1 A 19/2026

Rubrum

čj. 1 A 19/2026-33 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobce: K. K., narozeného dne X, státní příslušnost: Republika Uzbekistán, trvale bytem X, zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, sídlem Vyšehradská 415/9, 128 00 Praha 2, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 5. 2026, čj. CPR-2264-3/ČJ-2026-930310-V217, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), uložila žalobci 2 1 A 19/2026 správní vyhoštění rozhodnutím ze dne 3. 12. 2025, čj. KRPA-377320-14/ČJ-2025-000022-SV (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, tj. z důvodu, že na území ČR nebo na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“) pobýval bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, konkrétně v období od 23. 4. 2025 do 2. 12. 2025. Dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, stanovil správní orgán I. stupně na 18 měsíců. Zároveň mu podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil dobu k vycestování z území členských států EU a smluvních států do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

2. O podaném odvolání žalobce rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 5. 2026, čj. CPR- 2264-3/ČJ-2026-930310-V217, (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že jej zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila podle § 90 odst. 5 správního řádu. Žalobce se nyní podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

II. Obsah žaloby

3. Primárně žalobce namítl, že v jeho věci nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, jak je vyžadováno v § 3 správního řádu. K tomu přistupuje též povinnost správního orgánu podle § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu je povinnost ukládána. Žalovaná důkladně zjistila všechny skutečnosti svědčící v neprospěch žalobce, ale jaksi opomněla zjišťovat i skutečnosti v jeho prospěch. Dále správní orgán porušil § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, když nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu a aby byly šetřeny oprávněné zájmy žalobce. Pochybení žalované pak spočívá v tom, že aprobovala vady správního orgánu I. stupně, a tím zatížila své rozhodnutí stejnými vadami.

4. Dále žalobce obecně namítl nepřiměřenost uloženého opatření ve formě správního vyhoštění, nicméně ve skutečnosti podrobněji napadal pouze nepřiměřenost délky správního vyhoštění (nikoliv tedy formy). Takto uložená délka neodpovídá okolnostem případu žalobce a odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména zásadě proporcionality a právní jistoty. Dle názoru žalobce v jeho případě postačovalo uložit kratší dobu vyhoštění v délce max. jednoho roku. Správní orgán žalobci uložil správní vyhoštění v délce 18 měsíců nepřezkoumatelným způsobem, a rovněž tím vybočil se své vlastní rozhodovací praxe. U žalobce se jednalo o excesivní jednání, jinak zcela bezúhonného a společensky nikterak závadového cizince. S ohledem na nikterak zásadní délku nelegálního pobytu je uložení správního vyhoštění v této délce nepřiměřeným zásahem. Je nutno vážit následky, které má uložené správní vyhoštění pro život cizince a jeho možnost cestovat po území společenství i do budoucna a volit řešení, které těmto okolnostem odpovídá nejlépe a při co možná nejmenší míře zásahu do práv postižené osoby, kdy i v tomto ohledu je nutno vnímat zásadní stigma, které ulpívá na cizinci postiženého správním vyhoštěním a problémy, které mu způsobí do budoucího života, což se dle názoru žalobce nestalo.

5. Dále žalobce s odkazem na § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců namítl, že uložené správní vyhoštění je nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života, což je v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů a též s příslušnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně sice ve svém rozhodnutí uvádí hlediska stanovená v § 174a citovaného zákona, tím však celé jeho hodnocení končí; nijak se nevypořádává s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobce. 3 1 A 19/2026 V podstatě jen paušálně prochází jednotlivé regulativy a nijak nepokrývá konkrétní situaci žalobce, nezohledňuje dostatečně specifika daného případu, což je v rozporu se zákonem i se zaběhlou praxí, kterou ovšem žalobce opět nekonkretizoval. Zejména napadené rozhodnutí dle žalobce nereflektuje „polehčující okolnosti“, tj. excesivnost jednání, bezúhonnost a širší společenská nezávadovost žalobce a jeho spolupráce se správním orgánem. Správní orgán tyto skutečnosti nezohledňuje bohužel ani v úvaze o délce vyhoštění. Jsou to skutečnosti, či okolnosti ve prospěch žalobce, které by neměly být opomíjeny tak, jak to činí správní orgán. I s ohledem na obecnou prevenci takového jednání. Správní orgán se polehčujícími okolnostmi bezdůvodně nezabýval, čímž zatížil své rozhodnutí v mnoha ohledech nepřezkoumatelností.

6. Žalobce konstatoval, že správní orgány v podstatě nepřihlédly k negativnímu zásahu, který bude mít vliv na život žalobce. Na takové rozhodnutí je pak nutno nahlížet jako na nepřezkoumatelné s ohledem na nedostatek důvodů, o které se takové rozhodnutí opírá, když není řádně zjišťován skutkový stav, nýbrž prostě konstatováno zázemí na území domovského státu, což však není dostatečný důvod pro odmítnutí nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Není pravdou, že správní orgán neměl data k posouzení přiměřenosti rozhodnutí, kdy mu byl znám základní výčet skutečností, které měl zohlednit, což neučinil, byť se jednalo se o okolnosti zřejmé ze spisu.

7. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované

8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě plně odkázala na obsah napadeného rozhodnutí. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro posouzení věci. Správní orgány vycházely z výpovědi žalobce, listinných záznamů a údajů z dostupných evidencí, tyto důkazy poté hodnotily jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Žalobci byla dána možnost se s nimi seznámit. Žalobce ani nebyl zkrácen na svých procesních právech, ze spisu naopak plyne, že o nich byl řádně poučen a měl možnost uplatnit svou procesní obranu. Správní orgán mu poskytl dostatečný prostor. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právní úpravou a skutková zjištění byla správně posouzena. Zásah do soukromé sféry žalobce není zcela zjevně nepřiměřený, touto otázkou se důkladně zabývala žalovaná i správní orgán I. stupně. Rozhodnutí je dostatečně a srozumitelně odůvodněno, je z něj zřejmé, jak žalovaná rozhodla a na základě jakých skutečností a úvah, a je tedy i přezkoumatelné.

9. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

10. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o věci bez ústního jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimiž měli účastníci řízení možnost se vyjádřit, resp. které jim byly známy a byly splněny i podmínky pro udělení souhlasu s takovým projednáním věci.

11. Žaloba není důvodná.

12. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce dne 2. 12. 2025 ztotožnila hlídka cizinecké policie při pobytové kontrole na základě uzbeckého cestovního dokladu a neplatného slovenského 4 1 A 19/2026 víza, kdy vyvstal důvod se domnívat, že žalobce se na území ČR nacházel neoprávněně. Žalobce byl následně zajištěn a eskortován na pracoviště cizinecké policie.

13. Správní orgán I. stupně zároveň požádal o součinnost příslušné orgány Slovenska za účelem ověření pobytového statusu žalobce, neboť žalobce předložil slovenské povolení k pobytu (žádost ze dne 2. 12. 2025, čj. KRPA-377320-5/ČJ-2025-000022). Z jejich odpovědi vyplynulo, že žalobce měl platné vízum typu D od 24. 11. 2024 do 30. 9. 2025, a v současnosti již na Slovensku žádné platné oprávnění k pobytu nemá (přípis ze dne 2. 12. 2025, čj. CRP-18820-612/ČJ-2025-930011).

14. Dne 3. 12. 2025 zahájil správní orgán I. stupně s žalobcem řízení o správním vyhoštění (čj. KRPA-377320-11/ČJ-2025-000022-SV) podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Ve stejný den proběhl výslech žalobce za účasti soudního tlumočníka z jazyka uzbeckého, jemuž žalobce rozuměl a s jeho tlumočením souhlasil (viz protokol čj. KRPA- 377320-12/ČJ-2025-000022-SV). Přítomnost právního zástupce nežádal. Z provedeného výslechu vyplynulo, že žalobce do schengenského prostoru přicestoval v lednu 2025 přes Slovensko, kam cestoval za účelem práce. Do ČR se přemístil za týmž účelem dne 23. 1. 2025 a od té doby tu pobýval nepřetržitě. O prodloužení pobytu nežádal. Pracoval jako pomocná síla na stavbách bez povolení k zaměstnání. Bydlí v Praze s krajany, adresu však hlášenou nemá, nezná přesnou adresu svého pobytu. V ČR chtěl dále pracovat a žít, pobytové oprávnění si zde nicméně nevyřídil. Svého protiprávního jednání si je vědom. Je svobodný, bezdětný, vycestuje do Uzbekistánu za rodinou. V ČR nemá žádný majetek ani jakékoliv vazby. Bydlí v bytě s dalšími krajany, nemá hlášenou adresu pobytu, ani ji nezná. Zdravotní pojištění si nesjednával. Uzbekistán je pro něj bezpečná země, nehrozí mu tam žádné riziko. Pokud mu bude uloženo správní vyhoštění, vycestuje dobrovolně, prostředky na cestu má. Dalších změn či doplnění výslechu nežádal, protokol jako správný a úplný podepsal.

15. Správní spis též obsahuje záznam o seznámení se s podklady pro rozhodnutí ze dne 3. 12. 2025, čj. KRPA-377320-13/ČJ-2025-000022-SV). Doplnění ani změn žalobce nežádal.

16. Dne 26. 12. 2025 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí čj. KRPA-377320-14/ČJ-2025- 000022-SV, jímž uložil žalobci správní vyhoštění na dobu 18 měsíců, jelikož bylo prokázáno, že na území pobýval bez oprávnění k pobytu od 23. 4. 2025 (den po uplynutí platnosti slovenského víza doby 90 dnů, po níž mohl nejdéle v ČR na základě slovenského víza pobývat) do 2. 12. 2025 (den pobytové kontroly cizinecké policie). Vzhledem k tomu, že žalobce k ČR nemá žádné vazby, je svobodný, bezdětný, a naopak v Uzbekistánu žije s rodinou, nebude dopad do jeho rodinného a soukromého života zjevně nepřiměřený. Žalobce není do společnosti integrován natolik, aby to mělo být na překážku jeho vycestování. Netvrdil ani, že by mu v domovské zemi hrozilo zvláštní nebezpečí. Dobu vyhoštění stanovil správní orgán I. stupně s přihlédnutím k tomu, že žalobce po celou dobu řízení spolupracoval, svůj neoprávněný pobyt nicméně neřešil, ač si jej byl vědom, neměl v úmyslu vycestovat, neohlásil svou adresu a vykonával výdělečnou činnost bez povolení. Doba k vycestování byla stanovena s ohledem na to, že žalobce měl platný cestovní pas a dostatečné finanční prostředky. Vycestování je možné, neboť žalobce sám v protokolu uvedl, že mu v tom žádná překážka nebrání.

17. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce prostřednictvím právního zástupce dne 12. 12. 2025 blanketní odvolání, které dne 27. 1. 2026 k výzvě žalované doplnil.

18. Odvolání žalobce žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 12. 5. 2026, CPR-2264-3/ČJ-2026- 930310-V217, a napadené rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění uvedla, že bylo vydáno na 5 1 A 19/2026 základě dostatečných skutkových zjištění, podložených odpovídajícími podklady. Žalobce zcela zjevně pobýval na území ČR bez oprávnění k pobytu. Doba, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, byla stanovena v zákonném rozmezí a koresponduje s rozhodovací praxí v jiných případech. Námitky vznesené žalobcem byly obecné, scházelo jejich skutkové vymezení. S přihlédnutím k době neoprávněného pobytu se jeví uložená doba vyhoštění jako adekvátní. Stejně tak se správní orgán I. stupně zabýval otázkou přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce sám přitom neuvedl nic, k čemu by bylo možné přihlédnout. Žalobce nejen že neoprávněně pobýval na území ČR, ale rovněž svou situaci nijak neřešil, zneužil schengenských pravidel pobytu. Rozhodnutí je v souladu se zákonem i judikaturou, správní orgán I. stupně si pro něj opatřil všechny potřebné podklady a zjistil všechny rozhodné skutečnosti v žalobcův prospěch i neprospěch.

19. Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy.

20. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4. zákona č. 326/199 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) [p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

21. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců [r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

22. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců [p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

23. Podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) [n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

24. Na základě prokázaného skutkového stavu dospěl soud k níže popsaným právním závěrům.

25. Žalobce namítl, že v jeho věci správní orgán I. stupně nezjistil skutečný stav věci, jak vyžaduje § 3 správního řádu, opomněl zjišťovat i skutečnosti ve prospěch žalobce. Dále žalobce namítl nepřiměřenost délky uloženého opatření, jakož i nepřezkoumatelnost této části napadeného rozhodnutí, a dále nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, resp. paušální a nepřezkoumatelné zdůvodnění přiměřenosti takového zásahu. 6 1 A 19/2026 26. Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, soud se s těmito značně obecně formulovanými námitkami nemohl ztotožnit. Ve správním spisu je jednoznačně doloženo, a mezi účastníky řízení byla ostatně tato skutečnost od počátku nesporná, že pobyt žalobce na území ČR byl v době od 23. 4. 2025 do 2. 12. 2025 nelegální, a to na základě listinných důkazů, s kterými byl seznámen a mohl se k nim vyjádřit. Žalobce tyto skutečnosti nijak nepopíral, naopak, v průběhu svého výslechu několikrát zopakoval, že si je vědom svého neoprávněného pobytu, ale potřeboval si vydělat nějaké peníze. Skutkový stav věci tak byl zjištěn zcela bezpečně a bez jakýchkoliv pochybností; žalobce ostatně v žalobě ani netvrdil, v čem je zjištěný skutkový stav nedostatečný.

27. K námitce, že nebyly zjišťovány též skutečnosti ve prospěch žalobce, soud uvádí, že správní orgány vyšly ze skutečností, které se podařilo zjistit na základě vlastní výpovědi žalobce v rámci jeho výslechu, a dále, na základě skutečností zjištěných z příslušných evidencí a cizineckých databází. Pokud mezi těmito zjištěními objektivně převažovala zjištění v neprospěch žalobce, a žalobce žádné relevantní skutečnosti ve svůj prospěch neuvedl, nemohlo jít o pochybení správního orgánu. Žalobce v žalobě uvedl, že v jeho prospěch měly být zohledněny následující „polehčující okolnosti“: excesivnost jednání, bezúhonnost a širší společenská nezávadovost žalobce a jeho spolupráce se správním orgánem. Byť zákon o pobytu cizinců v souvislosti s dobou zákazu vstupu na území vůbec nepracuje s pojmy polehčujících a přitěžujících okolností, správní orgán I. stupně má ve svém rozhodnutí poukázat na skutkové okolnosti případu, pro které uložil délku zákazu vstupu na území v dané délce. Obecně však samotnou spolupráci v dalším průběhu řízení nelze považovat za něco mimořádného a zohledňovat ji ve prospěch cizince (viz rozsudek NSS ze dne 4. 4. 2019, čj. 1 Azs 45/2019-28).

28. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí správního orgánu je přitom zjevné, že správní orgány zohlednily i skutečnosti ve prospěch žalobce, a to konkrétně, že se správním orgánem spolupracoval, i že hodlal dobrovolně vycestovat (správní orgán I. stupně na str. 6 svého rozhodnutí a žalovaná na str. 5-6 napadeného rozhodnutí), což se odrazilo ve stanovení doby vyhoštění na spodní hranici vymezeného rozmezí. K tomu ovšem žalovaná na str. 8 svého rozhodnutí dodala, že podle čl. 6 Schengenského hraničního kodexu je cizinec po dobu svého pobytu povinen plnit jeho podmínky a účel, a pokud tomu tak není, je jeho pobyt neoprávněný ve smyslu čl. 3 odst. 2 návratové směrnice. Žalobce se nikdy neregistroval u cizinecké policie, nesjednal si zdravotní pojištění, patrně dokonce vykonával práci bez příslušného povolení i se jinak vyhýbal povinnostem stanoveným mu právním řádem. Z tohoto důvodu výše uvedené polehčující okolnosti nemohly samy o sobě postačovat k upuštění od vyhoštění, či ke stanovení výrazně kratší doby vyhoštění. Správní orgány rovněž nemohly odhlédnout od závažnosti a délky trvání protiprávního jednání žalobce. Neoprávněný pobyt žalobce na území trval cca. 7 měsíců, kdy na území ČR pobýval bez platného pobytového oprávnění vědomě. Současně tento stav skončil až v důsledku pobytové kontroly cizinecké policie. Žalobce svůj pobytový status do té doby nijak neřešil.

29. Následně tvrzená ochota spolupracovat či dobrovolně vycestovat je tak výrazně oslabena, neboť z ničeho nešlo dovodit, že by žalobce hodlal svůj nelegální pobyt v ČR relevantně řešit, či dobrovolně ukončit, nebýt provedené pobytové kontroly. Z tvrzení žalobce naopak plyne, že chtěl v ČR po svém přesunu ze Slovenska nadále nelegálně nejen pobývat, ale i pracovat. Žalobce přitom soudu ani správním orgánům nevyjevil, co mu objektivně zabránilo v tom vyřídit si potřebná oprávnění k pobytu a k zaměstnání v tuzemsku, měl-li úmysl zde pracovat. Rozhodnutí je v tomto směru dostatečně odůvodněno, lze z něj seznat, 7 1 A 19/2026 jak správní orgány rozhodly a proč, a je z toho důvodu rovněž přezkoumatelné. Tyto námitky tak nejsou důvodné.

30. Ze stejných důvodů soud nemohl přisvědčit ani námitce nepřiměřenosti délky uloženého opatření, resp. nepřezkoumatelnosti jejího posouzení. Výše formulované závěry a důvody správních orgánů lze považovat za zcela přezkoumatelné a dostatečné; vyplývá z nich, které skutečnosti správní orgány v souvislosti s přiměřeností délky správního vyhoštění hodnotily, a jaké závěry z takového hodnocení dovodily.

31. Soud dále konstatuje, že otázka délky uloženého správního vyhoštění podléhá správnímu uvážení správního orgánu, a správní orgán je povinen ji stanovit v rámci zákonem vymezeného rozmezí po zohlednění všech individuálních okolností konkrétního případu. Tím jsou vymezeny meze správního uvážení. Soudní přezkum správního uvážení se pak v podstatě omezuje jen na to, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.; k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS).

32. Soud v souvislosti s touto námitkou ovšem neshledal překročení nebo zneužití mezí správního uvážení správními orgány. Správní vyhoštění v délce 18 měsíců bylo uloženo při spodní hranicí zákonného rozmezí, které umožňuje maximální délku stanovit až na 5 let. Správní orgány zohlednily několik skutečností ve prospěch žalobce, což rovněž přezkoumatelným způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí i vyjádřily. Jako polehčující okolnosti v případě žalobce shledaly, že se správními orgány spolupracoval. Dále přihlédly též k významné délce neoprávněného pobytu žalobce na území ČR. Přitěžující byla i skutečnost, že žalobce se v ČR neoprávněně zdržoval zcela vědomě, a dále, že zde pracoval, aniž by se jakkoliv pokusil o vyřízení příslušných oprávnění.

33. Dále soud uvádí, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že stejná nebo obdobná délka správního vyhoštění za stejnou skutkovou podstatu je cizincům ukládána i za mnohem kratší nezákonný pobyt na území ČR, trvající i v řádu několika dnů (viz rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 2 A 5/2021), natožpak více než půl roku, jako tomu je v případě žalobce. Nelze se proto ztotožnit s námitkou žalobce, že uložená doba vyhoštění neodpovídá zavedené správní praxi správních orgánů. Naopak, přijaté řešení v napadeném rozhodnutí zcela koreluje zásadě, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (§ 2 odst. 4 správního řádu). Pokud žalobce argumentoval vybočením či rozporem z vlastní rozhodovací praxe správních orgánů, nijak toto své obecné tvrzení nepodložil, např. odkazem na konkrétní věc řešenou správními orgány odlišně, kterou by k žalobě přiložil. Z tohoto důvodu soud nemohl tuto obecnou námitku považovat za relevantní.

34. Na uvedené pak lze navázat posouzením námitky nepřiměřeného zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, resp. námitky paušálního a nepřezkoumatelného posouzení této otázky. Ani s těmito námitkami se soud neztotožnil. Dosavadní skutková zjištění ani tvrzení žalobce neposkytla žádné specifické indicie k pochybnostem o přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do života žalobce. Žalobce netvrdil nic, co by naznačovalo jakékoliv těsné vazby na území ČR, ať už v podobě blízkých osob, které by vycestování žalobce a nemožnost jeho návratu po určitou dobu mohly pociťovat jako újmu, nebo v podobě závazků, pohledávek nebo společenských, kulturních, ekonomických či jiných aktivit. Žalobce ani v řízení před soudem nijak nekonkretizoval, jaké vazby by jeho nuceným vycestováním měly být zpřetrhány, uvedl pouze, že posouzení nebylo dostačující. 8 1 A 19/2026 V řízení před správním orgánem dokonce výslovně uvedl, že k ČR není připoután žádnými pouty a hodlá vycestovat zpět do země původu. Nebylo tedy nezbytné, aby správní orgán vyjmenoval a obsáhle se vyjadřoval ke každému z těchto kritérií (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013-34). K tomu je třeba rovněž poznamenat, že je především jeho povinností uvést konkrétní zásah do soukromé sféry v řízení o správním vyhoštění (viz poslední věta § 174a zákona o pobytu cizinců).

35. V daném případě správní orgány přihlédly ke všem kritériím, jež bylo třeba zohlednit (správní orgán I. stupně na str. 4-5 svého rozhodnutí, žalovaná na str. 6-8 napadeného rozhodnutí). Žalobce je zdravý, svobodný, bezdětný, svéprávný muž v produktivním věku, který je schopen se sám o sebe postarat, a který je plně odpovědný za své jednání. Žádné z kritérií uvedených ve výčtu § 174a zákona o pobytu cizinců v případě žalobce nezpůsobuje pochybnosti o nepřiměřenosti jeho nuceného návratu do vlasti, a to zejména s ohledem na absenci jakýchkoliv jeho vazeb v ČR (kulturních, ekonomických, společenských atd.) či absenci přítomnosti rodinných příslušníků nebo osob, které by byly na něm z nějakých důvodů v ČR závislé. Všechny rodinné vazby má žalobce ve vlasti, přičemž od doby jeho vycestování z vlasti neuplynula taková doba a ani nebylo jinak zjištěno, že by byly tyto vazby zpřetrhány a žalobce by byl v případě svého návratu uvržen do situace, kdy by neměl v domovské zemi žádné zázemí. Sám dokonce tvrdil, že se má kam vrátit a ve vlasti mu nic nehrozí. Není přitom pravdivé tvrzení žalobce, že správní orgány svůj závěr o přiměřenosti opřely pouze o konstatování, že má ve vlasti rodinu. Z uvedeného posouzení jasně vyplynulo, že tento závěr dodaly poté, co konstatovaly absenci jakékoliv těsné vazby v ČR, která by mohla být vycestováním žalobce nepřiměřeně zasažena.

36. Z výpovědi žalobce je zřejmé, že v ČR nežil rodinným životem, naopak v zemi původu žil po většinu svého života a má tam značné vazby, přičemž neexistuje žádná nepřekonatelná překážka k rodinnému a soukromému životu ve vlasti. Žalobce také uvedl, že vycestuje dobrovolně. Nebyly ani zjištěny žádné společenské či kulturní vazby, na základě kterých by se daly dané vazby posuzovat. Žalobce přitom neuvedl žádnou překážku k vycestování.

37. Soud v této souvislosti dále připomíná zásadu jednoty správního řízení, dle které z pohledu soudního přezkumu rozhodnutí vydaných správními orgány představuje správní řízení v prvním stupni a odvolací řízení jeden celek (k tomu lze namátkou odkázat např. na rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2003, čj. 7 A 124/2000-39, č. 5/2003 Sb. NSS, nebo ze dne 27. 2. 2013, čj. 6 Ads 134/2012-47, ale i na mnohé další). Odvolací orgán tedy může v rámci svého řízení a rozhodnutí napravit případné drobné nedostatky v řízení či v rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

38. Z výše uvedeného tedy na rozdíl od tvrzení žalobce vyplývá, že správní orgány zcela jednoznačně posuzovaly uvedená kritéria ve vztahu k situaci žalobce. Nebylo jejich povinností přesně do detailu vyjmenovat všechny podrobnosti ohledně pobytu a života žalobce v ČR, které již uvedly na jiných místech svého rozhodnutí. Soud i ohledně této části konstatuje, že správní orgány formulovaly své závěry přezkoumatelným způsobem a jednoznačně z nich vyplývá které skutečnosti a jakým způsobem je hodnotily. Soud se závěry správních orgánů ztotožňuje a odkazuje na ně.

39. Smyslem § 174a zákona o pobytu cizinců je zejména co největší zohlednění individuálních okolností každého jednotlivého případu. Správní orgán je tak povinen projít alespoň uvedený seznam kritérií a posoudit jejich relevantnost pro závěr o přiměřenosti, či nepřiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života cizince. To však neznamená, že 9 1 A 19/2026 pro každé z uvedených kritérií bude nutno se obsáhle vyjadřovat, zejména v situaci, kdy ani sám cizinec k danému kritériu ničeho neuvedl. A rovněž tak uvedené neznamená, že v každém jednotlivém případě budou relevantní všechna kritéria. K tomu je nutno poukázat na to, že není povinností správního orgánu vyjadřovat se ke všem kritériím uvedeným v § 174a, zejména pokud ani nejsou klíčové z hlediska rozhodovacích důvodů. Soud v této souvislosti odkazuje zejména na rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013-34, jehož právní věta zní: „Ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o správním vyhoštění cizince. Správní orgán však nemusí v rozhodnutí výslovně vyjmenovat všech 11 tam uvedených kritérií a předjímat u některých případný dopad na rozhodnutí. Pokud například věk cizince nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí z tohoto důvodu za specifické a takový důvod neplyne ani z průběhu řízení, není správní rozhodnutí nezákonné jenom proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že ke kritériu věku nebylo zjištěno nic rozhodného. Obdobně je tomu u kritéria zdravotního stavu cizince.“ V dané věci, stejně jako i v nyní posuzované věci, totiž cizinec žádné skutečnosti, které by mohly být podstatné pro zásah do soukromého a rodinného života, netvrdil, a to ani v žalobě, a ani nevyplývaly ze spisu.

40. S ohledem na znění § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců soud musí především zdůraznit, že aplikace tohoto ustanovení nezávisí na správním uvážení správního orgánu; jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. V daném případě není sporu o tom, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil. Podstatné v této věci tak je, že byly dány podmínky pro uložení správního vyhoštění, neboť žalobce pobýval na území ČR nelegálně, uvedené skutečnosti byly nezpochybnitelně prokázány a doloženy, a přezkoumatelným způsobem odůvodněny, a proto správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodly o správním vyhoštění žalobce. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že pro vydání napadeného rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky, neboť žalobce se nacházel na území ČR neoprávněně.

41. Pokud žalobce mluví o stigmatu, které je vyhošťovaným osobám přisuzováno, je tato námitka s ohledem na znění zákona, které je pro posouzení věci soudem závazné a relevantní, zcela bez významu. V případě splnění podmínek pro správní vyhoštění tak nemůže být toto tvrzení důvodem, pro který by mohly správní orgány od uložení správního vyhoštění upustit, či zvolit jiný, mírnější postup.

42. Soud tedy uzavírá, že rozhodnutí o vyhoštění potvrzené napadeným rozhodnutím bylo vydáno v souladu se zákonem a přezkoumatelným způsobem odůvodněno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

43. Pokud žalobce mluví o stigmatu, které je vyhošťovaným osobám přisuzováno, je tato námitka s ohledem na znění zákona, které je pro posouzení věci soudem závazné a relevantní, zcela bez významu. V případě splnění podmínek pro správní vyhoštění tak nemůže být toto tvrzení důvodem, pro který by mohly správní orgány od uložení správního vyhoštění upustit, či zvolit jiný, mírnější postup.

V. Závěr a náklady řízení

44. Soud v daném případě neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalované, ani řízení, které jeho vydání předcházelo, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. 10 1 A 19/2026 45. Výroky o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšná byla žalovaná, žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti jí však nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 24. června 2026 Mgr. Darina Michorová samosoudkyně