1 A 44/2025

Rubrum

čj. 1 A 44/2025-44 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobce: Q. B. T., narozeného dne X státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika v ČR hlášeným pobytem X zastoupen Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem sídlem Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů, 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2025, čj. MV-121374-5/SO-2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 16. 9. 2025, čj. MV-121374-5/SO-2025, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13.140 Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Štěpána Svátka, advokáta, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 2 1 A 44/2025

1. Žalobce se domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla odvolání proti usnesení Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 7. 2025, čj. OAM-30811-21/ZM-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně zastavil řízení o jeho žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobce včas neučinil oznámení o změně zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 téhož předpisu.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Žalovaná dospěla na základě provedeného dokazování ke zcela nesprávným skutkovým i právním závěrům. Spornou okolností v daném případě je, zda byl žalobce oprávněn podat žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, a zda byla žalovaná povinna věc meritorně projednat či nikoliv. Dle žalobce žalovaná nerespektovala právní názor vyjádřený v rozsudku zdejšího soudu ze dne 7. 4. 2025, čj. 21 A 45/2024-20, podle nějž toto sdělení o zániku zaměstnanecké karty představovalo překážku na vůli nezávislou, a to minimálně do 3. 4. 2024, kdy jej posléze zrušil soud. Chybou správního orgánu se tak žalobce dostal do situace, kdy měl za to, že jeho zaměstnanecká karta je neplatná, a nemá tak smysl žádat o její prodloužení.

3. Dále žalobce namítl, že nelze na věc aplikovat § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle nějž lze v takovém případě žádost podat do 3 dnů od odpadnutí překážky. V souladu se zásadou dobré správy mu měla naopak žalovaná vyjít vstříc. Žádost žalobce nepodal ve lhůtě mimo jiné kvůli tomu, že byl nezákonně zajištěn a z příslušného zařízení byl propuštěn až na základě zrušujícího rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 5. 2024, čj. 16 A 18/2024-28.

4. Rovněž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to pro absenci listinných dokladů, na něž žalovaná v neprospěch žalobce odkazuje. Ty pocházejí původně ze spisu vedeného pod sp. zn. OAM-82441-6/ZM-2022, avšak ve spisovém materiálu v nyní projednávané věci založeny nejsou. Stejně tak žalobce rozporoval zánik pracovního poměru způsobem, na nějž poukazuje žalovaná. Pracovní poměr neskončil ke dni 1. 9. 2022, i když dodatek o prodloužení pracovní smlouvy je datován dne 8. 11. 2022. Je evidentní, že žalobce práci pro svého zaměstnavatele dále konal. Nelze proto usuzovat na neplatnost takového jednání ve smyslu § 20 zákoníku práce, i když tento předpis zaměstnavatel evidentně porušil, jelikož toto jednání nebylo učiněno v předepsané formě. V tomto ohledu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2024, čj. 15 A 2/2023-32. Rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné jak pro nedostatek důvodů, tak pro učiněné závěry, pro něž není žádný podklad.

5. Žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované

6. Žalovaná ve svém vyjádření shrnula dosavadní pobytovou historii žalobce. Správní orgán I. stupně napravil vady vytčené mu Krajským soudem v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2024, čj. 15 A 2/2023-32. Rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 4. 2025, čj. 21 A 45/2024-20, se týkal možnosti podání žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty po skončení její platnosti, nikoliv otázky jejího zániku pro nesplnění podmínek změny zaměstnavatele. Proto nesouhlasila se závěrem žalobce, že správní orgán nerespektoval závěry soudu.

7. Rozhodnutí není ani nepřezkoumatelné, jelikož obsahovalo sdělení úřadu práce o ukončení pracovního poměru i závěry o tom, proč dospěla žalovaná (resp. správní orgán I. stupně) 3 1 A 44/2025 k závěru, že žalobce nesplnil podmínky pro změnu zaměstnavatele. Žalovaná dodala, že v řízení o žalobě proti opakovanému sdělení o nesplnění podmínek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 54 A 14/2024, krajský soud v době zaslání vyjádření žalované zatím nevydal rozhodnutí.

8. Pro úplnost žalovaná doplnila spisový materiál o pracovní smlouvu žalobce s dodatkem ze dne 8. 11. 2022, jelikož se však jednalo o dokumenty doložené žalobcem, které mu byly známy a z nichž žalovaná nevycházela, nepovažovala za potřebné jej s nimi seznámit. V řízení o žádosti bylo na žalobci, aby doložil všechny doklady relevantní pro její posouzení.

9. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

IV. Obsah správního spisu

10. Z předloženého správního spisu vyplynuly následující pro věc samou podstatné skutečnosti.

11. Dne 6. 1. 2023 vydal správní orgán I. stupně sdělení o nesplnění podmínek pro prodloužení zaměstnanecké karty, neboť nebyly splněny podmínky pro oznámení změny zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců. Proti tomuto sdělení se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který jej rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, čj. 15 A 2/2023-32, zrušil s tím, že správní orgán I. stupně nedal žalobci možnost vyjádřit se k podkladům zařazeným do správního spisu z úřední činnosti, a zároveň správnímu orgánu uložil, aby posoudil zejména dodatek k pracovní smlouvě.

12. Žalobce podal dne 15. 5. 2024 žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, a to u zaměstnavatele Thi Binh Trinh, IČ 04549767. K ní přiložil kopii uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pracovní smlouvu, doklad o zajištění ubytování a biometrickou stranu cestovního pasu. Dne 5. 6. 2024 vydal správní orgán I. stupně dokument označený jako opakované sdělení o nesplnění podmínek prodloužení, čj. OAM- 82441-14/ZM-2022, MV-15021-14/OAM-2023, neboť bývalý zaměstnavatel žalobce oznámil ukončení pracovního poměru žalobce Úřadu práce dne 1. 9. 2022, který zanikl uplynutím sjednané doby dvou let. Doložený dodatek k pracovní smlouvě byl uzavřen až 8. 11. 2022, kdy už však pracovní poměr skončil.

13. Správní orgán I. stupně řízení podle § 169r odst. 1 písm. r) zákona o pobytu cizinců zastavil usnesením ze dne 10. 6. 2024, čj. OAM-30811-5/ZM-2024, jelikož žádost byla podána po marném uplynutí lhůty stanovené v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, k čemuž došlo dne 31. 10. 2022. Dále v něm uvedl, že výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem se zabýval pouze posouzením platnosti zaměstnanecké karty ke dni doručení oznámení změny zaměstnavatele. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 15. 10. 2024, čj. MV-126567-5/SO-2024.

14. Uvedené rozhodnutí zrušil zdejší soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2024, čj. 21 A 45/2024-20, jelikož existovala objektivní překážka podání žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty na vůli cizince nezávislá, představovaná sdělením o nesplnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty, které takový postup vylučovalo. V návaznosti na to žalovaná zrušila usnesení správního orgánu I. stupně a věc mu vrátila k novému projednání podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, jelikož v řízení před ní jako odvolacím orgánem nebylo možné odstranit zjištěné nedostatky.

15. Dne 17. 7. 2025 vydal správní orgán I. stupně usnesení čj. OAM-30811-21/ZM-2024. V něm opět uvedl, že lhůta pro oznámení změny uplynula dne 31. 10. 2022, kdy k tomuto dni zanikla platnost zaměstnanecké karty. Ohledně ukončení pracovního poměru odkázal na 4 1 A 44/2025 své závěry učiněné v opakovaném sdělení ze dne 5. 6. 2024. Proti uvedenému usnesení podal žalobce odvolání, které žalovaná napadeným rozhodnutím potvrdila.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

16. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].

17. Soud ve věci rozhodl bez jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť pro takové projednání věci byly splněny podmínky. Žalobce se k výzvě soudu nevyjádřil a žalovaná nařízení jednání nepožadovala.

18. Žaloba je důvodná.

19. Při posouzení žaloby soud vycházel z následujících ustanovení právních předpisů.

20. Podle § 42g odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) [z]měnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele je držitel zaměstnanecké karty vydané podle odstavce 2 povinen oznámit ministerstvu nejméně 30 dnů před takovou změnou. Změnit zaměstnavatele je držitel zaměstnanecké karty oprávněn nejdříve 6 měsíců od právní moci rozhodnutí o vydání zaměstnanecké karty; to neplatí v případě rozvázání pracovního poměru cizince výpovědí z některého z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až e) zákoníku práce, dohodou z týchž důvodů anebo okamžitým zrušením podle § 56 zákoníku práce nebo zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem ve zkušební době a pokud cizinec tyto důvody současně s oznámením prokáže. Držitel zaměstnanecké karty vydané podle odstavce 2 dále není oprávněn změnit zaměstnavatele nebo nastoupit na pracovní pozici, bude-li budoucím zaměstnavatelem agentura práce. Držitel zaměstnanecké karty, který na území přicestoval na základě vládou schváleného programu, je oprávněn změnit zaměstnavatele nejdříve po uplynutí doby, na kterou byla tato zaměstnanecká karta vydána; to neplatí, pokud dřívější změnu zaměstnavatele umožňují podmínky vládou schváleného programu, na jehož základě držitel zaměstnanecké karty na území přicestoval. Držitel zaměstnanecké karty dále není oprávněn oznámit změnu zaměstnavatele po uplynutí doby uvedené v § 63 odst. 1.

21. Podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců [ž]ádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení doby jeho platnosti je cizinec povinen podat nejpozději před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nejdříve však 120 dnů před uplynutím jeho platnosti.

22. Podle § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců [z]abrání-li včasnému podání žádosti podle odstavce 1 nebo 2 nebo odstavce 6 písm. b) důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 5 pracovních dnů po zániku těchto důvodů. V odůvodněných případech může cizinec žádost podat i dříve, než je uvedeno v odstavci 1. Důvody pro pozdější podání žádosti podle věty první a pro dřívější podání žádosti podle věty druhé je cizinec povinen ministerstvu sdělit nejpozději při podání žádosti a na jeho výzvu tyto důvody prokázat.

23. Podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 9. 2025) [p]latnost zaměstnanecké karty zaniká nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10; to neplatí, pokud se jedná o cizince uvedeného v § 98 zákona o zaměstnanosti. 5 1 A 44/2025 24. Podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců [u]snesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby platnosti a doby pobytu na území na dlouhodobé vízum, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn; to neplatí, pokud je o dříve podané žádosti rozhodováno poté, co začala běžet lhůta, v níž byl cizinec oprávněn tuto žádost podat.

25. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. [p]rávním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.

26. Předně soud připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 5. 2024, čj. 9 As 66/2023-72, podle nějž „[k]rajský soud je při opakovaném posuzování stejné věci vázán svým dříve vysloveným právním názorem, a to bez ohledu na konkrétní senát, kterému byla věc přidělena (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). To platí za předpokladu, že se v období mezi jeho jednotlivými rozhodnutími nezměnily skutkový nebo právní stav věci ani soudní judikatura pro krajský soud závazná.“ Soud je tedy za výše uvedených podmínek vázán svým vlastním rozsudkem ze dne 7. 4. 2025, čj. 21 A 45/2024-20, v téže věci, a součástí předmětu tohoto řízení je tudíž i hodnocení, jak se žalovaná vypořádala s jeho závěry.

27. Klíčovou otázkou je, zda byl žalobce oprávněn podat žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, a zda byly správní orgány povinny ji meritorně projednat. Žalobce tvrdí s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 4. 2025, čj. 21 A 45/2024-20, že až do vydání rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 3. 4. 2024, čj. 15 A 2/2023-32, tu byla překážka na jeho vůli nezávislá, která mu znemožňovala žádost o prodloužení podat ve smyslu § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná naproti tomu tvrdí, že uvedený rozsudek zdejšího soudu se věnoval pouze otázce prodloužení zaměstnanecké karty s ohledem na dobu, na níž byla vydána (tedy do 23. 7. 2023), a jeho závěry se vztahovaly k usnesení ze dne 10. 6. 2024, čj. OAM-30811-5/ZM-2024. Platnost zaměstnanecké karty zanikla ze zákona dne 31. 10. 2022 podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy uplynutím 60 dnů ode dne skončení pracovního poměru. Žalobce oznámil změnu zaměstnavatele až dne 28. 11. 2022, tedy po uplynutí stanovené lhůty.

28. Podle právní věty rozsudku NSS ze dne 18. 12. 2024, čj. 2 Azs 190/2024-31, jejž zdejší soud v předcházejícím rozsudku citoval, platí, že „[p]o dobu existence pravomocného rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty nemá cizinec možnost oznámit změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 a 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Pokud správní soud zruší rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty, začne šedesátidenní doba ve smyslu § 63 odst. 1 téhož zákona běžet až od právní moci tohoto rozsudku.“ Podle právní věty rozsudku téhož soudu ze dne 12. 10. 2023, čj. 9 Azs 177/2023-25, „[s]dělení o změně zaměstnavatele dle § 42g odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, není pro správní orgány závazné ve smyslu § 73 odst. 2 správního řádu a nepředstavuje ani rozhodnutí o předběžné otázce dle § 57 odst. 3 správního řádu. Svědčí mu nicméně presumpce správnosti.“ Jde nicméně o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a je možné se proti němu bránit správní žalobou (viz rozsudek NSS ze dne 17. 9. 2021, čj. 8 Azs 56/2021-41).

29. Zdejší soud uvedené závěry vyložil v rozsudku ze dne 7. 4. 2025, čj. 21 A 45/2024-20, tak, že „pravomocné sdělení o zániku zaměstnanecké karty ze dne 6. 1. 2023, nadané presumpcí správnosti, představovalo minimálně do dne 3. 4. 2024, kdy bylo rozsudkem zrušeno, překážku na vůli nezávislou k podání žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty. Žalobce se chybou správního orgánu dostal do situace, kdy měl za to, že jeho zaměstnanecká karta již neplatí, a proto 6 1 A 44/2025 zcela opodstatněně považoval za nesmyslné podávat žádost o její prodloužení; nejdříve až se zrušujícím rozhodnutím soudu překážka nezávislá na jeho vůli (§ 47 odst. 3 z.p.c.) odpadla a bylo možno požádat o prodloužení zaměstnanecké karty.“ Ve vztahu k rozsudku NSS ze dne 18. 12. 2024, čj. 2 Azs 190/2024-31, poté uvedl, že „[a]nalogie (pozn. soudu: v projednávaném případě nejde o zrušení zaměstnanecké karty, ale o její neprodloužení) spočívá v tom, že existovalo určité rozhodnutí nadané presumpcí správnosti, jež konstatovalo zánik zaměstnanecké karty, a bylo proto objektivní překážkou pro žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, příp. oznámení změny zaměstnavatele. Současná situace ještě lépe, než srovnávaný případ odpovídá znění zákonné úpravy. Není třeba dovozovat oprávněnost pozdějšího podání žádosti ze smyslu zákona, ale postačí prostá aplikace § 47 odst. 3 z.p.c., neboť pravomocné rozhodnutí konstatující zánik zaměstnanecké karty bezpochyby představovalo překážku na vůli žalobce nezávislou.“ 30. Z výše citovaných judikaturních závěrů (zejména rozsudku čj. 9 As 66/2023-72, cit. výše v bodě 26.) tak vyplývá, že nejméně do dne 3. 4. 2024 zde existovala překážka na vůli žalobce nezávislá, v podobě sdělení o zániku zaměstnanecké karty, jež bylo jako správní akt nadáno presumpcí správnosti. Je-li tu pravomocné rozhodnutí (za nějž se sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců pro účely soudního přezkumu považuje), je ze své podstaty nadáno presumpcí správnosti, dokud nebylo k tomu oprávněným orgánem změněno či zrušeno; v tom případě představuje rovněž překážku na vůli žalobce nezávislou. Soud zároveň z veřejně dostupné databáze soudních rozhodnutí (www.nssoud.cz) zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, vydaný dne 3. 4. 2024, nabyl právní moci dne 9. 4. 2024. Tento údaj potvrdil též NSS v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, čj. 3 Azs 85/2024-32, který přezkoumával uvedený rozsudek ústeckého krajského soudu. Náhradní lhůta pro podání žádosti se tak rozeběhla dne 10. 4. 2024 (středa) a uplynula dne 16. 4. 2024 (úterý).

31. Správní orgány však za datum skončení platnosti zaměstnanecké karty nadále považovaly den 31. 10. 2022. Jak správní orgán I. stupně, tak žalovaná pouze konstatovaly, že lhůta pro oznámení uplynula uvedeného dne marně, aniž však vysvětlily proč, a jak reflektovaly závěry zrušujícího rozsudku zdejšího soudu a předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Je třeba podotknout, že právní názor soudu zavazuje správní orgán do budoucna, opačný výklad by popíral smysl, na němž je správní soudnictví jako kontrola veřejné správy vystavěno.

32. Na tomto stavu nemůže nic změnit ani opakované sdělení o nesplnění podmínek ze dne 5. 6. 2024, neboť nejde o rozhodnutí ve smyslu správního řádu, ale o svébytné osvědčení vydané podle části čtvrté správního řádu, z nějž má správní orgán primárně vycházet, ale proti němuž se může žadatel vymezit (viz výše citovaný rozsudek ze dne 12. 10. 2023, čj. 9 Azs 177/2023-25). Tím spíše to platí v situaci, kdy ho Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, čj. 54 A 14/2024-46. Na druhou stranu však žalobci nelze přisvědčit v tom, že mu měl správní orgán I. stupně vyjít vstříc a odhlédnout od případného podání žádosti po uplynutí této náhradní lhůty. Aplikované ustanovení § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zachovává žadateli možnost podat žádost o prodloužení pobytového oprávnění v náhradní lhůtě 5 pracovních dní ve výjimečných případech, které cizinec nemohl ovlivnit, a zmírňuje tak tvrdost dopadů jiných ustanovení citovaného zákona, podle kterých by cizinec jinak přišel o své oprávnění k pobytu bez dalšího. Formulace tohoto ustanovení však neumožňuje správním orgánům aplikovat ho dle vlastního správního uvážení. Žalovaná tak v těchto případech zkoumá, zda cizinec tvrdil a prokázal dostatečné důvody k opožděnému podání své žádosti, a zda dodržel náhradní lhůtu 5 pracovních dnů. 7 1 A 44/2025 33. K těmto otázkám se vyjádřil zdejší soud, a poté i NSS, v související věci žalobce týkající se žaloby na ochranu proti nečinnosti ohledně nevydání překlenovacího štítku. Zdejší soud v rozsudku ze dne 2. 9. 2025, čj. 5 A 57/2025-33, k prodloužení pobytového oprávnění uvedl, že „[t]ato překážka […] trvala pouze do okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že pravomocné sdělení o zániku zaměstnanecké karty ze dne 6. 1. 2023 bylo zrušeno. O této skutečnosti se přitom žalobce dozvěděl nejpozději právní mocí rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 A 2/2023, tedy dnem 9. 4. 2024. Lhůta pro podání žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty ve smyslu § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců tak žalobci počala běžet dnem 10. 4. 2024 a skončila dnem 16. 4. 2024. Jelikož žalobce svou žádost podal až dne 15. 5. 2024, podal ji opožděně. Z tohoto důvodu žalobci nemohla vzniknout fikce oprávněnosti pobytu ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný tak nepochybil, pokud žalobci odmítl dne 9. 4. 2025 vyznačit vízový štítek do jeho cestovního dokladu.“ (zdůraznění podtržením doplnil zdejší soud). Tento závěr následně potvrdil NSS rozsudkem ze dne 14. 11. 2025, čj. 22 Azs 185/2025-38. K výhradě, že žalovaná mu v souladu se zásadou dobré zprávy měla vyjít vstříc, potom NSS v citovaném rozsudku uvedl, že „[z] rozsudku totiž nevyplývá, že by žádost stěžovatele ze dne 15. 5. 2024 byla podaná v zákonné lhůtě. Městský soud v Praze v rozsudku [ze dne 7. 4. 2025, čj. 21 A 45/2024-20] pouze vyložil, že minimálně do dne 3. 4. 2024 trvala překážka nezávislá na vůli stěžovatele; správní orgány zavázal k opětovnému posouzení věci, a to ve světle jeho závazného právního názoru. Závazným právním názorem však nebylo, že by žádost stěžovatele byla podána včas. V kontextu uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že takový postup neporušuje zásady dobré správy.“ (zvýraznění podtržením doplnil zdejší soud). Zdejší soud neshledal důvody se od uvedených závěru v nyní posuzované věci jakkoliv odchýlit. Úkolem správních orgánů v dalším řízení po vydání zrušujícího rozsudku ze dne 7. 4. 2025, čj. 21 A 45/2024-20, tak nebylo vyhodnotit žádost žalobce jako včasnou, ale posoudit, zda žalobce dodržel zákonem stanovenou náhradní lhůtu pro podání své žádosti. Žalovaná však takto nepostupovala.

34. K procesní situaci, v níž správní orgán nerespektoval závazný právní názor krajského soudu, existuje bohatá judikatura, kterou NSS shrnul v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2022, čj. 1 Azs 16/2021-50, č. 4321/2022 Sb. NSS: „[n]erespektování závazného právního názoru krajského soudu má […] podle ustálené judikatury za následek zrušení nového rozhodnutí správního orgánu bez dalšího (rozsudek ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002-25, č. 73/2004 Sb. NSS; z poslední doby např. rozsudek ze dne 18. 6. 2020, č. j. 2 Afs 282/2018-41, bod 31; rozsudek ze dne 25. 2. 2021, č. j. 9 Afs 177/2020 - 48, bod 35). V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu se u těch otázek, které byly krajským soudem zodpovězeny při zrušení původního rozhodnutí, přezkoumává pouze to, zda správní orgán postupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu; ohledně takto vyřešených otázek totiž již ‚není prostor pro polemiku‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 12. 2020, č. j. 1 As 312/2020-39, bod 32; obdobně např. rozsudek ze dne 1. 9. 2010, č. j. 3 As 9/2010-73).“ Vyslovený právní názor soudu tak nelze ponižovat na pouhou „námitku“, o níž by správnímu orgánu bylo v dalším řízení umožněno uvážit, tj. kterou by žalovaná mohla i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určujícím pro další kroky správního orgánu i pro úvahy, o něž bude správní orgán opírat závěrečné hodnocení zjištěných skutkových okolností. „Prolomení povinnosti správního orgánu být vázán právním názorem soudu přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována.“ (viz rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2004, čj. 5 A 110/2002-25, č. 442/2005 Sb. NSS, obdobně též např. rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2004, čj. 8 1 A 44/2025 2 Ads 16/2003-56, č. 352/2004 Sb. NSS). V dané věci však ke změně ve skutkovém stavu po zrušujícím rozsudku zdejšího soudu, ani ke změně právní úpravy nedošlo. Žalovaná tedy neměla prostor se od závazného rozsudku odchýlit. Námitka je tak důvodná.

35. Dále žalobce v žalobě namítl, že mu bylo znemožněno podat žádost o prodloužení zaměstnanecké karty v náhradní lhůtě, neboť se dne 9. 4. 2024 dostavil na pracoviště správního orgánu I. stupně za účelem vydání překlenovacího štítku, ale byl zadržen hlídkou cizinecké policie a následně zajištěn cizineckou policií. Ze zajištění byl poté propuštěn až rozsudkem zdejšího soudu ze dne 20. 5. 2024, čj. 16 A 18/2025-28. Na podporu svých tvrzení k žalobě přiložil úřední záznam z pracoviště správního orgánu I. stupně, datovaný dne 9. 4. 2025. V tomto úředním záznamu je uvedeno: „Dne 09. 04. 2025 se na OPC Praha II – Chodov dostavil výše jmenovaný za účelem vydání překlenovacího víza. […] Dne 16.05.2024 podal pan [žalobce] prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žádost o prodlužení platnosti zaměstnanecké karty, vedenou pod č.j: OAM-30811/ZM-2024. Cizinec žádné důvody, které by mu měly bránit v podání žádosti o prodlouženi platnosti zaměstnanecké karty ve lhůtě uvedené v § 47 odst. 1, poslední věta zák. č. 326/1999Sb., správnímu orgánu nesdělil, Z tohoto důvodu cizinci nevznikla fikce pobytu dle § 47 zák. č. 326/1999 Sb. O této žádosti nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. Jiné řízení, které by cizince opravňovalo k pobytu na území ČR v současné době u správního orgánu neprobíhá. Z toho důvodu byla kontaktována hlídka Policie České republiky, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, jenž cizince převzala k dalšímu opatření.“ 36. Tuto námitku soud nepovažoval za důvodnou. Žalobce totiž prokazoval své tvrzení o svém zajištění v roce 2024 listinou, která byla prokazatelně vydaná až v roce 2025. Soud přitom neměl pochybnosti, že se skutečně jedná o listinu vydanou dne 9. 4. 2025, nikoliv dne 9. 4. 2024, jak se snaží naznačit žalobce. Ostatně, pokud by tvrzení žalobce bylo pravdivé, úřední osoba by v úředním záznamu nemohla referovat o tom, že žalobce dne 16. 4. 2024 podal žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, neboť v době sepsání úředního záznamu uvedený den ještě nenastal. Navíc, o žalobě proti zajištění žalobce v tomto období rozhodoval v minulosti zdejší soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2024, čj. 16 A 18/2025-28, z něhož jednoznačně plyne, že žalobce byl zajištěn až dne 30. 4. 2024. Je tedy zjevné, že předložený úřední záznam se nevztahuje k období dubna 2024, které je v nyní projednávané věci předmětem řízení, ale k období dubna 2025, proto je pro běh náhradní lhůty 5 pracovních dní v předmětném období irelevantní. Nezákonné zajištění žalobce z roku 2024 tak s předloženou spornou otázkou dodržení náhradní lhůty pro podání žádosti nesouvisí. Tato námitka není důvodná.

37. Žalobce dále namítl rozpor napadeného rozhodnutí se správním spisem, neboť nemá v něm oporu, a dále, nedostatečné vypořádání jednotlivých podkladů pro rozhodnutí. Žalovaná odkazovala na dokumenty z řízení vedeného pod sp. zn. OAM-82441-6/ZM-2022, které nebyly součástí předloženého správního spisu v projednávané věci, konkrétně na dodatek k pracovní smlouvě ze dne 8. 11. 2022, oznámení zaměstnavatele ze dne 10. 11. 2022 Úřadu práce a oznámení žalobce ze dne 28. 11. 2022 o změně zaměstnavatele. Obě správní rozhodnutí v odůvodnění odkazují na opakované sdělení o nesplnění podmínek ze dne 5. 6. 2024, jímž měly správní orgány reagovat na výtky vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, s tím, že těžiště jejich argumentace je obsaženo právě v něm. Takový postup je obecně možný, neboť správní řízení tvoří jeden celek (např. rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2008, čj. 2 As 20/2008-73). Soud ověřil, zda jsou uvedené dokumenty, z nichž vycházelo i opakované sdělení o nesplnění podmínek, obsaženy ve správním spise. 9 1 A 44/2025 38. Žalovaná soudu k jeho výzvě původně zaslala pouze kopii správního spisu vzhledem probíhajícímu řízení o kasační stížnosti před NSS v související věci ohledně vyznačení překlenovacího štítku. Řízení o kasační stížnosti bylo následně dne 14. 11. 2025 skončeno rozsudkem čj. 22 Azs 185/2025-38. Soud si proto od žalované poté vyžádal rovněž originál spisového materiálu. Po důkladném prostudování kopie i originálu správního spisu však soud konstatuje, že dodatek k pracovní smlouvě ze dne 8. 11. 2022, ani oznámení žalobce ze dne 28. 11. 2022 o změně zaměstnavatele neobsahovaly. Žalovaná až v odvolacím řízení doplnila spisový materiál o pracovní smlouvu žalobce ze dne 1. 9. 2020 a dodatek ze dne 8. 11. 2022. Absenci oznámení žalobce o změně zaměstnavatele ze dne 28. 11. 2022 ve spisu žalovaná neodstranila ani v řízení o odvolání, nicméně k tomu soudu uvádí, že jeho existence nebyla mezi stranami sporná, rozporné názory se týkaly pouze jeho právních důsledků.

39. Potenciální nevěrohodnost podkladů doložených ke správnímu řízení žalobcem, zejména dodatku k pracovní smlouvě ze dne 8. 11. 2022 (určité pochybnosti vyjádřil zdejší soud již v rozsudku ze dne 20. 5. 2024, čj. 16 A 18/2025-28, ve věci zajištění žalobce), přitom správní orgány nezbavuje povinnosti respektovat závazné právní názory soudů a jako podklad pro rozhodnutí je nejen zařadit, ale se s nimi i vypořádat. Pozastavit se lze i nad oznámením zaměstnavatele ze dne 10. 11. 2022, které rozhodně nenasvědčuje tomu, že by pracovní poměr byl s žalobcem ukončen řádně (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2024, čj. 15 A 2/2023-32, body 23-25 odůvodnění). Z uvedeného oznámení zaměstnavatele přitom správní orgány setrvale vycházejí, aniž zdůvodňují, proč jej považují za věrohodnější než žalobcovy podklady, a soudy toto pochybení správním orgánům opakovaně vytkly. Tato námitka je tedy rovněž důvodná.

VI. Závěr a náklady řízení

40. Soud v daném případě shledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalované, a proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení; právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je žalovaná v navazujícím správním řízení vázána (§78 odst. 4 a 5 s. ř. s.).

41. Žalovaná v dalším řízení vyjde ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2025, čj. 21 A 45/2024-20, že překážka na vůli nezávislá, bránící žalobci podat žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, odpadla dnem 9. 4. 2024 (právní mocí rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2024, čj. 15 A 2/2023-32), a od tohoto data pak posoudí, zda byla žádost žalobce podána včas. Zároveň se bude zabývat všemi podklady týkajícími se prodloužení žalobcova pracovního poměru, včetně dodatku k pracovní smlouvě ze dne 8. 11. 2022, vyhodnotí je a přezkoumatelným způsobem své závěry odůvodní.

42. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má nárok na náhradu nákladů řízení, které spočívají v nákladech na soudní poplatek a na právní zastoupení. Zástupce žalobce v řízení učinil dva úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – převzetí a příprava právního zastoupení a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí činí 4.620 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), celkem 9.240 Kč, k čemuž je nutno dále přičíst náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 900 Kč. Zástupce žalobce nesdělil, že by byl 10 1 A 44/2025 plátcem DPH. Žalobce uhradil soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč podle položky 18 bod 2 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalovaná je povinna žalobci prostřednictvím jeho zástupce zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 13.140 Kč (9.240 Kč + 900 Kč + 3.000 Kč), a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze vygenerovat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 12. června 2026 Mgr. Darina Michorová samosoudkyně