84 Co 93/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 153 596 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 23. ledna 2026, č. j. 48 C 181/2025-47,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I. a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částek 59 914 Kč s příslušenstvím a 41 421 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 261 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení různých částek jakožto dluhů ze dvou smluv, které s žalovanou uzavřela společnost , právnická osoba, (právní předchůdkyně žalobkyně), která pohledávky na žalobkyni postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobkyně požadovala zaplacení částky 68 500 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou část jistiny úvěru poskytnutého žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , a další částku 43 675 Kč (poplatek) s tím, že žalovaná na tento úvěr uhradila částku 500 Kč. Dále požadovala zaplacení částky 24 564,57 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou jistinu úvěru, poskytnutou žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , a další částky 16 856,43 Kč (poplatek), s tím, že žalovaná na tento úvěr uhradila 17 684 Kč.

3. Okresní soud v rámci rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dvě smlouvy o úvěru, jak tvrdila žalobkyně v žalobě, úvěrová smlouva ze dne , datum, byla sjednána na částku 69 000 Kč, z níž právní předchůdkyně žalobkyně žalované skutečně vyplatila 52 761 Kč, částka 16 239 Kč byla určena na refinancování předchozího úvěru žalované. Úvěrová smlouva ze dne , datum, byla sjednána na částku 32 000 Kč, v případě této smlouvy žalobkyně ani přes poučení ze strany okresního soudu dle § 118a o. s. ř. neprokázala, že by žalované na základě této smlouvy jakoukoli částku vyplatila. Dále vyšel ze zjištění, že žalovanou bylo na první úvěr uhrazeno 500 Kč. Současně měl okresní soud za prokázané, že pohledávky vzniklé z těchto smluv právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni.

4. Okresní soud se zabýval tím, zda se právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením jednotlivých smluv o úvěru zabývala schopností žalované úvěry splácet a dospěl k negativnímu závěru, respektive dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalované, jak bylo její povinností plynoucí ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu dospěl okresní soud po právní stránce k závěru, že obě smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou jsou neplatné, přičemž okresní soud byl povinen k této neplatnosti, jak vyplývá z judikatury, na kterou poukázal, přihlédnout z úřední povinnosti. Z uvedených důvodů okresní soud posoudil vztah žalobkyně a žalované jako nárok vyplývající z neplatné spotřebitelské smlouvy, kdy je žalovaná povinna vrátit dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jen nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Výši nároku žalobkyně stanovil jako rozdíl mezi částkami, které právní předchůdkyně žalobkyně skutečně vyplatila žalované, a částkami, které naopak žalovaná uhradil právní předchůdkyni žalobkyně, případně samotné žalobkyni; dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na vrácení části nesplacené jistiny jen v případě první smlouvy, v případě druhé smlouvy došel k negativnímu závěru, neboť žalobkyně neprokázala vyplacení jakéhokoli částky žalované na základě této smlouvy. Okresní soud dále doplnil, že „právní názor soudu ohledně refinancování“ je v souladu s rozhodnutími Krajského soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, a , spisová značka, , pro což neprovedl důkaz dotazem na jinou úvěrovou smlouvu (myšleno smlouvu, na níž mělo být plněno dle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, ).

5. Okresní soud proto žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 52 261 Kč, jakožto rozdíl částky vyplacené žalované (52 761 Kč) a částky splacené žalovanou (500 Kč) dle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, ; jelikož se nepodařilo zjistit poměry žalované, uložil jí uhradit dlužnou částku do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbylém rozsahu žalobou uplatněné nároky, a to rovněž s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený ve věci sp. zn. , spisová značka, , zamítl.

6. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého by měla právo na náhradu poměrné části nákladů úspěšnější žalovaná, té však žádné náklady nevznikly.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku I., a to v rozsahu zamítnutí žaloby co do částek 16 239 Kč a 32 000 Kč, a výroku III. o nákladech řízení. Žalobkyně předně prohlásila, že odvoláním nenapadá právní závěr okresního soudu o neplatnosti smluv o úvěru pro porušení příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, nesouhlasila však s výší obohacení, kterou by jí měla vydat žalovaná, tak jak ji stanovil okresní soud.

8. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na skutečnost, že ve smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, bylo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dohodnuto, že část (16 239 Kč) úvěrovaných finančních prostředků (z celkových 69 000 Kč) bude použito na úhradu jiného dluhu žalované u právní předchůdkyně žalobkyně. Žalobkyně je proto toho právního názoru, že bezdůvodné obohacení představuje celkovou částku poskytnutou žalované, nikoliv pouze částku vyplacenou jí tzv. „na ruku“ (52 761 Kč). Žalovaná obdržela částku 69 000 Kč, z níž vrátila pouze 500 Kč, když obohacením je třeba rozumět celkový finanční prospěch žalované, tedy i ten, který byl „započten“ na úhradu dluhů žalované; proto žalobkyně žádá zaplacení další částky 16 239 Kč.

9. V případě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nebylo prokázáno vyplacení finančních prostředků na základě této smlouvy žalované. Uvedla, že ze smlouvy je patrné, že žalované byly finanční prostředky ve výši 32 000 Kč „poskytnuty“ na bankovní účet, který žalovaná uvedla na první straně smlouvy v části týkající se osobních údajů. Důkazem o vyplacení finančních prostředků je sama smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , žalobkyně současně s odvoláním předložila doklad „o čerpání zápůjčky“ ve výši 32 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná, jak bylo uvedeno v žalobě, na tuto pohledávku zaplatila celkem 17 684 Kč, činí bezdůvodné obohacení 14 316 Kč.

10. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I. rozsudku okresního soudu potud, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 16 239 Kč a 14 316 Kč.

11. Žalovaná se k odvolání, ačkoliv jí bylo řádně doručeno, nevyjádřila.

12. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. v části výroku I., v níž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení částek 16 239 Kč a 14 316 Kč, a v závislém výroku o nákladech řízení, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné.

13. Zamítavý výrok I. ve věci samé, pokud byla zamítnuta žaloba co do částek 43 675 Kč a 9 421 Kč s veškerými úroky a úrok z prodlení, a vyhovující výrok II. ve věci samé rozsudku okresního soudu se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a samostatně již nabyly právní moci.

14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále již jen „o. z.“), je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 věty první o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Z citované zákonné úpravy (§ 580 odst. 1 a § 588 věta první o. z.) plyne, že dospěje-li soud k závěru o absolutní neplatnosti (části) právního jednání z důvodu jeho zjevného rozporu s dobrými mravy či(a) pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku, je povinen k němu přihlížet z úřední povinnosti, tedy i když se strany neplatnosti nedovolají, resp. i proti jejich vůli. Absolutní neplatnost znamená, že právní jednání nepůsobí od samého počátku žádné právní následky. Přestože ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru koncipuje neplatnost úvěrové smlouvy způsobenou porušením povinnosti věřitele prověřit před uzavřením smlouvy o úvěru řádně ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jako neplatnost relativní, dospěl odvolací soud k závěru, že k neplatnosti úvěrové smlouvy z uvedeného důvodu je soud povinen přihlédnout i bez námitky vznesené spotřebitelem, a to na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady , spisová značka, ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady , spisová značka, . Jak dovodil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne , datum, ve věci , spisová značka, , musí být články 8 a 23 směrnice vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud z porušení této povinnosti musí vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice , spisová značka, musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Rovněž Nejvyšší soud České republiky se k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích vyjádřil. Například v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, (byť jím bylo rozhodnuto ve věci posuzované dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do , datum, , lze dále uvedené závěry aplikovat i na projednávanou věc, protože úprava zakotvená v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je obsahově obdobná), mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet) a úvěr spotřebiteli poskytl jen tehdy, když je z jeho zjištění zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu České republiky absolutně neplatná. Obdobně Ústavní soud (např. v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , který byl vydán již ve věci právně posouzené dle zákona o spotřebitelském úvěru) dospěl k závěru, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti.

21. Okresní soud v posuzovaném případě správně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly ve dnech , datum, a , datum, uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, ve vztahu k nimž právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla zkoumání úvěruschopnosti žalované, proto se odvolací soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu v tom, že v daném případě právní předchůdkyně žalobkyně porušila ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a že následkem porušení této povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, k níž byl okresní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (aniž by neplatnost byla žalovanou namítána). Žalobkyně stran zkoumání úvěruschopnosti žalované neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, přestože byla ze strany okresního soudu při jednání řádně poučena dle v § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., tj. byla vyzvána, aby stran zkoumání úvěruschopnosti doplnila potřebná skutková tvrzení a k jejich prokázání označila důkazy, rovněž byla poučena o následcích neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene (neúspěch ve sporu).

22. Z uvedených důvodů je proto nutno vztah žalobkyně, na níž dne , datum, původní věřitelka pohledávky ze smluv o spotřebitelském úvěru postoupila, a žalované založený uzavřením neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě skutečně právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky, třeba posoudit podle ust. § 2991 a násl. o. z. jako bezdůvodné obohacení, kdy ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná žalobkyni povinna vrátit toliko nesplacenou část jistiny úvěru.

23. Jde-li o stanovení výše jistin vyplacených právní předchůdkyní žalobkyně žalované na základě neplatných smluv o spotřebitelském úvěru odvolací soud je toho názoru, že uzavření dohody o započtení v rámci neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , není způsobilé založit vznik bezdůvodného obohacení na straně úvěrovaného (částku použitou dle neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k započtení nelze považovat za finanční prostředky, o které se úvěrovaný obohatil), neboť předpokladem započtení je, že účastníci dohody o započtení mají vzájemné pohledávky stejného druhu, když podstatou započtení je zánik vzájemných pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí - do výše nižší pohledávky (§ 1982 občanského zákoníku). Předpokladem započtení tak je, aby dvě různé osoby měly vůči sobě navzájem, resp. každá vůči osobě druhé pohledávku, tento předpoklad však v případě neplatné úvěrové smlouvy není splněn.

24. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne , datum, vyplývá, že žalovaná měla mít vůči právní předchůdkyni žalobkyně dluh z jiného právního vztahu a právní předchůdkyně žalobkyně měla mít ze stejného vztahu vůči žalovanému pohledávku, žalovaná však vůči předchůdkyni žalobkyně žádnou (vzájemnou) pohledávku neměla, a to právě z toho důvodu, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, byla od počátku neplatná, pro což z této smlouvy účastníkům nevznikla žádná práva ani povinnosti. Jinými slovy, předchůdkyně žalobkyně patrně měla z dřívějšího vztahu pohledávku vůči žalované, žalované však z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru žádná pohledávka (např. na vyplacení úvěrovaných finančních prostředků) vůči právní předchůdkyní žalobkyně nevznikla (vyplatila-li právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru finanční prostředky, učinila tak na základě neplatného právního důvodu – viz § 2993 o. z., tedy plnila, k čemu nebyla povinna), resp. žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně patrně z dřívějšího vztahu dlužila, právní předchůdkyni žalobkyně však z nového vztahu (neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru) dluh vůči žalované nevznikl.

25. Z výše uvedeného vyplývá, že obohacení na straně žalované, získané ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , představují pouze finanční prostředky, které jí právní předchůdkyně žalobkyně skutečně vyplatila, nikoliv finanční prostředky, které měly být použity k započtení, přičemž platí, že ujednání o započtení obsažené v neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru není ujednáním oddělitelným ve smyslu § 576 o. z., neboť bez platné smlouvy o spotřebitelském úvěru se nelze platně dohodnout o účelu, na který mají být úvěrované prostředky úvěrujícím poskytnuty.

26. Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , tato smlouva neobsahuje potvrzení o tom, že v okamžiku podpisu smlouvy žalovanou byla žalované vyplacena dle této smlouvy jakákoli částka. Smlouva obsahuje pouze ujednání, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytne bezhotovostně žalované spotřebitelský úvěr do tří pracovních dnů od úspěšného provedení telefonického ověření správnosti osobních údajů žalované a parametrů spotřebitelského úvěru uvedených ve smlouvě, tudíž sama smlouva počítá s vyplacením úvěrovaným prostředků žalované až po jejím podpisu. Z tohoto důvodu dospěl okresní soud ke správnému závěru, že žalobkyně neprokázala vyplacení „úvěrovaným“ finančních prostředků (částky 32 000 Kč či částky jiné), pro což žalobkyni při jednání konaném dne , datum, správně udělil poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že je třeba označit důkazy k prokázání „vyplácení úvěrů“, když okresní soud poukázal na skutečnost, že ve smlouvě bylo dohodnuto, že finanční prostředky budou vyplaceny na účet žalované, aniž by skutečnost, že k takovému vyplacení skutečně došlo, byla doložena. Současně žalobkyni poučil o následků nesplnění takové výzvy ve formě neúspěchu ve sporu. Žalobkyně na toto poučení reagovala podáním datovaným dne , datum, , v němž uvedla, že částku 32 000 Kč dle smlouvy z , datum, zaplatila převodem na účet, který žalovaná uvedla ve smlouvě, jako důkaz označila pouze vlastní smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jiný důkaz neoznačila ani při později konaném jednání před okresním soudem dne , datum, , kdy žalobkyni okresní soud rovněž řádně udělil poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř.

27. Jelikož okresní soud žalobkyni řádně poučil jak dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě označit důkazy k prokázání jejího tvrzení, že její právní předchůdkyně vyplatila žalované částku 32 000 Kč na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , i o následcích neunesení důkazního břemene, tak podle § 119a odst. 1 o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř., nesměl (§ 213 odst. 5 o. s. ř.) odvolací soud při svém rozhodování zohlednit v odvolacím řízení nově žalobkyní označený důkaz k prokázání skutečnosti, že její právní předchůdkyně žalované vyplatila částku 32 000 Kč (doklad o čerpání dne , datum, ), neboť tento důkaz nebyl uplatněn v řízení před okresním soudem a nedopadá na něj žádná z výjimek uvedených v § 205a o. s. ř.; jednalo se o nepřípustnou novotu, k níž nesmí soud v odvolacím řízení přihlížet.

28. Z vyložených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek je v přezkoumávané části věcně správný, proto jej odvolací soud jako takový podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně rovněž správného nákladového výroku.

29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalované žádné náklady v této části řízení nevznikly.