10 A 137/2014

Rubrum

22Af 153/2011 – 61 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. v právní věci žalobce TIPGAMES a.s., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 56/802, zastoupeného Mgr. Kateřinou Hůlkovou Ludvíkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 117, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3.8.2011 č.j. MSK 14074/2011, ve věci místního poplatku, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 3.8.2011 č.j. MSK 14074/2011 se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. pokračování -2- 22Af 153/2011

II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10.200,- Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Kateřiny Hůlkové Ludvíkové, advokátky se sídlem v Plzni, Purkyňova 43.

Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3.8.2011 č.j. MSK 14074/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 19.10.2010 č.j. MMFM 122688/2010, jímž byl žalobci vyměřen místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem financí podle jiného právního předpisu ve výši 52.500,- Kč. V podané žalobě žalobce namítl tyto žalobní body: 1) Protiústavnost legislativního procesu přijetí novely zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v platném znění (dále jen ZMP). 2) Nesrozumitelnost textu ust. § 10a ZMP pokud jde o pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“. Tento pojem použitý v ust. § 10a ZMP se nenachází v žádném předpise platné právní úpravy, byť je v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení ZMP uvedeno, že se má jednat o jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem financí podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o loteriích). Tento zákon však definici shora označeného pojmu neobsahuje. Do právního předpisu byl tak včleněn neurčitý obecný pojem, což narušuje prostředí právní jistoty. Žalobce poukázal na rozhodnutí povolení provozu loterie nebo jiné podobné hry, jež mu bylo vydáno Ministerstvem financí ČR dne 17.7.2008 pod č.j. 34/55235/2007 na základě ust. § 50 odst. 3 zákona o loteriích, kde je uvedeno, že centrální loterijní systém (dále jen CLS) je funkčně nedělitelným technickým zařízením. Dále poukázal na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým mu byl místní poplatek vyměřen za provoz technického herního zařízení, tedy prakticky za provoz videoloterijních terminálů (dále jen VLT). Zmiňovaný CLS je však elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních VLT. Poplatek byl tedy vyměřen za koncové herní zařízení, které je pouze jednou ze tří částí funkčně nedělitelného technického zařízení CLS, který řídí veškeré herní procesy. Zákonodárce v novele ZMP odkázal na zákon o loteriích, avšak pojmoslovím a obsahem tohoto zákona se již neřídil, a tak způsobil, že se novela ZMP stala pro adresáty nesrozumitelnou. pokračování -3- 22Af 153/2011 3) Nesprávné závěry metodického sdělení ministerstva financí ze dne 6.8.2010. 4) Otázka výběru místního poplatku z povolených či provozovaných jiných technických herních zařízení. Žalobce poukázal na znění § 10a ZMP „poplatku…podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí…“ s tím, že slovo „povolený“ má v této formulaci historicky setrvalý význam, neboť místní poplatek se vždy vztahoval k provozovanému výhernímu hracímu přístroji. Slovo „povolený“ tak zajišťuje princip, že místní poplatek se bude vybírat pouze z výherních hracích přístrojů, které jsou provozovány legálním způsobem. Tento princip byl narušen právě novelizovaným zněním v důsledku použití spojky „nebo“ bez čárky, z čehož je zřejmé, že tato plní funkci slučovací a že režim platící pro výherní hrací přístroj se má vztáhnout i na režim „jiného technického herního zařízení“. Slovo „povolený“ se objevuje i na jiných místech nové úpravy ZMP, kde však má odlišnou funkci, neboť neznamená odlišný režim pro výherní hrací přístroje a pro jiná technická herní zařízení, jak nesprávně konstatuje ministerstvo financí ve svém metodickém pokynu, ale konkretizaci správního orgánu, který ve smyslu zákona o loteriích tato zařízení povoluje. Pokud by byl akceptován názor ministerstva financí, pak by to znamenalo, že byl zpoplatněn samotný akt vydání rozhodnutí povolení provozu některých druhů loterií či jiných podobných her ministerstvem financí, což by však s ohledem na existenci zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, v platném znění de facto znamenalo dvojí odvodovou povinnost subjektu, v jehož prospěch bylo povolení vydáno. 5) Dále žalobce namítl, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou žalobce (bod 2.2. a 6.1. odvolání), v němž popsal detailně důvody svého nikoliv dobrovolného zaplacení předmětného místního poplatku, když namítal svou právní nejistotu ohledně pojmu „jiné technické herní zařízení“, a to, že by ztratil šanci na procesní obranu proti vyměření a zaplacení poplatku, jelikož by zde nebylo rozhodnutí, do kterého by se dalo odvolat. Žalovaný bez dalšího potvrdil správnost postupu správce poplatku, který zvýšil místní poplatek o 17.500,- Kč (§ 11 ZMP). Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobní důvody jsou obdobné těm, které žalobce uplatnil v odvolacím řízení. Odkázal proto na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že na svých závěrech zde vyjádřených setrvává. Má také za to, že se řádně a srozumitelně vypořádal se všemi námitkami žalobce a že rozhodnutí je přesvědčivé a jsou z něj seznatelné důvody a úvahy, jimiž se žalovaný řídil. Proto na ně v podrobnostech odkázal. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.). Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že žalobce splnil s výhradou ohlašovací povinnost k jiným technickým herním zařízením ve smyslu obecně závazné vyhlášky Statutárního města Frýdek-Místek a současně požádal o vydání a doručení platebního výměru, ve kterém by výši místního poplatku stanovil. Magistrát města Frýdku-Místku jako správce poplatku (dále jen správce poplatku) vydal dne 19.10.2010 pod č.j. MMFM 122688/2010 platební výměr, kterým žalobci vyměřil místní poplatek v částce 35.000,- Kč, který současně ve smyslu ust. § 11 odst. 1 ZMP zvýšil o 17.500,- Kč, takže celkovou poplatkovou povinnost stanovil částku 52.500,- Kč. Žalobce podal žádost o prominutí pokračování -4- 22Af 153/2011 příslušenství místního poplatku, a to v částce 17.500,- Kč doměřené za včas nezaplacený místní poplatek z důvodu odstranění tvrdosti, o níž bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne 15.11.2010 č.j. MMFM 148738/2010 tak, že jí nebylo vyhověno. Proti platebnímu výměru ze dne 19.10.2010 podal žalobce odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného. První žalobní bod krajský soud neshledal důvodným. Namítá-li žalobce protiústavnost § 10a ZMP, krajský soud konstatuje, že nálezem ze dne 9.1.2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013 Sb., zamítl Ústavní soud návrh Krajského soudu v Hradci Králové na konstatování protiústavnosti ustanovení § 1 písm. g) a § 10a ZMP, in eventum na konstatování protiústavnosti části třetí zákona č. 183/2010 Sb. podaný z obdobných důvodů, jaké uplatňuje žalobce v žalobě. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že novela ZMP provedená zákonem č. 183/2010 Sb., jíž byl poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu zaveden, nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem. Zdejší soud závěry Ústavního soudu respektuje, když podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelný nález Ústavního soudu závazný pro všechny orgány i osoby. V druhém žalobním bodě žalobce nastínil otázku výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“ (dále jen JTHZ). Vzhledem k tomu, že zavedení této nové kategorie zpoplatňovaných zařízení bylo výsledkem pozměňovacího návrhu Senátu v rámci projednávání zmiňovaného zákona, není možné zjistit bližší úmysly zákonodárce z důvodové zprávy. S ohledem na důvody prezentované předkladatelem pozměňovacího návrhu (k tomu viz například bod 14. nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/2012) je však zřejmé, že kromě důvodů fiskálních byl motivem pro rozšíření dopadu místního poplatku i na naposledy zmíněná zařízení nárůst počtu VLT na úkor „klasických“ VHP a s tím spojená potřeba jejich regulace ze strany municipalit. Místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení ve smyslu § 10a ZMP tedy vykazuje dvě hlavní funkce, a to nejen funkci fiskální (zajištění příjmu obci), ale zejména funkci regulační (omezení jevu, který obec na svém území přinejmenším nevítá). Soud má tedy za to, že důvodem zavedení nové kategorie zařízení podléhajícího místnímu poplatku – JTHZ nebyly vnitřní technické odlišnosti těchto zařízení, ve srovnání se stávajícími výherními hracími přístroji (VHP), neboť ty jsou z pohledu účelu tohoto poplatku marginální. Důvodem byl zcela odlišný způsob sázení (zde celý proces není soustředěn do jediného místa), které se zcela vymyká stávajícímu pojetí VHP, při současné snaze podrobit tato zařízení regulaci ze strany municipalit. Přitom si však byl zákonodárce vědom rychlého technického vývoje v této oblasti, a proto zcela pochopitelně upřednostnil použití neurčitého právního pojmu, tedy obecnějšího pojmu před konkrétnějším, neboť všechna v budoucnu myslitelná technická herní zařízení tohoto typu by zákon stěží mohl kazuisticky vyjmenovat. pokračování -5- 22Af 153/2011 Lze proto přijmout dílčí závěr, a sice, že interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý v ustanovení § 10a ZMP. Krajský soud přitom pokládá tento výklad za jednoznačný a neotevírající žádný prostor pro vícerý možný výklad, tzn. ani pro aplikaci zásady „in dubio mitius“ a tedy ani pro použití žalobcem zmiňované judikatury k této právní otázce. Dále žalobce nastolil otázku, co je vlastně ve smyslu zákona o loteriích ministerstvem financí v rámci jeho pravomocí povolováno. Žalobce argumentuje ust. § 50 odst. 3 zákona o loteriích, podle kterého ministerstvo je zmocněno povolovat pouze loterie a jiné hry. Proto se domnívá, že hry provozované prostřednictvím CLS nelze pod tento pojem zařadit. Soud verifikuje žalobcův názor, že pojem loterie nebo jiná hra nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco první sousloví představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního, materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl od žalobce však zdejší soud vnímá ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním, vede soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě posuzovaného typu hry) právě i umístění konkrétních interaktivních VLT v přesně specifikovaném počtu, na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, kam spadá i žalobcem provozovaná hra, je tedy nutné vnímat jako nedílný celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel rozhodne tato koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení, ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“, není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuelně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě změny podstatných okolností u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze si tudíž představit i situaci, kdy by žalobce požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich přemístění, avšak Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění těchto dalších VLT nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo). Původní povolení je tedy fakticky vydáváno (i když § 50 odst. 3 zákona o loteriích tak explicitně neuvádí) s výhradou změny poměrů, která v procesním právu nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté; zde je takový postup předvídán ustanovením § 101 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se podle § 45 odst. 1 zákona o loteriích subsidiárně použije ve věcech loterií a jiných her. Lze jistě namítnout, že zákon o loteriích na zmiňovaný procesní pokračování -6- 22Af 153/2011 postup neodkazuje (a to ani nepřímo) a jde tak nepochybně o deficit úpravy tohoto zákona, nicméně takový postup se nepříčí podstatě povolování těchto specifických činností. Z výše uvedených důvodů soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto koncová zařízení CLS, podléhají povolení Ministerstva financí podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle § 10a zákona o místních poplatcích. Jelikož ani v tomto směru dikce § 10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s § 50 odst. 3 zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretačních metod k dvojímu výkladu, z nichž by jeden bylo možno z hlediska žalobce označit za příznivější, nevidí zde krajský soud prostor pro aplikaci zásady in dubio pro libertatum. Na základě shora uvedené právní argumentace neshledal krajský soud důvodným žalobní bod č. 2). Ve vztahu k žalobnímu bodu č. 4) soud posuzoval, zda místnímu poplatku podléhá pouze provozované JTHZ nebo je dostačující pouhé povolení k tomuto provozování ministerstvem financí jako kompetentním orgánem. Podle § 10a odst. 1 ZMP platilo, že „poplatku ... podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.“ S žalobcem lze částečně souhlasit v tom, že znění citovaného ustanovení § 10a ZMP je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení [podobně srov. též ustanovení § 1 písm. g) stejného zákona]; dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Krajský soud však připomíná, že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení“ je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho faktický dopad upravuje druhá část, ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce takto presumoval, že v případě povolení hracího přístroje bude tento též umístěn a bude na něm hra provozována. Nekladl tedy důraz na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu tak bude, což lze považovat za jasně vyjádřený úmysl zákonodárce (srov. rozsudek NSS ze dne 31.5.2013 č.j. 2Afs 37/2013-26). Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (tzv. povinné ručení), kdy rozhodujícím kritériem je vlastnictví vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních poplatků pak podobně poplatek za pokračování -7- 22Af 153/2011 provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů musí platit též osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. § 10b písm. b) ZMP] a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu. Tuto tezi potvrdil ve své judikatuře též Ústavní soud, který konstatoval, že každé ustanovení právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem. Samo gramatické znění citovaného ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje, tzn., že zde není prostor např. pro zohledňování otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů a podobně, nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který se hradí za určité časové období. (I. ÚS 249/99). K žalobnímu bodu č. 3) krajský soud považuje za nutné uvést toliko, že metodické sdělení ministerstva je interním předpisem a nikoliv předpisem obecně závazným, proto krajskému soudu nepřísluší posuzovat jeho obsah v souvislosti s přezkumem zákonnosti rozhodnutí žalovaného. Otázky nastolené žalobcem v souvislosti s tímto interním předpisem považuje soud za zodpovězené v souvislosti s vypořádáním žalobních bodů 2) a 4). Nakonec se krajský soud zabýval důvodností žalobního bodu č. 5). Podle ust. § 11 odst. 3 ZMP včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků může obecní úřad zvýšit až na trojnásobek; toto zvýšení je příslušenstvím poplatku. V posuzované věci bylo navýšení místních poplatků věcí volného uvážení správního orgánu, když zákon v citovaném ustanovení stanoví, že obec „může zvýšit“ a vyhláška č. 4/2010 Statutárního města Frýdek-Místek tuto právní úpravu bez dalšího přejímá a nestanovuje v tomto ohledu žádná kritéria navýšení. Záleželo tedy na úvaze správce poplatku, zda k navýšení místního poplatku přistoupí a v jaké výši navýšení uloží. Rozhodnutí založené na volném správním uvážení je i v tomto ohledu přezkoumatelné soudem, jak vyložil NSS v rozsudku ze dne 28.2.2007 č.j. 4 As 75/2006-25, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 1194/2007. Správní soud u takového rozhodnutí zkoumá, zda správní orgán volné uvážení nezneužil, nepřekročil jeho meze, když i tam, kde rozhodnutí správního orgánu závisí toliko na jeho uvážení „…je správní orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. zejména principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil,…“ Pokud tedy v posuzované věci správce poplatku využil možnosti navýšení místního poplatku, mělo být jeho rozhodnutí založeno na konkrétní úvaze přezkoumatelné ve shora naznačených směrech. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí však pouze uvedl, že zvýšení o 0,50 násobek odpovídá tomu, že jde o novou povinnost a doba prodlení se zaplacením místního poplatku je v době vydání rozhodnutí pouze jeden a půl měsíce. Správce poplatku se nijak nezabýval důvody, pro které žalobce poplatek nezaplatil a pro které žádal ve svém písemném sdělení ze dne 17.9.2010 o vystavení platebního výměru. Rovněž neuvedl žádné jiné úvahy, které ho vedly k navýšení a jeho výši. Ačkoliv žalobce na pokračování -8- 22Af 153/2011 tyto skutečnosti reagoval v podaném odvolání, kde navýšení poplatku o sankci napadá a opakuje i důvody, pro které poplatek nezaplatil včas, žalovaný se touto odvolací námitkou vůbec nezabýval a v napadeném rozhodnutí pouze konstatoval, že poplatek byl jako včas neuhrazený zvýšen o 0,50 násobek. Žalovaný tak porušil ust. § 89 odst. 2 správního řádu a jeho rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ačkoliv soud posoudil převážnou většinu žalobních bodů jako nedůvodných, ve vztahu k navýšení místního poplatku podle § 11 odst. 1 ZMP shledal napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Na základě této skutečnosti krajský soud napadené rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 1 s.ř.s. zrušil pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí (ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.) a současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Při novém projednání věci je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobci, který měl ve věci úspěch, vznikly s tímto řízením náklady zaplacením soudního poplatku ve výši 3.000,- Kč a dále v souvislosti s právním zastoupením, a to za 3 úkony právní služby po 2.100,- Kč a 3x režijní paušál po 300,- Kč, tj. celkem 7.200,- Kč (ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění). Celková částka nákladů řízení tak činí 10.200,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o.s.ř.), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí, stanovil soud žalovanému k plnění lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (ust. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159 a § 168 o.s.ř.). Podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Ostravě dne 25. září 2014 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu pokračování -9- 22Af 153/2011