84 Co 410/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČ IČO žalobkyně sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 34 287 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 9. října 2025, č. j. 11 C 188/2025-73,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II. mění potud, že žalovaný je povinen zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni dalších 2 500 Kč, 2 682 Kč, 200 Kč, 998 Kč, 1 303 Kč se smluvním úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 29 099 Kč od 27. 4. 2025 od 25. 7. 2025, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 29 099 Kč od 27. 7. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 099 Kč od 27. 4. 2025 do zaplacení; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, , na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 7 877,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 599 Kč, to ve splátkách po 4 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 2 505 Kč, s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 29 104 Kč od 27. 4. 2025 do 26. 7. 2025, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 29 104 Kč od 27. 7. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 104 Kč od 27. 4. 2025 do zaplacení, a částek 2 682 Kč, 200 Kč, 998 Kč a 1 303 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení v částce 1 257 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 34 287 Kč s konkretizovaným smluvním úrokem a úrokem z prodlení z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru, který žalovanému poskytla na základě smlouvy č. , hodnota, ze dne 4. 12. 2024. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že mu vyplatila na jeho účet částku 27 500 Kč a zbývajících 2 500 Kč bylo převedeno na účet zprostředkovatele úvěru. Žalovaný se zavázal hradit splátky po 1 600 Kč měsíčně, řádně však úvěr nesplácel, uhradil jen částku 901 Kč.

3. Okresní soud se zabýval tím, zda byla žalobkyní coby poskytovatelkou úvěru řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a dospěl k závěru, že nikoli. Tento závěr učinil na základě zjištění, že se žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dostatečným způsobem zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, kdy z mzdového lístku a informace o příjmech na účtu zjistila průměrný příjem žalovaného v období od srpna do listopadu 2024 ve výši 40 676 Kč, výdaje spojené s bydlením 5 700 Kč, závazky z úvěrů ve výši 10 000 Kč (společnost , právnická osoba, ), celkem úvěry dle REPI 13 400 Kč, ohledně ostatních výdajů povinného však vyšla „z životního minima“. Dle lustrace nebyl žalovaný veden v insolvenčním rejstříku ani na jeho majetek nebyla nařízena exekuce. Dle výpisu ze systému REPI měl žalovaný veden jeden revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 13 400 Kč, neměl splátku po splatnosti. Dle informace o řízení před katastrálním úřadem bylo vedeno řízení týkající se vkladu zástavního práva a zákazu zcizení nebo zatížení nemovitosti v katastrálním území , adresa, (zřejmě vlastněné žalovaným) ve prospěch zástavního věřitele , právnická osoba, Takto provedené ověření úvěruschopnost okresní soud nepovažoval za dostatečné, a to zejména proto, že žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného o výdajích, tyto však neověřovala, to vše za situace, že měla doložen zůstatek na účtu žalovaného ve výši, která nedosahovala výši sjednané splátky. Zdůraznil, že ze statistických výdajů nebo částek životního minima nelze vycházet, pokud nejsou porovnány z faktickými výdaji; na tomto místě okresní soud odkázal na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

4. Okresní soud uzavřel, že úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky dle občanského zákoníku je z uvedeného důvodu absolutně neplatná dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uplatněný nárok proto posoudil podle ust. § 2991 občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 26 599 Kč (představující rozdíl vyplacené částky 27 500 Kč a zaplacených 901 Kč); ve zbytku, nad rozsah uvedeného bezdůvodného obohacení, okresní soud žalobu zamítl.

5. Dále uvedl, že v řízení vznikl spor „o možnost žalovaného dlužnou částku zaplatit“, přičemž lhůtu k zaplacení jistiny soud určí na návrh některé ze smluvních stran podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalovaný se k jednání nedostavil, důkazy k prokázání své majetkové situace nenavrhl, okresní soud proto vyšel z obsahu spisu, ze kterého je zřejmé, že žalovaný není schopen částku 26 599 Kč uhradit najednou. Podle „poměrů žalovaného stanovil měsíční splátky po 4 000 Kč. Výrok, kterým soud při využití § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru určí lhůtu k plnění v budoucnu splatné části dluhu, má konstitutivní povahu, proto nelze uvažovat o tom, že by spotřebitel z této části dluhu platil úrok z prodlení (na tomto místě okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Z týchž důvodů dospěl k závěru, že nelze žalovanému „uložit“ ani ztrátu výhody splátek.

6. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal úspěšnější žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení.

7. Proti zamítavému výroku ve věci samé tohoto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že výdaj na bydlení ve výši 5 700 Kč vycházející z prohlášení žalovaného, když údaj o výdaji na bydlení v bytě ve vlastnictví žalovaného byla zohledněna ve výši 13 737 Kč, která zcela koresponduje s normativními náklady na bydlení žalovaného ve vlastním bytě dle nařízení vlády č. 580/2020 Sb. v roce 2024 v obci do 69999. Žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti poskytnuté údaje ověřovala, a to též i v databázi centrální evidence exekucí, v insolvenčním rejstříku, v katastru nemovitostí, v registru CRIF – registru platebních informací, kdy o tomto posouzení úvěruschopnosti byl žalobkyní učiněn písemný zápis, přičemž v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že žalovaný je schopen spotřebitelský úvěr v pravidelných splátkách ve výši 1 600 Kč měsíčně řádně splácet, protože mu po odečtení nákladů na bydlení, zjištěného úvěru ve výši 10 000 Kč měsíčně a měsíční splátky u žalobkyně ve výši 1 600 Kč zbyde částka 23 376,50 Kč měsíčně, přesahující výši životního minima (4 860 Kč), současně nebyly u žalovaného zjištěny žádné platby pojištění, ani že by měl potíže se sázkami či hazardními hrami. Žalobkyně dále uvedla, že má za to, že dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by prvotně měl úvěrující vycházet při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného z jím poskytnutých informací, byť se z podstaty institutu posuzování úvěruschopnosti musí jejich validitu prověřit z dalších zdrojů. Rozsah prověřování se nepochybně liší dle typu úvěru a jeho výše. Pouze v případě, kdy budou poskytovány větší částky, bude například namístě trvat na tom, aby úvěruschopnost byla prověřena ve větším rozsahu např. i výpisem z katastru nemovitostí. Standardem by mělo být prověření veřejně přístupných databází, k prokázání příjmů úvěrovaného u úvěrů na nižší částky do 50 000 Kč nepochybně postačí výplatní pásky za poslední jeden až tři měsíce. Z judikatury soudů plyne, že povinností úvěrujícího je srovnat sdělené údaje ze strany úvěrovaného o výši výdajů s veřejně dostupnými (respektive zákonem stanovenými) údaji o životním minimu či normativních nákladech na bydlení. Pokud úvěrovaný dodrží uvedené zásady, nelze mu vyčítat, že nepostupoval při prověřování úvěruschopnosti úvěrovaného řádně. Po úvěrujícím zásadně nelze požadovat, aby prováděl detektivní pátrání (například vyhledáním a výslechem osoby, která úvěrovanému potvrdila výši nákladů na bydlení) pro případné zjištění úvěruschopnosti úvěrovaného. Žalobkyně dále nepovažuje závěr okresního soudu, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřila dostatečně, za závěr určitý, neboť okresní soud v daném případě neuvedl, co v rámci posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno (co chybí), žalobkyně vyslovila názor, že okresní soud nemá představu, co mělo být dále zjištěno, pročež se vyjadřuje jen v obecném duchu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, případně jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, ač mu bylo doručeno, nevyjádřil.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu (v zamítavém výroku II. o věci samé a na něm závislém výroku III. o nákladech řízení), jakož i řízení jeho vydání předcházející v souladu s ust. § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k následujícím závěrům.

10. Předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu nebyl vyhovující výrok I. ve věci samé napadeného rozsudku, který již samostatně nabyl právní moci (§ 206 a § 212 o. s. ř.).

11. Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného okresním soudem, učinil však jiný závěr o skutkovém stavu a dospěl k odlišným právním závěrům.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru, smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Okresní soud správně zjistil, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jež se řídí vedle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku i zákonem o spotřebitelském úvěru. Smlouva měla všechny formální náležitosti, obsahovala i informace podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Jednou ze základních povinností žalobkyně jako poskytovatelky úvěru bylo podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru prověřit úvěruschopnost žalovaného. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) dovodila, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, absolutně neplatná. Míra ověření je tak na úvaze úvěrující osoby a je určována tím, že musí jednat s odbornou péčí, jejíž definici obsahuje § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

18. Z uvedeného plyne, že úvěrující by měl primárně vycházet při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného z informací od něj, jen na ně se však nesmí spoléhat a jejich validitu musí prověřit z dalších zdrojů. Rozsah prověřování se bude lišit podle typu úvěru a jeho výše, jiný bude u krátkodobých úvěrů na nižší částky, kde je riziko platební delikvence nižší než u úvěrů dlouhodobých na vyšší částky. Standardem by mělo být prověření veřejně přístupných databází, tedy zejména insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí. Pokud jde o výdaje, největší pozornost je třeba věnovat výdajům na bydlení, které úvěrované osoby musí doložit minimálně nájemní smlouvou, potvrzeními o platbách služeb spojených s bydlením anebo v případě, kdy bydlí u třetí osoby, alespoň čestným prohlášením této osoby o výši platby jako příspěvku na úhradu nákladů na bydlení. Z citované judikatury rovněž vyplývá, že povinností úvěrujícího je srovnat úvěrovaným sdělené údaje o výši výdajů s veřejně dostupnými (respektive zákonem stanovenými) údaji o životním minimu či normativních nákladech na bydlení. Pokud úvěrující dodrží uvedené zásady, nelze mu podle názoru odvolacího soudu vytýkat, že nepostupoval při prověřování úvěruschopnosti úvěrovaného s péčí řádného hospodáře. Po úvěrujícím zásadně nelze požadovat, aby při ověřování úvěruschopnosti úvěrovaného prováděl detektivní pátrání.

19. V projednávané věci bylo (listinami předloženými žalobkyní) prokázáno, že žalobkyně prověřila příjmy žalovaného jeho prohlášením a současně výplatními páskami. Poskytovaný úvěr byl krátkodobý (25 měsíců), na relativně nízkou částku (30 000 Kč) nedosahující výši čistého měsíčního příjmu žalovaného (40 600 Kč), poměrně nízký je i sjednaný úrok (28,17 % ročně), resp. relativně nízkou je sjednaná měsíční splátka úvěru (1 600 Kč), proto takové prokázání příjmů lze považovat za dostačující a je akceptovatelné, že nebyly zjišťovány příjmy žalovaného za delší období či jeho majetkové poměry. Pokud jde o výdaje žalovaného představované částkou 5 700 Kč, jejich výše byla kromě prohlášení žalovaného doložena prohlášením souseda žalovaného, který v té době vlastnil bytovou jednotku, v níž bydlel (vzhledem ke značnému rozdílu mezi výší příjmu žalovaného, který neměl vyživovací povinnost, a výší splátky úvěru, lze považovat za dostatečné, pokud si žalobkyně výdaje žalovaného na bydlení ověřovala pouhým ověřením správnosti žalovaným uvedené částky u jeho souseda, který může výši jednotlivých složek nákladů na bydlení znát). Z prohlášení žalovaného dále vyplývá, že je svobodný a bezdětný, žalobkyně si dále zajistila, aniž by zjistila cokoli o případném zadlužení žalovaného (vyjma jím uváděného dluhu u spol. , Anonymizováno, ), výpis z centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a registru platebních informací. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně se dostatečným způsobem zabývala též výdajovou stránkou žalovaného. Jde-li o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, lze považovat za dostačující, že u takto nízkého a krátkodobého úvěru se žalobkyně spolehla na výše zjištěné údaje, když z žádných zjištěných skutečností nebylo možno dovozovat příp. platební delikvenci žalovaného. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobkyně příjmy i výdaje žalovaného posoudila v dostatečném rozsahu, splnila tak povinnost prověřit před poskytnutím úvěru jeho úvěruschopnost a zjištěné poměry žalovaného posoudila správně v tom smyslu, že mu umožňují splácet úvěr, který žalovanému následně poskytla (zjištěné poměry žalovaného mu umožňují splácet měsíčně částku 1 600 Kč po dobu cca 2 roků). Úvěrová smlouva tedy je platná.

20. Podle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

21. Podle § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

22. Podle § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

23. Podle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

24. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobkyni neuhradil celou ani první splátku úvěru (první splátka byla splatná do 20. 1. 2025, ostatní splátky měsíčně vždy do dvacátého dne měsíce), ke dni 26. 4. 2025 došlo ke zesplatnění úvěru podle odstavce IV. bodu 1. úvěrové smlouvy (od tohoto data byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit celou jistinu poskytnutého úvěru, včetně obchodního úroku), žalovaný však do současné doby žalobkyni na poskytnutý úvěr zaplatil jen částku 901 Kč (jedna koruna byla zaplacena ještě před poskytnutím úvěru, částka 900 Kč byla žalovaným uhrazena dne 11. 3. 2025). Částka 26 599 Kč již byla žalobkyni pravomocně přiznána vyhovujícím výrokem ve věci samé rozsudku okresního soudu, proto jí přináleží další částka 2 500 Kč, neboť žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč, dále obchodní úrok za dobu před zesplatněním úvěru v kapitalizované výši 2 682 Kč a rovněž po zesplatnění z dlužné jistiny, tedy z částky 29 099 Kč, jako příslušenství pohledávky a cena poskytnutých peněz (§ 513 o. z., § 2395 o. z.), v době do 90 dnů prodlení (od 27. 4. 2025) ve smluvené výši (28,17 % ročně), od okamžiku, kdy je žalovaný v prodlení delším než 90 dnů (od 26. 7. 2025, žalobce však tento úrok požadoval až od 27. 7. 2025), nikoliv v ujednané výši, ale pouze ve výši odpovídající úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tedy ve výši 12 % ročně. Dále má žalobkyně podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení od okamžiku zesplatnění úvěru z celé jistiny úvěru ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 12 % ročně.

25. Žalobkyně dále důvodně uplatnila právo na náhradu účelně vynaložených nákladů na zaslání upomínek ve výši 100 Kč za každou jednu z nich (odstavec IV. bod 4 smlouvy), když žalovanému byly odeslány dvě upomínky, má proto vůči žalovanému právo na náhradu částky 200 Kč. Dále jí přísluší právo na zaplacení smluvních pokut. Účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení se zaplacením každé splátky úvěru (odstavec IV. bod 2 písm. c/ smlouvy), žalobkyni vzniklo právo na zaplacení dvou pokut za nezaplacení stejného počtu splátek (do zesplatnění) ve výši 998 Kč. Takto ujednaná smluvní pokuta do doby zesplatnění úvěru je v souhrnu nižší než 3 000 Kč a zároveň pokuta, která se váže k porušení každé jednotlivé splátky, nepřesahuje 500 Kč, byl tak splněn limit uvedený v § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Při prodlení se zaplacením splátky úvěru byla sjednána rovněž smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru, a to za každý den prodlení (odstavec IV. bod 2 písm. a/ smlouvy), žalobkyně uplatnila tuto pokutu v rozsahu 1 303 Kč (za období od 27. 4. do 6. 6. 2025), i tuto pokutu žalobkyně uplatnila v souladu se smlouvou a ust. § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně uplatnila obě smluvní pokuty v souladu s platnými ujednáními smlouvy, neboť souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nepřesahuje součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, tj. nepřesahuje 15 000 Kč. Z vyložených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána v převážném rozsahu důvodně, a proto na základě § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil převážnou část zamítavého výroku II. napadeného rozsudku tak, že žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni všechny výše popsané nároky. Zamítavý výrok rozsudku okresního soudu odvolací soud potvrdil (§ 219 o. s. ř.) jen v tom rozsahu, pokud žalobkyně (nedůvodně) požadovala zaplacení částky 5 Kč s přísl.

27. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozhodnutí okresního soudu o věci samé, přistoupil k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, dále též rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyni dle § 222 odst. 1 odst. 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť žalobkyně byla neúspěšná jen v poměrně nepatrné části žalobou uplatněného nároku.

28. Náklady řízení vzniklé žalobkyni v průběhu řízení jsou tvořeny soudním poplatkem z žaloby ve výši 1 372 Kč, odměnou advokáta ve výši dvakrát 700 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) a dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), soudní poplatkem z odvolání ve výši 1 000 Kč, odměnou advokáta ve výši 2 500 Kč za sepis odvolání dle § 7, § 8 odst. 1 advokátního tarifu, paušální náhradou hotových výdajů v částce 450 Kč dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 955,50 Kč.

29. Náklady prvostupňového řízení a náklady odvolacího řízení v celkové výši 7 877,50 Kč žalovaný zaplatí k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když odvolací soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší či povolení splátek.