu účastníků, a to již jen z toho důvodu, že k němu došlo před cca deseti lety před zahájením řízení. Důvody aplikace uvedeného zákonného ustanovení nelze spatřovat ani v příjmových, majetkových či jiných poměrech účastníků, neboť o těch ze strany žalobkyně nebyla předložena žádná tvrzení či důkazy. Z vyložených důvodu je proto odvolací soud názoru, že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení v plné výši.

17. Jde-li o výši žalovaným vynaložených nákladů řízení, resp. výši odměny advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval, platí, že předmětem řízení (od nějž se odvíjí tzv. tarifní hodnota, z níž je počítána odměna advokáta) nebyl požadavek na uložení povinnosti platit opětující se plnění (jak se mylně domnívá okresní soud), rozsudek, jímž je určena výše nájemného, není rozhodnutím ukládajícím platit nájemné, tedy není ani exekučním titulem pro vymáhání případně neplaceného zvýšeného nájemného. Řízení nebylo zahájeno ani určovací žalobou ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a), příp. odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., účinné do 31. 12. 2024, resp. ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a), příp. odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., účinné od 1. 1. 2025, neboť rozsudkem určujícím novou výši nájemného se nahrazuje vůle účastníků nájemního vztahu, resp. mění obsah nájemního vztahu a nedeklaruje se jím již existující právo (jak mají na mysli naposledy zmíněná ustanovení vyhlášky).

18. Z těchto důvodů je nutno v projednávané věci tarifní hodnotu stanovit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1486/2016, resp. rozsudek téhož soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1670/2018) dle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 10 000 Kč (v případě úkonů právní služby provedených advokátem do 31. 12. 2024) a odměnu advokáta za jeden úkon právní služby je nutno stanovit ve výši 1 500 Kč, resp. (v případě úkonů právní služby provedených advokátem od 1. 1. 2025) je nutno tarifní hodnotu stanovit částkou 30 000 Kč a odměnu advokáta částku 2 300 Kč (odměna advokáta se vypočte dle § 7 bodu 4., resp. 5. stejné vyhlášky). Odměna advokáta zastupujícího žalovaného za dva úkony právní služby, které učinil do konce roku 2014 (převzetí zastoupení a sepis vyjádření k žalobě), proto činí 3 000 Kč, odměna za účast při jednání konaném před okresním soudem dne 20. 1. 2025 činí 2 300 Kč. Přestože zástupce žalovaného v řízení učinil, vedle vyjádření k žalobě, další písemná podání, nepovažuje je odvolací soud za úkony, za které přísluší samostatná odměna advokáta, a to z důvodů, které v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 37.) uvedl již okresní soud (odvolací soud pro stručnost na příslušnou část odůvodnění rozsudku okresního soudu odkazuje). Dále do nákladů žalovaného přináleží paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, a to dvakrát (ke dvěma úkonům právní služby vykonaným do konce roku 2024) po 300 Kč a ve výši 450 Kč (k úkonu právní služby provedenému v roce 2025), náhrada za promeškaný čas v souvislosti s účastí zástupce žalovaného při jednání okresního soudu dne 15. 7. 2024 ve výši 750 Kč podle § 14 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do konce roku 2024 (náhrada za čas promeškaný odpovídá jedné polovině odměny za účast při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci) a náhrada za daň z přidané hodnoty počítaná z odměny advokáta a jeho hotových výdajů v celkové výši 1 491 Kč.

19. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku o nákladech řízení za užití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil co do výše přiznané náhrady nákladů řízení, jinak, tj. co do základu nároku na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a co do platebního místa (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) tento výrok jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za situace, kdy žalobkyně byla v této části řízení úspěšná jen zčásti (čemuž odpovídá i částečný úspěch žalovaného), když byla úspěšná jen pokud nesouhlasila s výší žalovanému přiznaných nákladů, nikoliv však navrhovala-li aplikaci § 150 o. s. ř. Odvolací soud proto na základě § 222 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků řízení.