1 A 27/2026

Plný text

čj. 1 A 27/2026-27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobce: R. V., narozeného dne X, státní příslušnost Ukrajina, v ČR bytem X, zastoupeného Mgr. Jegorem Popovem, advokátem, sídlem Konviktská 2911/24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 13. 7. 2026, zaevidované žalovaným pod čj. OAM-0406293/DO- 2026, jako nepřijatelné, takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 13. 7. 2026 jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany, zaevidovanou pod čj. OAM-0406293/DO-2026, jako nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu obnovit stav před vrácením jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 13. 7. 2026, zaevidované pod čj. OAM-0406293/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.140 Kč, k rukám jeho zástupce, Mgr. Jegora Popova, advokáta, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce je státní občan Ukrajiny. Dne 13. 7. 2026 podal žádost o udělení dočasné ochrany v České republice (dále jen „ČR“), evidovanou žalovaným pod čj. OAM-0406293/DO-2026. Žádost o dočasnou ochranu mu však žalovaný vrátil jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“) nebo Schengenského prostoru, konkrétně v Nizozemsku a Německu, a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina.

2. Vrácení žádosti jako nepřijatelné považoval žalobce za nezákonný zásah, proto se podanou žalobou nyní domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval nezákonnost zásahu žalovaného, zakázal mu pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti.

II. Stručné shrnutí obsahu žaloby

3. Žalobce namítl, že žalovaný jej svým zásahem zkrátil na jeho právech. Ke dni podání nedisponoval platnou dočasnou ochranou v žádné členské zemi, což bylo výslovně potvrzeno pracovníkem žalovaného. Odkázal na rozsáhlou a ustálenou judikaturu správních soudů ohledně posouzení nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina [rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 19. 9. 2025, čj. 5 Azs 168/2025-17, a ze dne 10. 12. 2025, čj. 5 Azs 248/2025-18). Již dříve NSS v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, judikoval rozpor takových podmínek s právem EU, i když z jiného důvodu. Prohlášení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina je ryze politický, nikoliv právní akt, z něhož nelze bez opory v právu Evropské unie dovodit nemožnost druhotného pohybu osob, které žádají o dočasnou ochranu (rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, čj. 18 A 102/2025-21).

4. Žalovaný je povinen náležitě ověřit, zda žalobce disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou, která v tomto státě automaticky zanikne udělením tohoto oprávnění v ČR, nebo pokud ji nemá v okamžiku žádosti udělenou, a v takovém případě žádosti vyhovět. Pokud by udělení tohoto pobytového oprávnění nemělo, poučí jej o nemožnosti čerpat dočasnou ochranu ve více státech zároveň a případných důsledcích, pokud by se jí v jiné členské zemi nevzdal.

5. Žalobce navrhl, aby soud konstatoval nezákonnost zásahu žalovaného, zakázal mu pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti.

6. K žalobě přiložil vrácenou žádost o dočasnou ochranu ze dne 13. 7. 2026, čj. OAM- 0406293/DO-2026.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že podle platformy pro výměnu informací Temporary Protection Platform (dále jen „TPP“) byl žalobce držitelem povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Německu a v Nizozemsku. Žalobce paradoxně namítá nezákonný postup v situaci, kdy žalovaný přesně podle zákona postupoval. Podotkl, že žalobce uvedl v žádosti nepravdivý údaj, neboť zaškrtl, že dočasnou ochranu v jiné členské zemi nepožíval; uvedení takové informace přitom může představovat důvod pro odnětí dočasné ochrany.

8. Dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina postačuje, pokud cizinec dočasnou ochranu získal v jiné členské zemi, žádná další podmínka již není potřeba. Proto není rozhodné, zda je žalobce aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, nebo ne, a žalovaný považoval skutkově jeho případ za nesporný. Žalovaný ještě v srpnu 2025 odeslal Evropské komisi (dále jen „EK“) oznámení o riziku vyčerpání kapacit (§ 3 odst. 3 lex Ukrajina). Žalovaný neměl jinou možnost než posoudit žádost jako nepřijatelnou. Žalobce rovněž neuváděl, že by na území ČR byl přítomen některý z jeho rodinných příslušníků, který by byl držitelem dočasné ochrany. Žalovaný tedy nemohl uvažovat ani o udělení povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny či z důvodu důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 51, resp. § 52 lex Ukrajina.

9. Rovněž navrhl, aby soud položil předběžnou otázku SDEU ohledně souladu použitého § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s unijním právem, neboť k němu se unijní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. C-753/23, Krasiliva (dále jen „rozsudek ve věci Krasiliva“), přímo nevyjádřil. Navíc poukázal na postup v Irsku, a zejména judikaturu německých správních soudů s tím, že se zjevně ubírá jiným směrem než závěry českých soudů. Takový stav není žádoucí a lze jej překlenout jen položením předběžné otázky.

10. Dle názoru žalovaného není § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina rozporný s evropským právem. Právo na druhotný pohyb nevyplývá z unijního práva ani implicitně. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, omezuje směrnice o dočasné ochraně pouze na případy v čl. 15 odst. 6 a v čl. 26 odst.

4. Nesouhlasil ani s tím, aby se právo sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany dovozovalo na základě neaplikace čl. 11 směrnice, k čemuž došlo politickou dohodou, jež nemůže takové právo založit a samotná směrnice takové právo nezakotvuje.

11. Žalovaný má za to, že nejde o mezeru v právu, ale o čisté dotváření práva. Argumentoval též obsahem prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, resp. obsahem jeho dvou nových recitálů 4 a 5, které také citoval, a to v anglické verzi i v jeho neoficiálním českém překladu. Z nich podle jeho názoru plyne, že sama Rada má za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemá vliv na aplikaci čl. 8 odst. 1 téže směrnice. Stěžejní je, jaký význam této dohodě přikládají její účastníci, nikoliv vnitrostátní judikatura. Druhotný pohyb osob s udělenou dočasnou ochranou není žádoucí. Žalovaný má ze shora uvedených důvodů za to, že postupoval správně.

12. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

13. Ke svému vyjádření přiložil rozsudek Hesenského správního soudu (Hessischer Verwaltungsgerichtshof; Spolková republika Německo) ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 3 B 535/25 (dále jen „rozsudek správního soudu SRN“), v německém jazyce, který se sice dle vyjádření žalovaného týkal držitele polského dlouhodobého víza, nicméně se v něm měl tento soud vyjádřit i k otázkám dočasné ochrany, a dále rozhodnutí (dopis) Ministerstva spravedlnosti, vnitra a migrace (Department of Justice, Home Affairs and Migration), nedatováno, čj. 2683379- AR60-25 (dále jen „rozhodnutí Ministerstva vnitra Irska“), v anglickém jazyce. Dále přiložil úřední překlady těchto dokumentů do českého jazyka.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

14. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal tvrzený zásah v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož žalobce i žalovaný vyjádřili s takovým vyřízením věci souhlas. Ani soud sám neshledal potřebu provádět důkazy nad rámec předloženého správního spisu. Soud při svém rozhodování primárně vycházel z tiskopisu žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobce podal, a kterou mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby tak závisí na zodpovězení právní otázky.

15. Žalovaným přiložený rozsudek správního soudu SRN a rozhodnutí Ministerstva vnitra Irska soud k důkazu neprováděl, neboť žalovaný jím dokládá postup orgánů dvou jiných členských států, avšak bez kontextu tamní právní úpravy a správní a soudní praxe, ve dvou individuálních případech. Rozhodnutí orgánů cizích států přitom nejsou pro soud jakkoliv závazná.

16. Žaloba je včasná a přípustná (viz bod [26] rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024- 42).

17. Žaloba je důvodná.

18. Při posouzení žaloby soud vycházel z následujících ustanovení právních předpisů.

19. Podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“) [m]inisterstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

20. Podle § 5 odst. 1 písm. c), d) a f) lex Ukrajina [ž]ádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže: c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

21. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice Rady č. 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) [č]lenské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

22. Podle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně [p]okud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

23. Podmínky, za nichž bude žaloba proti nezákonnému zásahu důvodná, vymezuje konstantní judikatura správních soudů. Podle rozsudku NSS ze dne 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS platí, že „[o]chrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ 24. V posuzované věci jsou zjevně splněny první, druhá, a pátá podmínka. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu byla již v minulosti dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit třetí podmínku, tj. zda postup žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, byl nezákonný.

25. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina v rozporu s právem EU, či nikoli. Na tento důvod nepřijatelnosti je třeba nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož ustanovení, neboť řešenou otázkou je, zda lze z unijního práva dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (tzv. sekundární pohyb).

26. Závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina jsou přitom jednoznačné, zejména lze odkázat na výše citovaný rozsudek ve věci Krasiliva. Na toto rozhodnutí navázal NSS tzv. „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42 a čj. 1 Azs 336/2024-42, a mnoha dalšími. V nich konstatoval nesoulad § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. I když žalovaný konstantně s těmito závěry polemizoval, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by je vyvrátily (rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025-34, bod [17] a násl.).

27. Nyní projednávaný případ přitom provázejí ty samé výtky, které žalovaný opakovaně snášel proti závěrům ustálené judikatury ohledně nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle důvodu nepřijatelnosti [písm. f)], na posouzení žaloby plně dopadají dřívější judikaturní východiska. Tzv. dubnová judikatura se uplatní zejména s ohledem na konstrukci § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, který stejně jako nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona z věcného přezkumu vylučuje žádosti těch cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K ní pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyl nový (svou povahou kumulativní) předpoklad, aby žádosti o dočasnou ochranu předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina, kterým žalovaný informoval EK o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

28. K první podmínce soud uvádí, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina představuje pouze přeformulované a sloučené předpoklady nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož ustanovení. Dle stanoviska soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (viz rozsudek NSS čj. 1 Azs 174/2024-42, bod [32], již citovaný výše). Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Byla-li zároveň členskými státy vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by taková výluka postrádala smysl. Nejvyšší správní soud přitom neshledal mnohostrannou dohodu členských států EU o této výluce jakkoliv problematickou. Na těchto závěrech výše zmíněné judikatury nemůže nic změnit ani v této otázce částečně obměněná argumentace žalovaného.

29. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 4. 2025, čj. 10 A 6/2025-61, body 15 a 16. Článek 15 představuje minimální standard, čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje. Žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.

30. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému TPP jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (znak „ia“) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (znak „tp“) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.

31. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žalovaný žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.

32. Žalovaný nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žalobce mohl žádat o dočasnou ochranu v ČR. V důsledku toho, že mu žádost vrátil jako nepřijatelnou, vůbec neřešil okolnosti trvání předchozí dočasné ochrany získané v Německu a Nizozemsku.

33. Z výpisu z TPP přitom vyplývá, že byla v obou zemích zneplatněna (příznak „ia“), žalovaný tak bude postupovat podle již citovaného rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024- 42, bod [78], podbod 3, tj. vydá pobytové oprávnění. Pouze v případě, že žadatele poučí o nutnosti vzdát se dočasné ochrany v jiném státě, a tento tak neučiní, respektive neosvědčí, že se alespoň pokusil dočasnou ochranu jinde zrušit, může žádost zamítnout (viz bod [78], podbod 4 písm. c) výše citovaného rozsudku). To však není případ žalobce, který dočasnou ochranou v současnosti v žádné členské zemi prokazatelně nedisponuje. Nic na tom nemění ani fakt, že žalobce v žádosti evidentně uvedl nepravdivý údaj týkající se předchozího udělení dočasné ochrany, neboť řešenou otázkou je, zda je žalovaný oprávněn ji vrátit bez zahájení řízení a meritorního posouzení.

34. Na právě uvedeném nic nemění ani následně vydané „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady č. 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím Rady č. 2022/382, jež nabylo účinnosti dne 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025-28, bod [11] a násl., a na něj navazující judikatura), či velmi nedávné – aktuální – prováděcí rozhodnutí Rady č. 2026/1912 ze dne 30. 7. 2026, které nabylo účinnosti až dnem 5. 8. 2026, a tedy po podání žádosti i žaloby. Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení.

35. K druhé podmínce soud uvádí, že v důsledku novely č. 314/2025 Sb., která do lex Ukrajina vložila § 5 odst. 1 písm. f), mohl žalovaný od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, a to poté, co žalovaný zaslal EK oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Druhou podmínku tedy aktivuje sám žalovaný tím, že EK doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

36. Novým důvodem nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina zákonodárce zjevně sledoval překonání závěrů dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku, nová druhá podmínka není ve světle unijního práva sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.

37. Oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2025, čj. 17 A 123/2025-26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je však politickým, nikoli právním aktem. Nelze z něj proto bez dalšího dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb (rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 1. 2025, čj. 18 A 102/2025-21, na nějž odkázal i žalobce). Uvedené oznámení se navíc týká rizika vyčerpání, nikoli překročení kapacit. Článek 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně totiž předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Tento článek naopak neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí.

38. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o překročení jeho kapacit mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě jakési umělé „procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity. Takový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v unijním právu, a nemůže v něm tedy ani vyvolat jakékoliv právní účinky. Z tohoto důvodu nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina ve spojení s novým § 3 odst. 3 téhož předpisu.

39. Výše rozvedené stanovisko o rozporu ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina shrnul NSS v právní větě k rozsudku ze dne 10. 12. 2025, čj. 5 Azs 248/2025-18, podle níž „[ž]ádost osoby požívající dočasné ochrany na základě čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, která žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice, na něž této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025, z toho důvodu, že této osobě je nebo bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany také v jiném členském státě Evropské unie.“ (obdobně viz rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2026, čj. 8 Azs 181/2025-26). Z uvedeného důvodu zdejší soud nepředkládal SDEU předběžnou otázku, neboť lze mít za to, že byla již vyřešena právě s poukazem na rozsudek ve věci Krasiliva.

40. Při aplikaci závěrů bodu [78] rozsudku NSS čj. 1 Azs 174/2024-42, v kombinaci s výše uvedeným rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, čj. 5 Azs 248/2025-23, tedy jednoznačně nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti nejen podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, nýbrž i dle písm. f) téhož ustanovení, a to pro neslučitelnost s unijním právem. Žádost tedy bude nutné věcně projednat, a požadované pobytové oprávnění v případě splnění výše uvedených podmínek vydat.

V. Závěr a náklady řízení

41. Ze všech uvedených důvodů soud dle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobci jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., byl nezákonný. Žalovanému současně zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením jeho žádosti. Žalovaný tak zejména nebude moci odmítnout přijetí žádosti žalobce z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, naopak je povinen ji přijmout, věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat (viz bod [78] podbod 3. již citovaného rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42).

42. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný vázán (§ 54 odst. 8 s. ř. s.). Výrok rozsudku ve věci žaloby proti nezákonnému zásahu je třeba vykládat v návaznosti na jeho odůvodnění (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2022, čj. 6 As 237/2021-56, bod [33]).

43. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má nárok na náhradu nákladů řízení, které spočívají v nákladech na právní zastoupení advokátem. Zástupce žalobce učinil v řízení 2 úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – převzetí a příprava právního zastoupení a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu činí 4.620 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), celkem 9.240 Kč, k čemuž je nutno dále přičíst náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 900 Kč. Zástupce žalobce výslovně sdělil, že není plátcem DPH, soud proto odměnu a náhradu hotových výdajů o částku odpovídající této dani nenavyšoval. Žalovaný je povinen žalobci prostřednictvím jeho zástupce zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 10.140 Kč (9.240 Kč + 900 Kč), a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 17. srpna 2026 Mgr. Darina Michorová samosoudkyně