95 Co 17/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Beneše a soudkyň JUDr. Jany Novákové a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva k nemovitostem, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8. října 2025 č. j. 10 C 408/2023-1062,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud svým rozsudkem zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval určit, že je vlastníkem nemovitostí: 1) pozemků p. č. Anonymizováno, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV Anonymizováno pro obec a katastrální území adresa, u právnická osoba, katastrální pracoviště adresa, 2) pozemků p. č. st. Anonymizováno vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV Anonymizováno pro obec adresa, katastrální území adresa, u právnická osoba, katastrální pracoviště adresa, 3) pozemků p. č. Anonymizováno vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV Anonymizováno pro obec adresa, katastrální území adresa, u právnická osoba, katastrální pracoviště adresa, 4) pozemku p. č. Anonymizováno zapsaného v katastru nemovitostí na LV Anonymizováno pro obec adresa a katastrální území adresa, u právnická osoba, katastrální pracoviště adresa, a 5) pozemků p. č. Anonymizováno, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV Anonymizováno pro obec a katastrální území adresa, u právnická osoba, katastrální pracoviště adresa (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal určení, že je vlastníkem značného množství nemovitostí na území celé České republiky. Ohledně většiny nemovitostí okresní soud vyslovil svou místní nepříslušnost a věc byla postoupena jiným soudům. Předmětem řízení tak zůstaly jen nemovitosti v katastrálních územích adresa a adresa. Naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví žalobce podle okresního soudu přímo nezmínil, ale z obsahu žaloby lze dle okresního soudu dovodit, že ho odůvodňuje nemožností docílit skutečného stavu vlastnictví jeho osobou po předchozích vlastnících – Anonymizováno, které Anonymizováno a které jsou dosud vedeny jako vlastníci v katastru nemovitostí. Žalobce tvrdil, že je jejich právním nástupcem. Podle okresního soudu nebyla žalobcem dostatečně tvrzena skutková stránka, zejména vlastnictví původními vlastníky, nástupnictví po původních vlastnících. Ohledně pasivní legitimace žalované absentovala jakákoliv tvrzení. K žalobě byly připojeny výpisy z katastru nemovitostí a soukromě zpracované genealogické přehledy, z nichž žalobce dovozuje dědické posloupnosti po původních vlastnících, dosud zapsaných v katastru nemovitostí.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a upozorňovala na to, že žaloba je zcela nedostatečně skutkově vymezena, není tvrzena dědická posloupnost po původních vlastnících, a tedy ani aktivní legitimace žalobce. U některých tvrzených původních vlastníků upozorňovala, že v Anonymizováno nezahynuli, jejich vlastnictví trvalo a dědicem po úmrtí byl někdo jiný než žalobce. Žalovaná se vyjádřila ke každému z tvrzených předků či příbuzných žalobce.

4. Okresní soud shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neboť stav ohledně předmětných nemovitostí zapsaný v katastru nemovitostí není v souladu se skutečným žalobcem tvrzeným právním stavem. Okresní soud rekapituloval, že se žaloba týká nemovitostí původních vlastníků Anonymizováno, Anonymizováno, jméno FO a jméno FO. Okresní soud zdůraznil, že ohledně těchto původních vlastníků chyběla v žalobě tvrzení o nabývacích titulech těchto původních vlastníků, chyběly výpisy z tehdejší pozemkové knihy a nebyla specifikována dědická posloupnost z původních vlastníků na žalobce. Podle okresního soudu jediná reakce ze strany žalobce na výzvy k doplnění a navržení důkazů byla prostá e-mailová podání samotného žalobce, bez ověřeného el. podpisu, ke kterým však okresní soud nemohl přihlížet. Samotný žalobce se snažil doplnit dědičnou posloupnost.

5. Podle okresního soudu bylo dáno žalobci opakovaně při jednání poučení dle § 118a o. s. ř. o tom, že nejsou dosud vylíčeny všechny rozhodné skutečnosti: zejména původní vlastnictví osob Anonymizováno, jejich úmrtí v Anonymizováno, právní nástupnictví žalobce, ohledně původního vlastnictví rozsah toto vlastnictví (absence veškerých původních vlastnictvích titulů z pozemkových knih). Právní zástupce žalobce byl dle okresního soudu o tomto všem poučen s tím, že nedoplní-li žalobu, výsledkem bude jeho neúspěch v řízení. Okresním soudem bylo zdůrazněno, že nelze odkazovat na „jakési přílohy“, už vůbec ne na e-mailová podání samotného žalobce, ke kterým se nepřihlíží. Vše musí být obsaženo a skutkově vylíčeno v samotné žalobě tak, aby byla perfektní, v opačném případě žalobce neuspěje. Podle okresního soudu nemohl soud učinit žádné závěry ohledně skutkového tvrzení žaloby, dosud nejasná skutková tvrzení žalobce nebyla doplněna, aby tvořila jednotný skutkový celek, žádné důkazy nebyly navrženy, soud tak nemohl učinit žádný závěr o skutkovém stavu, ani právní hodnocení a žalobě tak nemohlo být vyhověno a byla zamítnuta a žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení.

6. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Nesprávnost rozsudku okresního soudu spatřuje v tom, že okresní soud neprovedl žádné dokazování, a to ani důkazy uvedenými v žalobě, ani důkazy, které žalobce sám zaslal, byť e-mailovou zprávou, soudu. V aktuální judikatuře se důkaz e-mailovými zprávami připouští. Spolu s podáním žaloby žalobce žádal o dodatečné projednání dědictví po svých předcích, přičemž řízení mělo být do doby pravomocného rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví přerušeno, neboť bez tohoto rozhodnutí nelze žalobě vyhovět ani žalobu zamítnout. Žalobce navrhuje, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

7. Žalovaná se s rozsudkem okresního soudu ztotožňuje. Podle žalované žalobce ani po řádném poučení smysluplně netvrdil základní fakta týkající se možného přechodu dotčeného majetku, a to včetně zcela základních údajů o právním nástupnictví. Nadto není pravdou, že by bylo třeba řízení přerušovat kvůli možným probíhajícím dědickým řízením, jelikož dědické usnesení není právním titulem nabytí vlastnictví, nota bene v případě, kdy byl žalobce vůči soudu, a to i přes poučení, jak uvedeno, zcela nečinný, kdy absentují v tvrzeních základní vysvětlení o tom, proč by žalobce měl být právní nástupcem původně zapsaných vlastníků nemovitostí, o jejichž určení vlastnictví se v řízení jedná. Není pak jasné, k čemu by okresní soud měl vést dokazování, když tvrzení žalobce jsou ohledně jeho nároku nedostatečná a žalobce na ně ani přes poučení nereagoval. Žalobce svou pasivitou tedy sám způsobil, že o žalobě bylo rozhodnuto zcela správně, tak, že byla zamítnuta. Žalovaná navrhuje, aby krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení dle § 212 a 212a odst. 6 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Žalobce v podané žalobě uvedl, že vlastníky předmětných nemovitých věcí byli jeho předci či příbuzní Anonymizováno, kteří buď v letech Anonymizováno až Anonymizováno Anonymizováno, zejména po Anonymizováno. Žaloba však postrádá tvrzení, jakým způsobem pozbyli vlastnictví Anonymizováno ve vztahu k pozemkům v katastrálním území adresa Anonymizováno a Anonymizováno ve vztahu k pozemkům v katastrálním území adresa, jméno FO ve vztahu k pozemku v katastrálním území adresa a jméno FO ve vztahu k pozemkům v katastrálním území adresa.

10. Žalobce však nedoložil v případě Anonymizováno, adresa a jméno FO doklad o tom, zda a případně kdy uvedení Anonymizováno. Žaloba postrádá tvrzení, jakým způsobem tvrzení předchůdci pozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem. Při jednání krajského soudu dne datum zástupce žalobce uvedl, že ve vztahu k tvrzeným právním předchůdcům neuplatnil svůj restituční nárok ani mu nebylo přiznáno dědické právo v dědickém či pozůstalostním řízení. Žalobce nemá a nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

11. K nároku na určení vlastnictví po jméno FO a Anonymizováno 12. Žalobce ve své žalobě tvrdí, že jméno FO a Anonymizováno Anonymizováno. Své tvrzení však nedokládá a netvrdí ani kdy a jakým způsobem jim bylo vlastnictví odňato. Žalovaná pak v řízení doložila výměr ze dne 9. 10. 1950 (č. l. 864) a z konfiskační vyhlášku ze dne 6. 9. 1945 (č. l. 865 až 867), z nichž vyplývá, že majetek jméno FO a adresa byl konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neboť se oba přihlásili k Anonymizováno.

13. I kdyby však bylo tvrzení žalobce pravdivé, nemohla by být jeho žaloba úspěšná.

14. Při posouzení pozůstalosti se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele (srov. zejm. § 3070 o. z.). I v současné době by se proto v řízení o pozůstalosti po jméno FO, kteří dle tvrzení žalobce zemřeli v Anonymizováno, postupovalo podle ustanovení Obecného zákoníku občanského (dále též jen „o. z. o.“), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze dne 9. 8. 1854 č. 208 ř. z. (nesporného patentu).

15. Podle o. z. o. okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví nespadal vjedno. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt, museli podat dědickou přihlášku a dědictví nabývali a stali se jeho vlastníky teprve odevzdáním dědictví. Před přijetím dědictví dědici se tedy hledělo na pozůstalost tak, jako by ji zemřelý dosud držel (srov. § 547 o. z. o.), hovořilo se tu o ležící pozůstalosti (tzv. hereditas iacens).

16. Pozůstalost po jméno FO a Anonymizováno nebyla zjevně projednána a k faktickému převzetí předmětných nemovitostí došlo ze strany státu podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to na základě řádně proběhnuvší konfiskace. jméno FO a Anonymizováno skutečně zahynuli v Anonymizováno, došlo k faktickému odnětí majetku, za jehož vlastníka se do té doby považovala ležící pozůstalost zůstavitelů.

17. Vlastnictví k pozemkům po jméno FO a Anonymizováno nemohl nabýt žalobce, protože teprve odevzdací listinou se mohl dědic stát vlastníkem pozůstalosti. Žalobce však ani netvrdil, že by mu odevzdací listina k majetku v pozůstalosti jméno FO a adresa byla vydána. Naopak, z obsahu spisu je zřejmé, že žalobci odevzdací listina k pozůstalosti po jméno FO a Anonymizováno vydána nebyla.

18. Jen pro úplnost krajský soud v této souvislosti připomíná právní názor vyslovený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před Anonymizováno 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Zásada vyslovená ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 byla částečně modifikována tak, že určovací žaloba je výjimečně přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd způsobených mocenskými orgány třetí říše v letech 1938–1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže žalobce uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas, a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky (nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 [144/2016 USn.]).

19. I v citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 [144/2016 USn.] byla připuštěna žaloba na určení nikoliv vlastnického práva přímo žalobce, ale žaloba na určení vlastnictví původních vlastníků k nemovitostem ke dni jejich smrti. Nadto, nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14 byl navíc vydán ve zcela specifických a skutkově výjimečných souvislostech (což potvrdil samotný Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2171/17). Poměry žalobce přitom nejsou se skutkovými okolnostmi projednávanými Ústavním soudem ani v nejmenším souměřitelné.

20. Žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí po jméno FO, případně po manželích jméno FO tak nemůže být úspěšná, ani kdyby žalobce svá tvrzení doložil.

21. K nároku na určení vlastnictví po Anonymizováno 22. Žalobce v žalobě nedokládá, jakým způsobem mělo být Anonymizováno odňato vlastnictví předmětných nemovitostí ani kdy Anonymizováno zemřel.

23. Z listin předložených žalovanou je zřejmé, že ještě dne datum Anonymizováno žil a uzavíral trhové smlouvy s adresa a Anonymizováno a s dalšími osobami (č. l. 883 p. v. až 901). Žalobce sám dokládá, že Anonymizováno následně na přelomu let Anonymizováno a Anonymizováno z Anonymizováno emigoval. Dne datum měl vycestovat ze Anonymizováno do Anonymizováno (č. l. 1037 p. v.).

24. Dlouhodobě ustálená judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to i bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Dále byl přijat názor, že i tam, kde vlastnické právo nepřešlo na stát, který se věci chopil v rozhodné době bez právního důvodu (rozuměj okupací), nelze žádat ochranu práva podle obecných právních předpisů, přičemž převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008).

25. Žalobce restituční nárok po Anonymizováno neuplatnil a ani nedosáhl projednání dědictví, kterým by mu dědictví po Anonymizováno bylo přiznáno. S ohledem na uvedené tak nemůže být žaloba na určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem po Anonymizováno úspěšná.

26. K nároku na určení vlastnictví po jméno FO 27. Z obsahu spisu je zřejmé, že jméno FO, zemřel až dne datum (č. l. 870). Jeho majetek byl částečně znárodněn na základě dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. a výměrem ministerstva výživy ze dne datum č. 103843/49-III/2b (č. l. 18). Jedinou jeho nástupkyní (dědičkou) byla jeho Anonymizováno jméno FO, která zemřela datum (č. l. 876).

28. S ohledem na datum úmrtí jméno FO se pozůstalost po něm řídí o. z. o.

29. Podle ustanovení § 547 o. z. o. dědic, jakmile dědictví přijal, představuje se zřetelem k němu zůstavitele. Vůči třetí osobě považují se oba za osobu jedinou. Před přijetím od dědice hledí se na pozůstalost tak, jako kdyby dosud byla državou zemřelého.

30. Podle ustanovení § 797 o. z. o. nikdo nesmí dědictví svémocně vzíti v držení. Dědické právo musí se před soudem projednati a jím musí býti provedeno odevzdání pozůstalosti, tj. převedení v právní držbu.

31. Podle ustanovení § 819 o. z. o., jakmile na základě došlé přihlášky dědické bude soudem uznán dědic po právu a budou jím splněny povinnosti, odevzdá se mu dědictví a projednání se uzavře. Ostatně jest na dědici, chce-li se domoci převodu vlastnictví věcí nemovitých, aby zachoval předpis § 436.

32. Podle ustanovení § 179 nesporného patentu nalezne-li se po odevzdání pozůstalostní jmění dříve neznámé, buďtež dodatečně o něm provedena potřebná úřední jednání, a zejména učiněna opatření k zapravení nebo zajištění zákonných poplatků. Při tom není třeba nové dědické přihlášky a odevzdání.

33. Podle ustanovení § 25 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1931 Sb. upravujícího postup při řešení tzv. „předurčujících otázek“ závisí-li rozhodnutí nesporného soudce na předchozím zjištění práva nebo právního poměru, může se toto zjištění stát v nesporném řízení, i když toto právo nebo právní poměr jsou mezi účastníky sporny, ale jen s účinky pro toto řízení. Závisí-li rozhodnutí o předurčující otázce na zjištění sporné skutečnosti, může soud na návrh nebo z úřední moci účastníky odkázat na řízení sporné nebo podle povahy věci na řízení správní; až do vyřízení této věci může učinit opatření, jichž je třeba na ochranu veřejných zájmů nebo k zajištění účastníků nebo účelu řízení.

34. Podle právní úpravy obsažené v o. z. o. k dědění nedochází ze zákona, ale až odevzdáním pozůstalosti (§ 797 a § 819 o. z. o.). Chce-li dědic nabýt dědictví, musí se o ně ucházet u soudu (tj. podat dědickou přihlášku – srov. § 799 a násl. o. z. o.) a soud mu, budou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, pozůstalost odevzdá (§ 797 o. z. o.). Do odevzdání tvoří pozůstalostní jmění „ležící pozůstalost“ (hereditas iacens), tj. majetek, který již nenáleží zůstaviteli, ale ještě nenáleží dědicům; práva a povinnosti tvořící pozůstalost v tomto období trvají, jako kdyby tu byl jejich subjekt (srov. § 547 o. z. o.). K odevzdání pozůstalosti dochází odevzdací listinou. Odevzdací listina má povahu jednak deklaratorní (potvrzuje, že v ní uvedený dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stává vlastníkem pozůstalosti). Odevzdáním pozůstalosti se dědic ve smyslu ustanovení § 179 nesporného patentu a ustanovení § 819 o. z. o. stane vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden, tzn. i takového zůstavitelova majetku, jehož existence vyšla najevo až po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provede řízení, avšak nově najevo vyšlé jmění dosavadním dědicům zvláštní odevzdací listinou neodevzdává, neboť pozůstalost (dědictví) je považována za právně nedělitelný celek a jeho původní odevzdání se vztahuje i na majetek nově objevený.

35. Tyto závěry vyplývají i z dobové judikatury tehdejšího Nejvyššího soudu ČSR: „Jmění, vyskytnuvší se po odevzdání pozůstalosti, není ležící pozůstalostí, nýbrž patří již dědicům, jimž pozůstalost byla odevzdána“ (rozhodnutí ze dne 23. 3. 1920, sp. zn. Rv I 109/20); „Dědic, jemuž byla pozůstalost odevzdána, jest pasivně oprávněn ku sporu o žalobě, týkající se pozůstalostního jmění, jež vyskytlo se po odevzdání pozůstalosti“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 1922, sp.zn. Rv I 582/22).

36. Z uvedeného je zřejmé, že po pravomocném odevzdání pozůstalosti se již nelze úspěšně domáhat určení, že nově najevo vyšlé jmění zůstavitele je „ležící pozůstalostí“; v takovém případě je na místě žaloba na ochranu vlastnického práva, k níž jsou dědici – jak výše uvedeno – po odevzdání pozůstalosti aktivně legitimováni.

37. I když nemovitosti po jméno FO nebyly výslovně uvedeny v odevzdací listině, nabyla je (v rámci pozůstalosti) jediná dědička po jméno FO, jméno FO, která zemřela datum.

38. Pakliže byly pozemky po jméno FO, resp. jméno FO státem odňaty, mohl se jejich vydání žalobce domáhat pouze postupy dle restitučních předpisů. jméno FO však se jedná o pozemky, které jen nebyly projednány v dědickém řízení, mohl se jich žalobce domáhat pouze v rámci (dodatečného) projednání dědictví. V době smrti jméno FO bylo dědické právo upraveno v Části páté zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a v řízení o dědictví se postupovalo podle právní úpravy obsažené v Části druhé, Hlavě šesté zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád); uvedená právní úprava byla určující nejen při rozhodování v roce 1951, ale také pro rozhodování o majetku zůstavitelky dodatečně objeveném, i když k němu došlo až po zrušení zákonů č. 141/1950 Sb. a č. 142/1950 Sb. (tedy po 1. 4. 1964).

39. Žalobce neuplatnil restituční nárok po jméno FO ani mu nybylo přiznáno dědictví po jméno FO. S ohledem na uvedené tak nemůže být žaloba na určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem po jméno FO úspěšná.

40. K nároku na určení vlastnictví po jméno FO 41. Z přídělové listiny ze dne datum (č. l. 904) a protokolu ze dne datum vyplývá, že jméno FO byl po Anonymizováno přídělcem nemovitostí v Anonymizováno. V řízení nebylo nijak doloženo, zda a případně kdy jméno FO zemřel, ani jak mu případně bylo odňato vlastnictví předmětných nemovitostí.

42. Shodné závěry, jako v případě nemovitostí po jméno FO/jméno FO plně dopadají i na pomenovitosti po jméno FO. Své tvrzené nároky žalobce mohl uplatnitz podle konkrétních okolností buď v rámci (dodatečného) projednání dědictví, či podle restitučních předpisů, nikoliv však žalobou na určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem.

43. Nelze obcházet postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě dle § 80 o. s. ř., že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010, rozsudek ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3049/2021 a ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2299/2022-II.). Ani jediný dědic se totiž nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 a usnesení NS ČR ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014). Žalobce neuplatnil restituční nárok po jméno FO ani mu nebylo přiznáno dědictví po něm. Proto nemůže být ani žaloba na určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem po jméno FO úspěšná.

44. Dle krajského soudu proto žaloba nemůže být úspěšná. Rozsudek okresního soudu byl proto potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

45. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení za tři úkony nezastoupeného účastníka (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast u jednání krajského soudu) ve výši 3 x 450 Kč. Krajský soud připomíná usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, ze dne 18. 11. 2025, podle něhož jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonný předpis je proto neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání, pokud Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze v takovém případě podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu v Lounech.