1 Az 9/2018

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: I. S., státní příslušnost: Ukrajina, bytem v ČR: P. zastoupen JUDr. Denisem Kyšicynem, advokátem, sídlem Kolínská 1722/16, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2018, č. j. MV-15546-2/OAM-2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení usnesení žalovaného ze dne 2. 2. 2018, č. j. MV-15546-2/OAM-2018, jímž zastaveno řízení o žádosti o mezinárodní podle ustanovení § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Nepřípustnost byla shledána v neuvedení nových skutečností ze strany žalobce, jež by byly relevantní z hlediska důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.

2. Žalobce uvedl, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť nezohledňuje nově uvedené skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné se důvodně domnívat, že by žalobce byl vystaven pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. Žalobce shledává rozpor se správním řádem a právními předpisy Evropské unie. Žalovaný rozhodoval paušálním způsobem, když vycházel z předchozích rozhodnutí, aniž by se snažil o zjištění skutkového stavu věci ke dni vydání rozhodnutí. Žalobce odmítá z náboženských důvodů nástup vojenské služby na Ukrajině. Ohledně možnosti odmítnutí vojenské služby žalobce odkázal na internetovou stránku, která jeho potvrzuje jeho tvrzení, že odmítnutí vojenské služby je pouze iluzorní pojem, neboť následně je osoba vedena jako „zrádce národa“. Rovněž nejsou chráněny osobní údaje žalobce. Ohledně odkazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, žalobce poukázal na zprávu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, v níž je stanoveno, že právo odepřít vojenskou službu je odvozené právo od práva na svobodu svědomí, myšlení a náboženství. Žalobce neodepírá nástup vojenské služby pouze na východě Ukrajiny, nýbrž po celé zemi, neboť ozbrojené síly a jiné složky zasahují proti protestům obyvatelstva. Žalobce dále uvedl internetové odkazy obsahující videa střetu mezi policií a demonstranty, zásahu ozbrojených sil a protesty civilistů. V žalobě jsou rovněž uvedeny fotografie, které podporují ideologii tzv. dobrovolnických oddílů. Žalobce dále uvedl odkazy na různé internetové články na podporu svých tvrzení o nedodržování zákonů a ochrany lidských práv na území Ukrajiny. Žalobce na území České republiky žije již 13 let, zvykl si zde a je tady spokojený. Žalobce vede spořádaný život a žije na území České republiky s družkou, s níž by zde chtěl zůstat. Závěrem žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2004, č. j. 1 As 9/2003-90, dle něhož je třeba dát přednost takovému výkladu, který je rozumný a odpovídá přirozenému smyslu pro spravedlnost. V souladu s uvedeným tak žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

3. Podáním ze dne 2. 3. 2018 žalobce navrhl provedení důkazu, a sice aktuální zprávou Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ohledně stavu na Ukrajině v období 16. 8. 2017 – 15. 11. 2017. Zároveň žalobce sdělil, že si podal další opakovanou žádost o azyl, která byla rovněž zamítnuta.

4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě po rekapitulaci dosavadního řízení uvedl, že popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem. Žalobce měl možnost do žádosti uvést veškeré relevantní důvody a popsat potíže, které na Ukrajině měl. Aktuální žádost byla na území České republiky již třetí žádostí, přičemž předchozí byla pravomocně vyřízena dne 5. 1. 2018, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalobce nepoukázal na podstatnou změnu okolností a nebyly shledány nové relevantní skutečnosti či okolnosti. V nepříliš vzdálené minulosti se žalovaný zabýval meritorně tvrzením žalobce, avšak neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný provedl porovnání podávaných žádostí a shledal je prakticky shodné. Navíc z obecně známých informací vyplývá, že na Ukrajině nedošlo k takové změně situace, která by si žádala nové posouzení žádosti. Cílem institutu opakovaných žádostí je snaha zamezit zneužívání azylové řízení. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

5. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

6. Žalobce podal dne 28. 1. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Důvod pro udělení mezinárodní ochrany vidí žalobce ve skutečnosti, že ho ukrajinská vláda chce odvést do války, kde může přijít o život. V zemi nefungují zákony a je tam anarchie. Chce žít v normální zemi, kde platí zákon a není válka. Lidé přicházejí za rodiči žalobce a říkají, že žalobce odsoudí k 8 letům vězení. Žalobcův otec kvůli tomu dostal infarkt. Žalobce nechce zahynout, ale žít.

7. Dále bylo zjištěno, že žalobce podal dne 2. 11. 2004 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Uvedl, že je ukrajinské národnosti, náboženským vyznáním křesťan (člen pravoslavné církve), je svobodný, nemá děti, ve vlasti naposledy bydlel na adrese S. Do ČR přicestoval v roce 2003 mikrobusem přes Polsko. O mezinárodní ochranu žádá, jelikož byl v letech 1987 – 1990 vězněn a bylo mu vyhrožováno ze strany jednoho policisty; jednou ho dokonce zbili a podstrčili mu marihuanu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 9. 11. 2004, č. j. OAM-3194/VL- 07-11-2004.

8. Dále bylo zjištěno, že v předchozí žádosti zde dne 27. 4. 2015 uvedl totožné důvody jako v předchozí žádosti i v žádosti nyní přezkoumávané. Azylově relevantní důvody žalobce spatřoval v povinnosti nastoupit vojenskou službu pod hrozbou sankce 8 let vězení. Rozhodnutím ze dne 17. 12. 2015, č. j. OAM-403/ZA-ZA05-LE223-2015, nebyla žalobci mezinárodní ochrana udělena. Žalobce brojil proti rozhodnutí u orgánů soudní soustavy, přičemž právní moci nabylo rozhodnutí dne 5. 1. 2018, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí pro nepřijatelnost ze dne 13. 12. 2017, č. j. 4 Azs 209/2017-26.

9. Dne 2. 2. 2018 vydal žalovaný napadené rozhodnutí o zastavení řízení podle § 11a odst. 3 zákona o azylu. Uvedl, že žalobce v další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedl nové skutečnosti, nepoukázal na žádnou podstatnou změnu okolností, na základě nichž by se bylo možno domnívat, že by byl v zemi původu vystaven pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. Žalovaný se těmito důvody zabýval již v odůvodnění rozhodnutí v rámci předchozích řízení o udělení mezinárodní ochrany. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojí podanou žalobou.

10. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Soud ve věci rozhodl na žádost žalobce při jednání, při kterém účastníci odkázali na svá podání. Soud zamítl návrhy žalobce na provedení všech důkazů uvedených v žalobě, neboť navržené důkazy neprokazují změnu situace na Ukrajině od doby rozhodnutí jeho poslední žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Zároveň soud neshledal důvody pro provedení výslechu žalobce, neboť mu nic nebránilo uvést rozhodné skutečnosti v rámci žaloby ve lhůtě k jejímu podání.

12. Soud vyšel v dané věci z následujících právních předpisů:

13. Podle § 11a odst. 3 věty první a druhé zákona o azylu „ [p]odal-li cizinec další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a nelze-li se s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo k hrozbě vážné újmy podle § 14a důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma, ministerstvo řízení usnesením zastaví. Usnesení o zastavení řízení lze vydat do 10 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

14. Podmínkou pro přijatelnost další opakované žádosti je, že se musí jednat o takové skutečnosti či zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. V této souvislosti soud připomíná, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4Azs 151/2005–86: „Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze k jeho tíži a nelze akceptovat, že by neunesení břemene tvrzení mohl zhojit pomocí podání další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

15. Institut další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl bez vlastní viny uplatnit během předchozího řízení. Zpravidla se přitom bude jednat o takové skutečnosti, k nimž došlo v důsledku plynutí času. Jako takové lze připomenout např. změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele.

16. Žalobce však žádné nové důvody v žádosti neuvedl a pouze opakuje důvody předchozích žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že stejné důvody žádosti byly zkoumány v předchozích řízeních, přičemž naposledy v roce 2015. Nejvyšší správní soud o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost rozhodoval až v prosinci 2017; nelze tak dospět k závěru, že v zemi původu žalobce došlo k podstatné změně okolností, které by měly za následek hrozbu pronásledování či vážné újmy žalobce. Podstatná změna nevyplývá ani z dostupných aktuálních zpráv o situaci v zemi původu. V neprospěch žalobce hovoří též skutečnost, že Ukrajina byla zařazena na seznam bezpečných zemí. Situace na Ukrajině se tak za poslední dobu podstatně zlepšila. Ze strany žalobce je navíc zřejmá účelovost žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Po pravomocném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti si žalobce podal do měsíce další opakovanou žádost, přičemž musel vědět, že při neuvedení nových skutečností bude zjevně neúspěšný. Z jednání žalobce je patrná snaha o legalizaci pobytu na území České republiky prostřednictvím azylového řízení; azylové důvody žalobce používá zjevně účelově. Městský soud tak dospěl k závěru, že není třeba přistoupit, přičemž tuto povinnost neměl ani žalovaný, k opatřování aktuálních zpráv o situaci na Ukrajině, neboť tato byla zkoumána v nedávném řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany v roce 2015 a potvrzena byla Nejvyšším správním soudem v roce 2017. Návrh na provedení dokazování ohledně situace v zemi původu tak soud neshledal důvodným, a k takovému dokazování nepřistoupil. Z podání žalobce není zřejmé, že by se nějak aktivně podílel na činnosti opozičních stran či hnutí nebo přináležel k jazykové menšině či hodlal vstoupit do dobrovolnických oddílů, navržené důkazy se tak nijak netýkají žalobce jako takového a jen osvědčují záměr žalobce realizovat poskytnutí mezinárodní ochrany jako prostředek k legalizaci pobytu v ČR.

17. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017-38: „Odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení o další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí obsahovat zdůvodněný závěr, že 1) cizinec v další opakované žádosti neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, 2) nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti.“ Ze správního spisu je zřejmé, že žalovaný neuvedl žádné nové důvody oproti předchozím žádostem. Zároveň s ohledem na výše uvedené nelze dospět k závěru, že by na Ukrajině proběhla tak podstatná změna situace, která by zakládala opodstatněnost žádosti. Pokud žalobce namítal, že do České republiky přišel před cca 13 lety, za celou tuto dobu se nedopustil žádného incidentu proti veřejnému pořádku, žádného přestupku ani trestného činu, že plně respektuje a dodržuje právní režim platný v této zemi, soud podotýká, že i tato okolnost, ať již se zakládá na skutečnosti, nebo nikoliv, je zcela irelevantní pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí o zastavení řízení o žalobcově další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany (tato okolnost nemá žádný vliv na naplnění dvou výše uvedených podmínek).

18. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004, uvedl: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“ V souladu s uvedeným rozsudkem soud poukazuje na smysl institutu udělení mezinárodní ochrany jakožto mimořádné formy pomoci lidem z oblastí, kde hrozí porušování jejich práv ve smyslu mezinárodních konvencí.

19. Rovněž smyslem soudní přezkumu je snaha o odstranění nezákonných vad napadeného rozhodnutí, nikoliv možnost žalobce doplňovat azylové důvody, které neuplatnil během správního řízení, přičemž by tyto nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem.

20. Soud tak nenalézá deficity v postupu žalovaného ani v žalobou napadeném rozhodnutí samotném, a to jak v odůvodnění, tak i výroku a poučení. Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, přičemž přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a uspokojivým způsobem své rozhodnutí odůvodnil, přijaté řešení také odpovídalo okolnostem daného případu; žalovaný postupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, opatřil si dostatečné podklady pro rozhodnutí, zjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a provedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci. Všemi zjištěnými okolnostmi se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem objektivně zabýval a uspokojivě odůvodnil, proč se v případě žalobce nejedná o důvody pro udělení mezinárodní ochrany.

21. Soud z důvodů shora uvedených žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

22. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 13. března 2019 Mgr. Kamil Tojner v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje: J. M.