1 Az 3/2026

Rubrum

č. j. 1 Az 3/2026-48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobce: T. S., narozený dne X, státní příslušnost: Ukrajina, Maďarsko, bytem v ČR X, zastoupený Mgr. Marcelem Kmeťem, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2026, č. j. OAM-360/ZA-ZA12-LE05- EX-2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 2. 2026, č. j. OAM-360/ZA-ZA12- LE05-EX-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 25.350 Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Marcela Kmetě, advokáta, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 2 1 Az 3/2026-

1. Žalovaný zamítl žádost žalobce o mezinárodní ochranu ve všech zákonem stanovených formách, neboť žalobce dle jeho názoru nesplnil zákonné podmínky pro její udělení.

II. Obsah žaloby a jejího doplnění

2. Žalobce nejprve ve stručné žalobě ze dne 16. 3. 2026 obecně vymezil námitky proti napadenému rozhodnutí, které následně doplnil v podání ze dne 23. 4. 2026.

3. Zaprvé, napadené rozhodnutí žalovaného je dle názoru žalobce nepřezkoumatelné a zmatečné (k tomu viz níže zejména body 8. a 9. a 11.).

4. Zadruhé, věcné posouzení azylových důvodů je věcně nesprávné. V jeho případě je minimálně dán důvod azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce má za to, že je objektem perzekuce ze strany státu (Ukrajiny) z důvodu své příslušnosti ke specifické sociální skupině podnikatelů. Orgány veřejné moci ho v podstatě vydírají pomocí nástrojů trestního práva. Současně jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť z průběhu probíhajícího trestního řízení vůči žalobci je zřejmé, že orgány veřejné moci Ukrajiny proti němu přistoupily k uplatňování trestních represí, které žalobce specifikoval v rámci azylového řízení. Neoprávněné trestní sankce ve formě dlouhého trestu odnětí svobody představují ve smyslu judikatury specifickou formu nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu.

5. K tomu žalobce podrobněji uvedl, že jeho trestní stíhání na Ukrajině je účelové a nezákonné, vedené na základě smyšleného důvodu, kvůli neshodám žalobce s vlivnými osobami, zejména proto, že s nimi odmítá spolupracovat na protiprávní činnosti a platit tzv. „výpalné“, k čemuž pro podrobnosti odkázal na obsah správního spisu a svůj výslech v rámci azylového řízení. Žalobce dodal, že na Ukrajině je ve všech oblastech života přítomna rozsáhlá korupce, které je velice těžké se bránit. Žalobce proto nepovažuje Ukrajinu za právní stát či bezpečný stát a k jeho pronásledování dochází z politických, resp. korupčních důvodů na straně představitelů veřejné moci. V případě jeho vydání na Ukrajinu nelze očekávat spravedlivé, zákonné a nestranně vedené trestní řízení, nýbrž nástroje trestního práva budou vůči žalobci použity jako forma pronásledování. Tuto skutečnost nelze dle žalobce vnímat izolovaně, ale jako závažnou indicii, že žalobce se ocitl v hledáčku orgánů veřejné moci, zejména je-li trestní stíhání vedeno z azylově relevantních důvodů, případně vykazuje-li znaky vykonstruovanosti, svévole či diskriminačního zacházení a výsledkem takového řízení může být nelidské a ponižující zacházení vůči žalobci. Žalovaný to v napadeném rozhodnutí zcela zlehčuje a neposuzuje to azylově relevantním způsobem.

6. Žalobce dále uvedl, že žalovaného během správního řízení upozornil na podezřelé praktiky, svědčící o jeho aktivním pronásledování ze strany orgánů veřejné moci Ukrajiny, neboť na internetovém odkazu X, byly zveřejněny informace o zadržení žadatele na území ČR v průběhu listopadu 2024, které odpovídá skutečnému zadržení žalobce na území ČR. Internetový portál M. je přitom podle veřejně dostupných informací kontroverzním médiem propojeným na ukrajinskou bezpečnostní službu SBU a slouží k identifikaci tzv. nepřátel státu ze strany orgánů veřejné moci Ukrajiny; o tom se lze dočíst i v českých médiích. Osoby, jejichž identita je na tomto portálu zveřejněna, čelí na Ukrajině doslova smrtelnému nebezpečí. Portál byl nezávislými novináři popsán jako tzv. kill list (seznam lidí určených k zavraždění), protože je veřejně známo hned několik případů vražd osob, jejichž údaje byly na portálu M. zveřejněny. 3 1 Az 3/2026- 7. Pronásledování žalobce ze strany policejních orgánů Ukrajiny přitom pokračovalo i v době probíhajícího extradičního řízení. Podle informace z oddělení kontroly úřadu vnitřní kontroly Policejního prezidia ČR byly fotografické záběry pořízené policií ČR během zatýkání žalobce předány ukrajinským policejním orgánům, přičemž tyto fotografické záběry byly následně prokazatelně zveřejněny na ukrajinském t. kanálu „V. G.“, a to společně s výslovně formulovanými výhružkami adresovanými přímo žalobci. I v současné době tak dochází k zneužívání nástrojů mezinárodní justiční spolupráce pro aktivní pronásledování žalobce formou jeho veřejné diskreditace (resp. nezákonným zveřejňováním osobních údajů a projevů osobní povahy policejními složkami ukrajinského státu). Žalovaný se těmito okolnostmi nijak nevypořádal, přestože z obsahu správního spisu vyplývá hned několik vážných podezření na neobvyklý postup orgánů veřejné moci.

8. Zatřetí, žalovaný si jako podklad pro své rozhodnutí v rozporu se svou povinností neopatřil žádné podklady ze země původu žalobce (Ukrajina), přestože žalobce ve vztahu k této zemi uváděl zcela konkrétní, detailně odůvodněné a důkazy podložené azylové důvody. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), konkrétně na rozsudky ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008-71, a ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS. Neměl tak jak vyhodnotit podanou žádost ve vztahu k tvrzení o obavě žalobce, že bude obětí zcela konkrétní perzekuce. Mělo tak jít hlavně o podklady týkající se stavu právního státu na Ukrajině, možností zneužití nástrojů práva na perzekuci osob, ale i celkové bezpečností situace. Tím žalovaný zatížil své rozhodnutí taktéž nepřezkoumatelností.

9. Začtvrté, žalobce namítl, že přestože žalovaný uvedl, že si k cizojazyčným (v ukrajinštině a angličtině) listinám, které předložil žalobce, pořídil překlady, tyto překlady nejsou ani nebyly součástí správního spisu v době seznámení se žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí. Není tak zřejmé, které dokumenty byly žalovaným přeloženy, jak zní překlad, a co z něj správní orgán zjistil. Dle názoru žalobce tak jde o vadu řízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že překlady listin zajistil a použil je jako podklad pro rozhodnutí, ačkoliv překlady neprovedl, resp. pokud překlady provedl, ale nezahrnul je do správního spisu.

10. Zapáté, žalovaný nesprávně vyhodnotil fakt, že se žalobcem je vedeno extradiční řízení na Ukrajinu, v jehož průběhu byla původní předběžná vazba žalobce nahrazena složenou kaucí. Žalovaný však nesprávně uvedl, že žalobci nic nebrání využít před vydáním na Ukrajinu ochrany Maďarska. Složená kauce ovšem žalobci zcela znemožňuje vycestování z ČR, neboť žalobce by tím porušil povinnosti spojené s vazbou nahrazující kaucí, a kauce by mu propadla. V takové situaci nelze na žalobce hledět jako na osobu, která může bez dalšího využít ochrany jiného členského státu EU, jehož je občanem, k čemuž odkázal na rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2020, čj. 7 Azs 267/2019-19, z něhož též částečně citoval, a který považoval za analogicky použitelný i ve své věci. Možnost ochrany žalobce ze strany Maďarska je tak zcela teoretická a z praktického hlediska vyloučena, žalobce závisí pouze na rozhodnutí českých státních orgánů, vůči nimž nemůže využít jakékoliv ochrany vyplývající z maďarského státního občanství a vydání na Ukrajinu je tak bezprostředně hrozící následek.

11. Zašesté, žalovaný též nezohlednil probíhající vojenský konflikt na území Ukrajiny. Tvrdil, že české státní orgány občanům Ukrajiny mezinárodní ochranu obvykle poskytují, a to buď ve formě dočasné ochrany nebo doplňkové ochrany, protože ozbrojený konflikt probíhá na celém území. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí nezdůvodnil, proč ve vztahu k žalobci 4 1 Az 3/2026- takto nepostupoval na rozdíl od jiných žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny. Zopakoval, že žalovaný si navíc neobstaral žádné podklady o zemí původu ve vztahu k Ukrajině, proto výslovně nevyřčená úvaha, že žalobci na Ukrajině nic nehrozí, nemá ve spisu žádnou oporu. Doplnil, že má naopak vědomost, že Rusko ostřeluje dokonce o zařízení na výkon vazby, kam by žalobce mohl být v případě svého vydání umístěn. Žalobce přitom již v průběhu správního řízení žalovanému doložil rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Skorokhod a další proti Ukrajině, v němž byla potvrzena systémová a přetrvávající porušení čl. 3 a 13 Úmluvy v oblasti podmínek výkonu vazby a trestu na Ukrajině. Ani k těmto podkladům se ovšem žalovaný nevyjádřil.

12. Zasedmé, žalobce namítl, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu non-refoulement plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a související závazek ČR podle čl. 18 Listiny základních práv Evropské Unie (dále jen „Listina EU“). Postup státních orgánů je vůči žalobci rozporný. Jednak je pro účely mezinárodní ochrany zohledňováno jeho maďarské státní občanství, pročež není jeho žádost posuzována v plném rozsahu, jednak je pro účely extradičního řízení zohledňováno pouze občanství Ukrajiny, aniž by státní orgány jakkoliv zohlednily občanství maďarské, resp. občanství EU, a poskytly žalobci relevantní ochranu. Poukázal přitom na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-182/2015 (pozn. žalobce nepřesně uvedl, že jde o rozsudek ESLP), podle kterého měla stručně řečeno ČR informovat Maďarsko o žádosti Ukrajiny o vydání žalobce k trestnímu stíhání, a případně mu na žádost Maďarska žalobce předat v souladu s unijním právem, pokud jsou splněny další podmínky. Současně měla ČR ověřit, že vydání nebude mít nepříznivý dopad na práva podle čl. 19 Listiny EU. K ničemu takovému však v případě žalobce nedošlo, a to ani v rámci řízení o mezinárodní ochranu. Žalobce se proto pozastavil nad tím, jak chce ČR tyto závazky splnit, když žalobci dosud nebylo umožněno přesunout řízení do Maďarska, Maďarsko nebylo žádným způsobem kontaktováno. ČR tak instrumenty zákona o mezinárodní justiční spolupráci, resp. trestního řádu, brání žalobci ve vycestování do Maďarska, přesto se v řízení o mezinárodní ochraně odmítá žádostí žalobce zcela zabývat, neboť má zato, že žalobce má možnost využít ochranu maďarských úřadů.

13. Žalobce dále v žalobě ze dne 16. 3. 2026, tj. před jejím rozsáhlým doplněním dne 23. 4. 2026, též namítl nesprávné poučení žalovaného v napadeném rozhodnutí o lhůtě 15 dnů k podání žaloby. Tuto lhůtu však stanoví § 32 odst. 1 písm. a) zákona o azylu pouze u tam vyjmenovaných rozhodnutí, zejména pokud jde o zastavení řízení nebo o zjevně nedůvodnou žádost. Napadené rozhodnutí pod žádnou z těchto kategorií nespadá, proto měla být lhůta pro podání žaloby stanovena podle § 32 odst. 1 písm. b) cit. zákona tj. 1 měsíc. V případě nesprávného poučení pak platí, že proti napadenému rozhodnutí lze žalobu podat ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení rozhodnutí [§ 32 odst. 1 písm. c) zákona o azylu]. Z tohoto důvodu žalobce požádal o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění žaloby po zohlednění nesprávného poučení žalovaného. K tomu viz postup soudu níže v bodě 66. a násl.

14. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný popřel oprávněnost žaloby. Žalobní námitky dle něj ustrnuly v polemice se závěry v napadeném rozhodnutí, odráží pouze odlišný pohled na fakta motivovaný snahou žalobce nalézt pochybení žalovaného a důvody pro udělení mezinárodní ochrany Žalovaný setrval 5 1 Az 3/2026- na svých závěrech, odkázal na ně a s odkazem na judikaturu NSS dodal, že je potřeba, aby žalobce řešil svou situaci v souladu se zákone č. 326/1999 sb., o pobytu cizinců.

16. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Stručné shrnutí podstatných částí správního spisu

17. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že žalobce podal v Přijímacím středisku Zastávka dne 25. 3. 2025 žádost o mezinárodní ochranu (č. l. 41 správního spisu), kterou prostřednictvím svého zástupce písemně doplnil téhož dne. K doplnění žádosti přiložil zástupce žalobce řadu příloh [viz níže bod 28.(I.)].

18. V poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 14. 5. 2025 (č. l. 234-235 správního spisu) žalobce jako důvod jejího podání uvedl, že kdyby přijel na Ukrajinu, určitě by jej zavřeli kvůli falešnému obvinění, které mu přisuzují. Vymáhají od něj peníze z podnikání a z toho také vzniklo falešné obvinění. Má problém s SBU, to je jediný důvod jeho žádosti. Žalobce je ženatý a má dvě dospělé děti, všichni žijí v Praze. Je národnosti ukrajinské, mluví ukrajinsky, nemá žádné politické přesvědčení, v roce 2005-2010 byl členem strany Svoboda, chtěl se stát poslancem, ale neuspěl, v současnosti není v žádné straně a nechce mít s politikou nic společného.

19. Pohovor k žádosti proběhl se žalobcem rovněž dne 14. 5. 2025, na jeho žádost v jazyce ukrajinském za účasti tlumočníka (viz protokol, č. l. 236-242). Žalobce při pohovoru uvedl, že se narodil ve Vinohradivu, což bylo maďarské město, asi před 15 lety získal maďarské občanství. Dostali ho také jeho děti, manželka je původem z Uzbekistánu, tak jej nedostala. Naposled byl v Maďarsku v roce 2023. Má tam sice známé, ale vše má v Praze, byt, podnikání, nic jej tam nedrželo. Kdyby chtěl, mohl zůstat v Maďarsku, neměl s tím problém, ale jeho děti přijeli za ním do Prahy, kde studovali. V Maďarsku není nic, čeho by se obával.

20. Ukrajinu opustil v roce 2023, v tom roce, resp. už od 2021 běželo trestní řízení, tlak byl velmi silný, účastnil se mnoha soudů, tlak ze strany zvláštních služeb se zvyšoval, odposlouchávali mu telefon, sledovali ho, chtěli ho zavřít. Vyhrožovali mu i vojenskou službou, protože nevěděli, že má přiznanou invaliditu. Odvezli ho na vojenskou správu, vyhrožovali jemu i jeho zástupcům, že je pošlou do války. Poslední kapka pro žalobce byla, když seděl v restauraci a oni jej přímo tam vyzvedli a odvezli na vojenskou správu. Měli připraveného soudce, předtím byli tři soudci již vyměněni. Poté si sbalil věci a odjel. Do té doby sice žil v Praze, ale jezdil na Ukrajinu na jednání. Nikdy se tam však nic nedělo, vždy to odročili, člověk, který to celé proti žalobci inicioval, nikdy na soud nedorazil. Jiný důvod k opuštění vlasti neměl, pouze to stíhání. Celé to začalo v lednu nebo únoru 2021, kvůli jeho obchodnímu partnerovi, který ho okradl o zboží ze skladu a firemní peníze. Žádal jej, aby mu peníze vrátil. Partner mu zavolal, když byl žalobce v Praze, že mu peníze vrátí, proto žalobce jel na Ukrajinu, domluvili si schůzku. Najednou tam však přijela SBU a prokuratura ze Lvova, která se tímto typem kriminality vůbec nezabývá. Zdemolovali mu auto, provedli domovní prohlídku v kanceláři i u něj doma, pak jej odvezli do Lvova, kde h o zavřeli do vazby na 10 dnů a propustili na kauci. Byl obviněn z vydírání.

21. Po propuštění z vazby žil ve Lvově u kamaráda. Tam ho kontaktoval příslušník SBU, který mu řekl, že může vyřešit jeho situaci, domluvili si setkání v Užhorodě. Předtím protizákonně obstavili jeho majetek v hodnotě 4 milionů euro, paragraf, který je mu kladen k tíži, nestanovuje trest zabavení majetku. Na setkání v Užhorodě se příslušník SBU žalobce zeptal, zda pro ně něco neudělá, věděl, že má žalobce logistickou firmu, která jezdí po celé 6 1 Az 3/2026- Evropě i Ukrajině. Chtěli, aby žalobce převezl nějaké zboží z Anglie na Ukrajinu, žalobce souhlasil, ale poté zjistil, že jde o kradené zboží, sexuální pomůcky v hodnotě asi milionu liber. Když to žalobce zjistil, odmítl a pak začaly pro něj problémy. Celý rok obvolávali soudce a prokurátoři, žádali, aby na žalobce vyvíjeli tlak, ví to od svého souseda a kamaráda, který je soudce. Když zjistili, že pomáhat nebude, požadovali po žalobci 200.000 dolarů. Žalobce odjel do Prahy, ale zde ho našli a začali mu vyhrožovat, že mu zabaví firmu, jeho rodině, a proto žalobce zaplatil, a oni mu řekli, že už žádné problémy nebudou a může se vrátit na Ukrajinu. Když se tam ale žalobce vrátil, soud mu hned uložil zákaz vycestování ze země i opuštění města. Poté zase začali od žalobce vymáhat peníze. Žalobce jim řekl, že už žádné peníze platit nebude, bál se, že dojde k provokaci, že mu dají do auta drogy, že na něj něco ušijí. Volali jeho kamarádům, jeho obchodním partnerům nejen na Ukrajině, ale i ve Vídni, vyhrožovali jim, že budou mít problémy, pokud budou se žalobcem něco mít. Žalobci se podařilo část majetku odblokovat, který pak přepsal na jiné lidi. SBU ale o tom ví. Dle žalobce je nyní na Ukrajině situace, která nemá obdoby. Soudci prý jen berou telefony a dělají to, co jim řeknou, prokurátoři se bojí něco dělat, a dělají jen to, co jim řeknou. Chodí za podnikateli, chtějí, aby jim prodali své firmy, jinak o ně stejně přijdou. Na Ukrajině teď není žádná politika, všem jde jen o peníze. Všude na internetu, v novinách se během tří let šířily informace, že žalobce je zločinec, vyděrač, snažili se ho všude zdiskreditovat. K dotazu správního orgánu, kdo se o to snažil, žalobce uvedl, že SBU, která má v současnosti na Ukrajině největší moc. Kdyby žalobce teď přijel na Ukrajinu, byla by proti němu spousta dalších falešných obvinění. Můžou z něj udělat separatistu. Žalobce zná lidi, kteří něco prodali do Ruska a udělali z nich separatisty. V jeho věci nemůžou žalobci nic prokázat, vědí to, tak proti němu mohou připravit další, vážnější obvinění. Jde jen o občanský spor bývalých obchodních partnerů, jeho právníci to vědí. Žalobce má informace, že jeho bývalý obchodní partner byl zřejmě neoficiálním agentem SBU, poté, co jej propustili po cca. 10 letech z vězení (pustili ho asi o 2-3 roky dřív) za loupež, kdy vyloupil kamion. Nyní už je normálním zaměstnancem SBU, všem známým ukazuje průkaz i pistoli. Žalobce svého bývalého obchodního partnera zná 20 let. Když bývalý obchodní partner žalobce vyšel z vězení, nikdo s ním nechtěl mít nic společného. Prosil žalobce o pomoc, pomáhal mu, postupně se dostal do jeho důvěry. Žalobce mu chtěl pomoct. Podcenil ho, myslel si, že bude spolupracovník, který bude pracovat a nemůže mu nijak ublížit. Když se ale od něj chtěl žalobce už odstřihnout, tak to pochopil a kradl.

22. V průběhu soudního procesu obvinila prokuratura žalobce, že volal a psal zprávy poškozenému (bývalému obchodnímu partnerovi), aby odvolal, že mu žalobce vyhrožoval, čímž chtěli otevřít další věc, ale soudce to zamítl, byl na straně žalobce. Tak poškozený napsal žádost o výměnu soudce z důvodu podjatosti, soudce byl vyměněn, a to se stalo třikrát. Obvinění ze strany poškozeného je nepravdivé. On žádné peníze nemá, které by mohl žalobce od něj vymáhat. Žalobce ani cizí peníze nepotřebuje, má jich dost.

23. K dalším dotazům správního orgánu žalobce uvedl, že z Ukrajiny vycestoval na svůj pas a potvrzení o invaliditě, žádné potíže při vycestování neměl, vycestoval poté, co uplynula lhůta zákazu vycestování (dva měsíce a pak prodloužení). Myslí si, že jej nechali vycestovat schválně, aby nepřijel na soud a mohli ho dát hledat Interpolem. Udělali by to tak proto, že proti němu neměli žádné důkazy, tak chtěli, aby byl aspoň hledaný, jakože se skrývá. Žalobce se ale nikdy neskrýval, vždy byl dostupný. Na dotaz správního orgánu, proč by to dělali, když žalobce uvedl, že mohou kdykoliv proti němu zfalšovat další a vážnější obvinění, žalobce uvedl, že k tomu ho ale potřebují na Ukrajině, aby to bylo vidět v médiích, aby to vypadalo jako pravé. Nemohli ho držet. Žalobce zopakoval, že ze země odjel poté, co přišel 7 1 Az 3/2026- z té vojenské správy, v Praze se soudních jednáních účastnil přes videokonferenci. Tak zjistil, že jeho věc bude soudit už podjatý soudce, už třetí v této věci. Vážnější obvinění SBU proti žalobce dle jeho názoru nevznesla dříve proto, že než odjel, chtěli, aby jim zaplatil a evidentně si mysleli, že zaplatí. Z vyhrožování jej poškozený obvinil až poté, co žalobce odmítl platit. Žalobce však poškozenému nevolal ani nepsal a byly o tom důkazy. Další obvinění proti žalobci SBU nezfalšovala též proto, že jim žalobce nedal příležitost, chodil pěšky, byl doma, chodil na schůzky jen s advokátem. Možné zfalšování dalšího obvinění však je žalobcova domněnka, opravdu se toho bál, což prokazuje, že zaplatil těch 200.000 dolarů.

24. K důvodům podání žádosti o azyl žalobce uvedl, že v ČR chce zůstat, nechce být vydaný do své země původu. Chce se tam vrátit, má tam podnikání i kamarády, ale teď nemůže, protože je přímo ohrožen jeho život a zdraví. Nebojí se toho, že by ho poslali do války, protože je invalida. Má tady rodinu, ženu a děti. Na Ukrajině jiné problémy nemá, dříve o azyl nežádal, protože nebyl důvod. O tom, že na něj byl vydán zatykač, se dozvěděl začátkem roku 2025, jeho trestní řízení je v současnosti přerušeno, než bude vydán na Ukrajinu. Tím uvedl všechny důvody, kvůli nimž opustil svou vlast. Dále se žalovaný žalobce dotazoval na některé materiály, které v průběhu řízení doložil, zejména na jejich autora a datum vzniku a za jakým účelem. K důkazům, které již doložil, žalobce navrhl též doložit důkaz o aktuálním postupu SBU proti žadateli na Ukrajině, k čemuž mu byla stanovena lhůta 15 dnů. Zástupce žalobce dále dodal, že žalobce byl z vazby propuštěn na kauci, ale jednou z podmínek propuštění je zákaz vycestování do zahraničí.

25. Na Ukrajině je teď možné všechno, i přesto, že podle zákona ohledně extradice nemůže být obvinění rozšiřováno. Žalobce má informace o podmínkách ve věznicích, kdy se údajně spí na směny. Hrozí mu tam přitom vězení v délce 3-7 let odnětí svobody. Svou situaci na Ukrajině řeší tak, že čeká na novou vládu – to se změní i vedení SBU, případně na skončení války. Poté bude se svými advokáty pracovat na odvolání, již podal i stížnost na ESLP.

26. Žalobce po skončení pohovoru k žádosti nepovažoval zpětné přetlumočení protokolu, spolehl se na kontrolu advokátem, námitky k zápisu právní zástupce žalobce neměl, žalobce i jeho právní zástupce protokol podepsali.

27. Žalovaný vzhledem k probíhajícímu vydávacímu řízení (řízení o extradici) žalobce na Ukrajinu vyrozuměl přípisy ze dne 26. 3. 2025 Městský soud v Praze (ke sp. zn. Nt 422/2024), Městské státní zastupitelství (ke sp. zn. 1 Kmz 1026/2024), Ředitelství služby cizinecké policie a Ministerstvo spravedlnosti o vedení řízení o mezinárodní ochraně žalobce (čl. 45 a 46 správního spisu) a uvedené instituce současně požádal o zaslání dalších v přípisech specifikovaných dokumentů pro účely řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Z tohoto důvodu se ve správním spisu nachází kopie extradičních materiálů zaslaných Ministerstvem spravedlnosti v ukrajinském jazyce, resp. jejich úřední překlady: (1) usnesení ze dne 28. 5. 2024, čj. 308/9093/21, l-kp/308/1/23, (2) reference o důkazech viny žalobce a reference o promlčecí době v trestním řízení, (3) potvrzení ze dne 12. 11. 2024 Státní migrační služby Ukrajiny, hlavního oddělení státní migrační služby Ukrajiny v Zakarpatské oblasti (Státní migrační služba – dále jen „SMS“) č. 2101.14, (4) překlad „článku 189 Vydírání“, ve znění zákona č. 2117-IX ze dne 3. 3. 2022, (5) žádost Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny o vydání žalobce (nedatováno) v anglickém jazyce a ukrajinském jazyce, a (6) petice (pozn. soudu: zřejmě má jít o žádost z anglického slova „petition“, jedná se tak zřejmě o nevhodný překlad) Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny o zadržení a vydání osoby k trestnímu stíhání na Ukrajinu ze dne 12. 11. 2024, v souvislosti s projednáváním obžaloby 8 1 Az 3/2026- v trestním řízení č. 42020140000000210 ze dne 22. 12. 2020 ze spáchání trestného činu podle části 2 článku 189 trestního zákoníku Ukrajiny (č. l. 54 – 75 správního spisu).

28. Žalobce od počátku podání žádosti i v průběhu řízení o ní rozsáhle doplňoval podklady, o které svá tvrzení opíral. Správní spis tak obsahuje: (I) doplnění ze dne 25. 3. 2025 o podstatné informace k žádosti o mezinárodní ochranu sepsané zástupcem žalobce, včetně příloh, tj. kromě plné moci jde o (2) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2024, čj. Nt 422/2024, kterým uvedený soud přijal peněžitou záruku žalobce ve výši 3 mil. Kč, na základě které žalobce propustil z předběžné vazby a současně mu uložil omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, (3) dokument v anglickém jazyku žádost o vymazání údajů týkajících se žalobce z Informačního systému Interpolu (IIS) – pořízený úřední překlad této listiny žalovaný založil na č. l. 247-252, (4) shrnutí zprávy Human Rights Watch o lidských právech na Ukrajině za rok 2023 v anglickém jazyce a další listiny v anglickém nebo ukrajinském jazyce, překlady dokumentů z ukrajinského jazyka Chronologie porušení v trestní věci č. X, o obvinění žalobce na Ukrajině a Chronologie přestupků v trestním řízení, zápis o výpovědi žalobce na Městském státním zastupitelství v Praze ze dne 11. 3. 2025, čj 1 KZM 1026/2024, vyrozumění Policejního prezidia ČR ze dne 5. 3. 2025 o podaném podnětu žalobce týkajícím se možného úniku informací o zadržení žalobce, kopie ze sociální sítě T. z účtu V. G. ze dne 7. a 9. 11. 2024 v originálním jazyce i jejich strojový překlad (č. l. 1-39 správního spisu); (II) doplnění důkazů ze dne 22. 4. 2025, tj. (1) zpráva lidskoprávní organizace Femida ze dne 19. 2. 2025, včetně překladu do českého jazyka), výroční zprávu ukrajinského ombudsmana za rok 2023 o stavu dodržování závazků Ukrajiny vyplývajících z mezinárodních smluv, (3) důvodovou zprávu k návrhu zákona upravujícího pravomoci bezpečnostních služeb, včetně překladu do českého jazyka, (4) protokol o výslechu žalobce před Městským státním zastupitelstvím ze dne 11. 3. 2025, (5) 4 zprávy o zemi původu žalobce – US Department of State z a rok 2023, Human Rights Watch za rok 2023, Rady Evropy o stavu samosprávných soudních orgánů na Ukrajině z června 2023, a Výboru proti mučení (CPT) o stavu a úrovni dodržování lidských práv na Ukrajině z roku 2024 (č. l. 85-231 správního spisu); (III) doplnění důkazů ze dne 27. 5. 2025v návaznosti na pohovor k žádosti, tj. (1) zprávu o lidských právech na Ukrajině vypracovanou Ministerstvem zahraničních věcí USA, Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci za rok 2023, (2) analýzu soudních samosprávních orgánů na Ukrajině vypracovanou Divizí Rady Evropy v červnu 2023, (3) žádost o výmaz údajů žalobce z evidence Interpolu ze dne 28. 2. 2025 včetně detailů soudního procesu, (4) dalších 22 dokumentů v ukrajinském jazyce popisujících korupci na Ukrajině, včetně případů obdobných případu žalobce (č. l. 243-307 správního spisu).

29. Ve správním spisu je též založen protokol o seznámení se s podklady pro rozhodnutí (č. l. 310 správního spisu) ze dne 2. 2. 2026. Žalobce se seznámil s obsahem podkladů, kterými byly žádost o mezinárodní ochranu, protokol o poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, protokol o pohovoru, fotokopie cestovního dokladu Maďarska, informace z Cizineckého informačního systému (CIS) a informace Ministerstva spravedlnosti ze dne 28. 3. 2025, čj. MSP-1229/2024-MOT-T/13. Žalobce si k vyjádření a doplnění podkladů vyžádal lhůtu 5 dnů.

30. Dne 9. 2. 2026 žalobce doplnil další podklady, tj. (1) rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 3. 4. 2025, ve věci Skorokhod a další proti Ukrajině v ukrajinském jazyce, (2) zpráva ze dne 13. 12. 2025 ombudsmana Ukrajiny z oficiálního 9 1 Az 3/2026- monitoringu v Zakarpatské věznici č. 9 v ukrajinském jazyce, včetně fotodokumentace, která má konstatovat skutečný stav vězeňských prostor a podmínek zadržení, (3) kopie notářsky ověřeného prohlášení osoby dříve umístěné v uvedeném zařízení, podle které během leteckých poplachů nebyli vězni převáděni do krytů, v ukrajinském jazyce, (4) kopie lékařského nálezu specializované kliniky Asklepios v Německu ze dne 11. 8. 2025 MUDr. F. T., vedoucího zástupce primáře úrazové chirurgie/ortopedie, včetně jeho strojového překladu do českého jazyka (č. l. 311-324).

31. O žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný následně rozhodl napadeným rozhodnutím ze dne 11. 2. 2026, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2026. Žalobci žalovaný žádnou z forem mezinárodní ochrany neudělil a o této skutečnosti vyrozuměl přípisy ze dne 6. 3. 2026 též Městský soud v Praze (ke sp. zn. Nt 422/2024), Městské státní zastupitelství (ke sp. zn. 1 Kmz 1026/2024), Ředitelství služby cizinecké policie a Ministerstvo spravedlnosti.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

32. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“) podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, a s přihlédnutím k § 32 odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), podle kterého soud zohlední i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, jedná-li se o takové skutečnosti, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy, a dále s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice).

33. Soud ve věci k výslovné žádosti žalobce nařídil ústní jednání na den 11. 5. 2026, 9:00 hod, k čemuž soud žalobci ustanovil tlumočnici do jazyka ukrajinského usnesením ze dne 27. 4. 2026, čj. 1 Az 3/2026-26 (v právní moci dne 28. 4. 2026). K jednání se dostavili žalobce, jeho zástupce i pověřená zaměstnankyně žalovaného; ustanovená tlumočnice ohlásila soudu své meškání k jednání v délce cca. 20 min. Soud proto se souhlasem účastníků řízení vyčkal se zahájením jednání do avizovaného příchodu tlumočnice, ta se však z důvodů na její straně k soudu ani v jí ohlášeném čase nedostavila (nakonec přišla v 9:40). V 9:30 žalobce prohlásil, že je schopen porozumět jednání na dostatečné úrovni i v českém jazyce, a kdyby nerozuměl, obrátí se na svého zástupce. Soud proto zahájil jednání v 9:30 hod. Rozsudek a jeho nosné důvody soud následně veřejně vyhlásil na jednání dne 14. 5. 2026.

34. Při jednání setrvali účastníci řízení na svých dosavadních stanoviscích a procesních návrzích.

35. Žaloba je důvodná.

36. Soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel z této právní úpravy.

37. Podle § 23c písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“) [p]odkladem pro vydání rozhodnutí mohou být zejména přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství o státu jejího posledního trvalého bydliště.

38. Podle § 28 odst. 1 zákona o azylu lze mezinárodní ochranu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany. Důvody udělení azylu jsou upraveny v § 12 a 13 zákona o azylu, a to ve formě „klasického“ azylu (§ 12), nebo azylu za účelem sloučení rodiny (§ 13). Důvody pro udělení doplňkové ochrany jsou stanoveny v § 14a a § 14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny). 10 1 Az 3/2026- 39. Podle § 14a zákona o azylu: (1) Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. (2) Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

40. Soud se přiklonil k námitkám žalobce, že žalovaný nesprávně a částečně nepřezkoumatelně vyhodnotil aktuální procesní postavení žalobce v rámci extradičního řízení, neměl dostatečné podklady pro rozhodnutí, a že napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností a vnitřní rozporností odůvodnění.

41. V daném případě se soud zabýval specifickým případem žádosti o mezinárodní ochranu, kdy žadatelem je osoba disponující dvěma státními občanstvími, kdy jedním z nich je příslušnost k členskému státu EU, a současně je s žadatelem vedeno extradiční řízení. Žalobce je občanem Ukrajiny a cca. 15 let je též občanem Maďarska, členského státu EU. Žije v Praze na základě pobytového oprávnění, kdy jeho domovský stát Ukrajina žádala jeho vydání, neboť je v uvedené zemí trestně stíhán. Žalobce se však vydání brání, neboť má důvodnou obavu, že tam bude stíhán nezákonně, resp. že mu bude uložen nezákonný trest odnětí svobody za něco, co podle svých slov nespáchal. Navíc, své stíhání v domovském státě vnímá jako pronásledování ze strany státu, neboť jsou do něj zapleteni lidé z ukrajinské tajné služby (SBU), kteří se mu tímto mstí.

42. Aby mohl žalovaný posoudit splnění podmínek pro jednotlivé formy mezinárodní ochrany dostatečně, bylo jeho úkolem, aby zjistil a ověřil skutkový stav věci vymezený azylovými tvrzeními žalobce v takovém rozsahu, aby o něm neexistovaly důvodné pochybnosti a mohlo být vydáno rozhodnutí.

43. K povinnosti správního orgánu zjistit skutkový stav v jeho úplnosti, tj. zjistit veškeré relevantní skutečnosti svědčící o naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 až § 14b zákona o azylu včetně informací o zemi původu coby podkladu rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu [§ 23c písm. c) zákona o azylu] se NSS již několikrát vyjádřil. Dle ustálené judikatury je správní orgán povinen opatřit informace o zemi původu, které musí být v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008-71, nebo ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Tyto informace musejí být zaměřeny na azylový příběh žadatele a z něj vyplývající skutkové otázky; i pohovor s žadatelem musí správní orgán vést tak, aby otázky směřovaly ke zjištění veškerých rozhodných skutečností (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2019, čj. 5 Azs 207/2017-36, a na něj navazující rozsudky NSS ze dne 30. 11. 2021, čj. 3 Azs 241/2020- 11 1 Az 3/2026- 40, ze dne 15. 10. 2020, čj. 3 Azs 15/2020-84, č. 4110/2021 Sb. NSS, ze dne 18. 9. 2020, čj. 5 Azs 361/2019-33, či ze dne 2. 5. 2022, čj. 5 Azs 247/2021-26).

44. Soud však konstatuje, že shromážděné podklady pro rozhodnutí ve věci žalobce uvedené požadavky nesplňují.

45. Žalovaný postavil své rozhodnutí především na tom, že žalobce se mohl a měl obrátit na stát své druhé státní příslušnosti, konkrétně na Maďarsko, které je členským státem EU. Žalobce neuvedl žádné důvody, proč tak nemohl učinit, naopak, prohlásil, že mu v Maďarsku nic nehrozí, a to ani z hlediska podmínek pro azyl, ani z hlediska podmínek pro doplňkovou ochranu. Dle žalovaného tak žalobce nesplnil podmínky pro žádnou z forem mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

46. Soud se s tímto závěrem nemohl ztotožnit beze zbytku. Dle názoru soudu bylo v řízení doloženo a prokázáno, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce nebyl a není politicky aktivní (kdy žalobce svou jednorázovou snahu uspět parlamentních volbách v dobách svého členství ve straně Svoboda v letech 2005-2010 se svou azylovou žádostí nijak nespojoval) a v jeho případě azylového příběhu nelze mluvit ani o tom, že je jako podnikatel členem nějaké sociální skupiny, pročež by měl být pronásledován. Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč nepovažoval žalobcem uváděný důvod příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu za relevantní v žalobcově věci na str. 7-8 napadeného rozhodnutí, odkázal přitom na zcela relevantní a nijak nezpochybněnou judikaturu NSS. Soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že v případě podnikatelů nemůže jít o sociální skupinu v tomto smyslu a na jeho závěr v podrobnostech odkazuje.

47. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu se azyl udělí mimo jiné cizinci, který má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině.

48. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že „[u]rčitá sociální skupina“ je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň jako takovou vnímá; tato charakteristika má zpravidla povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu.“ (rozsudek NSS ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004-60, č. 364/2004 Sb. NSS). Obdobně unijní právo, zejména čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice 2011/95/EU, jak je vykládán Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“), vyžaduje kumulativní naplnění dvou znaků; existenci společné, vrozené či nezměnitelné charakteristiky, případně charakteristiky zásadní pro identitu, a zároveň vnímání skupiny jako odlišné v příslušné společnosti. Tento dvouprvkový test byl potvrzen např. v rozsudku SDEU ze dne 7. 11. 2013 ve věci C-199/12 až C-201/12 (X, Y, Z), jakož i v novější judikatuře, která zdůrazňuje, že znak definující skupinu musí být nezávislý na samotném pronásledování (rozsudek SDEU ze dne 16. 1. 2024, věc C-621/21, WS). Současně platí, že sociální skupina nesmí být definována pouze pronásledováním (tzv. zákaz kruhové definice), a musí vykazovat určitou míru vymezenosti a rozlišitelnosti.

49. Soud konstatuje, že samotná kategorie „podnikatelé“ jako taková zpravidla nesplňuje výše uvedená kritéria. Především podnikání není vrozeným ani neměnným znakem, nýbrž činností založenou na svobodném rozhodnutí jednotlivce, tato charakteristika není bez dalšího ani natolik zásadní pro identitu osoby, aby bylo nepřípustné požadovat její změnu (na rozdíl např. od barvy pleti/rasy), podnikatelé zároveň netvoří homogenní a společensky jasně rozpoznatelnou skupinu ve smyslu azylového práva. Výjimkou by snad mohla být pouze situace, kdy by šlo o úzce vymezenou skupinu podnikatelů, která je jasně 12 1 Az 3/2026- identifikovatelná ve společnosti, a je cíleně pronásledována kvůli této identitě, např. podnikatelé spjatí s určitou rodovou, etnickou či politickou strukturou. Takové okolnosti však musí být prokázány konkrétními skutkovými tvrzeními a relevantními informacemi o zemi původu. V projednávané věci ovšem žalobce nic takového netvrdil ani neprokázal.

50. Ekonomicky motivované násilí vůči podnikatelům (vydírání, mafiánský nátlak apod.) tak nelze považovat za pronásledování z důvodu sociální skupiny, a proto je potřeba rozlišovat obecnou kriminalitu, kde jasným motivem tvrzených útoků je zisk, nikoliv znak chráněný azylovým právem, od pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Z pohledu azylového práva je tak rozhodující, zda je žadatel pronásledován kvůli tomu, kým je, nikoli kvůli tomu, co vlastní. Tyto námitky jsou tak z pohledu § 12 zákona o azylu nedůvodné.

51. V projednávané věci však žalobce dále tvrdil, že jeho pronásledovatelé jsou příslušníci ukrajinské tajné služby, která je součástí státní moci v širším slova smyslu. Tito se snaží v něm udržovat a stupňovat nátlak tím, že proti němu konstruují zfalšovaná obvinění, za která ho ve vlasti trestně stíhají, záměrně prodlužují řízení výměnou soudců, kteří rozhodli v dílčích procesních návrzích ve prospěch žalobce, vydírají ho, aby zaplatil, pokud chce, aby stíhání skončilo. Ke svým tvrzením aktivně dokládal rozsáhlé podklady o zemi původu, a to jak analýzy a výroční zprávu ombudsmana o stavu korupce v jeho vlasti na různých úrovních státní moci, tak zprávy několika lidskoprávních organizací v cizím jazyce (Femida, HRW), dokumenty z jeho trestního řízení, dokumenty vytvořené jeho právními zástupci na Ukrajině shrnujícími složitý průběh a popis skutkových okolností azylového příběhu (viz bod 28. výše), jakož i kopie printscreenů ze sociální sítě T. z účtu V. G. ze dne 7. a 9. 11. 2024 v originálním jazyce i jejich strojový překlad, či z internetového portálu M. (https:X), který dle názoru žalobce působí jako tzv. kill list. Na něm byly zveřejněny informace o zadržení žadatele na území ČR v průběhu listopadu 2024, které odpovídá skutečnému zadržení žalobce na území ČR.

52. Tato tvrzení by mohla odůvodňovat obavu z vážné újmy, a tedy naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalovaný je však nijak neověřoval, neobstaral si žádné myslitelně dostupné podklady ohledně fungování ukrajinské tajné služby, zda jsou známá, odhalována, stíhána a sankcionována korupční či jiná kriminální jednání jejich příslušníků, zda existuje dostatečná právní a efektivní ochrana před takovými jednáními ze strany státu atd., neobstaral si vlastně vůbec žádné podklady o zemi původu žalobce. Dokonce nehodnotil ani navržené a předložené důkazy žalobcem, přestože je ve svém rozhodnutí zmiňoval, aniž by uvedl, proč je považoval za nepřípadné či nadbytečné. Z obsahu správního spisu je přitom zřejmé, že žalobce doplňoval podklady pro rozhodnutí jak před samotným seznámením se s podklady pro rozhodnutí (viz bod 29. výše), do kterých žalovaný navržené podklady žalobcem nezahrnul, tak i po seznámení se s podklady pro rozhodnutí, poté, co si žalobce vyžádal k tomu lhůtu k doplnění. Žalovaný dále bez přezkoumatelného odůvodnění nezjišťoval ani neověřoval hrozbu vážné újmy v důsledku informací zveřejněných na citovaných sociálních sítích, resp. internetových portálech.

53. To bylo patrně důsledkem toho, že žalovaný se v podstatě výhradně zaměřil na skutečnost, že žalobce nebyl odkázán pouze na svůj primární stát původu, ale i na stát, jehož občanstvím také disponuje, tj. Maďarsko, kdy vůči tomuto státu žádné výhrady z hlediska svých obav z pronásledování nebo obav z hrozby vážné újmy netvrdil, naopak, výslovně prohlásil, že se tam ničeho neobává. Z napadeného rozhodnutí přitom též vyplynulo, že kdyby žalobce nebyl státním příslušníkem rovněž také Maďarska, žalovaný by jeho žádost vyhodnotil jak 13 1 Az 3/2026- zjevně nedůvodnou, byť tak již nemohl učinit z důvodu uplynutí lhůty podle § 27 odst. 5 zákona o azylu (viz str. 11 poslední odstavec).

54. V případě osob s vícečetným státním občanstvím obecně platí, že musí být na základě tvrzených důvodů podání žádosti o mezinárodní ochranu vyloučena ochrana každého ze států příslušnosti. Otázkou dvojího občanství se NSS zabýval např. již v rozsudcích ze dne 14. 12. 2017, čj. 9 Azs 247/2017-64, či ze dne 6. 2. 2020, čj. 7 Azs 267/2019-19, č. 3999/2020 Sb. NSS, na který odkázal též žalobce. V posléze uvedeném rozsudku se NSS zabýval případem vyhodnocení žádosti žadatele o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu, kdy s tamním žadatelem rovněž probíhalo extradiční řízení. V právních větách NSS formuloval tyto závěry: „Ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, lze aplikovat u žadatele, který má dvě státní občanství, tehdy, uvádí-li skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu, pouze vůči jednomu z domovských států, ledaže jeho důvody uvedené v § 12 nebo § 14a zákona o azylu mu neumožňují využít ochranu druhého státu, jehož je žadatel občanem.; II. O možnost využít ochrany některého ze států, jehož státní občanství žadatel o udělení mezinárodní ochrany má, se dle § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jedná tehdy, je-li tato možnost reálná a žadatel ji může fakticky využít.“ 55. V odůvodnění uvedeného rozsudku NSS blíže uvedl, že „[ú]pravu obsaženou pod []16 odst. 1] písm. d) [zákona o azylu] ovšem nelze zkratkovitě chápat tak, že by důvody podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu musely být vždy nutně výslovně vztažené ke státu, jehož ochrany se žadatel nemůže domoci. V případě osob s vícerým občanstvím totiž nelze vyloučit, že tyto důvody vztahující se toliko k jednomu ze států, jehož je žadatel občanem, znemožní za určitých okolností využití ochrany obou států. Zjednodušeně řečeno, v případě osoby disponující občanstvím států A a B, může být dostačující uvedení důvodů podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu pouze ve vztahu ke státu A, pokud zároveň žadatel s ohledem na to, v jaké se nachází situaci, z těchto důvodů nemůže využít ochranu státu B. V takovém případě není nezbytné, aby žadatel uplatňoval svá tvrzení výslovně vůči oběma státům, neboť důvody uvedené ve vztahu pouze k jednomu ze států mu reálně znemožňují využití ochrany ze strany obou těchto států. Je přitom nutné zdůraznit, že tyto důvody nemusí žadatel nutně výslovně uvádět vůči všem státům, jejich občanstvím disponuje. Nelze totiž vyloučit, že důvody uvedené toliko vůči jednomu státu mohou vést k nemožnosti využít ochranu u ostatních států, jejichž občanem žadatel je. Právě taková situace pak nastala v nyní posuzovaném případě. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že žalobce uváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, výslovně pouze ve vztahu k S1. Je však nutné zohlednit, že tyto důvody, byť se primárně vztahují k S1, fakticky žalobci znemožňují využít ochrany S2, jehož je žalobce rovněž občanem. Žalobce se totiž nachází ve vazbě pro účely extradičního řízení za účelem jeho vydání k trestnímu stíhání právě do S1. Možnost využití ochrany S2 je tak v jeho případě čistě teoretická a nemožnost jejího využití vyplývá právě ze skutečností, které žalobce tvrdí vůči S1. Žalobce byl sice ve vazbě v kontaktu s konzulem S2, nicméně je zjevné, že možnosti S2 jsou omezené, když se žalobce nenachází na jeho území a on nemůže zabránit jeho vydání do S1. Žalobce je tedy plně v rukou českých orgánů veřejné moci. Jiná situace by nastala v případě, pokud by žalobce nebyl omezen na svobodě, mohl se volně pohybovat a mohl do S2 bez dalšího odcestovat. V takovém případě by bylo možné postupovat podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, avšak z toho důvodu, že žalobce by mohl ochranu svého domovského státu fakticky využít. Právě na reálnosti možnosti využít ochranu svého domovského státu 14 1 Az 3/2026- je přitom nezbytné trvat.“ (body [25] až [27] rozsudku NSS, zvýraznění podtržením doplnil zdejší soud).

56. V daném případě se skutkově věc od tamní věci liší v tom, že žalobce se nenachází v předběžné vazbě, protože uhradil stanovenou kauci. Dle názoru soudu však pokud NSS v tamní věci odlišil situace, kdy žadatel o mezinárodní ochranu bude omezen na osobní svobodě umístěním do předběžné vazby, a situace, kdy na osobní svobodě omezen nebude a mohl by svobodně vycestovat, takové případy budou za daných skutkových okolností spíše výjimečné, neboť málokterý žadatel o mezinárodní ochranu procházející extradičním řízením, vydávaný na základě trestního stíhání v zemi původu, bude disponovat takovými finančními možnostmi, aby byl schopen složit zpravidla velmi vysoce nastavenou výši kauce. Současně je pravidlem, že extradiční řízení, resp. zatčení na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu je spojené s nařízením vzetí cizince do tzv. předběžné vazby. Soudu se ani nepodařilo dohledat judikaturu, která by tuto otázku za stejných nebo obdobných skutkových okolností v minulosti již řešila. Není přitom pravda tvrzení žalovaného, že žalobce mohl (a měl) využít ochrany Maďarska, neboť není omezen na svobodě; taková interpretace výše citovaného rozsudku NSS je dle soudu zavádějící a nedostatečná. Uvedená možnost je totiž pro něj čistě teoretická. Je tomu tak proto, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2024, čj. Nt 422/2024, kterým byl žalobce propuštěn z vazby (výrok I.), současně stanovilo žalobci zákaz vycestování do zahraničí podle § 73a odst. 3 a § 94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Vycestováním do Maďarska by tak porušil právní předpisy ČR a vystavil by se dalším trestním či správním postihům, včetně ztráty možnosti vrácení kauce.

57. Soud sice zvažoval, zda by žalobce za účelem využití ochrany Maďarskem musel nutně vycestovat do Maďarska a nepostačovalo by se „pouze“ obrátit na maďarské velvyslanectví v Praze. Dospěl však k závěru, že s ohledem na uložený zákaz vycestování po propuštění z vazby a na jeho smysl a účel by se žalobce i tímto krokem mohl dopustit maření extradičního řízení, pokud by mu maďarské velvyslanectví ochranu poskytlo zcela hypoteticky např. tím, že by se mohl zdržovat na půdě velvyslanectví, kde by byl mimo dosah českých státních orgánů. Žalovaný si přitom neobstaral ani informace o Maďarsku a možnostech tohoto státu poskytnout ochranu svým občanům nacházejícím se v postavení žalobce, včetně ochrany v zahraničí prostřednictvím zastupitelského úřadu. Je však evidentní, že efektivní možnosti státu druhého občanství žadatele o mezinárodní ochranu zabránit vydání svého občana do státu jeho dalšího občanství, pokud se ocitl v extradičním řízení na území jiného státu, budou výrazně omezeny. Závěr žalovaného, že žalobce mohl a měl využít ochrany Maďarska, je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nemá oporu ve správním spisu.

58. I samotný závěr, že Maďarsko jakožto členská země EU je pro žalobce bezpečná, je dle názoru soudu nepřezkoumatelný v situaci, kdy správní spis neobsahuje vůbec žádný podklad ani informaci o této zemi v kontrastu s argumentem, který žalovaného vedl k meritornímu projednání žádosti žalobce. Tím argumentem byl Protokol č. 24 o poskytování azylu státním příslušníkům členských států EU (dále jen „protokol“), který stanoví taxativní výjimky, za kterých lze připustit žádost občana EU o mezinárodní ochranu, které žalovaný shledal v případě žalobce, resp. Maďarska, za splněné. Jde konkrétně o písm. b) jediného ustanovení protokolu, neboť Evropský parlament vyzval Evropskou komisi, aby rozhodla, že v Maďarsku existuje nebezpečí závažného porušení zásad právního státu, čímž bylo zahájeno 15 1 Az 3/2026- řízení podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Právě z tohoto důvodu žalovaný nehodnotil žádost žalobce jako nepřípustnou, ale meritorně se jí zabýval.

59. V takové argumentaci však soud ve shodě s žalobcem spatřuje vnitřní rozpor v tom, že ač žalovaný pracoval s informací, že v EU panují pochybnosti o úrovni právního státu a ochrany lidských práv v Maďarsku, nic konkrétnějšího o této zemi ve vztahu k azylovému příběhu žalobce nezjišťoval a spokojil se s faktem, že tato země je členským státem EU, ve kterých se předpokládá určitá úroveň ochrany lidských práv a svobod, pro kterou se vzájemně považují za bezpečné země. Současně je obecně známou skutečností, že do voleb v letošním roce (2026), kdy se v zemi dostala k moci opozice, byl režim dosavadního dlouholetého premiéra země Viktora Orbána výrazně protiukrajinsky orientovaný (nejen) z důvodu probíhající ozbrojené agrese Ruska vůči Ukrajině. Ani k této skutečnosti nejsou ve spisu shromážděny podklady k tomu, jak se Maďarsko obecně staví k občanům z Ukrajiny, byť se druhým občanstvím maďarským. Nemohlo tak být bez dalšího dokazování zřejmé, že žalobce, jakožto původem občan Ukrajiny, bude skutečně v Maďarsku v bezpečí. Podstatný tak je závěr, že žalovaný neměl dostatek informací a podkladů k tomu, aby konfrontoval tvrzení žalobce z jeho azylového příběhu a posoudil tak jejich pravděpodobnost či hrozbu reálného nebezpečí.

60. Nepřezkoumatelným je především takové rozhodnutí správního orgánu, z něhož nelze seznat důvody rozhodnutí, tj. zejména z čeho správní orgán vycházel, jak o věci uvažoval, a jaké závěry ze zjištěného skutkového a právního stavu dovodil, tj. když „z něj není patrný vztah mezi provedenými důkazy a předmětným skutkovým závěrem. Nejde přitom o pouhý formální nedostatek, ve kterém by případný [kasační] zásah měl jen akademický význam ve svých důsledcích vedoucí jen ke zbytečnému prodlužování soudního řízení.“ (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1836/13, ze dne 27. 2. 2014). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů přitom musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Dle konstantní judikatury NSS „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (viz rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, čj. 9 As 66/2009-46).

61. Těmto požadavkům tak rozhodnutí žalovaného dle náhledu soudu nedostálo. Tak tomu bylo i ve vztahu k tvrzením žalobce, že má obavu ze skutečnosti, že se ocitl na profilu sociální sítě T. či na obávaném internetovém portálu, které žalobce z jasně formulovaných důvodů považoval za hrozbu pro svou osobní bezpečnost. Napadené rozhodnutí se rovněž nedostatečně vypořádalo se skutečností, že státem dožadujícím se vydání žalobce je Ukrajina, která se již pátým rokem zmítá v otevřeném ozbrojeném konfliktu vyvolaném ruskou agresí. Žalovaný na tuto skutečnost reagoval pouze obecným konstatováním na str. 11 (třetí odstavec) a na str. 12 (pátý odstavec). V nich shrnul, že válku na Ukrajině lze považovat za obecně známou skutečnost, nicméně se v případě žalobce nejedná o hrozbu cílenou konkrétně na žalobce, jak předpokládá § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalobce navíc mohl využít ochrany Maďarska, kde mu nehrozí nebezpečí. Tato argumentace postrádá vypořádání se s tvrzeními a podklady navrženými žalobcem, které informují o nebezpečí, 16 1 Az 3/2026- které v průběhu války hrozí vězňům, či osobám zadrženým ve vazbě, neboť v případě jejich ostřelování prý nejsou přesouváni do krytů. Žalobcův hlavní důvod obav z pronásledování či hrozby vážné újmy přitom je nezákonné věznění za vykonstruované obvinění.

62. Žalovaný tak nijak nehodnotil azylový příběh z pohledu zásady non-refoulement. Řízení o mezinárodní ochraně a extradiční řízení jsou řízeními samostatnými a na sobě nezávislými, byť se mohou ovlivňovat. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2021, čj. 8 Azs 192/2020-48, č. 4248/2021 Sb. NSS, zdůraznil, že rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání nemůže být bez dalšího podkladem pro rozhodnutí v azylovém řízení, neboť Ministerstvo vnitra je povinno učinit si vlastní, samostatnou úvahu o splnění podmínek mezinárodní ochrany, a to na základě azylových kritérií, nikoliv kritérií extradičních. Současně samotné rozhodnutí o nevydání cizince neznamená automaticky existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, neboť může být motivováno i jinými než azylově relevantními důvody, včetně důvodů politických či suverénního uvážení státu. I když jsou obě řízení věcně propojená, jejich výsledky nejsou vzájemně automaticky determinující. Mezi oběma řízeními sice existuje faktická souvislost, avšak jejich rozhodovací standardy jsou odlišné a nelze je mechanicky přejímat. Předmětem tohoto řízení je rozhodnutí žalovaného, kterým žalobci neudělil žádnou z forem mezinárodní ochrany. Pokud žalobce v sedmém žalobním bodu však namítal nesprávný postup správních orgánů (resp. soudu), či nezákonnost vedení extradičního řízení, tyto námitky, včetně námitky jejich nezákonného (protiústavního) postupu v extradičním řízení vůči druhému státu státního občanství žalobce, jsou pro nyní posuzovanou věc irelevantní a soud se jimi nemohl věcně zabývat.

63. Judikatura NSS však potvrzuje, že mezi řízením o mezinárodní ochraně a extradičním řízením existuje vztah materiální provázanosti, který se projevuje zejména v nutnosti konzistentního posouzení rizika návratu do země původu. NSS konstantně judikuje, že zásada non-refoulement působí jako nadřazený korektiv aplikace vnitrostátního práva, a to i v procesních otázkách. Podle zásady non-refoulement nelze navrátit žadatele o mezinárodní ochranu do země, kde by mu hrozilo porušení základních lidských práv. V této části je však rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, proto soud nemohl svými konkrétními úvahami ve vztahu k dodržení zásady non-refoulement nahrazovat úvahy, které měl v první řadě učinit žalovaný.

64. Rozhodnutí žalovaného tak musel soud zrušit nejen pro jeho nezákonnost spočívající v nesprávném dílčím závěru, ale i pro nepřezkoumatelnost, která byla důsledkem tohoto nesprávného závěru, neboť žalovaný své odůvodnění zaměřoval právě na tento nesprávný dílčí závěr a nevyjadřoval se tak dostatečně k samotnému azylovému příběhu žalobce, ani si k němu neobstaral dostatečné podklady, resp. podklady, které měl, nijak nehodnotil. Takový postup proto nelze akceptovat. S ohledem na tento závěr se proto soud dále nezabýval důkazy navrženými žalobcem ve správním řízení, neboť jejich hodnocení, případně závěr o jejich nadbytečnosti, bude povinen přezkoumatelným způsobem zhodnotit žalovaný v dalším řízení. Soud tímto nijak nepředjímá důvodnost žádosti žalobce.

65. Pokud jde o hodnocení podmínek mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny (ve formě azylu - § 13 nebo doplňkové ochrany - § 14b), soud neshledal v závěrech žalovaného pochybení. Žalobce nemá na území ČR žádné příbuzné, kteří by byli tzv. azylanty s udělenou mezinárodní ochranou podle § 12 zákona o azylu, proto nemá právo na azyl za účelem sloučení rodiny podle § 13, ani žádné příbuzné, kteří by byli osobami požívajícími doplňkové ochrany, proto nemá právo na doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny 17 1 Az 3/2026- podle § 14b zákona o azylu. Tyto námitky jsou tak nedůvodné. Humanitární azyl s účinností novely zákona o azylu č. 314/2025 Sb., od 1. 10. 2025 již udělit nelze, a to ani v řízeních zahájených před tímto datem, což žalovaný správně konstatoval na str. 10 (čtvrtý odstavec) napadeného rozhodnutí.

66. Pro úplnost soud dodává, že k žádosti žalobce ze dne 16. 3. 2026 o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění žaloby s ohledem na nesprávné poučení žalovaného soud uvádí, že podle § 32 odst. 1 zákona o azylu platí: Žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany lze podat ve lhůtě a) 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí, jde-li o 1. rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, 2. rozhodnutí o zastavení řízení, včetně usnesení o zastavení řízení, 3. rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, je-li žalobce zajištěn podle tohoto zákona, nebyl-li mu povolen vstup na území nebo je-li zajištěn podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, nebo 4. případ uvedený v § 27 odst. 7, [zvýraznění doplnil nyní soud] b) 1 měsíce ode dne doručení rozhodnutí v případech neuvedených v písmenu a), nebo c) 2 měsíců ode dne doručení rozhodnutí v případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení podle § 31.

67. Podle § 27 odst. 7 téhož zákona platí, že [j]estliže soud rozhoduje nebo již rozhodl o přípustnosti vydání žadatele o udělení mezinárodní ochrany anebo o předání žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do cizího státu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci, vyřídí ministerstvo věc přednostně, jde-li o případy, kdy nelze žadatele o udělení mezinárodní ochrany vydat nebo předat podle § 3d odst. 2 písm. a) bodu 2 nebo § 3d odst.

3. Rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany vydá ministerstvo bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů ode dne zahájení řízení, jde-li o případy, kdy nelze žadatele o udělení mezinárodní ochrany vydat nebo předat podle § 3d odst. 2 písm. a) bodu 2 nebo § 3d odst.

3. Soud, státní zástupce, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo zahraničních věcí jsou povinni poskytnout ministerstvu nezbytnou součinnost.

68. Z citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá, že kratší lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí v délce 15 dnů se použije i na případy, kdy soud rozhoduje o přípustnosti vydání žadatele o mezinárodní ochranu za splnění tam uvedených dalších podmínek. V takové situaci se nachází právě i žalobce. Z těchto důvodů proto žalovaný správně žalobce poučil o tom, že žalobu proti jeho rozhodnutí může podat pouze ve lhůtě podle § 32 odst. 1 písm. a) – konkrétně bodu 4. – zákona o azylu.

69. Vzhledem k těmto závěrům soud žalobci sdělil přípisem ze dne 19. 3. 2026 (č. l. 14 soudního spisu), že neshledal potřebu žalobce formálně vyzývat k doplnění žaloby nebo mu stanovovat dodatečnou lhůtu k jejímu doplnění, neboť původní žalobu ze dne 16. 3. 2026 podanou dne 17. 3. 2026 považoval za projednatelnou. Žaloba, byť stručná, obsahovala alespoň zárodky žalobních bodů, jak vyžaduje judikatura správních soudů. Zároveň žalobci s odkazem na výše citovaná ustanovení zákona o azylu sdělil, že poučení žalovaného v napadeném rozhodnutí neshledal nesprávným. Nicméně žalobce též upozornil, že pokud hodlá žalobu doplňovat o nové žalobní body nad rámec již uplatněných, může tak učinit ve zbývající lhůtě pro podání žaloby, kterou soud jednoznačně specifikoval. Současně žalobce 18 1 Az 3/2026- poučil o tom, že k žalobním bodům uplatněným nad rámec bodů již uplatněných po uplynutí uvedené lhůty, nebude přihlížet. Pro úplnost soud dále uvádí, že v další komunikaci soudu a zástupce žalobce dne 25. 3. 2026 (viz úřední záznam na č. l. 17) pak soud žalobci sdělil, že s ohledem na aktuální vytíženost senátu 1 Az a pořadí projednání věcí podle § 56 s. ř. s. přistoupí k nařízení požadovaného ústního jednání nejdříve v polovině dubna 2026, a v tomto časovém rámci tak lze uplatněné žalobní body dále doplňovat. Žalobce žalobu doplnil podáním ze dne 23. 4. 2026 a soud žalobu v tomto rámci také projednal. Práva žalobce tak nebyla postupem soudu nijak dotčena.

VI. Závěr a náklady řízení

70. Soud z výše uvedených důvodů zrušil žalobou napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění a rozhodnutí je tak v důsledku toho částečně nepřezkoumatelné. Soud proto vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

71. Žalovaný si tak v dalším řízení shromáždí v maximální možné míře dostatek relevantních, důvěryhodných, vyvážených, aktuálních, transparentních a dohledatelných informací o zemi původu žalobce ověřených z různých zdrojů, tak, aby směřovaly ke zjištění veškerých rozhodných skutečností azylového příběhu žalobce, a pro tyto účely opatří jejich překlady (pokud již nejsou součástí spisu), vyhodnotí je, a to ve vztahu k oběma zemím státního občanství žalobce, včetně důkazů navržených žalobcem, případně odůvodní, proč a které důkazy považoval za irelevantní či nadbytečné. Poté posoudí, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany, a pokud dojde k závěru, že nikoliv, dále se přezkoumatelným způsobem vypořádá se závazkem non-refoulement. Závěry žalovaného přitom musí být vždy opřeny o důkazy podložené ve spisovém materiálu.

72. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Náklady řízení žalobce, který měl ve věci plný úspěch, spočívaly v nákladech na právní zastoupení advokátem. Zástupce žalobce v řízení učinil pět úkonů právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - převzetí a příprava právního zastoupení, podání žaloby, zaslání vyjádření ze dne 23. 3. 2026, doplnění žaloby ze dne 23. 4. 2026 a účast na ústním jednání dne 11. 5. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí činí 4.620 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025], celkem 23.100 Kč, k čemuž je nutno dále přičíst náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 2.250 Kč. Zástupce žalobce přitom není plátcem DPH, proto mu soud částku odpovídající této dani nepřiznal. Žalovaný je povinen žalobci prostřednictvím jeho zástupce zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové částce 25.350 Kč (23.100 + 2.250) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

19 1 Az 3/2026- Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 14. května 2026 Mgr. Darina Michorová samosoudkyně