95 Co 192/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Beneše a soudkyň JUDr. Jany Novákové a Mgr. Gabriely Vršanské v exekuční věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta : Jméno žalovaného , narozený rodné přijmení Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 2 692 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2025, č. j. 74 C 364/2024-37,

I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným usnesením Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 2 692 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovaným byla dne 27. 4. 2012 uzavřena smlouva o účtu č. , hodnota, , kterou byl žalovanému zřízen účet. Žalovaný nesplnil své závazky ze smlouvy o účtu, když mu na účtu vznikl nepovolený debet ve výši 2 692 Kč. Žalovaný dlužnou částku ve výši 2 692 Kč s příslušenstvím neuhradil, přestože byl k její úhradě vyzván. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku včetně příslušenství na žalobkyni.

3. Okresní soud zjistil, že žalovaný je ukrajinské státní příslušnosti, měl na území České republiky povolen pobyt v období od 1. 3. 2012 do 23. 3. 2023, a to na adrese , adresa, . Ze součinnosti Policie ČR plyne, že žalovaný se na adrese , adresa, nezdržuje, neboť bydlí na Ukrajině. Ministerstvo vnitra ČR eviduje adresu žalovaného v zemi původu, a to Kušnycja, Ukrajina.

4. Okresní soud dospěl k závěru, že není ve smyslu článku 48 bodu 5 smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech podepsané dne 28. 5. 2001 v Kyjevě a vyhlášené pod číslem 123/2002 Sb. m. s. (dále jen „smlouva o právní pomoci“) příslušný k projednání a rozhodnutí věci, neboť žalovaný nemá na území České republiky své bydliště, ani pobyt. Dle článku 48 bodu 5 smlouvy o právní pomoci jsou příslušné soudy Ukrajiny. Okresní soud uzavřel, že není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu v České republice, přičemž se jedná o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, a proto řízení v souladu s § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

5. Proti usnesení podala odvolání žalobkyně. Domnívá se, že mezinárodní pravomoc okresního soudu je dána. Ze Smlouvy o osobním účtu , právnická osoba, podle žalobkyně vyplývá, že žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny. S Ukrajinou podle žalobkyně Česká republika neuzavřela smlouvu, která by pravomoc řešila a která by měla aplikační přednost před pravidly mezinárodního práva procesního obsaženými v českém právu a také podle čl. 351 Smlouvy o fungování EU i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Proto je nutné před aplikací zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva EU, které mají aplikační přednost před právem členských států. Žalobkyně dovozuje, že vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o žalobu, kterou podal smluvní partner proti spotřebiteli, je na místě pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti soudů aplikovat čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis. Podle tohoto článku může být žaloba podána pouze u soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jeho existence, jak bylo uvedeno shora, se posuzuje výlučně dle práva českého. I pokud by však okresní soud dospěl nakonec k závěru, že se žalovaný na uvedených adresách skutečně nezdržuje a nelze dovodit, že by ke dni podání žaloby měl bydliště na území České republiky, musí posoudit, zda v důsledku šetření lze dovodit okolnosti nasvědčující k tomu, že má žalovaný bydliště v jiném členském státě (pak ovšem žalovanému musí doručit s poučením ve smyslu čl. 26 Nařízení Brusel I bis) či mimo území EU (což je případ, kdy by se pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů naopak použil čl. 6 Nařízení Brusel I bis). Pokud však dospěje k závěru, že bydliště žalovaného je neznámé, je s odkazem na rozsudky SDEU Lindner C-327/10 a C-292/10 nutno dovodit pravomoc českých soudů věc rozhodnout, neboť poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit ze smlouvy, se nachází v České republice. Ke stejnému závěru došel také Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 30 Nd 25/2014, na jehož závěry tímto žalobkyně plně odkazuje. S ohledem na výše uvedené je žalobkyně toho názoru, že je dána pravomoc Okresního soudu v Ústí nad Labem věc projednat. Žalovaný v rámcové smlouvě uvedl jako adresu svého trvalého bydliště , adresa, , Česká republika. Žalobkyni není známa jiná adresa žalovaného. Žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud změnil usnesení okresního soudu tak, že se řízení nezastavuje a zároveň žalobkyně žádá, aby její žaloba byla řádně projednána.

6. Krajský soud po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 201, § 204 o. s. ř.), přezkoumal, aniž nařizoval jednání usnesení okresního soudu i jemu předcházející řízení (§ 212 o. s. ř.). Přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání žalobkyně shledal nedůvodným.

7. Jak bylo výše uvedeno, žalobkyně v odvolání odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, ve kterém tento soud při aplikaci čl. 16 odst. 2 Nařízení Brusel I (v přepracovaném znění dnešní čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012) dospěl k závěru, že toto ustanovení lze aplikovat i v tom případě, že aktuální bydliště žalovaného není známo a nejsou průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území EU. Z toho žalobkyně dovozovala, že za situace, kdy žalovaný opustil bydliště dříve, než na něj byla podána žaloba, aniž by žalobkyni jako svého smluvního partnera informovala o adrese svého nového bydliště, je třeba dospět k závěru, že je dána pravomoc soudů České republiky.

8. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je správné. Okresní soud v projednávané věci zastavil řízení z důvodu nedostatku jedné z podmínek řízení – nedostatku pravomoci českých soudů. Při posuzování správnosti rozhodnutí okresního soudu postupoval krajský soud podle ustanovení § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, které stanoví, že tento zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie. Učinil tak proto, že v úvahu přichází aplikace dvoustranné smlouvy, která váže Českou republiku a Ukrajinu a která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské Unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním.

9. Podle článku 73 odst. 3 Nařízení Brusel I bis, tímto nařízením není dotčeno uplatňování dvoustranných úmluv a dohod mezi třetím státem a členským státem uzavřených přede dnem vstupu nařízení (ES) č. 44/2001 v platnost a týkajících se otázek upravených tímto nařízením.

10. Nařízení nařízení (ES) č. 44/2001 (Nařízení Brusel I) vstoupilo pro Českou republiku v platnost dne 1. 5. 2004. Nařízení Brusel I bis se proto neuplatní ve vztahu k otázkám upraveným Smlouvou mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech.

11. Podle čl. 48 odst. 5 smlouvy o právní pomoci platí, že pravomoc v řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek.

12. Okresní soud se správně zabýval tím, zda žalovaný má bydliště nebo pobyt na území České republiky. Z ničeho pak nevyplynulo, že by tomu tak bylo. Ani žalobkyně tento skutkový závěr okresního soudu ve svém odvolání žádným způsobem nevyvrací. Závěr okresního soudu, že s ohledem na výše uvedenou smlouvu mezi Českou republikou a Ukrajinou není dána pravomoc českých soudů, je tedy správný (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 30 Nd 444/2016) a na správnosti tohoto závěru okresního soudu nemění nic to, že poslední známé bydliště žalované bylo v České republice. Poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014 je nepřípadný, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena aplikace nikoli smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou, ale aplikace nařízení Brusel I, neboť dvoustranná mezinárodní smlouva, v této jiné věci mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou, toto neřešila.

13. Ze shora uvedených důvodů krajský soud věcně správné rozhodnutí okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil, když neshledal nesprávnost ani v nákladovém výroku.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná a žalovanému náklady odvolacího řízení nevznikly.